Efektivita a inovativnost osmanské armády – dílo bílých odvedenců, přeběhlíků a odborníků
Rypka (1938 447): „Mehmed II. Dobyvatel byl knížetem zcela podle ducha Machiavelliho, jemuž pro velikost jeho říše nebylo nic dosti dobré ani dosti špatné. (…) Měl štěstí, že Evropa nedovedla pochopit jeho toleranci, aby jej ochudila o mnohý úspěch. (…) Podporován evropskými mistry dosáhl v Evropě a Asii primátu v plném využití soudobé střelné techniky i stálého regulovaného vojska, vlastní páteře osmanského státu, oněch janičárů a sipáhí, jimž vládl pevnou rukou a jež neustále zaměstnával. Používaje vymoženosti pozdně-antické, byzantské, janovské a středoevropské fortifikační techniky, budoval pevnosti vzdorující útokům i dělům. Ke sklonku XV. století Osmané vůbec razili nové cesty opevňování: zanechávají středověký systém vertikální, usilujíce o novověký horizontální. Mehmed II. si též hleděl loďstva, jehož mužstvo na rozdíl od převážně slovanského vojska bylo řecké, albánské, chorvatské, italské a židovské… Nemůže tudíž být s podivem, že vítězil, jako vítězili i pozdější sultáni, pokud měli tyto náskoky před Evropou.“
Modernizace osmanského loďstva se opírala o inovace a odborníky z Evropy. Žukov et al. (1961 562): „Od poloviny XV. stol. a zvláště v XVI. stol věnovali turečtí sultánové velkou pozornost organizaci vlastního námořního loďstva. Využívali k tomu benátských a jiných cizích odborníků a vytvořili značně velké loďstvo skládající se z galér a plachetnic. Toto loďstvo neustálými korzárskými nájezdy podlamovalo normální obchod ve Středozemním moři a bylo vážným protivníkem benátských a španělských námořních sil.“
Velkoadmirál Gazi Hasan Paša, původem elitní bílý otrok gruzínského původu, zmodernizoval a reorganizoval osmanské loďstvo a roku 1784 založil Námořní inženýrskou školu. V pozdějších reformách pozemní armády měli významné slovo najímaní evropští odborníci. Jedním z prvních a nejvýznamnějších byl baron de Tott, důstojník uherského původu ve francouzských službách. V Turecku strávil nějaký čas v 70. letech 18. století. Založil tu nový matematický institut a významnou měrou přispěl ke zlepšení úrovně výcviku osmanské armády v oblasti nových vědních oborů, vojenského inženýrství a dělostřelectva. Když odešel, nahradil ho ve funkci hlavního instruktora a reformátora britský důstojník skotského původu Campbell (pocházel ze slavného skotského klanu). Ten už v Turecku zůstal, konvertoval k islámu a byl zde pak znám jako Ingiliz Mustafa (Mustafa Angličan).
Palmer o zásadním významu Evropanů v provádění reforem a modernizaci v Osmanské říši 18. století souhrnně poznamenává (1996 53): „Sultán Abdülhamit … nařídil reorganizaci armády a námořnictva. Pozval do Konstantinopole barona de Totta, uherského důstojníka, sloužícího ve francouzské armádě, a pověřil jej sebráním a vycvičením jednotek rychlopalného dělostřelectva. Jeho posádka se usídlila na Zlatém rohu. Hned vedle se nacházela de Tottova slévárna na děla a matematický institut. Na zlatém rohu rovněž vyrostly nové loděnice. Dva francouzští odborníci zde se skupinou marseilleských dělníků pracovali na vybudování moderní flotily, jež měla nahradit plavidla ztracená na Cesme. Poblíž Bosporu byla zřízena námořní akademie, zajišťující výuku základních navigačních dovedností. Ve srovnání s předchozími reformami zde existoval jeden podstatný rozdíl. Dřívější sultánovi poradci jako například Bonneval byli většinou ‚zrádci‘, kteří ‚se museli stát Turkem a muslimem‘. Abdülhamit na udržení cizinců ve svých službách nelpěl, ani netrval na jejich konverzi. Baron de Tott se v roce 1776 vrátil do Francie, kde napsal zajímavé vzpomínky. Většina jeho konstantinopolských spolupracovníků, kteří v Orientu zažili spoustu zajímavých historek, odjela domů také. Někteří ovšem v Turecku zůstali dalších dvanáct či třináct let. Muslimem se stal pouze přímý de Tottův nástupce, skotský důstojník Campbell. Proč se rozešel se svým slavným klanem, není známo, důvody však musely být vážné. Campbell se totiž smířil s tím, že jej po celý zbytek života nazývali Ingiliz Mustafa (Mustafa Angličan).“
