Konec islámského zlatého věku – zmizení lidí bílé rasy, míšení a dysgenický úpadek
Od jistých dob se začal i zbývající počet bílých lidí v islámském světě ještě více tenčit, zatímco tmavší méně inteligentní semitské masy početně stále narůstaly. Docházelo stále více k míšení obou skupin a méně početná bílá elita se postupně rozplývala v tmavších početně převažujících masách (jedním z vlivů asi bylo, že v polygamních manželstvích a v harémech vysoce postavených mužů byly otrokyně nejrůznějšího rasového původu).
I celkově v islámském světě od jisté doby propukl dysgenický proces, kdy nadané a převážně bílé elity z nejrůznějších důvodů omezovaly svou plodnost (zabývání se spíše intelektuální činností než plozením dětí, antikoncepce, která se v té době hlavně u vyšších vrstev v islámské světě široce užívala, příklon některých vzdělanců k asketismu a celibátu, náboženská vlažnost často spojená s nezájmem o rodinu a děti), zatímco naopak tmavší semitské masy měly stále lepší podmínky pro své množení (větší religiozita pobízející k plodnosti, vzestup charity a péče o chudé). Velkou dysgenickou ranou byl i vpád Mongolů ve 13. století, kteří zničili mnohá města a centra civilizace (zejména Bagdád, který se z této rány už nikdy nevzpamatoval), přičemž přišlo o život velké množství nadaných lidí, soustředěných právě ve městech, na univerzitách a na dvorech panovníků (podle některých novějších názorů byl ale negativní dopad mongolské invaze poněkud zveličován).
Později ještě islámský svět (osmanské impérium) obrodili nově příchozí Evropané (jak bylo výše popsáno), ale i jejich proud časem vyschl a postupně se vmísili do tmavší masy místního obyvatelstva nebo zemřeli bezdětní.
Konkrétní příklad vyvracející islám jako negativní vliv – islámská Andalusie
Představu islámu jako fatálního destruktivního vlivu na civilizaci zcela vyvrací příklad Andalusie, kde byl s islamizací společnosti a obyvatelstva spojen právě naopak civilizační vzestup a rozkvět. Časově je to dokonce naprosto jednoznačné: k největšímu rozkvětu došlo přesně v době, kdy islamizace dosáhla vrcholu. Předtím zde staletí převažovalo křesťanství a nebyla to moc vyspělá země (což ukazuje i na to, že křesťanství naopak není klíčovým vlivem vedoucím k vzestupu civilizace).
V případě Andalusie ani neplatí onen často užívaný argument, že tu už byla nějaká dřívější vzdělanost, kterou nově příchozí jen využili a na ni navázali, anebo se sama navzdory islámu ještě nějakou dobu rozvíjela, než ji islám zadusil. Zde žádná vyspělá kultura bezprostředně před příchodem islámu přítomna nebyla. Nebylo na co navazovat. Krejčí (1993 134): „Na rozdíl od Sýrie a Střední Asie, kde byla země nasáklá bohatým dědictvím několika starověkých kultur, z nichž některé ještě žily v době vpádu muslimů, byl odkaz minulosti ve Španělsku méně imponující. Romanizovaní obyvatelé Španělska nemohli za vlády Vizigótů soutěžit se zdroji inspirace, které mohli vítězní Arabové získat jinde.“ A přesto právě zde načas v době plné islamizace vyrostla asi nejvyspělejší kultura v celém islámském světě.
Vůdčím elementem islámské expanze do Hispánie byla arabská elita. Tato bílá arabská aristokracie byla nepochybně inteligentní a talentovaná ve všech směrech, ať šlo o správu, vojenství, hospodářskou aktivitu nebo kulturu.
