Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 21

Skutečná příčina islámského zlatého věku – rasa a genetika

Jak platí i všeobecně ve všech jiných případech, za dočasným rozkvětem kultury a civilizace za časů prvotní expanze islámu stáli lidé, kteří k tomu měli dostatek vnitřních vloh a nadání.

Část elit (které vytvořily to, co nazýváme zlatý věk islámu) pocházela z dřívějšího již usedlého obyvatelstva (které ještě bylo v oněch dobách z určité části bělošské) a část pocházela z nově příchozí dobyvatelské arabské aristokracie (kterou rovněž tvořili převážně běloši). V pozdějších dobách úpadek islámského světa zpomalili také bílí konverité, povinně odváděné osoby, otroci a zajatci pocházející převážně z Evropy. To platí zejména pro Osmanskou říši, která i díky těmto lidem ještě načas dosáhla poměrného rozkvětu a vojenských úspěchů.

Možná nejvýznamnějším faktorem islámského zlatého věku byla fakt, že tehdy v Orientu stále ještě významnou část obyvatel tvořili bílí lidé, ačkoli se v oněch časech už bílá rasa z této části světa vytrácela. Z jejich řad pocházela velká část tvůrčích a nadaných lidí, kteří se zasloužili o poslední rozkvět Východu, tentokrát pod vlajkou islámu. Byla to poslední připomínka slavných časů velkých starověkých civilizací, které zde kdysi vznikly, když zde bylo nadané bílé obyvatelstvo ještě dominantní. 

Střední Asie a Írán

Mezi vynikajícími osobnostmi převažovali bílí lidé pocházející z národů, v nichž tehdy ještě existoval významný podíl bílé krve; nejvíce z řad Peršanů (Omar Khayyám, Al-Razi, Al-Khwarizmi, Al-Biruni, Al-Ghazálí), dále pak také Uzbeků (Avicenna), Kazachů (Al-Farabi) nebo Tádžiků. Zejména Střední Asie si udržela částečně bílé osídlení (dokonce i výskyt světlých vlasů a očí tam nebyl nijak zanedbatelný), a tudíž i poměrně vysokou kulturu ještě do dob raného a v menší míře až do časného vrcholného středověku a není proto jistě náhodou, že právě odtud pocházelo zdaleka nejvíc velkých osobností islámského zlatého období (dokonce i některé konkrétní kulturní projevy z oné oblasti a oněch časů vykazují překvapující podobnost s evropským středověkem). Wells píše (1936, s. 427-8): „Je zřejmo, že za 5. a 6. století po Kr. stály nejen Persie, nýbrž i krajiny tehdejšího Turkestánu a Afghanistánu kulturně na úrovni mnohem vyšší než tehdejší Francie a Anglie. … byla objevena významná literatura nejen v jazycích národního kmene tureckého, nýbrž i v jazyku sogdianském a ještě v jednom árijském. Nejstarší z dochovaných spisů pocházejí ze 7. století. (…) … mnohé z objevených rukopisů … jsou psány tak krásně jako kterýkoli z rukopisů benediktínských. (…) Sir Denison Ross tvrdí, že střední Asie jazykově a kulturně byla ještě značně árijská a že její umění podléhalo vlivu indickému a perskému. Vše nutí k závěru, že ona staletí, která v Evropě byla staletími pohrom a zpátečnictví, byla v Asii střední až k Číně poměrně věkem pokroku. … v její civilizaci [nastalo] období neobyčejné umělecké jemnosti. V Berlíně můžeme vidět sbírku nástěnných maleb turkestánských z té doby, které jsou tak podobny výzbroji a krojům francouzským a německým z XIII. století, o šest století pozdějším, že to až překvapuje. Např. všechny ty známé podoby a symboly králů, královen a spodků v kartách možno spatřit už na těchto krásných malbách. Byl tam za té doby život tak bohatý a zjemnělý jako za evropského středověku, když byl nejskvělejší, a také tak podivuhodný. Vystupují v těch výjevech lidé tmavovlasí i světlovlasí, a je tam hojnost lidí rudovlasých…“ 

