Tři pilíře politiky bílé identity: spřízněnost, kultura, láska ke svému*

Greg Johnson

“To jsme my”

Když se podíváte na lidskou historii, politika identity není výjimkou, je normou. Historie je příběhem o nás a o nich: kmenech, městských státech a národech obchodujících a boujících spolu navzájem. Pokud se podíváte na členy těchto skupin, zjistíte, že jsou spojeni pouty spřízněnosti, společným jazykem a kulturou, společnou historií a smyslem pro osud a vazbami pocitu sounáležitosti.

Všechny ostatní skupiny samozřejmě rovněž mají tyto vlastnosti. Oni lidé však náležejí k odlišným skupinám spřízněnosti; spojuje je odlišný jazyk a zvyky; mají odlišnou  historii a osud; jejich vazby pocitu sounáležitosti navíc nesahají k jejich sousedům, kteří by docela dobře mohli být nepřáteli.

Státní moc se může týkat každého aspektu života. Cokoliv se tedy může stát tématem politické debaty. Politické debaty se mohou odvolávat  na mnoho typů argumentů: morální, náboženské, vědecké, historické atd. K politice identity dochází, kdykoliv jako finální argument pro či proti politickému návrhu zazní: “To jsme my.” Toto je prohlášení o identitě. Chceme tento zákon, tuto instituci, tento zvyk, protože to vyhovovuje  tomu, kdo jsme,  a politický řád by měl vyhovovat lidem, kteří pod ním žijí stejně pohodlně a zkrášlujíce jako dobře ušitý oblek.

Pokud se odvoláváme na abstraktní principy a objektivní fakta, předpokládá se, že jsou platná pro nás všechny. Avšak odvolávání se na identitu je platné pro některé lidi a pro jiné ne. Jsou specifické, ne universální. Politika identity je rovněž politikou odlišnosti, protože naše identita je právě tím, co nás od druhých odlišuje.

Opakem politiky identity je univerzalismus, který prosazuje ideu jediného, všem vyhovujícícho politického řádu, založeného na universálně platných principech. Univerzalisté tvrdí, že politika identity je nebezpečná, protože různé skupiny se nemohou na politických otázkách nikdy shodnout, pokud dovolíme, aby bylo konečným argumentem to, co nás odlišuje. A pokud se odlišné skupiny nedokážou shodnout na vášnivě polarizujících politických otázkách, pak je  jediným zbývajícím východiskem boj.

Tento argument neobstojí ze dvou hlavních důvodů.

Za prvé, dohoda vs. konflikt je falešná alternativa, protože dvě strany se jednoduše mohou shodnout na tom, že spolu nesouhlasí. Avšak shoda na nesouhlasu funguje pouze, když odlišným stranám skutečně moc nezáleží na otázkách, jež je rozdělují. Pokud jim však na tom záleží hodně, nemohou se shodnout na nesouhlasu, protože jen jedna pozice může  skutečně zvítězit. Například potrat je buď legální, nebo nelegální, což znamená, že jen jedna alternativa k boji je, že se jedna strana skloní před vůlí druhé.

To nás však přivádí k druhému problému univerzalistického argumentu. Potrat nemůže být legální i nelegální v témže státě, ale může být legální v jednom a ilegální v druhém. Zkrátka, existuje alternativa k boji, když mezi dvěma skupinami panují vášnivé a  neslučitelné odlišnosti ohledně politických otázek: Každá se může vydat svou vlastní cestou.

Potrat je jedna politická otázka, avšak lidé  cítí zanícení pro ni prolévat krev. Střety mezi odlišnými lidmi jsou mnohem komplexnější, zahrnují jazyk, náboženství, kulturu, celkový způsob života. Jejich potenciál pro výraznou polarizaci a výbušné násilí je tedy mnohem širší, stejně jako potřeba politické separace.

Proto tvrdím, že etnonacionalismus je nejlepší systém pro řešení politiky identity. Etnonacionalismus prosazuje právo všech národů na svrchovanou domovinu, pokud cítí, že jejich identita je ohrožena v multikulturních, multirasových společnostech..

Všimněte si, že právo je možnost, ne povinnost. Pokud je lid v multikulturní společnosti spokojený, nemá povinnost se odtrhovat. Pokud si však zvolí své právo uplatnit, pak ani nebo ani zem nemají právo jej zastavit.

Multikulturní společnosti jsou však náchylné k konfliktu ohledně otázek identity. Existují dva způsoby, jak tyto konflikty zvládnout. První je, že aby se snížily sociální třenice, mohou se odlišné národy jednoduše přestat zajímat o věci, jež je odlišují. Toto nicméně  funguje pouze, když jsou jejich odlišnosti pro začátek triviální. Co však, pokud se odlišují v důležitých záležitostech?

To nás přivádí k druhé možnosti: bojovat. Když začíná boj kvůli důležitým odlišnostem, existují jen dva způsoby, jak takové konflikty natrvalo ukončit: naprosté zničení jedné skupiny či politické separace a vytvoření nových svrchovaných států. Separace je nejlepší možností, protože ukončuje násilí a narušování identit, zakořeněných do multikulturních společností, a dává všem stranám šanci prospívat ve vlastních domovinách, kde  “to jsme my” může pokračovat nezpochybnitelně.

Samozřejmě  “to jsme my” není dobré vždy. Někdy jsou aspekty identity špatné. Národy tíhnou k alkoholismu, imperialismu a nejhorším druhům pověry díky odvolávání se na identitu. Některé národy jsou postiženy genetickými poruchami, které by neměly chtít  přenést na své potomky. Každý národ lze zlepšit. Navíc je zcela pčirozené, normální a správné, aby se národy chtěly samy zlepšovat: předat lepší společnost— a lepší geny—budoucím generacím.