Hrbek píše (in Kafumann, 1982, s. 139): „… Arabové zaujímali vedoucí postavení v armádě i správě. (…) … představovali v al-Andalusu aristokracii a buržoazii, věnující se řemeslné výrobě a také mezinárodnímu obchodu.“
Adh Dachíra popsal arabskou aristokracii v Córdobě (in Brett, 1989, s. 87): „Hlavní město Córdoba se od časů, kdy byla Andalusie dobyta, stalo nejvyšším z nejvyšších … vzorem a matkou měst, sídlem dobra a božství, domovem moudrosti … srdcem země, zřídlem vědy… centrem správného myšlení, plodnou zahradou idejí, zdí plnou perel vzácných talentů. Na jejím horizontu se rodí hvězdy Země a poselstva věků, rytíři poezie a prózy. Z ní vycházejí dokonalé kompozice a skvostné sbírky. Příčina toho, stejně jako výjimečnost jejích současných i minulých lidí … vyplývá z toho, že v Córdobě žijí jen hledající a objevitelé rozličných druhů poznání a umění. Většinu obyvatel … tvoří vznešení Arabové z Východu … vůdcové vojsk ze Sýrie a Iráku, kteří se tu usadili, takže jejich potomkové zůstanou vznešenou vrstvou všude, kde budou žít. Město nemá nouzi o schopného spisovatele, pozoruhodného básníka, který opěvuje jeho velikost.“
Kromě toho byl bělošský element mezi arabskou aristokracií v Andalusii posilován introdukcí bělošské krve ze severu. Brett (1989, s. 20): „V Andalusii arabští aristokraté upřednostňovali před berberskými ženami světlovlasé otrokyně ze severu a v průběhu staletí se fyzicky stali Evropany.“ Například Abd al-Rahmán III. byl synem navarrské princezny (franské otrokyně) a jeho otec byl synem baskické princezny, takže byl Arab nanejvýš z jedné čtvrtiny, ze tří čtvrtin mu v žilách kolovala fransko-baskická krev (Kaufmann, 1982, s. 31). Byl největším z córdobských vládců a měl modré oči a rusé vlasy (Payne, 1973, s. 23).
S aristokratickými Araby migrovalo do Hispánie i určité množství Berberů, mezi nimž patrně převažovaly nadané bílé elementy, které mezi Berbery zejména v dřívějších dobách byly hojně přítomny, a navíc se dá předpokládat, že sem migrovaly spíše ty inteligentnější a energičtější bělošské, tedy převážně bělošské berberské živly. Z řad v Andalusii sídlících Berberů vzešel Averroes, jedna z nejvýznamnějších osobností zlaté islámské éry.
Hrbek naznačuje, že dříve, za dob rozkvětu Maghrebu a Andalusie, byly světlé typy, mnohdy i světlovlasé, mezi Berbery/Maury mnohem hojnější (s. 129): „Etymologicky pochází slovo Maurové od latinského Mauri, což byli berberští obyvatelé římské provincie Mauretania v dnešním západním Alžírsku a Maroku. (…) … původní Mauri i pozdější Maurové ve Španělsku byli často světlovlasí a vynikali obvykle velice světlou barvou pokožky.“
Na některých starých malbách jsou z Berberů pocházející španělští Maurové vyobrazeni s ryšavými či hnědými vousy, světlou pletí a někdy i očima. Sordo píše o tom, že mnoho chalífů ve Španělsku mělo dokonce světlou pigmentaci (1962, s. 24): „Většina chalífů byla světlovlasá nebo rusovlasá s modrýma očima, což naznačuje převahu berberské … krve.“
Už jeden z prvních islámských panovníků na Pyrenejském poloostrově, zakladatel córdobského emirátu, Syřan z oblasti Damašku, člen Umajjovského rodu a protivník Karla Martela v bitvě u Tours, Abd al-Rahmán I., byl popisován jako „kolosální rudovlasý muž“ (Grant, 1981, s. 90; Sordo, 1962, s. 23). Byl vnukem chalífa Hishama, jeho matkou byla berberská otrokyně a otcem umajjovský Syro-Arab Muawyija. Historik Ali ibn Abd Allah ze 14. století ve své knize Roudh el Kartas popisuje maurského sultána Mohameda ben Idrisse jako blond. Mohammed I., zakladatel nasridské dynastie který se dostal k moci v granadském království a zkonsolidoval několik království na jihu Španělska, byl znám jako Ibn al-Ahmar (syn ryšavce) pro své rusé vlasy (Sordo, 1962, s. 120; Vollers, 1910, s. 87). Nasridský sultán Granady Abu ‘l-Hadjdjadj Yusuf I. byl popisován jako člověk mimořádné fyzické síly, majestátního zjevu a bledé pleti (Sordo, 1962, s. 120-121). Ještě i poslední sultán Granady Mohamed XII. byl zobrazen jako červenolící a blond (Sordo, 1962, s. 124).