Za seldžucké éry, jíž začala nadvláda turkických národů ve středoasijské oblasti, se opět mohli uplatnit mnozí nadaní lidé ze zbývajícího místního bílého obyvatelstva. Ve správě své rozsáhlé říše se Seldžukové největší měrou opírali o schopné a obratné Peršany. Tito schopní perští úředníci pocházeli z bílého výkvětu tehdejší Persie, které ještě i obecně měla v obyvatelstvu populačně významný bílý element. Seldžučtí sultáni obecně svěřovali správu získaných území vezírům íránského původu, kteří byli vzdělanými a schopnými administrátory. V Afghánistánu Peršan a vezír Nizámulmulk vytvořil nový lenní systém a nový sociální a správní systém fungující na využívání půdy místo na penězích. Vojenští hodnostáři dostávali jako léno pozemky a za to měli povinnost v státu zajistit určitý počet vojáků. Bílý element s vysokými schopnostmi, tradice sofistikované státní správy a vysoká úroveň vzdělanosti, to vše předurčovalo mnoho příslušníků perské elity k výsadnímu postavení ve státním aparátu seldžucké říše. Časem i sami Seldžukové začali splývat s místní převážně ještě bílou perskou elitou.  

Na rozkvětu seldžuckého stavitelského umění mělo zásluhu jak kulturní dědictví starších bílých civilizací a vlivy ze soudobého křesťanského Západu, tak zbývající nadaní bílí lidé z oblasti Kavkazu a z řad Arménů. Nikde jinde než v seldžuckém sultanátu nebylo možné se setkat s tak rozmanitým stavebním dekorem, který čerpal ze stylů dřívějších vyspělých kultur. Vedle klasických prvků islámského umění byly na seldžuských stavbách – mešitách, medresách, mauzoleích – k vidění sfingy, draci, gryfové a dvouhlaví orlové. 

Nadaní běloši z Kavkazu (hlavně Gruzínci) a Arménie měli pod patronátem Seldžuků paradoxně lepší možnosti uplatnění než ve svých domovských (křesťanských) zemích, a také pod ním vskutku dosáhli lepších výsledků (to je také jeden z argumentů, že za civilizačním vzestupem Evropy nestálo křesťanství a příčinou úpadku Orientu nebyl islám). Kresiser a Neumann (2010 31): „Většina řemeslníků pocházela z Kavkazu a byla obeznámena s tradicí kamenných staveb. Přes tuto úzkou souvislost je nápadné, že Gruzínci (z Tao-Klageti na severozápadě Anatolie) a později ve větší míře i Arménie dospěli ve službách seldžuckých patronů často k dočista jiným výsledkům než u domácích církevních staveb. Tak například jeden mistr z Tiflisu (dnešního Tbilisi) použil v Divrigi techniku, která byla doma v severní Sýrii. ‚Na celém Předním východě neexistovala ve 13. století žádná stavitelská tradice, která by se mohla rovnat stavitelství rúmských Seldžuků. Částečně to lze připsat geografické poloze jejich území, která je činila otevřenými pro vlivy z východu, západu i jihu. Ale teprve vytrvalý zájem o stavební umění ze strany vládnoucí elity umožnil, aby místní školy nebývale vzkvétaly, takže se i druhořadá anatolská města mohou pyšnit většími monumenty, většinou z jemně tesaného kamene.‘ (Robert Hillenbrand)“

Nakonec se zdá, že i původní Seldžukové byli částečně smíšení s dřívějšími bílými elementy v oblasti a alespoň jejich elita asi byla převážně bělošského typu. Totéž se pravděpodobně týká i pozdějších osmanských Turků.

Později v Íránu vládly dynastie Safíovců a Kadžárovců. Sáfíjovští vládci ještě pocházeli z řad zbývajících bílých elementů (tvořících většinu vyšších vrstev) v Íránu. Původem ovšem pocházeli z řad Kurdů, původně bílého etnika, které v té době mělo a dokonce i dnes má výrazný podíl bílé krve. 

