Panteon starých hrdinů se čistí, aby udělal místo hrdinům sexuální revoluce.
Haman vstoupil a král se ho otázal: „Co se má stát s mužem, kterého chce král poctít?“ Haman si v duchu řekl: „Koho jiného než mne by chtěl král poctít?“ (Ester 6:6)
Tento měsíc pracuji z bruselské kanceláře The European Conservative. Každé ráno chodím z bytu blízko Justičního paláce kolem spousty soch — královské rodiny, lékařů, diplomatů, umělců. Na většinu jich ti, kteří je míjejí, již zapomněli, ale já se pokusil přečíst ta často vybledlá jména a popisky u podstavců každé z nich. Jedna z mých nejoblíbenějších věcí na evropských městech jsou zapomenutí muži z mramoru a kamene, kteří se tyčí nad dopravou, což potvrzuje výtku G. K. Chestertona, že naše tradice jsou „demokracií mrtvých”.
Sochy jsou žhavým tématem od propuknutí obrazoborectví, vyvolaným nepokoji ohledně George Floyda, což začalo ve Spojených státech, ale okamžitě se rozšířily po západním světě. Londýnská socha Winstona Churchilla na Parliament Square byla pomalována graffiti; sochu královny Viktorie v Leedsu poničili vandalové; její socha byla povalena i před zákonodárným sborem Manitoby v Kanadě, stejně jako bronzová socha královny Alžběty II. Ve Spojených státech se staly terčem sochy Otců zakladatelů, a, což je matoucí, wisconsinská socha protiotrokářského aktivisty plukovníka Hanse Christiana Hega, který zemřel při boji za Unii v americké občanské válce, byla vytažena ze sídla guvernéra, byla jí uražena hlava a hozena do jezera.
Došlo ke stovkám podobných incidentů, kdy nevzdělanci v historii rozhodli, že ví právě tolik, aby svrhli a zničili němé svědky naší společnosti. Mám podezření, že jeden z důvodů, proč to páchají, je, že nedokážou potlačit tajné a zcela přesné podezření, že by jimi tito přísní pozorovatelé pohrdali. O bořitelích soch toho bylo napsáno mnoho, avšak mé ranní procházky mne často přiměly uvažovat o jiném aspektu. Je pravda, že strhnout sochu je symbolem úpadku. A obráceně je pravdou, že se můžeme hodně dozvědět o společnosti dle toho, koho si vybírá, že bude ctít.
Například kanadský sloupkař a nadšenec pro asistované sebevraždy André Pierre Picard, hlasitý zastánce nabízení smrtících injekcí zoufalým Kanaďanům, kteří trpí duševním onemocněním, byl nedávno oceněn Řádem Kanady, druhým nejprestižnějším kanadským vyznamenáním, za „to, jak se věnuje podpoře chápání a praxi veřejného zdraví“. V roce 2022 představovala eutanasie 4,1% zaznamenaných úmrtí v Kanadě. Picardova analýza: „Máme dobrý systém MAiD. Slouží lidem dobře.“ Tou „službou“ myslí „podávat jim smrtící injekce“; tím „dobrým“ myslí, že se to děje efektivně a v masovém měřítku.
Abychom byli spravedliví, Řád Kanady postrádá smysl od doby, kdy jím byl v roce 2008 oceněn průkopník potratů Henry Morgentaler za „jeho zásluhu o zvýšení možnosti zdravotní péče pro ženy, jeho odhodlání snažit se ovlivnit kanadskou veřejnou politiku a jeho vedoucí pozici v humanistických a občanskou svobodu hájících organizacích“. Morgentaler se zasloužil o legalizaci potratů a osobně odpravil desítky tisíc nenarozených dětí, včetně nejméně jednoho vlastního, a zároveň umožnil bezpočet potratů ve svých zařízeních po celé zemi. Za své samostatné snahy o redukci populace mu bylo uděleno druhé nejvyšší kanadské vyznamenáni.
Dokonce Morgane Oger, jeden z nejznámějších kanadských trans aktivistů, obdržel v prosinci od kanadského generálního guvernéra Medaili za vzornou službu za to, že je „šampiónem rozmanitosti“ a za „prosazování právní ochrany trensgenderových Kanaďanů“. Nejvíce proslul Oger tím, že krizové centrum Rape Relief ve Vancouveru, jedno z nejstarších, zbavil finančních prostředků za to, že odmítal přijímat genderově zmatené muže. Když krizové centrum napadli vandalové, Oger pokrčil rameny a nazval to pochopitelnou „odvetou“ za jeho anti-transgenderový postoj. Za to bylo Ogerovi udělena cena, kterou je dle kanadské vlády propůjčována „velkým Kanaďanům za mimořádné skutky vykonávané po omezenou dobu, které přinášejí čest naší zemi”.
I Amerika začala ctít sexuální revolucionáře, kteří udělali tolik pro transformaci národa. V roce 2013 feministická vůdkyně a potratová aktivistka Gloria Steinemová, která věnovala své paměti potratářce, která zabila její dítě, obdržela nejvyšší americké civilní vyznamenání — Prezidentskou medaili svobody— za její vedení „hnutí za osvobození žen“. Ellen DeGeneresová dostala totéž ocenění roku 2016 za svůj televizní coming out, že je lesba, čímž podpořila věc LGTB. V roce 2009 Obama dokonce posmrtně vyznamenal Prezidentskou medailí svobody pachatele pohlavního zneužívání a LGBT aktivistu Harveye Milka za jeho „vizionářskou odvahu“; rok předtím hrál Milka Sean Penn ve hvězdném životopisném filmu.
Sexuální revoluce se stala pro mnoho západních demokracií novým zakládajícím příběhem, a tak se panteon starých hrdinů čistí, aby se udělalo místo pro ikony našeho nového věku. Výraz „odvaha“ se často používá na muže, kteří oznámí, že jsou ženy, nebo se přiznají k homosexualitě, nebo prožívají své fetiše na veřejnosti, stejně jako se používá pro ženy, které bojují za vraždu plodu a bezdětnost. Jejich předkové — kteří měli chyby a byli postiženi zlem své doby jako jsme my v naší — jsou hozeni do smetí i s civilizací, kterou vybudovali a opatrovali. Jejich potomci jsou nemocní a unavení z hanění minulých kamenných pomníků jejich výjimečných úspěchů a mají tedy záchvaty vzteku, stahují je z podstavců a naštvaně ve vzteku udýchaní odchází— avšak stále neuspokojeni.
Přeloženo z: https://europeanconservative.com/articles/essay/know-a-civilization-by-whom-it-honours/