Náboženství je v civilizaci nepřímý, odvozený vliv
Jen nepřímo skrze míru genetických kvalit zde existuje sekundární vliv prostřednictvím sociokulturních projevů, které jsou na míru těchto kvalit vázány. Méně inteligentní populace mají větší a trvalou vrozenou tendenci k náboženskému dogmatismu a různým z toho plynoucím fenoménům a restrikcím omezující civilizační progres a svobodu myšlení (a může to u nich přetrvávat na základě jejich trvale přítomných tendencí dlouhodobě nebo i trvale). Naopak nadprůměrně inteligentní populace mají tendenci k svobodomyslnosti i pokud jde o náboženství, tedy spíše redukovat a držet náboženský dogmatismus v určitých mezích nebo ho úplně eliminovat a tím omezují nebo úplně odstraňují jeho negativní efekty na civilizaci. Nanejvýš se u nich netolerantně a tmářsky pojímané náboženství ujme dočasně, ale časem u nich vyprchá a překonají ho, protože v souladu s jejich vrozenými sklony a mentalitou, takže u nich není dlouhodobě udržitelný. Jak jsme viděli na Evropě s obyvatelstvem s vysokým IQ, došlo zde k postupnému omezování křesťanské dogmatismu a rigidnosti, ovšem pro vyspělost či zaostalost kterékoli společnosti je to jen sekundární vliv (ostatně Evropa vcelku civilizačně vzkvétala už v dobách, kdy byla stále silně religiózní), primární je míra vrozených kvalit obyvatel – a ostatně právě vrozenými kvalitami a tendencemi bílé rasy byl proces postupného slábnutí křesťanské religiozity způsoben.
Nad vrozenými vlohami a tendencemi může vliv náboženství převážit jen dočasně
Postupné slábnutí svazujícího náboženského dogmatismu a růst racionality se nevyhnutelně u inteligentních populací nakonec dostaví, protože ty přirozeně tíhnou k užívání rozumu a kritičnosti a bezmyšlenkovitá akceptace náboženských dogmat prostě neladí s její mentalitou. Je to dlouhodobě nevyhnutelný projev jejich vrozených kvalit a psychologického nastavení. Naopak dogmatická religiozita, rigidita a často až nesnášenlivost u určitých populací trvale přetrvává proto, že jejich nižší inteligence a větší sklon k autoritářství je s takto pojímaným náboženstvím v souladu. Nemají dostatečné vnitřní předpoklady pro kritický rozum a pro svobodnější způsob smýšlení. Tyto postoje tedy alespoň v dlouhodobém hledisku nesouvisí s konkrétním náboženstvím. I v islámu existovaly tendence k racionalismu a přírodovědeckému bádání, vlastně velmi podobné těm v Evropě, ovšem tehdy, kdy ještě část obyvatelstva zde byla dostatečně inteligentní na to, aby takové tendence vykazovala. A naopak i v křesťanství byla přítomna trvalá tendence k netoleranci a odmítání vzdělanosti a vyšší kultury v pozdním starověku, když v mnoha oblastech převážilo obyvatelstvo s takovými vrozenými sklony a docházelo k ničení kulturního odkazu starověkého pohanského světa.
Samozřejmě někdy může načas náboženství zvítězit nad v lidmi působícími vrozenými silami: v Evropě byli i mnozí inteligentní lidé zároveň náboženskými fanatiky, zaměřenými proti vědeckému výzkumu, vzdělanosti a rozumu. Ale to je jen dočasný fenomén, jakýsi dočasný myšlenkový étos, dlouhodobě vrozené sklony a vlohy dané populace nakonec převáží. Byl to důsledek převažující myšlenkové atmosféry oné doby a mnohdy šlo jen o důsledek konkrétní povahy dotyčných – samozřejmě vysoká inteligence nemusí nutně vždy být spojena s větší svobodomyslností a příznivým vztahem vědění. Existují i inteligentní lidé se sklony k dogmatismu, iracionálnu a emotivní religiozitě a v myšlenkové atmosféře dané doby měli navíc dobré zázemí. Celkově však středověký, křesťanstvím určovaný přístup k vědění, vzdělanosti a vědě nebyl v evropské bílé populaci s vysokou inteligencí dlouhodobě udržitelný.