Pokrok v nevojenských technických oborech a kultuře
Nejen vojenská, úřednická a obchodnická elita, ale i odborníci v různých technických oborech, řemeslech a kultuře byli v Osmanské říši často tvořeni Evropany a z Evropy byly přejímány některé inovace, což se projevilo i při dobytí Konstantinopole. Osmanské dělostřelectvo bylo přejato ze Západu. Huf (2008, s. 161): „O dobytí Konstantinopole rozhodly totiž dvě technické inovace, které na konci 14. století změnily dění na válečných bojištích. Střelný prach a děla. Pozoruhodné je, že tato nová vojenská technika rozhodně nebyla vynalezena Osmany. ‚Nesmí se zapomínat, že vojenské úspěchy Osmanů souvisejí v neposlední míře se skutečností, že se už dřív obraceli o vojenskou pomoc na západní země,‘ míní Alexander Demandt. ‚Vždyť děla, která používali, byla děla z Evropy.‘ Ironií osudu se o zánik vzdorohradu na Bosporu zasloužily i smrtonosné vynálezy ze Západu a evropští odborníci v sultánových službách.“
Také třeba zavádění knihtisku bylo v Osmanské říši spojeno s nadanými etnickými skupinami s velkým podílem bílé krve – s Židy, Armény a Řeky. Koncem 15. století technologii knihtisku do říše přinesli židovští uprchlíci ze Španělska a počátkem 16. století už založili tiskárny v Istanbulu a Soluni a brzy i v dalších tureckých městech. Další osobností spojené s rozvojem knihtisku vzešly z řad Arménů a Řeků. V roce 1627 zřídil Abgar Tibir z Tokatu, který předtím studoval knihtisk v Benátkách, arménskou tiskárnu v Istanbulu. Ve stejném roce zřídil v Istanbulu tiskárnu i Řek Nikodémos Metaxas pocházející z Kefallénie a absolvent Balliol Colledge v Oxfordu, který si nechal dovézt stroje i Anglie. Arménští a řečtí tiskaři podléhali stejným omezením jako židovští.
Podnět k zavedení tureckého knihtisku dal mladý muž Said Efendi, syn osmanského velvyslance v Paříži, kde na něj knihtisk velmi zapůsobil. Byl přesvědčen o jeho užitečnosti a doma se mu podařilo přesvědčit velkovezíra navzdory odporu konzervativců a písařů. Zakladatelem a ředitelem první turecké tiskárny se stal poturčený Maďar. Lewis (1997 236): „Jeho hlavním spolupracovníkem byl jistý Ibrahim Müteferrika, pozdější zakladatel a ředitel první turecké tiskárny. Narodil se v Uhrách, byl pravděpodobně unitář, ale přijal islám a v osmanských službách udělal velkou kariéru. Spolu se Saidem Efendim napsal krátké pojednání o užitečnosti tisku a předložil ho velkovezírovi. Neočekávané podpory se mu dostalo od hlavního muftího říše …, který se nechal přesvědčit, aby vydal fetvu … povolující turecký a arabský tisk knih, které nebudou pojednávat o náboženství. (…) Nakonec 5. července 1727 panovnický výnos povolil zřízení tiskárny a tisk tureckých knih ‚v bohabojném městě Konstantinopoli‘. Stroje a typy si nejprve tiskárna vypůjčila od místních židovských a křesťanských knihtiskařů a vypomohli jí i židovští písmolijci a sazeči. Později dovezla stroje i typy z Evropy, zejména z Leidenu v Nizozemí a z Paříže, kde už v té době arabské tiskárny pracovaly. (…) Než v roce 1745 Ibrahim Müteferrika zemřel, vydala tiskárna celkem sedmnáct knih, které pojednávaly o gramatice, vojenství, geografii, matematice a především historii.“
Na osmanském dvoře ve 14. a 15. století působilo i mnoho význačných lékařů z řad bílých konvertitů a Židů. Kresiser a Neumann (2010 42): „Dodnes známe značný počet lékařů, kteří úspěšně působili na osmanském dvoře. Mezi nimi vzbuzuje pozornost spousta Židů a konvertitů – doklad toho, že islámské lékařské školy neplodily zrovna ty nejskvělejší absolventy. Mehmed II. se dokonce obrátil na Republiku Raguse (Dubrovník), aby pro svého lékaře Jacoba de Gaeta získal opisy latinských komentářů k Avicennovým Canones.“