Nicméně etnonacionalismus nechává odlišné národy řešit své vlastní problémy. Zavrhujeme progresivní a paternalistické argumenty pro vládnutí jiným národům. “To jsme my” vždy trumfuje  “Je to pro naše dobro”, i když je to skutečně pro jejich dobro, protože širší dobro znamená vytvářet smír mezi odlišnými národy a nechává je zápasit s jejich vlastními démony.

Separace nepřátelských národů lze dosáhnout posunem hranic a přesunem lidí. V praxi to obvykle zahrnuje jistou kombinaci obou. Separace lze dosáhnout klidně jako při “sametovém rozvodu ” Čechů a Slováků, nebo terorem a násilím jako při rozpadu Jugoslávie. Důsledky jsou stejné, ale násilný způsob stojí mnohem víc. Protože cíl etnonacionalismu je vytvářet mír mezi odlišnými národy, také přirozeně  upřednostňujeme dosáhnout ho mírovými prostředky.

Od starověkých dob je známo, že trojnožka má nejstabilnější základ. Politika identity spočívá na neviklající se trojnožce, třech faktech o lidské přirozenosti, kvůli nimž je politika identity nevyhnutelná a etnonacionalismus vhodnější: spřízněnosti, kultuře a lásce ke svému.

Spřízněnost

Prvním pilířem politiky identity je spřízněnost. Ve spojení spřízněnosti a politiky identity se řídím argumentací J. Philippe Rushtona a Franka Saltera.[1]

Politika se zaměřuje na spokojený život ve společnosti. Čím jsou lidé přátelštější, vstřícnější a spolehlivější, tím je společnost harmoničtější. Čím jsou lidé ochotnější se semknout a činit oběti pro společné blaho, zvláště v dobách pohrom a války, tím pravděpodobněji společnost přežije a zase se odrazí.

Kořenem prosociálního chování je empatie, což znamená schopnost vidět sebe v druhých. Výraz pro prosociální empatii je altruismus, který znamená považovat zájmy druhých jako rovnocené svým vlastním — či ještě důležitější než vlastní. Budu odkazovat na empatii a altruismus jako na prosociální ctnosti. Důsledky prosociálních ctností je sociální harmonie a pohoda.

Existuje silná korelace mezi spřízněností a prosociálním chováním, sahající od sounáležitosti po ochotu obětovat své zájmy a dokonce i život za všeobecné blaho.

Spojitost mezi spřízněností a prosociálními ctnostmi je však problematická. Konec konců, spřízněnost znamená sdílení stejných genů. Jak je známo, geny jsou však “sobecké”. Zaměřují se na  rozšíření do další generace. Protože individuální organismy jsou nositeli genů, nebudou také jedinci sobečtí? Není tedy altruismus ničím jiným než biologickým znevýhodněním, jakýmsi hendikepem či chorobností?

Odpověď zní, že je jedinec není pouze nositel svých genů. Jeho geny se nacházejí i v dalších lidech. Čím užší spřízněnost, tím více genů máme společných. Čím bližší spřízněnost, tím větší empatie, protože můžeme doslova vidět více sebe samých v naší přízni. Očekávali bychom tedy altruističtější chování, zaměřené na bližší přízeň. Proto, z pohledu sobeckých genů dává jedinci smysl zemřít za svou rodinu a svůj kmen, protože mají více sobeckých genů než on sám.

Očekávali bychom tedy větší sociální harmonii a pohodu ve společnostech, jež jsou geneticky homogenější, a méně harmonie a pohody v geneticky rozmanitějších společnostech. Samostný tento fakt vyvrací moderní dogma, že genetická rozmanitost společnosti posiluje.

Až do 20. století se všeobecně uznávalo, že spřízněnost je základem politiky. Samotné koncepty “národa” a “etnicity” se etymologicky odvozují z konceptů spřízněnosti. I dnes je primárním způsobem, jak se lidé stávají občany jakéhokoliv politického řádu, že se tak rodí, což znamená, že jsou příbuzní s těmi, kdo již občany jsou. Doknce i globalisté přiznávají důležitost spřízněnosti tím, že prohlašují “Všichni lidé jsou bratři”, proto bychom neměli mít žádné hranice ani země, jen globální trh a globální stát, protože společná krev vítězí nad vším, co nás odlišuje.

Všichni lidé však nejsou bratři. Váš batr má  stejné rodiče jako vy, což znamená, že vy oba pocházíte ze stejného souboru genů, ačkoliv jinak namícháných. Samozřejmě, pokud nemáte bratra jednovaječné dvojče, v případě čehož byste měli geny stejné.

Takže všichni lidé bratry nejsou. Avšak pokud víme,  všechny lidské bytosti pocházejí se společných předlidských předků. Jsme tedy více méně bratranci. Avšak rozdíly mezi velkými kontinentálními rasami a podrasami — bělochy, černochy, Asijci, Indoameričany, neevropskými bělochy, Austrálci a Khoisany — jsou dostatečně  výmluvné, že radikálně odlišné formy společností jim vyhovují, což znamená, že společnosti s množstvím ras trpí konflikty, které rasově homogenní společnosti nepostihují.

Proto někteří globalisté prohlašují, že budeme mít stabilní globální společnost pouze, až budou všechny rasové a kulturní odlišnosti vymazány. Zkrátka, někteří globalisté jsou etnonacionalisté. Věří v princip “jednoho lidu, jednoho národa”. Vytvořit tedy jediný světový stát, přejí si vytvořit jediné zkřížené lidstvo. Tolik k rozmanitosti.

