Antropologie obyvatel západnějších částí severní Afriky – důkaz o bělošské identitě obyvatel starého Egypta
Obyvatelstvo údolí Nilu, které tu od jistých časů začalo utvářet projevy vyšší civilizace, bylo jen součástí kompaktního bílého osídlení celé severní Afriky. O bělošské rasové identitě obyvatel dále na západě existuje mnoho důkazů a jen potvrzují skutečnost, že stejné rasy byli i staří Egypťané samotní – a dokonce i podobného typového složení.
Staří Libyo-Berbeři byli přinejmenším částečnými potomky bílých neolitických pastevců a zemědělců sídlících v severní Africe nejméně od 4. tisíciletí pnl. Staří Egypťané se opakovaně zmiňovali o starých Libyjcích (kteří museli být vlastně do značné míry potomky Berberů) jako o nápadně světlých lidech. Ve staroegyptských historických dokumentech a vyobrazeních jsou často Libyjci líčeni či zobrazeni jako lidé nápadně světlé pleti, s plavými či ryšavými vlasy a modrýma či světlýma očima; často však také světlé pleti a očí, ale hnědých či tmavých vlasů. I podle těchto svědectví se zdá, že Berbeři, s nimiž jsou spjati i Guančové (o nich více níže), byli tvořeni převážně směsicí bílých mediteránních a kromaňonských typů.
Podle dostupných historických záznamů a vyobrazení byli do 3. tisíciletí pnl. Libyjci tvořeni převážně bílým mediteránním typem, možná už s určitou semitskou příměsí, jak je vidět z egyptských záznamů a kreseb zobrazujících Libyjce jako poměrně snědé, ovšem převážně s rysy odpovídajícími bílým mediteránům, eventuálně světlé a někdy i s modrýma očima, ale tmavovlasé. Někdy během staletí před rokem 2000 pnl. se v severní Africe objevila (nebo z nějaké odlehlé oblasti severní Afriky vynořila) skupina velmi světlých Libyjců se světlými vlasy. Mohlo jít o potomky nějaké skupiny kromaňonců, uchovavší se v nějaké odlehlejší části severní Afriky, či o potomky nějaké časné migrace nordiků. Egyptská malba ze 13. století zachycující čtyři rasové typy zobrazuje Libyjce jako člověka jasně bělošských rysů, světlé pleti, tmavých vlasů a modrých očí, což odpovídá bílému mediteránnímu typu; modré oči mohou naznačovat míšení převážně mediteránních Libyjců s menšinou ještě světlejších typů, které se mezi nimi vyskytovaly.
Lalouettová popisuje, že neolitické kmeny v tehdejší Libyi patřily ke stejné rase jako neolitičtí obyvatelé Egypta, avšak také se mezi nimi vyskytovali ještě světlejší lidé (2009, s. 29): „Na západ od delty, na území dnešní Libye, žily tenkrát na hubených pastvinách a řídce porostlých stepích kmeny živící se chovem a sadařením: tito lidé byli po fyzické stránce velmi podobní neolitickým kmenům, které se usadily v údolí Nilu, a s velkou pravděpodobností byli společnou rasou. Nejstarší příslušníci těchto kmenů se egyptsky nazývají Tjehenu; tradičně nosí závěsný řemen a krátké roušky skrývající pohlaví. O něco dříve snad přišli Timhiu, odlišující se světlými vlasy a modrýma očima. Tato populace bez prostředků byla velmi brzy přivábena bohatstvím údolí – jak o tom svědčí zejména basreliéfy vytesané na prehistorických paletách; v nerozdělené zóně mezi deltou a západní stepí vedli neustálé šarvátky. Egypt se proto těmto útočným sousedům musel často bránit.“
Bosov (1980, s. 107): „Ostatně, mezi Libyjci samými se odedávna vyskytovaly kmeny zcela rozdílného původu a antropologického typu, včetně kmenů se světlou pletí, to jest modrookých blondýnů. Dlouho předtím, než proslulé námořní národy vstoupily na scénu dějin, sdělovaly staroegyptské texty Staré říše (2470–2270 pnl.), že se v severní Africe, na západních hranicích Egypta, objevily kmeny plavovlasých a modrookých libyjských kočovníků. Na rozdíl od dosavadních černovlasých Libyjců (tehennu) začali Egypťané nazývat příchozí temechu, což znamená světlí či dokonce ryšaví.“