Baker rovněž popisuje, že vysoce civilizovaní muslimští Maurové, kteří přivedli k rozkvětu Španělsko, byli ve skutečnosti bílí lidé (mediteránního typu), v případě Berberů zřejmě s příměsí typu kromaňonského (1974, s. 226-7): „V jednom z významů slovo ‚Maur‘ znamená mohamedánské Berbery a Araby v severozápadní Africe, a něco Syřanů, kteří dobyli většinu Španělska v 8. století a ovládali zemi po staletí, zanechavše za sebou některé úctyhodné příklady své architektury jako trvalou připomínku jejich dávné přítomnosti. Tito takzvaní ‚Maurové‘ byli na daleko vyšší úrovni než kterýkoli z národů severní Evropy toho času, nejen v architektuře, ale také v literatuře, vědě, technologii, řemesle a zemědělství; a jejich civilizace Španělsko trvale ovlivnila. Byli europidy, nesmíšeni s příslušníky kterékoli jiné rasy. Berbeři byli … mediteráni, pravděpodobně s nějakým přimíšením od kromaňonské subrasy v dávných dobách.“
A nakonec je třeba zdůraznit to nejdůležitější: na rozkvětu maurské Andalusie měli hlavní podíl muwalladové, tedy arabizovaní a k islámu konvertovaní původní obyvatelé – i když konvertovali k islámu, který má být podle mnohých automaticky vlivem vedoucím k úpadku civilizace. Přesto však mnozí tito konvertité projevili velký talent a kreativitu – samozřejmě proto, že to byli bílí lidé s dostatečnými vrozenými vlohami. Je nutno si uvědomit, že navzdory nadvládě arabské (a berberské) nadvládě pod vlajkou islámu se rasové složení obyvatelstva Andalusie příliš nezměnilo a převažovali v něm stále bílí lidé. Berberů a Arabů (a Syřanů) nepřišlo do Hispánie zas tak mnoho, navíc i mezi nimi patrně velkou část tvořili běloši (vzhledem k tomu, že šlo o aristokracii a obecně nadprůměrně inteligentní a energické lidi, mající dostatek prostředků i odhodlání k migraci a dobývání Hispánie). I když arabsko-berberská migrace nebyla početně naprosto zanedbatelná (hlavně Berberů přišel později znatelný počet), ve skutečnosti se největší měrou na rozkvětu Andalusie podíleli domácí běloši, jednak jako mozarabové – ti, kteří se povrchně kulturně arabizovali, ale zůstali křesťany, tak hlavně jako muwalladové, kteří už přijali i islám.
