Monoteistická náboženství nepředstavují ve srovnání se starším polyteismem o nic lepší impuls pro civilizaci
Ani se nedá říci, že by novější monoteistická náboženství vedla ke vzestupu civilizace díky jakési větší „modernosti“ oproti starým pohanských polyteistickým kultům. Takto někdy uvažují zastánci křesťanství jako pozitivního civilizačního faktoru, kdy podle nich měl být vzestup evropské civilizace zahájen i díky tomu, že se zbavila „zaostalého“ pověrečného pohanství a přiklonila se novější, smysluplnější křesťanské víře. Fakta však tomu neodpovídají. V Indii žijící komunita Pársů (posledních potomků starých bílých Peršanů) dodnes vyznává staré indoevropské zoroatriánství a je ve všech směrech nejúspěšnější etnickou skupinou v Indii. Pohanské civilizace starověku dosáhly na svou dobu pozoruhodné úrovně, naopak dnešní křesťanské státy subsaharské Afriky jsou nejzaostalejší na světě. Starověký pohanský Řím vzkvétal právě předtím, než se v něm křesťanství rozšířilo a získalo na síle. Obrat Orientu od pohanství k monoteistickému islámu ho nezachránil před fatálním úpadkem.
Specifické teorie o náboženství jako základu civilizace
Existují i specifičtější teorie o tom, proč by mělo být náboženství důležitým faktorem pro vznik a vzestup civilizací, obvykle je to jednak argumentace tím, že náboženství nastoluje určité morální normy a imperativy, a dále také že v lidech probouzí a podporuje optimismus a elán.
Náboženství jako vliv podporující morálku, řád a aktivitu není rozhodující síla
Teorie o nábožensky ustavených morálních normách a regulativech je v podstatě náboženskou variantou kulturalismu, tedy za vznikem civilizace má být víra v moralizující a trestajicí bohy nebo obecně v náboženství podporující pracovní aktivitu, sebekázeň a oceňující vzdělání, což lidi vede k žádoucímu smýšlení a jednání a díky tomu může vzniknout civilizovaná společnost, kde se oceňuje elementární morálka a poctivost, a díky čemuž zde existuje vzdělanost, kooperace, snaživost a aktivita. Proti tomu ale můžeme namítnout, že dnes už převážně ateistická Evropa je stále vyspělá a evidentně k tomu žádnou takovou moralizující a vzdělanost či aktivitu podporující víru nepotřebuje. Víra v moralizující a trestající bohy nijak nezachránila mnohé staré civilizace před fatálním úpadkem – ani islámský svět věřící ve všemocného trestajícího Alláha nebyl ušetřen trvalého úpadku. Tato teorie zjevně není obhajitelná, protože je opět založena na povrchním kulturalismu, tedy na myšlence, že konkrétní myšlenkové obsahy mohou zásadním způsobem ovlivňovat a utvářet i ty nejhlubší a nejtrvalejší vlohy a tendence lidí a tím i osudy civilizací (tyto vlohy tendence jsou však vytvářeny genetikou a nelze je vnějším působením příliš ovlivnit). Takovýto myšlenkový vliv je příliš povrchní a nestálý (může časem pominout); může do určité míry ovlivnit smýšlení lidí, momentální myšlenkové klima ve společnosti, ale nemůže trvale určovat a utvářet míru schopností, iniciativu, kreativitu, výši inteligence, smysl pro morální standardy, které jsou důležité pro vzestup civilizace (pracovitost, disciplína apod.). Obecně: náboženství rozhodně neurčuje elementární identitu a celkovou úroveň kultur a civilizací. Důležité je, že morální standardy pocházejí primárně z vrozených tendencí lidí k určité míře altruismu a ohledu na druhé, které se vyvinuly díky určitému selekčními tlaku během evoluce člověka. Za určitých okolností pak tyto tendence mohou získat vnější náboženskou formu. Pokud jde o podporu snaživosti, disciplíny, morálních kvalit, vzdělanosti apod. v určitých náboženských systémech, tak to je jen projev vrozených vloh a sklonů populací s vysokou inteligencí, u nichž tyto tendence někdy získají konkrétnější myšlenkovou formu tím, že se promítnou do ideového obsahu jejich náboženství (protestanská etika, konfuciánství apod.), tedy utvářejí si takové náboženské systémy, které tyto vrozené tendence v konkrétnější hodnotové a idové rovině oceňují.
Náboženství jako podpora optimismu v civilizacích není rozhodující síla
Náboženství podporuje ve společnosti sebevědomí, optimismus, jakýsi elán, což by mohlo vést k myšlence, že právě takto podporuje vzestup civilizace. Avšak to je příliš povrchní a přechodný vliv nacházející se v oblasti konkrétních myšlenkových pohnutek a idejí a tato sféra není rozhodujícím faktorem řídícím osudy civilizací. Pro západní civilizaci spjaté s křesťanským náboženstvím byla vždy spojena určitá míra a schopnost sebekritiky a pochybování (ačkoli jistou dobu, za časů své globální expanze, byla hodně sebevědomá) a přesto se stala nejúspěšnější civilizací v dějinách. Dnes je sebekritická až moc, ale přesto kvůli tomu fatálně neupadla. Některé civilizace naopak velmi kypěly sebevědomím a optimismem v souvislosti s náboženským zanícením, a přesto upadly. Islámský svět nebyl ušetřen úpadku, ačkoli si udržoval náruživou víru, na jejímž základě byl přesvědčen o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti. Ani dnes, kdy je islám opět na vzestupu a islámský svět opět nabývá na sebevědomí, v něm není sledovatelný skutečně zásadní vzestup k vyspělé civilizaci (pokud je tu patrná jistá modernizace, tak téměř výhradně přejímáním z vyspělého Západu).
