Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 19

Náboženství není rozhodující příčina ani pro zaostalost nebo úpadky civilizací

Jednou z představ o náboženství ve vztahu k civilizaci je, že je to (alespoň v případě některých náboženství) významný negativní činitel, tedy vedoucí civilizaci k úpadku nebo vůbec držící nějakou společnost, kde je vyznáváno, v zaostalosti a pasivitě. Obvykle je to spojeno s myšlenkou, že náboženství vyvolává a podporuje tmářství, iracionalitu, netoleranci, bezmyšlenkovitý dogmatismus a brání svobodnému a kritickému používání rozumu, bádání a tvorbě. Také má podporovat pasivitu a fatalismus, odevzdanost vyšší moci a odvádět pozornost člověka od našeho skutečného světa. 

Pohled na dějiny a mnohá fakta však zcela vyvrací názor, že náboženství je nutně negativní vliv. Na mnohých místech a v mnohých časech můžeme sledovat vzestup civilizace navzdory náboženskému fanatismu, tmářství a netoleranci.

Kdysi se první velké a vyspělé civilizace vyznačovaly výraznou úlohou náboženství ve své kultuře a sociálním životě. Ve starém Římě nebylo křesťanství důvodem fatálního úpadku. Tím byly jiné zásadnější příčiny, a navíc úpadek zde začal dříve, než se masově rozšířilo a stalo státním náboženstvím. 

Prvotní vzestup a zlatý věk islámu na Východě byl doprovázen náboženským fanatismem a nadšením, přesto to nebránilo rozkvětu bagdádského chalífátu; později zažily i islámské státy v severní Africe svou éru úspěchů a prosperity. Táhertský stát byl pod pod teokratickou vládou islámsky velmi rigidních cháridžovců, vlastně byl na tomto striktním religiózním principu založen, přesto obchodně i kulturně vzkvétal. Almorávidé a Almohádové byli hodně nábožensky rigidní a nesnášenliví, ale přesto za jejich vlády panoval v Maghrebu i maurské Andalusii rozkvět, a i oni sami byli aktivními podporovateli vědy, vzdělanosti a umění (o islámu podrobněji viz dále). Značně rigidně vyznávané a absolutistickým státem prosazované křesťanství v Byzanci nijak nebránilo jejímu rozkvětu v prvních staletích její existence. V raně středověké Evropě bylo křesťanství už silně zakořeněno a náruživě vyznáváno, ale i tak zde brzy došlo ke vzestupu civilizace, který vyvrcholil prvním velkým rozkvětem za vrcholného středověku. V renesanční Itálii byli mnozí její představitelé velmi zapálenými křesťany (jako Petrarca), což jim ale nebránilo v tvůrčím rozletu a vůbec celkovému rozkvětu italských měst. I pozdější vzestup Evropy v raném novověku byl doprovázen poměrně silnou křesťanskou religiozitou. Počátky a dynamický vzestup USA byl doprovázen náruživou vírou (silně nábožensky založení puritáni a evangelíci). Mnohé první osady na východním pobřeží budoucích Spojených států v 17. století byly vytvářeny přísně, až fanaticky věřícími puritány, což ale nikterak nebránilo jejich obecnému rozkvětu a prosperitě. Hordern et al. (1987, s. 289): „Po celém kraji vyrůstala města – na začátku 30. let jich tam stálo už 15; největší, hlavní město kolonie, se jmenovalo Boston. Puritáni byli pilní a tvrdě pracovali, aby si v nové vlasti založili existenci jako farmáři, obchodníci, řemeslníci, rybáři a stavitelé lodí. Politicky a hospodářsky tedy kolonie vzkvétala, ale brzy se objevily náboženské problémy. Massachusettští puritáni, kteří v Americe hledali útočiště před náboženským pronásledováním, se sami změnili v pronásledovatele. Každou odchylku od přísné víry považovali za zločin a ostře sledovali názory a chování každého jednotlivce.“