Hrbek cituje Pidala (s. 140): „… nepatrné asijské a africké rasové prvky byly skoro úplně absorbovány domorodým obyvatelstvem, takže velká většina španělských muslimů byli prostě Ibero-Románi nebo Gótové, pouze přetvoření islámskou kulturou…“
Civilizační vzestup Andalusie probíhal právě souběžně s islamizací obyvatelstva, což ale nijak rozkvětu nebránilo právě proto, že konvertity byli nadaní bílí obyvatelé, kteří díky konverzi získali větší možnosti ke kariéře a uplatnění svých talentů. Nakonec rozkvět dosáhl takové úrovně, že pak předstihl i tradiční centra vysoké kultury na Východě (který v té době už ostatně začal upadat). Hrbek (s. 144): „I když arabsko-muslimská kultura v al-Andalusu se mohla již od poloviny 8. století chlubit určitými úspěchy, nemohla se až do 10. století nikterak srovnávat s obrovským rozkvětem ve východních částech islámského světa. Andalusané se … dívali na Sýrii a Irák jako na jediné vzory vzdělanosti a umajjovští emírové zvali na svůj dvůr významné představitele umění a věd, pocházející z těchto zemí… Příčinou relativního zaostávání al-Andalusu byla v prvé řadě úzká sociální základna daná malým počtem muslimů v zemi. S hromadnou islamizací v 10. století však zde nastává podstatná změna; krystalizuje se vlastní andaluská muslimská kultura, rozšiřují se typické muslimské instituce jako školy, madrasy, knihovny… Současně se snižoval počet studijních cest na východ, neboť domácí školství dosáhlo stejně kvalitní úrovně – a od konce 11. století jsou to naopak východní země, jež zvou andaluské učence na své školy, a mnozí Syřané, Egypťané a Iráčané odcházejí za vzděláním na západ. Od konce 10. století lze proto datovat období největšího rozkvětu andaluské kultury, na níž se podíleli hlavní měrou právě muwalladové. Mnohá jména vynikajících Andalusanů, kteří přispěli podstatně k arabské literatuře a vědě, svědčí o jejich nearabském původu: básník Ibn Kuzmán (Guzmán), životopisec Ibn Baškuwál (Pascual), historik Ibn al-Kútíja (= syn Gótky).“
Právě tady bez navazování na nějakou starší vyspělou kulturu (což jde proti argumentaci těch, kdo tvrdí, že islám je fátální anticivilizační vliv a jeho rozkvět byl podle nich jen převzetím staršího dědictví) vytvořili lidé muslimského vyznání tu nejvrcholnější a nekulturnější epochu v rámci epochy rozkvětu islámské civilizace – dokonce takovou, že později učenci z východu sem jezdili. Vávra uvádí (1942, s. 191-2): „… Arabové by jistě nebyli bez Berberů s to vytvořit jednu z nejkulturnějších epoch, kterou všichni známe jako zářivé období španělských Maurů, jež tak převýšilo právě svou kulturní náplní všecko nejsličnější, co je nám známo jako epocha bagdádského chalífátu! (…) …Berbeři zaplnivše poloostrov andaluský … stvořili na Španělské půdě nejvyšší kulturu, vzdělanost španělských Maurů.“
Vzestup civilizace v Andalusii probíhal přesně a paralelně právě s postupující islamizací.