Zakladatel safíovského panství Ismá’íl dobyl v roce 1501 Tabríz, staré hlavní město Seldžuků v severozápadním Íránu, a prohlásil se šáhem. Soudobý cestovatel z Itálie si o něm zapsal, že je hezký, nepříliš vysoký, silný a statný se širokými plecemi – a že má světlou pleť a narudlé vlasy. Šáh Solejmán nastoupil na trůn v roce 1666 a vládl 28 let. Jeho současník ho popisoval takto:

„Byl vysoký, silný a činorodý, na panovníka trochu zženštilý, měl souměrný římský nos, velikostí přiměřený jiným částem obličeje, měl jasné modré oči a středně veliká ústa, a nosil černě obarvený vous, na tvářích vyholený a natočený nazpátek až k uším.“

Za Safíovců byli do Íránu ještě zavlékáni noví nadaní bílí jedinci z oblasti Kavkazu. Jejich schopnosti pomohly ještě zpomalit úpadek. Krejčí (1993 145): „Safíovská vláda v Íránu trvající déle než 200 let (do roku 1772) pomohla ke vzkříšení a zdůraznění íránské svébytnosti. (…) Mezi vládnoucí elitou panovala značná rivalita mezi tureckými kizilbaši, zaujímajícími místa především ve vojsku, a Peršany, které jejich rivalové nazývali tádžiky, a kteří byli činní především ve správních službách. (V islámské tradici se tento druh kontrastu označuje jako kontrast mezi muži meče a muži pera.) později, v důsledku vojenských tažení (svatých válek) na Kavkaze byli do Íránu přiváděni arménští, gruzínští a čerkesští zajatci; byli donuceni přijmout místní verzi islámu, a pak byli zaměstnáni jako ‚otroci královského dvora‘ v civilní a vojenské správě. Tak se stala součástí mocenské elity třetí etnická kategorie, obecně nazývaná ghulám (otrok), v níž se povyšování dálo především za zásluhy. Za vlády inteligentního a energického šáha Abbáse I. se tato jednotně šíitská avšak etnicky trojdílná elita osvědčovala jako snadno manipulovatelný nástroj autokratické vlády; později se však stala zdrojem svárů.“

První Kadžárovci, což byla dynastie následující po Safíovcích, byli podle portrétů také ještě alespoň částečně bělošského původu.

Severní Afrika

Kromě toho také na západě v severní Africe se v dřívějších dobách udržoval velký podíl bílé krve mezi Berbery, z nichž také vzešlo mnoho nadaných osobností islámského zlatého věku a bílý živel mezi Berbery velkou měrou stál za hospodářským a kulturním rozkvětem severoafrické a západní části islámského světa, zejména v podobě Córdobského chalífátu a maurské Andalusie (o tomto více viz dále). K rozkvětu a rozmachu islámu tak přispěl i bílý rasový element mezi severoafrickými Berbery, kteří byli dokonce původně zcela bílí, avšak postupně se během dějin mísili s později příchozími tmavšími rasovými typy. Avšak za časů vzestupu islámu byl mezi nimi bílý rasový element stále značně zastoupen.

Od 8. století se jednotlivé oblasti Maghrebu za součinnosti významných Arabů toužících po samostatnosti a místních Berberů postupně osamostatňovaly od centrální abbásovské vlády v Bagdádu. Tyto státy – Táhert pod vládou cháridžovců, Idrísovské panství a Ifríkije pod vládou dynastie Aghlabovců – pak zažily éru hospodářského i kulturního rozkvětu, míru a stability.  

Důležité bylo město Fez, kam brzy po jeho založení v 8. století přišli mnozí příslušníci arabské aristokracie a početné berberské obyvatelstvo z Andalusie. Stalo se jedním z hlavních severoafrických center kultury a vzdělanosti. Kořínek (1946, s. 14-5): „Styk Fezu s maurskou kulturou, vykvetlou ve Španělsku, měl zjevný vliv na kulturu města, která tak čerpala živnou šťávu jak z východu, tak ze severu, osvěžujíc se robustní krví okolních Berberů. Fez vynikl brzy jak v obchodě, tak v umění. Když pak byla založena proslulá univerzita Karauin, stal se Fez střediskem kulturním a tudíž i náboženským celému západnímu islámu. Fez si zachoval svoji důležitost v neztenčené míře, i když sultáni almoravidští a almohadští dali přednost Marrakeši… …byl stále zušlechťován a vyšperkováván novými mešitami, lázněmi, fonduky, mlýny a kašnami. Sultáni dynastie Merinidů (počínaje 14. stoletím) se vrátili opět do Fezu a založili tam četné medresy, koleje pro studenty, které se nám zachovaly dodnes jako krásné památky maurského umění nejen stavitelského, ale i řezbářského, keramického a štukatérského. Rozkvět kulturní byl podmíněn rozkvětem hmotným, díky velmi čilému obchodu. Po pádu Granady se ve Fezu usadilo mnoho arabských rodin z Andalusie, které ještě více utužily andaluskou tradici města.“

Kromě toho se Fez stal významným obchodním uzlem a střediskem vyspělé řemeslné výroby a načas byl i velkým politickým střediskem, neboť zde sídlil umajjovský guvernér spravující celý Maghreb i Andalusii. Od 10. století se také Berbery zabraná Warghla (sem se uchýlili mnozí cháridžovci) stala velmi důležitým městem a severním centrem veškerého transsaharského obchodu. Svoje výsostné postavení si udržela do poloviny 14. století.