Většina těchto kmenů tedy patřila k bílému mediteránnímu typu stejně jako většina obyvatel starého Egypta; jejich menší část byla dokonce kromaňonského či nordického typu. Totéž potvrzuje Coon, podle něhož jsou lidé Tehennu bílé pleti a tmavých vlasů, zatímco jiná pozdější větev Libyjců, Mašwešové, je světlé pleti a navíc blond. Coon (1939, kap. XI., sekce 10): „Libyjci jsou zpodobněni jako aktivní barbaři, oblečeni do zvířecích kůží, nosící ve vlasech pštrosí pera; jsou to jednoznačně bílí lidé s pletí světlejší než samotní Egypťané nebo semité. Jejich obličeje jsou v profilu obvykle ostřeji řezané než egyptské; obočí je často výrazné, nos orlí, rty ostré… Během Staré říše byli Libyjci zpodobňováni jako brunet, ale na malbách z doby Nové říše vidíme změnu vzhledu u některých z nich. Jedna větev, Tehennu, známá Egypťanům z nejstarších dob, je stále tvořena tmavovlasými bílými muži, ale další skupina, Mašwešové, pocházející dále ze západu, je jednoznačně blond. Tyto dvě skupiny, stará a nová, spojily síly a zaútočily na Egypt ze západu. V odění a dalších ohledech zde není žádná indicie svědčící pro možnost, že by Mašwešové nebyli Libyjci.“
Donnelly píše v podobném duchu a i podle podaného popisu kosterních ostatků lze soudit, že to byli bílí lidé kromaňonského typu (2018, s. 510): „Některé prameny egyptských dějin hovoří o vpádu světlovlasých kmenů ze západního sousedství do Dolního Egypta, což by se událo asi kolem r. 1500 př. Kr. Kosti nalezené v těchto afrických stavbách náležely lidem urostlým [na svou dobu] a s dlouhými lebkami. Generál Faidhere určuje jejich průměrnou výšku včetně ženských koster na 165 až 174 cm… Profily lebečních pozůstatků svědčí o velké inteligenci.“ Vávra potvrzuje bělošskou rasovou příslušnost dávných Libyjců, ať už šlo o lidi tmavovlasé či světlovlasé, a zároveň se zmiňuje o tom, že plavých během dějin postupně ubývalo, což můžeme brát i jako obecnější indicii mizení lidí bílé rasy z obyvatelstva severní Afriky, včetně těch s tmavými vlasy (1942, s. 398-9): „Rozptyl plavovlasých po severní Africe je jedním z hlavních faktorů ke studiu. Podle toho si můžeme nejspíše utvořit představu o antických Libyjcích a tu je třeba se zase poohlédnout po egyptských dokumentech… Nejzajímavější nalézáme v epoše Staré říše a XIX. dynastie, neboť tato dynastie musela potlačovat velkou libyjskou invazi… Tito libyjští útočníci z XII. stol. př. Kr. bývají znázorňováni jako plavovlasí. Meyer vypravuje ve všeobecném rozboru, že Libyjci měli plavé kadeře. Ale toto tvrzení je formálně už vyvráceno Borchardtem, jenž dává Libyjcům v berlínském muzeu vlasy černé. Rovněž tak i obě emailové plakety z Medinet-Habu, uchovávané v Káhiře, ukazují podle svědectví Gautierova Libyjce s vlasy kaštanovými. Tyto dvě plakety byly zveřejněny Daressym. Slavná malba na náhrobku Setiho I. … nám ukazuje čtyři Libyjce s velmi světlou pletí, ale s vlasy takřka tmavými. Jsou to muži rasy bílé, hnědovlasí. (…) Mezi dnešními Berbery se počet plavovlasých blíží asi jedné osmině. Pravděpodobně se … za těch 3000 let snížil, takže můžeme mít za to, že mezi Libyjci, bojujícími s Merenphtahem, byla … jedna třetina nebo čtvrtina plavovlasých. Mohli … pocházet z onoho velkého posunu následkem rozšíření se ledovců na západní Evropu, tzv. lidé z moře, čili obyvatelé Středozemního moře v 2. tisíciletí.“
Znázornění nepřátel Egypta. Všichni jsou evidentně tmavší rasové typy – až na Libyjce s bělošským vzezřením, světlou pletí, a dokonce s blond vlasy
Malba starověkého Libyjce bělošského vzezření
Malba starověkých Libyjců z hrobky Sethi I. (zmíněná výše v citaci Vávry). Všimněte si světlé pleti a „evropských“ rysů obličeje
Vedle čtyř Libyjců jsou vyobrazeni další cizinci z jiných oblastí. Jejich vzhled ukazuje na semitský a černošský původ a je v ostrém kontrastu vůči bělošskému vzezření Lybijců
Guančové – důkaz bělošské identity nejstarších obyvatel severní Afriky, včetně starých Egypťanů
Kanárské ostrovy až do příchodu Španělů osídlené z dávných dob pocházejícími bělochy, Guanči, můžeme brát jako jakýsi izolovaný mikrokosmos uchovávající rasové složení, které kdysi převládalo v celé severní Africe včetně nilského údolí. To opět jasně dokazuje, že obyvatelstvo v celé severní Africe a Středomoří, ač tvořeno pestrou mozaikou subrasových typů, bylo kdysi bělošské – díky jeho izolaci sem téměř nepronikly pozdější migrační vlny tmavších lidí orientálních/semitských typů.