Zrod moderní vědy se odehrál v raně novověké Evropě, kdy náboženská rigidita a nesnášenlivost dosáhly nejvyššího stupně. Dawson (1997, s. 26): „… náboženský skepticismus, který se objevil už v 16. století, ani nové přírodní vědy, jež učinily takový pokrok v 17. století, nebyly natolik silné, aby poškodily náboženské zázemí společenského života. Je omyl domnívat se, že se evropská kultura v důsledku renesance nebo reformace sekularizovala… Jak v katolických, tak protestantských zemích bylo 17. století věkem silně náboženským.“ 

„… byla to ve skutečnosti spíše barokní než renesanční doba, kde se zrodila nová přírodní věda a nová filozofie, jež zrevolucionalizovaly představy člověka o vesmíru a lidské povaze samé. (…) Nová fyzikální syntéza, na níž byla založena moderní přírodní věda, je mezinárodním dílem, k němuž přispěl jeden Ital, jeden Angličan, jeden Francouz, jeden Holanďan a jeden Němec – Galilei, Newton, Descartes, Huygens a Leibniz – každý svým dílem.“ (s. 32-3)

I obecně tehdy evropská civilizace vstoupila do nové fáze vzestupu po krizi pozdního středověku a éře náboženských válek, které nadlouho zakořenily náboženskou netoleranci a dogmatismus v katolickém i protestanstkém táboře. V těchto dobách byly mnohé přední osobnosti, jako třeba Descartes, velmi zapálenými křesťany. Newton, jedna z největších postav vědy v celých dějinách, byl dokonce náboženský fanatik. To jeho dílo skutečně ovlivnilo, když prosazoval myšlenku, že Bůh vše neustále udržuje a řídí, což je zcela nevědecké pojetí. Ovšem celkově to nijak nezbrzdilo jeho genialitu a tvůrčí rozlet. Linné, zakladatel moderní taxonomie, byl přesvědčen, že jeho dílo je jakýmsi náboženským posláním, k němuž byl předurčen. Náboženství tak někdy může u člověka poznamenat myšlenkový rozmach, racionalitu úvah v negativním směru, ale celkově jeho vrozený intelektuální potenciál nemůže potlačit. 

Dogmaticky a tmářsky pojímané náboženství jistě může být dočasný a povrchnější vliv potlačující svobodu bádání a nezávislou tvorbu, ale celkově a dlouhodobě nemůže projevení vrozených sklonů a nadání zabránit, takže se nakonec tyto vlohy prosadí jemu navzdory. Někdy tedy zjevně může u inteligentních populací existovat i kombinace silné religiozity nebo dokonce náboženského fanatismu a zároveň civilizačního rozkvětu, což jen dokazuje, že tmářství v čistě náboženské oblasti nemusí bránit vzestupu civilizace – pokud k němu má daná populace dostatečné nadání. 

Důležitým faktorem také je, že i když u inteligentních národů může panovat silná religiozita, zároveň si ji v souladu s vlastní vysokou inteligencí a vrozenými sklony modifikují tak, aby nakonec příliš nebránila racionalitě, touze bádat a svobodě myšlení. Proto se u inteligentních národů Evropy zrodila scholastika usilující o rozumové podepření víry, myšlenka jisté autonomie rozumu vůči víře a později myšlenka vědeckého poznávání světa jako božího díla jako něco nanejvýš žádoucího. A nejvíce tyto inklinace platí pro jejich elity. Dawson píše (1997, s. 34-5): „Je pravda, že vůdcové hnutí nebyli vůbec nepřátelští vůči náboženství. Newton a Locke byli řádnými protestanty, dokonce i ‚ateista‘ Spinoza byl hluboce náboženský člověk. Náboženství filozofů se však velmi lišilo od náboženství křesťanské ortodoxie. Bylo inspirováno duchem racionalismu a naturalismu, jenž byl stejně nepřátelský jak vůči augustinskému duchu Kalvína, tak vůči mystickému nadšení barokního katolicismu. Bylo plodem nové laické kultury, jež se vyvíjela od renesance, a přejalo humanistickou nedůvěru ke kněžskému nepřátelství vůči pokroku a odpor k nárokům kléru ovládat vzdělání a myšlení.“