I mezi zbývajícími bílými elitami v pozdně starověkém Orientu a za éry časného islámu byli mnozí učenci netolerantními dogmatiky (jako Al-Ghazálí). Mnozí byli iniciátory ničení pohanské vzdělanosti a památek za doby vzestupu islámu mnozí učenci prosazovali islám v antiintelektuální, nekompromisní a netolerantní podobě. V Orientu však tento étos přetrval dodnes, protože zde žilo a žije obyvatelstvo, s jehož mentalitou je v souladu a vzdělané elity s liberálnějším a racionalistickým přístupem, které mu oponovaly, s koncem zlatého věku islámu postupně zmizely.
Naopak snahy o jakousi liberalizaci, větší otevřenost racionalitě a náboženské toleranci se u populací, které na to nejsou vnitřně nastaveny, nesetkávají s úspěchem. Tak tomu bylo v pozdní Osmanské říši, kdy nepočetná a převážně bílá elita (většinou vezíři původem z Balkánu) usilovala o reformy v tomto duchu, ale její pokusy skončily neúspěchem a brzy byly zastaveny.
V určitých dobách a místech může duch větší svobodomyslnosti a racionality u inteligentních populací zvítězit i v dobých ještě převažujícího dogmatismu a netolerance. V Nizozemsku už za raného novověku vykvetl duch relativního liberalismu a snášenlivosti k novým myšlenkám a obecné náboženské tolerance právě proto, že zde dosáhla souhrou příznivých okolností inteligence bílého obyvatelstva zvláště vysoké úrovně, a tak se zde tendence k náboženské a myšlenkové svobodě (které souvisí s vyšší inteligencí, a to zvláště u bílé rasy) rozvinuly do vyšší míry než jinde.
Dawson píše o tom, jak se už v době ke strohosti vybízejícího a netolerantního puritanismu projevily u Nizozemí a Anglii u jejich obyvatel (zvláště u elit) jemu navzdory sklony ke svobodné kreativitě a zájem o realitu pozemského života (1997, s. 23-4): „… v Holandsku a Anglii byl celý duch kalvinismu a puritanismu vývoji náboženského umění nepříznivý. Byl divoce obrazoborecký jako u prvních muslimů. A nebylo to jen tím, že puritáni odsuzovali estetický hédonismus renesanční kultury jako pohanský a světský, nýbrž i tím, že jejich náboženství nenechávalo místo pro estetický projev ani v duchovní oblasti. (…) Takový duch byl pravým opakem humanismu. A proto všude v severní Evropě, kde se humanismus prosadil, jako na anglickém dvoře nebo v holandské patricijské společnosti, se dostal do ostrého konfliktu s kalvínskou ortodoxií, jak to vidíme v Holandsku na příkladu Grotia a Vondela, a v Anglii, kde vrcholné dílo severní renesance – shakespearovské drama – vypadá vzhledem k současnému vývoji anglického puritanismu jako zcela cizí, jako by patřilo do jiného světa.“
Nakonec ještě před konečným vítězstvím racionalismu, liberalismu a sekularismu v moderní době došlo v Anglii k jakési dočasné kompromisní syntéze mezi autoritami a tradicí udržovanou religiozitou a již se neustále projevujícími sklony k racionalitě a svobodě myšlení. Dawson (1997, s. 36): „V Anglii 18. století se humanismus smířil s puritánskou kritikou a racionalismus s protestantskou teologií…“
„… nová anglická kultura představovala kompromis puritánské tradice s humanistickou.“ (s. 41)
Pády civilizací způsobuje změna obyvatelstva, ne změna náboženství
Změna náboženství neznamená změnu obyvatelstva – už proto to nemůže mít zásadní vliv na pád původní civilizace. Naopak výměna obyvatelstva a zánik původní kultury není vždy spojen se změnou náboženství – a přitom právě tím dojde k radikální změně elementární identity civilizace a většinou i její celková úrovně.
