O jedné pomoci a ochraně

Minulý týden se objevila zpráva, že si poslanec Richter stěžuje na přístup policie a její nekomunikaci při zásahu proti střelci v Praze. Jednoho našeho čtenáře to přimělo, aby se s námi podělil o svou nedávnou osobní zkušenost s touto institucí. Se svolením jeho mail zveřejňujeme. Své zkušenosti můžete vyjádřit komentářem pod článkem.

Nedávno mi zemřela matka. Její soused napřed zavolal mně a následně policii, protože matka minimálně druhý den nevyšla z bytu. Policisté mě kontaktovali, zda nemám od jejího bytu klíč. Když jsem řekl, že ne, poděkovali a zavěsili. Pak se již neozvali. Asi za další hodinu mi zavolal soused, že policie do bytu vstoupila a matku tam našli mrtvou. Měl za to, mne o tom už informovali. Vydal jsem se na místo a policisté vypadali celkem překvapeni, že mě tam vidí. Vždyť mne sami nevolali, že… Po kondolenci se mne zeptali se, zda jsem jediný potomek a chci matku vidět. Následně jsem se ptal na další postup. Bude následovat pitva, což zabere nějakých 7-8 dnů, byt bude zapečetěn a klíč vydán za cca 6 měsíců po dědickém řízení. Vzal jsem matčino oblečení, co měla připravené do rakve, a odešel. Doma jsem zjistil, že jsem v rozrušení popadl nevhodnou obuv a na místo se tedy vrátil. Na chodbě byli stále oni policisté sami a čekali na koronera.

Dny ubíhaly a neozval se nikdo, zda již je pitva hotová či s jakým výsledkem. Začal jsem už být nervózní a kontaktoval na čísle, z něhož mi tehdy volal, policistu s prosbou, na koho se obrátit. SMS zůstala bez odpovědi. Další den byl svátek, následoval víkend. V pondělí jsem tedy začal obvolávat nemocnice s dotazem, zda u nich není tělo matky uloženo. Když jsem ji konečně našel, začal jsem zařizovat pohřeb. Na pohřební službě se mne zeptali, kde matka je a zároveň si zjistili, že pitva byla provedena již druhý den. Informace policie tedy byla mylná a celé to prodlení zbytečné. Zároveň na pohřební službě sdělili, že vzhledem k delší době od úmrtí nebude možno již matku obléci do připravených šatů a že navrhují provést zpopelnění tak, jak je, hned následující den s tím, že při oficiálním pohřebním obřadu bude urna schována v rakvi na katafalku…

V onom týdnu jsem byl ještě vyzván policií, abych se u nich zastavil a vyzvedl si klíče od bytu, protože si ověřili, že jsem jediný dědic. I v tomto byla tedy informace zasahujících policistů o vydání klíčů k zapečetěnému bytu po dědickém řízení za 6 měsíců mylná… Policistka mi předala klíče, které měla přicvaklé u protokolu ze zásahu. Protokol jsem na svou žádost nedostal, protože prý slouží jen pro potřebu PČR.

Šel jsem do matčina bytu vyvětrat, poklidit a zároveň vyzvednout peníze, na které mne dva týdny před smrtí ještě upozorňovala, že je má připravené na pohřeb. Žádné jsem ovšem nenašel. Po penězích zůstala jen prázdná plastová obálka. Zavolal jsem tedy policistce, co mi klíče předala, zda náhodou nebyly na místě zajištěny kromě klíčů ještě nějaké věci, a ta mi sdělila, že ne. Řekl jsem jí, že na místě postrádám určitou hotovost a ona reagovala, že její kolegové nechodí po bytě a neprohledávají šuplíky. Snažil jsem se ji zklidnit, že tohle jsem na mysli neměl, jen se ptám. Argumentoval jsem, že ani nevím, co se na místě dělo, každopádně jsem tam s policisty neviděl žádnou nezúčastněnou osobu. Soused, který mi o smrti zatelefonoval, k tomu policií ani nebyl vyzván, jak mi sám řekl. Dle policistky tam prý ovšem byla ještě jedna nezúčastněná osoba, jejíž jméno mi nemůže sdělit. Tím hovor skončil.

Celý zásah jsem už předtím probral se dvěma lidmi od policie, kteří se takových zásahů účastní/li (jeden v aktivní službě, druhý rok po ní). Ti se vyjádřili, že v celém zásahu shledávají chyby. Bylo mi jasné, že krádež peněz nemohu nikomu dokázat, tudíž jsem chtěl upozornit na procesní chyby, ať už byly náhodné či záměrné. 

Poslal jsem tedy žádost o prošetření zásahu na Odbor vnitřní kontroly PČR. Obratem jsem dostal odpověď, že se nejedná o upozornění dle paragrafu 97 a předávají ji na Městské ředitelství. Odtam mi poslali dopis, že protokol o zásahu si nechali předložit a od zasahujících policistů doplnit. Že mne o policisté o skonu matky neinformovali, protože to udělal telefonicky soused (což se ovšem dozvěděli až z mého dopisu se žádostí o prošetření zásahu). Že policie není povinna poskytovat informace, které lze nalézt např. i na internetu (kde ovšem těžko najdu info, kam odvezli tělo matky). A že jsem si měl hned při návštěvě bytu ověřit, zda tam peníze na pohřeb  jsou, když jsem tam byl v den nalezení matky hned dvakrát (tuhle radu pozůstalému, který před pár minutami viděl mrtvolu svého rodiče, aby se v bytě sháněl po hotovosti, může napsat snad jen citově ochuzená osoba). Skutečnou ironií pak je, že tento doplněný protokol uvádí jméno souseda, který neexistuje. Pokud mysleli toho, který mne informoval o smrti matky, ten se jmenuje jinak. Jak tedy věřit v závěry z protokolu, který ani neuvádí správné jméno nezúčastněné osoby, na kterou se odvolává? Navíc zde není žádná zmínka o druhé nezúčastněné osobě, kterou zmiňovala policistka v telefonu, a jejíž jméno mi prý nemohla sdělit. Dodnes tedy nevím, co se dle zápisu zasahujících policistů v bytě dělo a kdo se na místě vlastně celé ty hodiny pohyboval. Závěr oficiálního šetření je, že k žádnému pochybení policie nedošlo. 

Patrně je tedy zcela v pořádku, že vás policie neinformuje, když v bytě nalezne vašeho blízkého mrtvého, i když vám pár minut předtím volala a kontakt teda na vás má. Že vás nikdo neinformuje o tom, kam byly ostatky převezeny a na váš dotaz v této věci policie nijak nereaguje, tudíž si svého blízkého musíte ne zrovna jednoduše dohledat sami. Že díky takto zbytečně vzniklému prodlení není tělo zesnulého náležitě připraveno k obřadu, jak by se dle jeho přání slušelo. Že možná toto všechno má zastřít hořkou třešničku na dortu, jímž je okradení mrtvého, které ovšem nijak dokázat nemohu. Mohl jsem jen poukazovat na průběh zásahu, jenž však byl kompetentními orgány shledán bez vad. Ne však po stránce procesní, natož lidské, dle názoru mého i dvou policistů, s nimiž jsem postup konzultoval.

A takhle si tu tedy žijeme. Tahle nám ti, v nichž máme mít důvěru, pomáhají a chrání nás. I když někdy pomáhají spíše sobě a chrání se navzájem. Díky, že jste dočetli až sem.

Leave a comment