Hrbek (s. 143): „Postup islamizace byl však v prvních dvou stoletích arabského panství jen pozvolný. (…) Od druhé poloviny 10. století pak nastává jakási ‚exploze‘ přestupů k islámu; nejnovější analýza ukazuje, že zatímco do počátku 10. století přijala islám jen asi jedna čtvrtina z celkového počtu konvertitů, v průběhu tohoto století se islamizovala již celá polovina, zatímco zbytek ve století jedenáctém. Jestliže tedy okolo roku 912 bylo v al-Andalusu 2,8 milionu muwalladů (plus Arabové a Berbeři), žilo jich zde okolo r. 1100 již 5,6 milionu a tvořili tak více než 80 % všeho obyvatelstva.“
„Jak již výše naznačeno, došlo k plnému rozkvětu arabsko-muslimské kultury na Iberském poloostrově teprve v 10. století, kdy většina obyvatel již přijala islám a jazykově a kulturně se arabizovala, vytvářejíc tím nezbytné sociální zázemí.“ (s. 149)
Navíc více a rychleji konvertovali obyvatelé měst, u nichž lze předpokládat, že tvořili inteligentnější a nadanější část bílého obyvatelstva Andalusie – a právě ti utvářeli tamní civilizační rozkvět především: „Proces islamizace byl nejintenzivnější ve městech, kde obyvatelstvu byly různé výhody nejvíce patrné, zatímco u venkovského obyvatelstva, mnohem více izolovaného a také konzervativnějšího, docházelo k přestupům později a pozvolněji.“ (s. 144)
Avšak rozkvět Andalusie samozřejmě nebyl dán ani islamizací, která byla jen procesem vyplynuvším z tehdejšího historického dění a vnější povrchní a zastřešující formou, v níž se vzestup vzdělanosti a kultury odehrával (podobně tomu bylo u křesťanství ve středověké a raně novověké Evropě). Rozhodující bylo nadané obyvatelstvo. To dokazuje i fakt, že velké nadání projevovali i ti bílí Andalusané, kteří ještě k islámu nekonvertovali. Hrbek cituje biskupa Alvara, který mimoděk dokládá, že i bílí arabizovaní, ale ještě křesťanství vyznávající mozarabové svým vrozeným talentem přispívali k rozkvětu andaluské kultury (s. 142): „Naši křesťanští mladí mužové, elegantní a výmluvní, se hrnou k učenosti pohanů; nakaženi arabskou výmluvností, horlivě čtou, polykají a diskutují knihy Chaldejců (tj. Arabů), všemožně je vychvalují… (…) … nesčíslné množství se umí vyjadřovat v chaldejském jazyce ve velkomluvných větách. Skládají dokonce i básně, v nichž každá řádka končí stejným písmenem, a činí tak s neobyčejnou krásou, ba někdy i s větší obratností než sami pohané.“
Analogicky opačný argument – úpadek bez islamizace
Ve vztahu k argumentu v podobě muslimské Andalusie (tj. že byla islamizována, ale přitom civilizačně rozkvetla) můžeme uvést i zrcadlově opačný argument, který rovněž spolehlivě vyvrací tvrzení, že islám jako náboženský a sociokulturní vliv nevyhnutelně vede k úpadku civilizace. Když se argumentuje, že Orient upadl kvůli islámu (a potažmo že islám vede k úpadku civilizace), pak bychom to mohli zpochybnit i příkladem země v Orientu, která upadla, i když islamizována nebyla. A tento příklad existuje – Indie nikdy nebyla islamizována, stále je převážně hinduistickou zemí (téměř 80 % obyvatel), ale upadla stejně jako ostatní země v Orientu. Několik muslimských invazí sice zakusila, ale islám se v ní nikdy nestal dominantním náboženstvím ani ji významným způsobem neproměnil – a dokonce třeba invaze islámských Mughalů pro ni znamenala pozitivní civilizační impuls. Parker et al. třeba o vlivu islámských invazí na sever Indie píše (2002 133): „Jedním z důsledků muslimského záboru velké části Indie bylo posílení jejích vazeb na střední a západní Asii. K indickým královským dvorům přicházely zástupy učenců, básníků a řemeslníků, nezřídka vyhnaných z domovů zkázou, kterou rozsévali Mongolové a jejich následníci. Zkoušeli zde štěstí a znamenali mohutný impuls pro indickou kulturu. Jako hlavní jazyk literatury a státní správy se začala používat perština. Nejvýraznějšími znaky indické architektury se staly kupole a oblouk.“
Dnes si Indie vede o něco lépe než islámské země Orientu díky nepříliš početným talentovaným elitám a nemá to nic společného s islámem nebo hinduismem. Také v zemích jihovýchodní Asie, které jsou stále co do náboženství budhistické, vyspělé kultury zanikly a jsou tu k vidění už jen jejich němé připomínky jako Angkor Vat. Za úpadkem Orientu tedy muselo stát něco jiného než islám.