Dokonce i v kultuře a umění se prosazovali Evropané a evropské vlivy. Ital signore Donizetti byl najat jako hlavní kapelník pro vojenský hudební doprovod, později byl povýšen na důstojníka, pak na brigádního generála (hodnost Miralay) a nakonec získal titul paši. Věnoval se však nadále i hudbě; stal se dirigentem orchestru harémových dam, tvořil vlastní kvartety a kvintety a nakonec utvořil orchestr v sultánově paláci. V 17. století se na dvoře prosadil Alí Ufki, původem Polák jménem Wojciech Bobowski narozený v Lembergu, který upadl do osmanského zajetí. V Istanbulu se nakonec vypracoval na dvorního tlumočníka a hudebníka. K jeho dílům patří první dochované notace osmanské hudby, osmanský překlad Bible, který je dodnes základem tureckého textu Písma, a latinsky psaná práce o Osmanské říši.
Do osmanské architektury pronikaly prvky a výdobytky ze Západu. Velká mešita Nuruosmanyie nese vnější výzdoby v barokním stylu. Vytvořil ji italský umělec. Už předtím byly v islámském umění patrné západní vlivy. Už v raných obdobích byly evropské vlivy patrné až ve vzdáleném Íránu, kde umění miniatur dokazuje znalost evropských konceptů a postupů. V architektuře byly stavební prvky i vnitřní výzdoba stále více ovlivněny Západem. Od 17. a 18. století byl západní vliv velmi zřetelný a v 19. století se stal už takřka všeobecným.
Nemuslimské etnické živly s velkým podílem bílé krve byly významnou silou v reformních, modernizačních a liberalizačních snahách v pozdní Osmanské říši. Gebelt et al. (2017 54): „… v roce 1889 [se] … vytvořila politická opozice vůči sultánu Abdülhamidovi II., která vyústila v založení Výboru jednoty a pokroku … coby zastřešující organizace sdružující muslimy i nemuslimy, kteří, jako důležitá součást hnutí, soustavně pomáhali vytvářet budoucí politiku organizace. Přestože spolu dva hlavní představitelé hnutí, Ahmet Riza a Mehmet Sabahattin, v mnohých zásadních otázkách nesouhlasili, výbor vedli společně až do roku 1908. jejich cílem bylo zachovat jednotu, aby tak dále mohli udržet trend multireligiózní říše a mohli do svých plánů zahrnout co nejvíce nemuslimů. Rizovým nejbližším spolupracovníkem byl křesťanský Arab Halil Ganem, Sabahattin měl zase v rámci Výboru jednoty a pokroku blízko k Arménům a Řekům. První sjezd osmanských liberálů se pod záštitou Výboru konal v Paříži v roce 1902 a mezi jeho 47 účastníky se objevilo poměrně dost Arménů, Řeků a Židů. Po sjezdu došlo k rozkolu a Sabahattin založil Výbor osmanských liberálů …, který sehrál po roce 1908 významnou roli. Jeho předsednictvo mělo sedm členů: tři z nich byli nemuslimové, konkrétně křesťané.“
Bělošské přimíšení mezi samotnými Osmany
Na závěr je třeba říci, že i původní osmanští Turci byli částečně smíšení s dřívějšími bílými elementy v oblasti a alespoň jejich elita byla převážně bělošského typu. Mickiewicz píše (1957 75): „Turci se ze všech kmenů uralských nejvíce blíží plemeni indogermánskému. Smísili se se ztepilými národy v podmaněných zemích a ztratili svou původní ošklivost. Urostlé a ušlechtilé postavy, s neobyčejně silnými svaly – i když poněkud měkkého těla – otomanští Turci se v ničem nepodobají tatarským plemenům Turkestánu.“
Mamlúcký Egypt
Běloši však nestáli jen za pozvednutím osmanské části islámského světa (té největší a nejvýznamnější), ale i za dočasným pozvednutím Egypta. Zde se ve 13. století chopila moci zvláštní bělošská elita, mamlúkové, pocházejících většinou z tehdy ještě částečně bílých etnik severnějších částí Předního a Středního východu a severozápadní Afriky, a dokonce i z Evropy.