Vyspělost či zaostalost národů souvisí s jejich genetickými kvalitami, ne s mírou religiozity/ateismu

Ani povrchnější analýza dat z dostupných výzkumů ve skutečnosti není důkazem, že náboženství je zásadní vliv přispívající k zaostalosti a neúspěšnosti. Podle výzkumů zaostalejší země vskutku bývají více religiózní a naopak (inteligence negativně koreluje s ochotou akceptovat bezdůvodnou víru v něco). Ale to je pouze souběh, ne kauzální vztah. Méně inteligentní populace jsou jak religióznější, tak méně úspěšné na poli civilizace – a obojí má stejnou příčinu – nižší průměrné IQ populace (a další kvality). Existují však příklady silně religiózních a přitom úspěšných civilizací a národů, jako svět islámu za zlatého věku nebo Evropa vrcholného středověku a raného novověku. USA jsou ještě dnes vyspělou a zároveň dosti religiózní zemí. Jejich vznik a vzestup, k němuž docházelo po většinu jejich dějin, byl spojen s velkou mírou religiozity ve společnosti.

Samozřejmě náboženství může být sekundární negativní vliv v podobě tmářství, odmítání rozumu a vědy, netolerance k určitým názorům. Častější je ovšem tato tendence u méně inteligentních populací, které mají k takovému výkladu náboženství vrozený sklon a tak je to opět spíše důsledek toho, jak jsou vrozeně psychologicky nastaveny. Neúspěšné jsou ovšem primárně kvůli nedostatku vlastního nadání a toto jen jejich neúspěšnost o něco málo dále zhoršuje. Protože jsou v nich tyto tendnece dány vrozeně jako trvalé, přetrvávají u nich sklony k náboženskému dogmatismu stabilně a ani dlouhodobě úplně nemizí, nanejvšýš mohou v jistých dobách zeslábnout. Příklon k dogmatickému a tmářskému islámu s úpadkem jeho zlatého věku (perzekuce učenců, motazelitů atd.) byl jen sekundárním negativním vlivem v rámci úpadku, hlavní příčinou dekadence bylo mizení zbývající nadané bílé elity a celkový dysgenický proces, přičemž i onen příklon k tmářství a dogmatismu, který zde zakořenil trvale, byl jen vnějším projevem tamní trvale přítomné vrozené mentality, a k tomu přispělo i postupné zmizení zbývající inteligentní elity se sklony k racionalitě. Že rozhodující v zaostalosti a neúspěších je nedostatek vrozeného nadání a ne náboženské tmářství můžeme vidět dnes, kdy nejhrubší tmářství a odmítání rozumu ve jménu náboženství už ze světa téměř zmizelo, avšak méně inteligentní národy třetího světa stále příliš mnoho úspěchů v oblasti vědy a vzdělanosti nevykazují. 

Někdy se nábožensky motivované tendence k tmářství mohou vyskytnout i u inteligentních, nadaných národů, ale pak je to jev jen přechodný a dočasný, protože je to v rozporu s jejich celkovou mentalitou a vyšší inteligencí. I dopad tmářství na jejich intelektuální výkony je pak u nich přechodný, často omezený a někdy dokonce i za dob náboženského tmářství mohou vykazovat úspěchy v intelektuální sféře – vlohy talentovaných národů se nakonec prosadí navzdory protivenství v podobě náboženského tmářství. Například v Anglii v 16. a 17. století panovaly silné snahy o plné sevření vzdělávacího systému do církvních rukou a de facto návrat do středověku, což na něj mělo neblahé dopady, přesto to nezabránilo projevení mnoha rozených talentů a Anglie i tak v oněch časech zaznamenávala velké úspěchy ve vědě, technice i filosofii. 