Etnonacionalisté také věří v “jeden lid, jeden stát ” (alespoň jeden stát na jeden lid), ale namísto zničení všech existujících národů za účelem vytvoření světového státu, si přejí zachovat je všechny tím, že se jim dají jejich vlastní suverénní etnické státy.

Znamená to, že přirozenou politickou jednotkou je rasový stát, tj. všichni bílí v jednom státě, všichni Asijci v jiném?  A co uděláme s lidmi smíšené rasy?

Povšimněte si mého sdělení, že prvním pilířem politicky identity je spřízněnost. Neřekl jsem, že je to rasa. Rasa samotná není dostatečnám základem z několika důvodů.

Za prvé, i v rámci ras existují odlišné stupně příbuznosti. Genetická rozmanitost i v rámci rasy může oslabit jednotku společnosti a vést ke konfliktu či narušení genetických odlišností, které jsou platné a měly by zůstat zachovány. Povšimněte si, že jsem neříkal nic o kulturní rozmanitosti v rámci stejných ras. Kultura je druhým pilířem politiky identity, o němž budem mluvit později.

Za druhé, i společnosti, v nichž he většina jedinců typicky smíšené rasy— jako jsou země v Latinské Americe, Karibiku či v jihovýchodní Asii—mají stále zájem prosazovat své geny do budoucnosti. Stále je vylepšuje rostoucí homogenita a oslabuje rostoucí rozmanitost. Rasové míšení v minulosti není nikdy  argumentem pro rostoucí rozmanitost v současnosti. Jedním důvodem, proč vlastně k rasovému míšení v minulosti docházelo, bylo překonat problémy rozmanitosti, tj. problémy množství ras, žijících v téže společnosti.

Co je pak politickým přínosem konceptu rasy?  Rasa je v prní řadě biologická kategorie. Jak se stane kategorií politickou?

Za prvé, rasa je politicky důležitá, protože lidé nezůstávají na stejném místě. Migrují do nových zemí a uzavírají sňatky s cizinci. Nabízí se tedy otázka: Jaké jsou vnější hranice asimilovatelnosti, za nimiž cizinci nejsou dobrými kandidáty, aby se stali součástí něčí společnosti? Vnější hranicí asimilovatelnosti je jasně rasa. Pro zakladatele Ameriky to tedy dávalo význam, aby omezili udělení občanství na “bílé osoby”. Být bílý není dostačující podmínka, aby byl člověk Američan nebo Němec. Měla by to však být nezbytná podmínka.

Samozřejmě, pokud společnost skutečně oceňujě homogenitu, pak je pouhá rasa příliš širokým kritériem pro udělení občanství, protože v rámci téže rasy existuje obrovská genetická rozmanitost. Navíc jazyková, kulturní a náboženská homogenita také podporuje sociální harmonii.

Za druhé, rasa se stává politickou kategorií, když se Evropané ocitnou jako společní neprátelé jiných ras. Když Ir a Angličan tráví čas spolu, mají sklon se zaměřovat na své odlišnosti. Když však žijí vedle příslušníků jiných ras, mají sklon všímat si svých podobností, zvláště, pokud dochází k rasovým konfliktům.

Za třetí, rasa se stává politickou kategorií, když se Evropané dovolávají své společné rasy, stejně jako výrazných kulturních rysů, jež mají společné, aby jednali a zmírnili spory mezi nimi.

Bílí nacionalisté mají rádi větu  “Naše rasa je náš národ”. To však doslovně není pravda. Bílá rasa není lid, protože národnost je více než jen spřízněnost, což nás přivádí k druhému pilíři politiky bílé identity: kultuře.

Kultura

Je snadné pochopit, proč samotná spřízněnost není dostatečným základem pro harmonickou společnost. Studie jednovaječných dvojčat, vychovávaných v odlišných prostředích, poskytuje  pozoruhodné důkazy, jak jemnozrnný genetický determinismus ve skutečnosti je.

Představte si však identická dvojčata vychovávaná v skutečně odlišných prostředích: jedno v Jemenu, druhé v New Yorku. Mohla by vypadata stejně, mít stejnou oblíbenou barvu a tíhnout k stejným koníčkům a kariéře. Avšak s radikálně odlišným jazykem, náboženstvím a hodnotovým systémem je lze stěží zaměnit.  Byla by naprosto ztracena, pokud by si vyměnila místo a rovněž by byla schopnější pracovat a žít s náhodným Jemencem či Newyorčanem než spolu.

Zkrátka, na kultuře záleží. Biologie je naše první přirozenost, kultura naše druhá. Biologie poskytuje hardware vědomí, kultura software. Obojí je součástí identity, takže obojí je pro politiku identity důležité.

Kultura je vlastně pro politiku identity natolik důležitá, že často trumfuje kritéria spřízněnosti. Tudíž lidé, kteří jsou geneticky úzce spříznění—jako Irové a Angličané nebo Srbové, Chorvati a Bosňané— si chovají dávná nepřátelství z důvodu kulturních rozdílností. (Náboženství zahrnuji do kategorie kultury.)

Lid není jen skupina svázaná pospolu spřízněností. Rovněž si musí navzájem rozumět, což znamená, že musí sdílet  společný jazyk. Potřebují také sdílet  společnou historii, hodnoty a cíle, jinak spolu nebudou dobře spolupracovat. Je rovněž nejlepší, pokud nepatří do soupeřících náboženských sekt, které lidi učí, že jejich sousedé, spolužáci a dokonce jejich vlastní rod jsou zlí a zasluhují si být mučeni po celou věčnost.