Změna víry je povrchnější změna ovlivňující určité konkrétní názory, smýšlení lidí, některé povrchnější kulturní projevy, společenskou organizaci atd., ale nezmění civilizační identitu v tom nejhlubším smyslu. V Evropě samozřejmě nástup křesťanství znamenal změny ve smýšlení lidí, určitých kulturních zvyklostech, v umění, filosofickém myšlení, mělo vliv i na uspořádání společnosti, ale elementární mentalita, inteligence, obecná civilizační úroveň, základní civilizační rysy jako sklony k individualismu nebo racionalitě zůstaly nezměněny.
A když se v původním křesťanství objevily aspekty, které byly v rozporu s mentalitou evropského obyvatelstva, pak si ho v souladu se svojí mentalitou postupně přizpůsobilo. Původní křesťanství jak přišlo z Orientu bylo spíše mystické, ale racionalisticky orientovaná evropská mentalita ho začala pojímat spíše intelektuálně (vznik scholastiky a univerzit jako center vzdělanosti pod křídly církve). Časem i celkově křesťanství ztratilo většinu své síly a rigidnosti, zmírnilo se v souladu se svobodomyslnější a individualistickou mentalitou bílého člověka.
Je třeba si uvědomit, že v jednodušší, časnější fázi evropské civilizace mohlo křesťanství vskutku mít velký význam ve smýšlení lidí a sociálním životě, ale dlouhodobě s civilizačním vývojem, růstem složitosti civilizace a s dlouhodobě rostoucí převahou vrozené bělošské mentality muselo časem ztratit většinu vlivu – a dlouhodobě se ukázalo, že hlavní pro identitu a úroveň civilizace v Evropě je její bílé obyvatelstvo – díky němu v Evropě existuje vyspělá civilizace, navíc i se svéráznými specifiky jako racionalismus nebo individualismus. Načas za podmínek méně vyspělé fáze evropské civilizace, kdy fungovala v jednodušších dimenzích, tyto podmínky a větší jednoduchost umožňovaly, aby křesťanstvím určované kulturní zvyklosti, myšlenky a formy zakořenily jaksi hlouběji a život společnosti ovlivňovaly velkou měrou, i když ve své podstatě šlo o povrchnější kulturní rysy a ne to, co dlouhodobě určuje identitu a celkovou úroveň evropské civilizace (např. nízká úroveň gramotnosti pomáhala udržovat monopol církve na vzdělání a mohla snadněji své učení šířit a prosazovat mezi lidmi).
Proto dnes Západ není kriticky ohrožen islámem čistě jako náboženstvím a ne přímo islamizací, ale jednak i jinými neislámskými cizorodými migracemi, které také znamenají změnu obyvatelstva (což je ta skutečně osudová hrozba), a navíc i sama islamizace je kritická hrozba jen proto, že je zároveň spojena s migrací celkově odlišného a cizorodého obyvatelstva, které se liší v mnoha dalších ohledech, nejen v tom, co vyznává. „Islámská“ imigrace je skutečnou hrozbou proto, že je spojena s příchodem lidí odlišné vrozené mentality a vesměs nižší inteligence. Neúspěchy ve vzdělání, agresivní sklony nebo vysoká kriminalita u těchto přistěhovalců souvisí s jejich vrozenými rysy, nikoli s islámským vyznáním. K problémům s nimi se ale samozřejmě přidružuje i často radikálně a netolerantně pojímaný islám (což ovšem souvisí právě s jejich vrozenou mentalitou). Pokud by Evropa přijala jako náboženství islám, ale její obyvatelstvo zůstalo bílé, její civilizace by to přežila, i když by to mohlo znamenat dočasný vzestup náboženské nesnášenlivosti i konfliktů a některé povrchnější sociokulturní změny. Islamizace sama o sobě (jako kterákoli jiná změna víry) neznamená zároveň výměnu obyvatelstva, takže neznamená ani fatální úpadek civilizace a její naprostou hlubokou proměnu. Dočasně by mohla silně ovlivnit smýšlení lidí, kulturu, některé zvyklosti, umění apod., ale časem by si ho bílé obyvatelstvo přizpůsobilo svému naturelu (inklinujícímu k racionalitě a poměrně vysoké míře svobodomyslnosti) – tak jako si časem své mentalitě uzpůsobilo původně dogmaticky vyznávané křesťanství, takže v základních rysech by se civilizace moc nezměnila, pokud jde o její specifika, celkový ráz a úroveň. Trvale by islám dogmaticky pojímalo jen menší množství lidí inklinujících k náboženskému fanatismu, ale celkovou podobu islámu by v bílém obyvatelstvu nakonec utvořila vcelku svobodomyslně smýšlející většina. Vliv islámu by přetrval jen v povrchnějších kulturních rysech, které by vyjadřovaly změnu náboženského vyznání a zvyklosti – tedy víra v Alláha místo křesťanského Boha, mešity místo kostelů, jiná náboženská organizace atd. V Indii hinduismus přetrvává už tisíce let, a přesto Indie prošla radikálními proměnami; z jedné z nejvyspělejších civilizací se změnila v zaostalou zemi třetího světa. Důvodem byla změna obyvatelstva, které bylo kdysi ze značné části bělošské, v současné Indii je bělochů už naprosté minimum.