Později Maghreb rozkvetl pod vládou Almohádů vzešlých z bílé berberské aristokracie. Ve druhé polovině 12. století říše vstoupila do éry největšího rozmachu a velkolepého rozkvětu. Almohádé se stali největší berberskou dynastií s mnoha skvělými panovníky. Byl sjednocen celý Maghreb, vznikla jednotná a svérázná civilizace, společnost a kultura. Na dvoře vládců žili významní učenci a umělci, města a obchod vzkvétaly, byla vybudována silniční síť.

Po zániku almohádského impéria vznikly v Maghrebu tři samostatné a neustále soupeřící státy, jejichž území již zhruba odpovídalo pozdějšímu Tunisku, Alžírsku a Maroku. Ve všech vládla arabizovaná, avšak původem berberská dynastie. Ve městech se soustředily zbývající talentované a vesměs bílé elementy z řad Berberů a Arabů, a tak v nich vzkvétala kultura, zejména architektura a literatura. Vedle Egypta se Maghreb v oné době stal hlavním (a posledním) centrem rozkvětu arabské kultury, vzdělanosti a civilizace – zejména když byla východnější část islámského světa, zvláště tamní města obdobně soustředící zbývající nadanou světlejší část populace, zpustošena Mongoly. Jeho kulturní vliv zasáhl až oblasti jižně od Sahary.

Pozdější přesun rozkvětu do periferií

I kulturní a intelektuální aktivita a hospodářská prosperita se c centra islámského světa postupně přesouvala do vzdálenějších oblastí, a to proto, že zde stále v obyvatelstvu existoval značný podíl bílé krve nebo zde dokonce běloši převažovali. Díky jejich schopnostem a kvalitám tak na první pohled paradoxně vzkvétala periferie – a centrum, kde nadané bílé elementy definitivně mizely a převážily tmavší rasové elementy, už upadalo. Krejčí (1993 114-5): „… jednota světské a duchovní moci, která charakterizovala prvá tři století islámské éry, rozpadla dokonce i v samém středu islámského impéria. V této situaci se hlavními integračními institucemi islámské civilizace stalo islámské právo a vyšší školy (madrasy), které počaly být zakládány v kulturních střediscích islámského světa. (…) Je překvapující, že hlavní střediska kulturní činnosti se přesunula z Bagdádu do okrajových území, do východního Íránu, Střední Asie a do Španělska. V 10. století náleželo muslimské Španělsko k hospodářsky nejrozvinutějším zemím tehdejšího světa a Córdoba byla proslavena jako nejkulturnější a nejhygieničtější město v oblasti Středomoří.“

„Zvláště důležitou úlohu sehrála islámská civilizace při předávání a rozmnožování lidských vědomostí. Její hlavní příspěvek ke starověkým vědám se týká astronomie, chemie, zeměpisu, matematiky, lékařství a filozofie. Mezi arabskými vědními obory byly středem pozornosti – kromě teologie – právo, filozofie a jazykověda. Dějepisectví, které zahrnovalo také předislámské, zejména perské (tj. íránské) dějiny, lze zařadit pod obojí záhlaví. Nejplodnějším obdobím, pokud jde o vědu, bylo 2.–7. století islámského letopočtu, tj. od poloviny 8. do poloviny 13. stol. po Kr. Nejen rodilí Arabové, ale také poarabštění učenci jiných národů, zejména Peršané a lidé ze Střední Asie, se podíleli na těchto pozoruhodných výsledcích. Mnozí z nich obsáhli více než jeden vědní obor, někteří z nich se zajímali o umění a ve všech těchto směrech byl jejich přínos mimořádný. Závažnost vědeckých poznatků arabských a poarabštěných učenců pro rozvoj západoevropské vědy je všeobecně uznávána. (…) 