Celkem řečeno, lid není jen soubor jednotlivců, kteří jsou spolu příbuzní. Musí rovněž  o sobě smýšlet jako o lidu. Národnost = spřízněnost + společné vědomí. Což znamená společnou kulturu.

Proto lidská rasa jakožto celek není lid. Ano, všichni lidé jsou víceméně bratranci. Avšak stranou toho, že jsou enormní genetické odlišnosti mezi rasami, existují rovněž enormní kulturní rozdíly. Nesdílíme společný jazyk, kulturu, náboženství ani způsob života. Tudíž o sobě  nesmýšlíme  jako o lidu.

Samozřejmě, existuje  pár oddaných kosmopolitů, hlásajících lidské bratrství. Nemohou to však skutečně myslet vážně. Nedokážou pochopit či mít vztah k obrovské většině lidské rasy. Ve skutečnosti dokážou mít skutečně vztah jen k druhých kosmopolitům. Krome toho necítí žádnou lásku k celému lidstvu. Kvůli jedné věci vášnivě nenávidí nacionalisty, jako jsme my. Kosmopolitismus jsou tedy z větší části jen prázdné, namyšlené řeči, pouhé sociální signalizace. Predátoři jej také používají jako beranidlo k proražení hranic zemí, které si přejí vydrancovat.

Pokud lidská rasa jako celek není lid, pak te stejných základních důvodů jím nění ani bílá rasa. Můžeme být k sobě geneticky bližší než k Papuáncům. Nesdílíme však společný mateřský jazyk. Máme společnou kulturu, ale ta zahrnuje dramatické kulturní a náboženské polarity jako Atény versus Jeruzalém. Máme společnou historii, ale ta z velké části záznamenává politické rozdělení a vášnivé nepřátelství.

Kultura má v politice identity natolik významné místo, že si lze snadno myslet, že biologie nehraje žádnou roli. Navíc existuje tak silné kulturní tabu vůči “rasismu”, že lidé mají pokušení biologii  zlehčovat či ji zcela popírat. Možná můžeme jednoduše říci  “Francie je pro Francouze. Tihle jiní lidé sem nepatří.” Kdo potřebuje říkat něco o rase?

Slabost čistě kulturního přístupu k identitě je, že je příliš inkluzivní. Pokud být Francouz znamená kulturu, nemusíte se jako Francouz narodit. Lidé se Francouzem i mohou stát. Lidé migrují a uzavírají mezi sebou sňatky neustále. Kulturní asimilace je možná vzácná a složitá, ale je skutečná. Pro přistěhovalce samozřejmě francouzština není mateřský  jazyk. Nyní však existují černosti a Asiaté, pro které francouzština mateřský jazyk je. Pokud se lidé z celého světa mohou stát po kulturní stránce Francouzi, pak musí francouzští identitáři mluvit o tom, jací jsou nejlepši kandidáti k asimilaci, což vyřaďuje, abychom mluvili o rase.

Pokud je jednou z nutných podmínek národnosti skupinové vědomí, jak se to odlišuje od myšlenek občanského nacionalismu a “sociální konstrukce ” identity? Jednoduchá odpověďje, že  opravdové komunity vyřadují jak spřízněnost, tak vědomí.

Samozřejmě existují komunity, jež jsou čistě sociální konstrukty, jako fanklub Dr. Who. Avšak národy ve svém jádru jsou skupiny spřízněných, které sdílí společné vědomí a zaměřují se na úkoly civilizovaného života. Toto je činí silnější, ponořenější a důležitější než fankluby a jiné falešné identity, vymyšlené konzumní kulturou.

Myšlenka, že národ je čistě sociální konstrukt znamená, že spřízněnost není podstatnou vlastností národnosti. Konkrétně to naznačuje, že francouzský lid již pro počin známý jako Francie není podstatný. Francouzský lid je nahraditelný cizinci, pokud jejich náhradníci podporují návrhy vládnoucí elity.

Kulturní a věrohodné formy nacionalismu jsou organicky spojeny s nahrazováním ras. Pokud  být Američanem je jednoduše otázkou kultury či přesvědčení, pak přistěhovalci, kteří se jako dospělí naučí anglicky a dokážou udělat testy z občanské výchovy, jsou stejně Američany jako ti, kteří se narodili a vyrostli jako Američané.

Dalším krokem je tvrzení, že jsou dokonce lepšími Američany. Konec konců, přistěhovalci si vybírají, že budou Američany; pouze se tak nerodí a liberalismus dělá z volby fětiš. Stejně, kolik Američanů, kteří se tak pouze narodili, by dokázalo udělat test z občanské nauky? A není mnohem jednodušší se naučit angličtinu jako dítě než jako dospelý? Možná si tihle lenoši pojmenovaní jako Američané zaslouží být nahrazeni pilně pracujícími přistěhovalci, kteří budou vděční svým zaměstnavatelům a vládě, která jim předává jejich doklady.

Pokud vás elity definují jako nahraditelné, je to proto, že mají v úmyslu vás nahradit. Proto je na vzestupu populismus. Lid musí nahradit elity, než elity dokážou nahradit lid.

Skutečná domovina je prostě prvorozenectví: Patříš tam a ona patří k tobě. Domovina nedefinuje své občany jako nahraditelné. Vlastně je definuje jako nenahraditelné, protože jejím celým smyslem je, aby byla jejich domovem. Země,  v níž  jste nahraditelní, je pouhá ekonomická zóna, a kdy jsou vaše hranice otevřené dožadujícím se miliardám z globálního Jihu, pak jsou vaše dny sečteny.

