Válka na Ukrajině z širší perspektivy naší upadající civilizace I

Koncem února roku 2022 Evropou otřásla ve vojenském ohledu nejvážnější událost na evropském kontinentu od II. světové války: ruská invaze na Ukrajinu. Pozadí této události je ovšem poněkud složitější, než je nám dnes často hodně jednostranně prezentováno. Především to ale něco vypovídá o tom, kam naše upadající civilizace dospěla a za zodpovězení stojí i otázka, jak se na tento konflikt dívat prizmatem důležitějších principů, na nichž závisí osud naší civilizace.

Jádro problému – vnitřně nehomogenní a neúspěšná Ukrajina

Ukrajina je země, která v současných hranicích není tvořena jednotným národem a politickým démosem. Západ a částečně i střed je tvořen lidmi skutečně se hlásícími ke svébytné ukrajinské národní identitě a chtějí svoji zemi orientovat na západ, východ je však převážně osídlen rusky hovořícími lidmi, kteří vzhlížejí spíše na východ k Rusku a pociťují s ním velkou míro sounáležitosti. 

Vznik vnitřního rozkmotření a sporů v Ukrajině po získání samostatnosti a celkovému nezdaru Ukrajiny jako samostatného státu byl z největší části způsoben Stalinovým mícháním národů a hranic a přetrháváním historických vazeb. Ukrajina nemá vlastní přirozeným vývojem vzniklou autentickou tradici státnosti. Během své samostatné existence nedokázala vytvořit stát, s nímž by se její obyvatelstvo jako jeden národ ztotožnilo. Není přirozeným důsledkem úsilí svých obyvatel o sebeurčení a suverenitu. Vznikla rozhodnutím shora a přes noc rozpuštěním Sovětského svazu a osamostatněním umělých svazových republik. Do jednoho nesourodého celku byly uměle spojeny oblasti východu a jihu, které byly po 300 let součástí Ruska, s poválečnými expanzivními zábory Stalina – polské Haliče a Podkarpatské Rusi, které k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřily. Nebyla tu přítomna skutečně hluboce pociťovaná národní sounáležitost a dlouhým vývojem spontánně vykrystalizovaná jednotná národní identita.

Především k ruském východu inklinující východní a jižní části země nikdy nedošly přesvědčení, že samostatná Ukrajina je tím správným státním útvarem pro naplnění národních tužeb. Takovou ideu vyznávají a sdílejí především skutečně autenticky etničtí Ukrajinci obývající západ země (Halič, Volyň atd.), kteří mají v paměti tragickou zkušenost ze sovětské éry (deportace, gulagy, hladomor), jsou silně protiruští a chtějí budovat Ukrajinu jako ukrajinský národní stát. Naprosto nejsou ochotni akceptovat model Ukrajiny jako jakési odnože široce pojatého Ruska, jak tomu bylo za éry prezidentů Kravčuka a Kučmy.

Ukrajinští Rusové se naopak pokládají za součást velkého mocného a kulturního národa, který dříve celé oblasti zaujímal dominantní postavení. Nacionalistické ambice západních Ukrajinců nesdílejí a jsou jim cizí. Naprosto odmítají přerušení styků a vazeb s ruským východem – zvláště když po pádu Sovětského svazu se Rusko stalo úspěšnějším, stabilnějším, spořádanějším a bohatším než Ukrajina. I sama ruskojazyčná část Ukrajiny byla o něco vyspělejší a bohatší než západnější regiony. Sovětskou éru proruský východ a jih nebere jako cizí okupaci, stejně jako Rusové považují výsledek druhé světové války za vítězství a nechápou to tak, že byli opět zabráni diktátorským režimem (jak to vidí autentičtí Ukrajinci). Banderovci jsou podle nich zrádci a fašisté a neakceptují stát, který se hlásí k jejich odkazu. S Rusy mají společnou nedůvěru k Západu a nechtějí být součástí bloků namířených proti Rusku. Intenzivní antirusismus západoukrajinských nacionalistů je pro ně něco znepokojivého a urážlivého a skutečně to pro ně představuje určité nebezpečí.