Bezbožnost a ateismus není stěžejní negativní vliv
Jelikož náboženství není pro vzestup civilizace klíčové, není ani pravda, že náboženská laxnost, bezbožnost a ateismus jsou významné negativní faktory, pokud jde o civilizaci. I takové názory existují: podle nich náboženství dává společnosti sebevědomí, dynamiku a vitalitu, podporuje morálku a sociální řád, a nakonec i motivuje k pěstování umění, vzdělanosti a vědeckému poznání světa – a když náboženství slábne, civilizace ztrácí tyto impulzy a upadá. Není však obtížné vyvrátit tento názor. Opět stačí říci, že náboženství je příliš povrchní vliv a civilizační pokroky primárně závisí na vnitřních vlohách lidí a nikoli na jeho přítomnosti; dále pak je třeba říci, že jen někdy a za jistých okolností může mít náboženství tyto pozitivní efekty (třeba když působí v populacích s vysokým IQ, které si ho v souladu s vnitřními vlohami vyloží tak, že je správné svět jakožto boží dílo vědecky zkoumat a poznávat) a je to evidentně až podružný, sekundární faktor (vědecké poznání světa u nadaných populací díky jejich nadání a sklonům vzniká i bez náboženské motivace). Zdaleka ne vždy ve vyspělých civilizacích existuje náboženství s těmito pozitivními efekty (jejichž význam je, jak bylo vysvětleno, i v případě jejich výskytu podružný). Dnes jsou úspěšnější na poli civilizace národy s nižší mírou nábožnosti. A nakonec je nepopiratelným faktem, že náboženství je velmi často naopak anticivilizační faktor, potlačující svobodné myšlení nebo třeba také motivující k nemorálním činům jako likvidace jinověrců nebo náboženské války.
Navíc se stačí podívat do historie. Existují i příklady rozkvětu civilizace spojené s náboženskou vlažností, a dokonce skepsí vůči němu. Toho jsme byli svědky za dob starého Řecka, kde byly takové projevy patrné za časů jeho rozkvětu – a to zejména mezi elitami, které právě jeho rozkvět zejména utvářely. Tato největší ze starověkých civilizací nebyla místem nějaké fanatické religiozity. Byla naopak první civilizací, kde se objevilo systematické pochybování o náboženství, můžeme u něj sledovat vzestup racionality, odmítání mýtu, preferování logu, filosofii a pochybování, včetně pochybování o náboženství a bozích. Samozřejmě náboženství zde existovalo také, ale ne v dogmatické podobě, spíše jako součást širší kultury a tradice ve společnosti, ne ve stylu později dogmaticky a striktně vyznávaných monoteistických náboženství.
Vzkvétající civilizace ve starověkém Orientu a Středomoří sice vyznávaly nějaká polyteistická náboženství, ale evidentně ne s nějakým fanatickým religiózním zápalem a nesnášenlivostí k jiným kultům. A bylo zde mnoho rozličných kultů a systémů, různě se měnících a střídajících, žádný zde nebyl trvale a nestal se dominantním. Evidentně zde musel existovat jiný zásadní vliv pro vzestup těchto civilizací. Navíc některé z náboženských představ mělo podobu spíše legendy, báje, zkazek, nebylo to náboženství v klasickém smyslu.
I západní civilizace evidentně nevznikla a nezahájila vzestup díky křesťanství; byl to jen historický souběh událostí, kdy prvotní vzestup civilizace v Evropě po Době Temna, který byl projevem kvalit bílého obyvatelstva, časově kolidoval s rozšiřováním křesťanství zde. Později v Evropě začal vliv křesťanského náboženství pozvolna upadat, vlastně už od dob osvícenství, avšak její vzestup to nijak negativně nepoznamenalo ani nezpomalilo, spíše naopak se otevřel svobodnější prostor pro bádání a tvorbu. V čele civilizačního progresu a úspěchů se v Evropě od určitých dob velkou měrou vyskytovali ateisté, nábožensky vlažní lidé a volnomyšlenkáři. V posledním století křesťanství v Evropě ještě více zesláblo a v mnoha zemích dokonce převážili lidé bez vyznání, ale fatálně kvůli tomu neupadla. Podobně třeba Řím nebyl v době svého vzestupu zvláště nábožensky zapálenou společností, podle některých svědectví byli Římané dosti světsky založený národ (éra římského úpadku pak probíhala právě v době, kdy se zde šířilo nové, značně rigidně a se zápalem vyznávané náboženství – křesťanství).
V dnešní době evidentně existují vyspělé národy se značnou mírou bezvěrectví a ateismu, zejména v Evropě, ale podobní jsou v tomto ohledu také Japonci nebo Jihokorejci. Ty nejvíce ateistické země jsou většinou i těmi nejvyspělejšími. Ve vyspělých zemích východní Asie také mnoho lidí v podstatě ani nevyznává náboženství v klasickém smyslu, jde spíše o jakési napůl filosofické nauky o morálce, postavení jedince ve společnosti, požadavku harmonického řádu v ní atd.