Coon (1939, kap. XI, sekce 14): „Kanárská evidence, vzatá jako celek, má velkou hodnotu v rámci rekonstrukce rasové historie severní Afriky. Je evidentní, že v čase neolitických zemědělců středomořští producenti potravin museli být spjati, minimálně v některých částech severní Afriky, s potomky dřívějších lidí Afalou typu, kteří přežili na Kanárských ostrovech jako důležitý faktor v přistěhovalé populaci. Časný alpinsky vyhlížející živel nalezený na ostrovech, zvláště na Gomeře, může být pravděpodobně přičten obrodě brachycefálního elementu v lidu Afalou v poněkud redukované formě. (…) Rasová historie severní Afriky může být nejlépe pochopena analogií se západní Evropou, od paralelně probíhajících invazí vstupujících do obou kontinentálních podoblastí, a paralelním procesu probíhajícím v obou. Tento paralelismus nastal v pleistocénu, se sérií svrchně paleolitických rasových typů. Ty byly následovány vstupem malých mediteránů do obou oblastí v mezolitických a neolitických dobách, ovšem samozřejmě dříve v severní Africe, odkud vstoupili do západní Evropy. Vysocí tmavovlasí mediteráni dorazili do obou oblastí, po souši do severní Afriky, po moři do Evropy. Nordici vstoupili do obou oblastí z východu. Mezitím se paleolitické typy dále udržovaly a prosazovaly jak v neredukované, tak v menší, více brachycefální formě. Tedy v obou regionech máme Afalou nebo Borreby typ, a alpinský. … v severní Africe … můžeme přidat Araby a černochy.“
Malkowski v obdobném duchu shrnuje svůj pohled na guančské osídlení Kanárských ostrovů (2007, s. 239-40): „Kanárské ostrovy měly podobné složení prehistorického obyvatelstva jako severní Afrika: kromaňonský a protostředomořský typ. Podle některých badatelů se první a primitivnější druh člověka dostal na tyto ostrovy mezi lety 2500 př. n. l. a rokem 1000 n. l. Vzhledem k početnímu zastoupení kromaňonského typu (34 % Tenerife, 33 % Gran Canaria a 45 % Gomera) je však pravděpodobnější příchod těchto lidí v době před 10 500 lety, kdy severní Africe dominovali právě lidé kromaňonského typu. Zároveň s nimi nebo možná později přišli i protostředomořští lidé. Na Kanárských ostrovech se ovšem nachází jen jejich robustnější druh. Byli vysokého vzrůstu, měli prodloužený a úzký obličej pětiúhelníkovitého nebo čtyřúhelníkovitého tvaru. Tento typ se spojuje alespoň na ostrově Gran Canaria s ‚kulturou tumulů‘, protože tito lidé pohřbívali své mrtvé do mohylovitých staveb, zatímco lidé kromaňonského typu je pohřbívali v jeskyních. Nedávno se začalo tvrdit, že neexistuje žádné zřetelné faktické oddělení těchto dvou ras, jak se zdálo prvním antropologům. Navzdory zvláštnímu odloučení domorodců z Kanárských ostrovů od zbytku světa se jejich jazyk a kultura podobá jazyku a kultuře raných Berberů, což potvrzuje jak antropologie a toponymie, tak antropologie. Navzdory sporadickým kontaktům s Féničany, Kartagiňany, Římany (především obchodní styk) a později s evropskými Araby, zůstali obyvatelé Kanárských ostrovů izolováni od světa až do dobytí ostrovů Španělskem v 15. století.“