Dár al-Islám zahrnoval území několika starších civilizací, jejichž vysoká kultura stěží mohla nebýt zdrojem inspirace islámských myslitelů. Jedna z těchto civilizací, levantské křesťanství, byla právě ve stavu zrodu, a byla to hlavně jeho syrská větev …, která především dávala Arabům starou helénskou kulturu. Inspiračně však nepůsobila jen syrská křižovatka civilizací. Byla tu také Střední Asie … – Transoxánie pro Evropany, kde setkávání civilizací vytvářelo ideální půdu pro vzájemné obohacování. (…) Podílela se na hlavních stádiích rozvoje Íránu: na vzestupu mazdaismu, přes helénskou mezihru k renesanci zoroastrismu, na kacířství manichejských a na nestoriánském křesťanství. Působily na ni kulturní vlivy Indie a Číny a to všechno bylo přerušováno opakovanými invazemi nomádů ze severních stepí. Transoxánie se spolu s íránskými provinciemi na druhém břehu Oxu stala téměř tavícím kotlem, v němž se tyto vlivy slévaly. Jednotlivé etnické skupiny a náboženské obce však žily bok po boku víceméně v míru (to platí zejména o době vlády tolerantních turkských chánů) a neposkytovaly příliš mnoho příležitostí pro náboženský synkretismus… Ve výtvarném umění, které dosáhlo vrcholu v polovině osmého století, před vpádem muslimů, byl kulturní synkretismus viditelnější. Pozdně helénské typy buddhistických svatých byly půvabně doplňovány ženskými postavami v indickém stylu guptovské epochy, a mužské postavy, zejména rytíři, byly zpodobňovány v tradičním íránském slohu. Jak říká R Grousset, bylo to ‚svět půvabu a zjemnělosti, přežívající jako pozůstatek dávných ras‘.    

Je pochopitelné, že tento svět nemohl přestoupit k islámu přes noc. Dokonce i po konverzi přetrvalo mnoho z ducha minulé doby. To pomáhá vysvětlit, proč lidé Transoxánie po přijetí islámu dali Arabům takový počet umělců a učenců. Střední Asie spolu s provincií Sindh v ústí řeky Indu … byly dvě cesty, kterými do středu islámské kultury přicházely indické myšlenky a hodnoty…

(…) …nesmíme zapomenout na přínos vlastního levantského prostředí. Poetický génius Íránu se vyrovnal svému arabskému protějšku a ve výtvarném umění se mu překvapivě podařilo překonat islámské tabu. Mezi vědami nejvíce vynikala babylónská tradice astronomie, která zůstala nedotčena rozpadem moci Asyřanů a přežila v dříve asyrském městě Harranu. (…) Astronomie, matematika, chemie, zeměpis a oční lékařství byly obory, v nichž Arabové a poarabštění Íránci (většinou Peršané) dosáhli nejvýznamnějšího pokroku. V tomto směru rozsah experimentování a empirického studia podstatně rozšířili. Přední astronomové pracovali s domněnkou, že Země je kulatá, a jejich výpočty velikosti a obvodu Země byly kupodivu přesné. (…) 

Vedle Sýrie a Střední Asie vynikla v islámském světě ještě třetí oblast, která o něco později přispěla k intelektuální činností k shromažďování, doplňování a předávání vědomostí: muslimská Andalúzie, dnešní Španělsko.“ (132-5)

Význam bílých křesťanských komunit v Sýrii

Za Umajjovců sídlících v Damašku byly ještě převážně bílé živly v Levantě, setrvávající u křesťanské víry, jedním z hlavních faktorů časného rozkvětu islámské kultury. Syrští křesťané v době umajjovských chalífů často zastávali i vysoké pozice ve státním aparátu a mohli i svobodně debatovat o náboženských otázkách na nejvyšší úrovni. Jejich kultura nerušeně vzkvétala a rozvíjela se; přitom nevycházela jen z křesťanské tradice, ale i ze staršího helénského dědictví a odkazu. Zájemci o vyšší vzdělanost a kulturu z řad muslimů z největší míry čerpali právě od těchto nadaných syrských živlů uchovávajících díky svým vrozeným vlohám řecké vědění a moudrost. Krejčí dokonce píše (2006 89): „Bez syrsko-křesťanského mezičlánku by sotva došlo k onomu plodnému rozvinutí odkazu řecké vědy a filosofie, charakteristickému pro pozdější vývojové stadium islámské civilizace.“

Leave a comment