Je zjímavé, že oponenti politiky bílé identity—a pouze politiky bílé identity— se domnívají, že  myšlenka “sociální konstrukce ” identity je stříbrná kulka. Sociální konstruktivismus jsou skutečně dvě oddělené teze: sociální konstrukce rasy a sociální konstrukce kultury.

Již jsem tvrdil jinde, že sociální konstrukce rasy nemá základ a je spíše hloupá.[2] Ale i kdyby měla pravdu, není překážkou politice bílé identity.

Za prvé, myšlenka sociální konstrukce  rasy neodrazuje od politiky identity nebílých. Nebílí identitáři jsou ve skutečnosti ti, kdo často používají koncept proti bílým. Pokud to neodrazuje je, proč by to mělo odradit nás?

Zda je rasa biologická skutečnost, nebo pouhý sociální konstrukt,  bílí stále vědí, kdo jsou (my jsme ti, kdo prý nesou bílou vinu), stále máme zájmy a stále se můžeme organizovat, abychom se věnovali svým zájmům v politické sféře. Dohadování o metafyzickém stavu bělosti z politického hlediska nic nemění.

Za druhé, pokud je rasa sociální konstrukt, proč by se bílí neměli snažit budovat více bílé národy? Vlastně by to náš úkol usnadnilo, protože všechny otázky ohledně toho, kdo je bílý, by zodpovědělo nařízení.

Za třetí, existuje určité chápání, dle něhož je rasa utvářena zákony a zvyky, protože zavádějí eugenickou a dysgenickou politiku rozmnožování. Například obrovské populace mesticů v Latinské Americe vznikly díky sociální politice. Neznamená to však, že  takové národy nemají identitu a své vlastní zájmy, které by je mohly vést k bránění se dalšímu sociálnímu inženýrství. Jen proto, že byly sociálně vystavěné v minulosti neznamená, že by měly vítat návrhy elit, které si přejí jejich přeměnu či nahrazení.

Pokud jde o myšlenku sociální konstrukce kultury:  Domnívám se, že společnost nemůže nic konstruovat, pokud nedokáže konstruovat sama sebe.

Samozřejme existovaly zvířecí druhy (rasy) ještě před kulturami. Kultury jsou proto “konstrukty” různých ras. Jakmile se však kultury objevily, ovlivňovaly následnou evoluci ras podporou dysgenických či eugenických vzorů rozmnožování. První však byly rasy.

Úžasná rozmanitost kultur v rámci téže rasy však ukazuje, že rasa neurčuje každý aspekt kultury. Biologie poskytuje vnější hranice pro rozmezí kulturních variací. Nicméně v rámci těchto hranic vyvstává ze svobodné hry lidské představivosti obrovský díl kultury.

Když lidé mluví o kultuře jako sociálním konstruktu, mají tím na mysli, že kultury jsou podmíněné — nemusely vzniknout a mohly být jinak— a že trvají, protože je sdílí mnoho lidí.

Mluvit o kultuře jako “konstruktu” či “konvenci” je nicméně silně zavádějící, protože se jedná o vědomé lidské výtvory. Lidé samozřejmě vytváří konvence a další sociální konstrukty, např. červená znamená stát, zelená jít. Avšak vytváření takových konvencí již předpokládá zázemí jiných významných a kulturních praktik. Pokud však takové praktiky předpokládají konvence, samy konvencemi být nemohou.

Jazyk a kultura nakonec patří do třetí kategorie: ani přirozenost, ani konvence či konstrukce, ale spíše rozvinuté sociální praktiky—produkty lidského jednání, avšak ne lidského návrhu a konstrukce. A pokud kultura ve svém jádru není produktem lidského návrhu či konstrukce, pak nemůže být podrobena rozsáhlému přepracování a rekonstrukci.[3] Změnit kulturu není tak jednoduché jako změnit myšlení.

Kulturu rovněž utváří politická moc. Kritici etnonacionalismu rádi poukazují na to, že mnoho dnešních národů, jako Francie, vytvořili tyrani. To však v žádném případě neznamená, že Francouzi dnes by neměli vzdorovat ambicím tyranů, kteří mají přání nahradit je černochy a muslimy. Všechny lidské záležitosti jsou infikovány nahodilostí. Žádný z našich národů však nemusí. Žádný z nich nemá zaručeno, že bude trvat navždy. Ale to je ještě o důvod více, proč bojovat proti těm, kteří by nás nahradili. 

Láska ke svému

“To jsme my” je konečný argument politiky identity. “To jsme my” je kombinace spřízněnosti a kultury. Avšak identita je politicky neschopná, pokud si lid nepřeje prosadit se, aby v boji zaujal své místo. Třetí pilíř politiky bílé identity tedy musí být onen bojovný duch.

Platón ve své Republice dělí lidskou duši na tři části: rozum, který hledá pravdu; touhu, která hledá životní nezbytnosti; a to, co lze nazvat bojovný duch či týmový duch (thumos), který se zabývá láskou ke svému a ochotou za to bojovat.

Platón a Aristoteles rozlišovali thumos jako specificky politickou část duše, protože thumos rozděluje svět na nás a je, vnitřní skupiny a vnější skupiny. Ve dvacátém století velký německý politický filosof Carl Schmitt prohlásil, že samotný koncept politického [4] pramení z rozlišení na nás a je, přítele a nepřítele.

Naproti tomu touha a rozum jsou naprosto nepolitické, protože nás více sjednocují než rozdělují. Navzdory rozdílům v jazyce, historii a kultuže všichni toužíme po stejných základních nezbytnostech. Navíc rozum hledá pravdu, jež je objektivní a universální a je pravdivá pro nás všechny.