Etnických Rusů je sice i na východě a jihu (kromě Krymu) Ukrajiny menšina, ovšem přesto zde převažuje užívání ruského jazyka a podpora užívání ruštiny i v úředním styku. Velká část zdejších obyvatel tedy nejsou Rusové, ale přesto jsou něco jako částeční Rusové či alespoň prorusky orientovaní. Pro náklonnost ukrajinského východu k Rusku nepochybně sehrála roli i lepší vyhlídka perspektivy. Rusko se od počátku 3. tisíciletí začalo citelně vzmáhat po všech stránkách, nabízelo mnohem větší stabilitu, vyšší ekonomickou a životní úroveň ve srovnání s chudou, oligarchy vysávanou, politicky nestabilní a chaotickou Ukrajinou (to se však nyní po dopadu sankcí ze strany Západu a možná i nákladů na ukrajinské tažení asi změní).

Ještě než válka začala, dospěla Ukrajina do stavu neúspěšné země, politicky nestabilní, chudé a blížící se bankrotu. A k tomu osídlené vlastně dvěma národy, které se sobě už dlouho vzdalovaly ve své orientaci a představách o budoucnosti. Oba vzhlížejí s přehnanými nadějemi a očekáváním do zahraničí – jeden k Ruské federaci, druhý k Západu. 

Ukrajina neprovedla důslednou postkomunistickou transformaci. Nebyl vytvořen standardní systém politických stran a ukrajinský parlament není standardním parlamentem. Neproběhla důsledná transformace ekonomická. Výsledkem bylo uchvácení ekonomiku uchvátily klany oligarchů, ekonomickou situaci charakterizuje dlouhodobá stagnace, úpadek průmyslu, vysoká nezaměstnanost. Ukrajinu v posledních dvaceti letech – ještě před válkou – opustilo více než pět milionů lidí, což je více než desetina veškerého počtu jejich obyvatel. Je však otázka, jak rychle a účinně lze ve specifických ukrajinských poměrech a mentalitě transformaci k lépe fungující zemi provést. Západní Evropa i USA si to představují asi příliš jednoduše, když se domnívají, že zavést zde demokracii, právní stát a klasickou tržní ekonomiku se dá snadno. Nepoučili se, že „vývoz revoluce“ nefunguje tak dobře, jak by chtěli – a v případě zemí třetího světa většinou vůbec.

Neschopnost dohodnout se a akceptovat jako jeden národ politické vedení, ať jde o vedení zvolené převážně prozápadním západní částí nebo proruskou východní částí, a sdílet k němu elementární společnou loajalitu jen ukazuje, že zde sdílená národní jednota a autentické národní cítění (pokud jde o ukrajinský východ) chybí. To jasně dokládá oranžová revoluce z roku 2004 i Majdan o 10 let později. Měli už dávno být schopni si otevřeně říci, že obyvatelstvo Ukrajiny je příliš nesourodé a že jeho západní a východní část nemohou žít poklidně pospolu v jedné zemi. Měly se už dávno oddělit.

Za tohoto stavu se Ukrajina zároveň stala tragickou obětí tahanic mezi Západem a Východem. Pro Západ a hlavně Spojené státy byla Ukrajina jakýmsi beranidlem, trójským koněm k posílení jejich vlivu na evropské geopolitické šachovnici na úkor jejich mocného euroasijského konkurenta.

Ukrajinu můžeme brát i jako obecnější memento, jak to dopadá s nehomogenními společnostmi – a to memento zvláště varovné v současné době masové imigrace a oslavování diverzity a multikulturalismu. Přitom v případě Ukrajiny byly destabilizace a vnitřní napětí vyvolány pouhými nacionalistickými a ideovými sentimenty, které jsou teoreticky v delším časovém výhledu překonatelné – na rozdíl od současné imigrace z třetího světa do bílých zemí, která je tvořena lidmi radikálně odlišných ras, etnik a kultur, rozdíly mezi nimi a původními obyvateli jsou do značné míry dány vrozeně (geneticky) a nejsou tudíž překonatelné v žádném časovém horizontu.

Leave a comment