Fatální úpadek nebo vzestup civilizace bývá spojen se změnou náboženství, jen pokud s ním přichází či mizí určité obyvatelstvo s jistou úrovní vrozených vloha a specifickou mentalitou. Budoucí úpadek Evropy nenastane primárně kvůli islámu, ale kvůli příchodu populace s odlišnou mentalitou a nižší inteligencí, jehož značná část vyznává islám (ale ne všichni). Vznik civilizace v Severní Americe nebyl způsoben křesťanstvím, ale příchodem talentovaných a pracovitých bílých imigrantů vyznávajících křesťanství. Římskou říši nepostihl úpadek kvůli křesťanství, ale kvůli mizení původních obyvatel a jejich nahrazování jinými a obecnému dysgenickém úpadku. V Evropě nastal vzestup civilizace nikoli díky křesťanství, ale ani díky příchodu nějakých nových lidí, ale díky už přítomnému bílému obyvatelstvu a postupné konsolidaci poměrů, dosažení určité sociální stability a postupného zlepšování podmínek, které umožnily plné rozvinutí a uplatnění jeho vrozených vloh. Dokonce šlo do jisté míry o obrodu, protože díky přítomnosti nadaného bílého obyvatelstva existovaly poměrně vyspělé kultury (na svou dobu) v Evropě už předtím (jako keltská) – a dlouho před vznikem křesťanství.
Náboženství je v procesech takové populační výměny a změny civilizace jen doprovodný jev. Samozřejmě i změna náboženství znamená určité sociální a kulturní změny, ale ty jsou spíše povrchnějšího rázu a nehrají hlavní roli v celkové změně civilizace. Jestliže Evropa zažije pád své civilizace a nahrazení jinými kulturami, pak primárně bude v této změně důležitý celkový pokles úrovně civilizace a změna zásadních civilizačních rysů jako posun od spíše racionalisticky a na řádu založené společnosti k více emotivní, iracionální a nestabilní společnosti nebo posun od západního individualismu a vyšší míry svobody k orientálnímu kolektivismu a vyšší míře autoritarismu ve veřejných i soukromých vztazích. To bude ovšem dáno změnou rasového složení obyvatelstva, ne změnou náboženství. Změna náboženství bude spojena jen s povrchnějšími změnami v kultuře a společnosti – tedy změna náboženských svátků a obřadů, změna náboženské organizace, změna svatostánků (mešity místo kostelů).
Samozřejmě dojde i k posunu pozice náboženství ve společnosti: náboženství se oproti dnešnímu stavu stane důležitější součástí sociálního života a bude pojímáno méně liberálně a tolerantně. I to ale bude dáno změnou obyvatelstva, jelikož příčina této změny opět bude spočívat v odlišné vrozené mentalitě, která pojímá náboženství odlišným způsobem (běloši ho pojímají liberálněji, orientálci rigidněji).