Pokud se  mluví o něčí cti, rodině či domovině, funguje jiný smysl pro vlastnění, než  když se mluví o něčím majetku. Vlastníte majetek, ale majetek nevlastní vás. Vztah vlastníka k majetku je jednosměrný, ne vzájemný či reciproční. Avšak naše čest, rodina či domovina nejsou vnější záležitosti, předměty, které můžeme zvednou a jen tak odložit. Jsou naší součástí. Definují nás. Nejsou zcizitelné. Patříme jim stejně, jako ony patří k nám.

Teorie genetické podobnosti vysvětluje biologické kořeny lásky k vlastnímu. Naše sobecké geny se snaží zachovat pro budoucnost. To však nevede k čistě sobeckému individualismu, protože naše geny se nacházejí i v dalších, takže pro naše geny je výhodně, abychom si druhých cenili, symtapizovali s nimi a v některých případech se za ně obětovali. Neše geny však nejsou ve všech ostatních lidech rovnoměrně rozloženy. Sdílíme více genů s naší přízní než s cizími lidmi, s našimi krajany než s cizinci a s příslušníky naší rasy než s příslušníky ras jiných. Proto je pro náš přirozené upřednostňovat ty, kteří jsou geneticky “naši vlastní” než ti, kteří jsou geneticky odlišní.

Upřednostňování lidí, kteří jsou kulturně “naši vlastní ” před cizinci, je také zcela pochopitelné. Život je krátký a sociální interakce jsou plé rizik a nejistoty. Je snadnější chápat, důvěřovat a spolupracovat či jen relaxovat v okruhu lidí, kteří sdílí náš jazyk, zvyky a hodnoty. Za stejných okolností má tedy smysl upřednostňovat lidi, kteří sdílí něčí kulturu.

Ve své řeči “Politika bílé identity: Nevyhnutelná, nezbytná, morální” jsem tvrdil, že na lásce ke svému vlastnímu není nic nemorálního. Zde chci reagovat na některé námitky vůči lásce ke svému vlastnímu, založených na myšlenkách objektivní pravdy a objektivní hodnoty.

Láska ke svému vlastnímu znamená oceňování něčeho jednoduše na základě jeho vztahu k vím. Láska ke svému vlastnímu je nevyhnutelně “relativní” pro toho, kdo jím je. Neměli bychom však upřednostňovat to, co je objektivně pravdivé a dobré před tím, co je pouze naše vlastní? Odpověď závisí na kontextu. Láska ke svému vlastnímu—zvláště v podobě nacionalismu či jiných forem zaujatosti— je nepodstatná vůči zjištění pravdivosti objektivních historických faktů či vědeckých teorií. Podle Platóna jsou objektivní pravdy sférou rozumu, ne thumosu. Když thumos imperialisticky proniká do oblasti rozumu, je objektivita ohrožena.

Je nevyhnutelné, abychom do svých myšlenek vkládali své ego, avšak rozdíl mezi nezlomným idealistou a marivým bláznem nakonec rčují objektivní fakta.

Rovněž je nevyhnutelné, aby národní cítění ovlivňovalo postoj k vědě a historii. Nacionalisté jsou však k smíchu, pokud hlásají falešnou historii: Řekové ukradli svou civilizace z Afriky, irština je původní jazyk zahrady Eden, letadlo vymyslel Brazilec a řadů mýtů o vynálezech černých. Rovněž musíme navrhnout extrémni formy relativismu, jako jsou koncepty “faustovské matematiky ” či “buržoazní fyziky”.

Ale i rozum může být imperialistický. Samozná myšlenka kosmopolitismu je racionalistická konstrukce. Starověcí řečtí přírodní filosofové věřili, že příroda je napříč prostorem a časem uniformní, ale však kultura ne. Protože Řekové ctili stálost a a pohrdali změnou, přírodní filosofové spíše usilovali být občany neměnné přírody než proměnlivých lidských měst. První cynik, Díogenés ze Sinópé tdy hlásal, že cosmos je jeho polis, že je světoobčanem (kosmopolités). Jak tvrdím v  “Co jen a kosmopolitismu špatné?”,  žádní světoobčané vlastně neexistují, avšak kosmopolitní myšlenka se stále používá jako kyselina k oslabení thumostských vazeb, jež udržují skutečné komunity. [5]

Nemusí nutně existovat rozpor mezi zachováváním objektivity pravdy a přirozenými preferencemi svého vlastního, včetně hranic a omezení přistěhovalectví. V první řadě, pokud bychom omezili přistěhovalectví pouze na lidi, kteří vládnou specializovaným znalostmi a dovednostmi, omezilo by se téměř na nulu. Za druhé, protože pravdy jsou objektivní a myšlenky ideální, mohou samy překračovat hranice. Nepotřebují, aby jejich nositeli byli uprchlíci.

I přenos dovedností z mistra na učedníka není argumentem pro přistěhovalectví, pouze pro cestování. Člověk může studovat s mistrem v cizině, nebo mistři mohou trávit čas v cizině a předávat své dovednosti.

Jeden z nejběžnějších argumentů, které zkažení a hloupí zápaďané nabízejí za pestrost a přistěhovalectví, je jejich touha po rozmanitosti etnických restaurací. Restaurace samozřejmě tvoří jen malý zlomek přistěhovalectví. Můžeme však přivážet recepty, dovednosti a ingredience, aniž bychom přiváželi lidi.

A co objektivní hodnota? Silné nacionalistické upřednostňování svého vlastního lidu by přirozěně vedlo k nulovému přistěhovalectví. Proč by však země neměla chtít nejlepší lékaře, vědce a byznysmeny, ať už pocházejí odkudkoliv?  Proč tedy neotevřít hranice těm nejlepším?