Už od 9. století si abbásovští, fátimovští i ajjúbovští chalífové kupovali nebo zajímáním ve válkách získávali stále větší počty otroků převážně bílé rasy z řad Turků, Kurdů, Arménů, Čerkesů, Berberů – a dokonce i z řad Slovanů a Řeků. Byli si dobře vědomi vysoké inteligence, schopností a disciplíny bílých otroků, takže z nich utvářeli podstatnou část svých vojsk a zejména z nich vytvářeli své elitní oddíly a osobní gardy. Spolehlivé, vojensky vysoce schopné, a navíc dobře vycvičené a vyzbrojené mamlúcké oddíly byly často jedinou skutečnou ochranou před podrobeným obyvatelstvem i možnými mocenskými konkurenty a často jen díky nim se muslimští vladaři dokázali držet u moci.
Krejčí (1993 120): „Vytvoření vhodného vojenského aparátu začalo již v osmém století, kdy počínala ochabovat původní úderná síla převážně beduínských armád. Chalífové začali zaměstnávat profesionální vojáky. Avšak vývoj nešel podobným způsobem jako tomu bylo ve faraonském Egyptě nebo v Kartágu, kde se námezdních vojáků také hojně užívalo. Muslimští vládci dávali přednost držet své vojáky na kratší uzdě. Získali je jako otroky, nejčastěji je zakoupili jako chlapce, kteří pak byli odpovídajícím způsobem vycvičeni a vychováni a ovšem musili přijmout islám. Za přísné disciplíny byli vedeni k tomu, aby prokázali vojenské a vůdcovské schopnosti s perspektivou povýšení do řad vojenské šlechty. Tito gardisté, nazývaní mamlúci (tj. zakoupení bílí otroci) byli na svých pánech zcela závislí; jejich postavení nebylo dědičné a mohli si je udržet pouze po dobu svého života. Tak nemohlo mamlúctví propadnout onomu mezigeneračnímu úpadku, který Ibn Chaldún, v Tunisku narozený arabský historik, objevil jako železný zákon vývoje, postihující elity islámského světa. Mamlúctví nabízelo svým pánům nejen účinnou obranu navenek, ale také pokud nabídka vhodných osob stačila a kázeň byla dodržována, také ochranu proti vnitřním rozbrojům.“
Hrochovi uvádějí (1996, s. 244): „V době, kdy byl Ludvík se svou družinou propuštěn z egyptského zajetí, dostávají se do popředí egyptských dějin bojovníci, kteří dosud byli jen pasivním nástrojem islámské vládnoucí třídy – mamlúci. To byli bílí otroci, kteří byli nakupováni jako mladí jinoši v kavkazských horách a v oblastech na sever od Černého moře a cvičeni pro vojenskou službu. Když se stali bojeschopnými a ve vojsku se osvědčili, byli obvykle z otroctví propuštěni. Prosluli jako spolehliví vojáci sultánovi, ochotni slepě se pro něho obětovat. Proto si z nich sultánové zpravidla vybírali svou osobní gardu. Patří k zákonitostem politických dějin, že si tato garda osvojila pretoriánské sebevědomí a získala pocit nadřazenosti.“
Tato mocná vojenská síla sice zpočátku svým vládcům projevovala oddanost a věrnost, avšak postupem času a s nárůstem svých počtů si začala uvědomovat svou sílu a možnosti vzestupu, a i přirozeným působením vlastních kvalit získávala bez ohledu na své formálně podřízené postavení stále více vlivu a moci. Od jistých dob se tak svým vládcům stále více začali vymykat z rukou, zvláště jejich velitelé postupně získávali velkou míru moci a někdy se dokonce chalífa dostal úplně pod jejich vliv. Na sklonu ajjúbovského období začal v Egyptě velmi narůstat vliv elitních vojenských gard a sborů složených z těchto převážně bílých otroků. Mamlúkové získali nejen velkou politickou moc, ale i velký vliv v hospodářství a byli dominantní vojenskou silou.