Johnson (1995, s. 151-2): „… znovuzavedení přísné cenzury a Laudova horlivá snaha vtěsnat intelektuální život země do klerikálního sevření bránily rozvoji a šíření vzdělanosti. Některé vědce Laud umlčel, jiné vyhnal do exilu. Využil monopolního postavení univerzit v Oxfordu a Cambridgi, těchto odvěkých ropuch ucpávajících pramen vyšší vzdělanosti v Anglii, a pokusil se zpátky přičarovat středověk. Podporovala ho v tom starší generace univerzitních učitelů, která se obávala, že nová vzdělanost ohrozí jejich postavení a příjmy. K jeho stoupencům patřilo také Lékařské kolegium, které se slepě drželo starověké pseudovědy Galéna a Hippokrata. Laud nejenže se svými biskupy uděloval licence praktickým lékařům, chirurgům a porodním asistentkám, ale v roce 1635 omezil navíc lékařskou praxi pouze na absolventy univerzit. Tak byli z medicíny vyloučeni léčitelé s praxí, ale bez škol. Univerzity nezaměstnávaly žádného z předních vědců a matematiků. Biskup Williams se posteskl: ‚Běda, jak je to smutné, že v tomto rozlehlém a bohatém království nedává společnost vyniknout žádné jiné profesi než právnické a teologické.‘ Navzdory všem obtížím se ale pokrok nezastavil. Skot John Barclay v roce 1614 napsal: ‚Všechny fenomenální a neobyčejné názory ve filosofii a matematice, v zeměpise a astronomii vznikly na tomto ostrově, nebo na něm našly své stoupence a bystré vykladače.‘ Greshamova kolej … se stala baštou vyššího vzdělání pro londýnskou obchodní a vědeckou obec. … měla dobrodružného ducha, byla nonkonformní a představovala nebezpečí pro církev i pro stát. Bez ohledu na cenzory proklouzla sítí spousta ryb, včetně nesmírně působivých Dějin světa od Raleigha. Podvratné rukopisy šly z ruky do ruky. Tajně se tu rozvíjel mocný intelektuální svět… Nová vzdělanost byla podvratná spíše svým účinkem, než že by taková opravdu chtěla být.“

Celkově tedy náboženský dogmatismus nedokáže zabránit vzestupu civilizace u populací s dostatečnými vlohami a zpravidla u nich časem vymizí, protože neodpovídá jejich vrozené mentalitě. Dawson píše, jak se v Evropě už za časů silné pozice křesťanství projevovaly snahy o větší intelektuální svobodu a obnovení dominance racionality (1997, s. 35): „Jak byla tato antiklerikální tendence v 17. století rozšířena, není patrno jen na ostrém antiklerikalismu Hobbese a Bayla, nýbrž i na postoji vlastních obránců ortodoxie… (…) Ortodoxnost klasicistické tradice byla ve skutečnosti udržována jen přísnou mravní kázní a silný smysl pro autoritu ve státě provázela revolta proti principu autority náboženství a prosazování nadvlády rozumu a svobody myšlení. (…) Už v době královny Anny bylo náboženství v Anglii vystaveno kampani antiklerikální a protináboženské propagandy…“ 

Nakonec v Evropě principy racionalismu, sekularismu, odluky státu od náboženství a svobody myšlení nevyhnutelně zvítězily, neboť takto je vrozeně a trvale bílé evropské obyvatelstvo se svou mentalitou a relativně vysokou inteligencí psychologicky nastaveno. Pokud jsou některé společnosti trvale zaostalé a zároveň silně religiózní (jako arabsko-islámské státy), pak jejich neúspěšnost není dána jejich religiozitou, ale jejich nedostatečným nadáním a silná trvalá religiozita je jen projevem jejich mentality – a samozřejmě religiozita u nich pak může mít i podobu netolerance a tmářství; to je však v jejich neúspěšnosti jen podružný faktor, navíc odvozený právě z jejich nižší inteligence a dalších vrozených tendencí.

Můžeme shrnout: náboženství není rozhodující vliv, který by sám o sobě vedl k úpadku civilizace či byl faktorem držícím trvale společnost ve stadiu barbarismu a zaostalosti, a to dokonce ani v případech, kdy je vyznáváno velmi rigidně a dogmaticky. 

Leave a comment