V prvé řadě, tento argument není důvodem pro masové přistěhovalectví. Pokud vlastně mluvíme o nejlepších v jakékoliv oblasti, znamená to, že mluvíme o velmi malém množství lidí, ne milionech. Přistěhovalectví striktně založené na hodnotě by eliminovalo téměř celé dnešní přistěhovalectví, z nichž obrovské množství tvoří povaleči s nízkou kvalifikací, sociální případy a uprchlíci.

Navíc, přístup nejlepších lidí stále není argumentem pro přistěhovalectví. Je to pouze argument pro cestování. Bez ohledu na to, kde žije, může nejlepší mozkový chirurg na světě žít pouze v jedné zemi, možná dvou, což stejně znamená, že zbytek světa musí přijít za ním. Proč by tedy neměl žít ve své rodné zemi? A pokud za svými pacienty cestuje, jedná se pouze o pracovní cestu, ne přistěhovalectví.

Kromě toho, pokud se nemluví skutečně o nejlepších lidech v profesi, ale lidech, kteří jsou pro ni pouze dost dobří, pak přece každá země prvního světa již má dostačující množství lidí, kteří jsou dostatečně dobří, aby byli lékaři, právníci, vědci, inženýři a byznysmeni. Víme to, protože mnoho z oněch zemí se stalo “prvním světem ” bez přínosu přistěhovalectví, kvalifikovaného i nekvalifikovaného.  Ve skutečnosti mnoho z nich zažilo masovou emigraci, zatímco se stávaly moderními mocnostmi.

Kromě toho, opravdu  by země prvního světa měly dovážet vysoce kvalifikované profesionály z chudých zemí celého světa?  Jak můžeme očekávat, že se tyto země samy vylepší? Není něco absurdního na tom, když země prvního světa dovážejí doktory z třetího světa a zároveň posílají do třetího světa doktory na charitativní mise?

Mnoho bílých lidí je však nějak přesvědčeno, že přistěhovalectví nám poskytuje přístup k tomu nejlepšímu ode všeho. Nechci nikomu ničit jeho bublinu, ale kolik z vás někdy využilo služeb čehokoliv nejlepšího na světě? Kolik z vás vůbec  mělo mizivou šanci tak učinit? Skutečně průměrnou úroveň lékařské péče v bílých zemích pozvedly lékaři ze Středního východu či jižní Asie? Stojí tedy skutečně fantóm meritokracie za jistotu ztráty své domoviny před otevřenými hranicemi? Zvláště pokud uvážíte, že ve vaší domovině pouze lidé, kteří jsou dost bohatí, aby měli přístup k tomu nejlepšímu, jsou rovněž dostatečně bohatí, aby si pro to nejlepší zajeli.

Skutečným důvodem, proč naši oligarchové prosazují “vysoce kvalifikované” přistěhovalectví, není potřeba vysoko kvalifikace, ale touha platit nižsí mzdy. Pokud však Google či Facebook skutečně nejsou schopni najít dost kvalifikovaných Američanů,  pak jsou vítáni, aby svůj kapitál raději poslali do Indie, než aby lákali Indy do Ameriky.

Ale co nejlepší produkty? Pokud se nejlepší auta a fotoaparáty vyrábí v zahraničí, proč bychom je neměli dovážet? Toto je samozřejmě argument pro obchod, ne pro přistěhovalectví. Lze volně přesouvat zboží, ne však lidi.

Pokud se nejlepší auta a fotoaparáty vyrábí v zámoří, lze to upřímně uznat. Fakta jsou fakta. Stále však můžeme mít platné nacionalistické argumenty proti jejich nákupu — či usnadňování jejich nákupu. Například každá země by se měla zaměřovat na výrobu podstatného množství vlastních potravin a léků, v případě globálních hladomorů a pandémií. Pokud tomu tak je, pak je rozumné chránit klíčový místní průmysl před soupeřením se zahraničním dovozem.

Navíc vlády získávají peníze z daní a všechny daně mají ekonomické a sociální důsledky, některé dobré, jiné špatné. Daně z dováženého zboží mají pozitivní důsledky. Posilují národ ochranou místního průmyslu.

Konečně, pokud opravdu mluvíme o nejlepších autech a fotoaparátech, to malé množství lidí, kteří si může dovolit to nejlepší, si také může dovolit platit dovozní clo. Znovu, pokud lidé argumentují za volný obchod, ve skutečnosti se nezajímají o to nejlepší — co si mohou dovolit jen ti nejbohatší— ale o to nejlevnější, co si může dovolit každý. Toto zboží je často tak lákavě  levné proto, že jej vyrábí lidé za hladové mzdy, bez nějaké bezpečnosti pracovníků a environmentálních předpisů, které jsou v slušných společnostech standardem.

Klást levné zahraniční zboží nad blaho své domoviny je jinou formou imperialismu,  touhou rozrušit thumotické nálady, jež  posilují společnost. Levné výrobky jsou však velmi drahé, pokud se spočítá plná cena za jejich dovoz. Můžete mít radost z nákupu levných zahraničních bot. Pokud však místní obuvníci přijdou o byznys, jejich zaměstnanci také nebudou moci nakupovat zboží, které výrábíte vy. A protože moc jde za penězi, jak bohatí bohatnou a střední třída chudne, stává se společnost méně demokratickou a elitářštější, což vede k nespravedlnosti a nestabilitě.

Jakožto spotřebitelé sledujeme své osobní zájmy. Jakožto občané musíme dávat pozor na obecné blaho. Masy ponechané svému osudu prodají svá přirozená práva za cetky. Potřebujeme tedy zákony, které zajistí, že obecné blaho je na prvním místě.