Roku 1260, kdy došlo k příhodným událostem, jejich rostoucí moc a vliv vyústil v otevřené převzetí moci. Tehdy mamlúckou éru v Egyptě zahájil mamlúk Bajbars, velmi schopná osobnost. Z Egypta brzy vytvořil efektivní politické a hospodářské zázemí své říše. Opět účinně reorganizoval zemědělství a pozvedl jeho výnosy, rozvinul řemeslnou výrobu a výnosný tranzitní obchod. Zahájil i výbojnou politiku do zahraničí, dobyl Sýrii a Núbii, potlačil hrozbu výbojů z Íránu. Navázal i obchodní vztahy se Zlatou hordou a diplomatické styky s Francií, Siciílií, Aragonem a dalšími státy v Africe i Asii. Egypt se tak opět stal mezinárodně uznávaným a významným státem. Mamlúčtí sultáni Egyptu vládli nepřetržitě až do roku 1517 jako absolutní vládci feudálně uspořádaného a vojensky založeného státu.
Bělošské rysy některých mamlúckých sultánů jsou přímo doloženy. Sultán Ládžín, čtvrtý významný vládce bahrijské mamlúcké dynastie, byl podle popisů vysoké postavy, světlých vlasů, modrých očí a světlé pleti, která na slunci rychle rudla. Al-Nasir al-Hasan, jeden z posledních představitelů bahrijské dynastie, měl podle středověkého kronika Ibn Iyase blonďatou bradku a sytě modré oči (Baltzer, 1934, s. 210; Vollers, 1910, s. 95). Ibn Iyas rovněž zaznamenal, že sultán Al-Mansur Qalaun z bahrijské dynastie, měl světlé vlasy a vzezření (Vollers, 1910, s. 91). Sultán Al-Nasir Faraj, syn Al-Azira Barquqa, první z burdžíjské dynastie mamlúckých vládců, byl podle Ibn Iyase světlých vousů (Baltzer, 1934, s. 210; Vollers, 1910, s. 95).
Abbsásovský chalífát
Síly Abbsáovského chalífátu zejména v pozdějších časech také už poněkud obrodila nově příchozí bělošská krev, zejména slovanská a řecká, a také ze strany bílého živlu přítomného mezi Turky. Tito otroci, často později osvobození, přispívali k celkovému rozkvětu a přispěli svou krví ke zkvalitnění vládnoucích tříd.
Tauer píše (1984 83): „… nejvzácnější a nejdražší však byli otroci bílí (mamlúk). Ve starší době to byli hlavně Řekové zajatí ve válkách a později, když se na maloasijské hranici již mnoho nebojovalo …, nastoupili na jejich místo Slované a Turci. Slovanští otroci se v islámském teritoriu rekrutovali ze zajatců, které Frankové a pak Němci přiváděli ze svých výprav do slovanských zemí v Pobaltí… (…) Postavení neměli otroci v islámských zemích nikdy špatné. (…) I při omezení osobní svobodě mohli samostatně provozovat živnosti, získávat si tím – ovšem s vědomím svého pána – majetek a také se vykoupit. Obzvlášť dobré vyhlídky měli otroci zakoupení pro gardové sbory anebo pro harémy chalífů nebo pozdějších samostatných vládců v rozpadající se říši. Před schopnými a chytrými z nich se vedle propuštění na svobodu otevíraly kariéry generálů nebo vysokých dvorních hodnostářů. A podobné možnosti měly i hezké a vzdělané otrokyně, které se dostaly do harémů chalífů, vysokých úředníků a boháčů. Nejlépe to lze seznat na skutečnosti, že pouze tři první abbásovští chalífové měli svobodnou matku, všichni další se zrodili z otrokyň řeckého, slovanského anebo tureckého původu a mnohá z nich se při nastoupení svého syna stala zákulisní vladařkou.“
Córdobský chalífát
Do Córdobského chalífátu bylo dopravováno velké množství bílých otroků slovanského původu. Někteří z těchto Slovanů se dostávali na významná místa ve státní správě nebo v armádě. I jinak zde většinu obyvatelstva tvořili původní arabizovaní a islamizovaní běloši, bílá arabská aristokracie (která se navíc často mísila s Evropankami) a převážně bílé energické přistěhovalecké živly z řad Berberů To byly důvody rozkvětu Hispánie pod vlajkou islámu (více viz další kap. o islámské Andalusii).