Myšlenka o objektivní hodnotě— objektivní pravdě, objektivním dobru— je silně přitažlivá. Dává smysl stejně jako racionální prostředky usilující o pravdu a racionální spotřebitelé uspokojující naše potřeby. Působí však na společnost ohromně destruktivně, když se vetře do sféry thumosu.

Vůbec nepotřebujeme žádné objektivní důvody, abychom milovali své vlastní. Naše děti pro nás nemusí být nejlepší, abychom je milovali. Naše domovina nemusí být pro nás nejlepší, abychom ji milovali. Naše rasa nemusí být pro nás nejlepší, abychom ji milovali.

Spočívá na vrcholu osamoceně. Pokud jde o jakékoliv vynikání, pouze jedno dítě může být nejlepší. Znamená to, že ostatní děti nelze milovat? Dle jakéhokoliv měřítka vynikání může být pouze jedna země nejlepší. Znamená to, že žádnou jinou domovinu nelze milovat? V každé dané kategorii je pouze jedna rasa nejlepší. Znamená to, že příslušíci všech ostatních ras by jimi měli opovrhovat? Rozhodně ne.

Nacionální šovinismus a rasové nadřazenectví jsou hloupé karikatury lásky. Nemilujeme svou domovinu proto, že je nejlepší. Milujeme ji prostě proto, že je naše. Nemilujeme svou rasu protože je nejlepší, ale proto, že je naše. A na rozdíl od šovinistů a nařazenců můžeme milovat své vlastní bez hanobení jiných, kteří milují své vlastní též. Ve skutečnosti můžeme chápat, proč tak činí a žádná ze stran se nemusí tou druhou cítit ohrožena.

Je třeba něco dělat—kromě toho být součástí něčí rodiny, národa či rasy—abych byl na výstupu lásky k vlastnímu? Protože vlastnictví, o němž tu mluvíme, je vzájemné a reciproční—pokud naše rodina, domovina a rasa nám náleží, stejně jako my náležíme jim—pak láska, které se nám dostává, by měla být rovněž reciproční. Když se však narodíme, nemůžeme vlastně oplácet  péči, kterou dostáváme. Můžeme ji jen platit dopředu, další generaci. Láska ke svému je přirozené právo, které si nárokujeme od druhých a děděným závazkem, které si od nás nárokuje další genereace.

Nic z tohoto moderní liberál nevnímá. Moderní člověk na sebe pohlíží jako na racionálního výrobce-spotřebitele. U onoho pohledu národy neexistují. Rozum a touha zahrnují celý vesmír. Nemají žádnou domovinu. Modernita tvrdí, že všichni lidé si jsou rovni, což znemaná, že přirozené preference a lidské hranice jsou protiprávní.

V praxi to znamená, že všichni lidé jsou zaměnitelní, což znamená, že vás mohou nahradit cizinci. Velké nahrazení je pouze politické vyjádření svět zničující slepoty, co Heidegger nazval podstatou technologie:  rozhodnutí vidět svět— a sami sebe— jako pouhá zásoba zaměnitelných zdrojů..

Globalisté nacionalismus nevyvrátili. Jsou jen slepí vůči nám a našim zájmům. Při konfrontaci s lidskými odlišnostmi s nonšalancí prohlásí, že na nich nezáleží. Identitáři se liší. Vlastně na tom trváme. Vlastně budeme bojovat za zachování svých odlišností.

Odpovědí na Velké nahrazení je jednoduše říci “Ne.” Neskočíme do tavícího kotlíku. Vetujeme globalistický sen.

Nazvěme to Velkým odmítnutím. Alfred North Whitehead si tento slovní obrat vypůjčil od Danteho a dal mu nový význam: odmítání představivosti být omezována fakty. Je to síla vědomí negovat dané. Herbert Marcuse přejal tento slovní obrat, aby odkazoval na zavržení odlidšťující konzumní společnosti pro osvobozující sílu umění.

Pro identitáře je Velké odmítnutí thumotickým znovupotvrzením odlišnosti tváří v tvář Velkému nahrazení. Nejsme si rovni.  Nejsme zaměnitelní. To jsme my a takoví zůstaneme. Nenahradíte nás.

Přeloženo z:

https://counter-currents.com/2022/02/this-weekends-livestreamsgreg-johnson-on-three-pillars-of-white-identity-politics-tim-murdock-on-the-writers-bloc/

Poznámky

* Tato přednáška byla napsána pro Scandza Forum v chorvatském Záhřebu 2. května 2020. Naneštěstí byla tato událost zrušena kvůli Covidu-19.

[1] J. P. Rushton, “Ethnic Nationalism, Evolutionary Psychology, and Genetic Similarity Theory,” Nations and Nationalism 11 (2005): 489–507 and Frank Salter, On Genetic Interests: Family, Ethnicity, & Humanity in an Age of Mass Migration (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2006).

[2] Greg Johnson, “Why Race Is Not a Social Construct,” in In Defense of Prejudice (San Francisco: Counter-Currents, 2017) a It’s Okay to Be White.

[3] Zde jsem zavázán aktikonstruktivistické a konzervativní tradici v sociální teorii, jež zahrnuje jmna jako David Hume, Adam Smith, Edmund Burke a Michael Polanyi.

[4] Viz Greg Johnson, “Reflections on Carl Schmitt’s The Concept of the Political,” New Right vs. Old Right (San Francisco: Counter-Currents, 2013).

[5] Greg Johnson, “What’s Wrong with Cosmopolitanism?,” In Defense of Prejudice.

Leave a comment