Jedno ze základních rozdělení v bílém nacionalistickém hnutí panuje mezi etnonacionalisty a imperialisty. Etnonacionalisté chtějí svět, v němž má každý odlišený lid právo na svrchovanou domovinu. Imperialisté chtějí jeden bílý rasový stát. Wilmot Robert obhajuje etnonacionalismus ve své knize The Ethnostate, zatímco Francis Parker Yockey uvádí argumenty pro imperialismus v knize Imperium. Mezi další zastánce imperialismu patří Sir Oswald Mosley, Jean Thiriart a Guillaume Faye.
Rozdělení na imperialisty a etnonacionalisty se často přehlíží. Etnonacionalisté a imperialisté se převážně shodnou na tom, co se nám nelíbí, a naši nepřátelé každý den vysílají nové útoky, aby upoutali naši pozornost. Naproti tomu, k vytvoření etnostátů či jednotného bílého imperia dojde až v budoucnu. Proč se hádat kvůli dlouhodobým rozdílům, když se můžeme zaměřit na společné zájmy v současnosti?
Ohledně imperialistického postoje panuje rovněž zmatek, který usnadňuje jeho ignorování. Už jsem přestal počítat, kolikrát jsem slyšel, že někdo přišel s argumentem pro imperialismus a pak jej vzal v poslední chvíli zpět, když řekl, že potřebujeme “impérium . . . nebo možná federaci . . . nebo možná alianci”, jako by neexistoval žádný podstatný rozdíl mezi jediným bílým státem a skupinou bílých států ve federaci či alianci.
Mezi bílými obhájci je spousta rozdílů, které je nejlepší odložit stranou pro společné blaho rasy, jako jsou křesťané versus pohané, zastánci potratů versus jejich odpůrci, či kapitalisté versus socialisté. Existují zdravé bílé společnosti na obou stranách, tudíž bílí nacionalisté nejsou nuceni si mezi nimi vybrat. Rozdílné bílé domoviny by mohly v těchto otázkách zastávat rozdílné postoje.
Musíme se však zabývat otázkou imperialismu versus etnonacionalismu. Obě možnosti se vzájemně vylučují. Pokud existuje pouze jeden bílý stát, nemůže jich být mnoho. Musíme si tedy vybrat.
Proč nemůžeme být jednoduše “pro bílé”? Protože, pokud to myslíme s politikou pro bílé vážně, musíme jí dát konkrétní význam, a to znamená zodpovědět otázku jednoho státu či mnoha.
Protože se navíc jedná o otázku našich konečných cílů, jde o podstatu našeho hnutí. To, co z nás dělá hnutí, spíše než houf spolucestujících, je, že máme společný politický cíl. Spolucestující mají různé konečné cíle, ale přechodně se nacházejí na téže cestě. Mohou mít společné důvody k nespokojenosti a nepřátele. Mohou být prozatímní spojenci a společníci. Protože však mají rozdílné cíle cesty, nakones dorazí na rozcestí, kde si budou muset podat ruce a rozejít se.
Nejčerstvějším prohlášením imperialistického postoje je nedávná řeč Gregory Hooda na American Renaissance s názvem “The Challenge Ahead” [Výzva před námi]: “Co chceme, je jednotný západní civilizační stát, který zajistí fyzické přežití naší rasy.”
“Civilizační stát” je nový geopolitický termín pro impérium, které se definuje v opozici k západní liberální demokracii. Hlavními příklady je Putinovo Rusko a Xiova Čína. Obě jsou to impéria zahrnující mnoho národů pod kulturní a politickou hegemonií zakládajícího lidu: Rusů a Chanů. Bílý civilizační stát by pravděpodobně následoval stejný vzor: impérium zahrnující mnoho národů pod politickou a kulturní navládou zakládajícího lidu.
Obvykle s Gregem Hoodem souhlasím, ale v tomto případě ne. Nechci jeden bílý stát z důvodů, které Wilmot Robertson předkládá v díle The Ethnostate: etnonacionalismus prosazuje mír a rozmanitost (politickou, kulturní a genetickou), kdežto imperialismus mír a rozmanitost ohrožuje. Jeden bílý stát se nevynoří bez konfliktu. Takový boj je poslední věcí, kterou rasa, demograficky směřující k záhubě, potřebuje.
Tato vyhlídka je zvláště děsivá vzhledem k hlavním kandidátům na Herrenvolk: Němce, Rusy a Američany. Tyto národy by mohly mít moc založit a řídit bílé impérium, avšak kulturně a duchovně patří k nejzdegenerovanějším. Zvýšením jejich moci by si téměř každý evropský národ spíše pohoršil, než polepšil.
Hood tvrdí, že impérium, které si představuje, by respektovalo “lokální kultury”, ale je stěží nějakým ujištěním, vezmeme-li v úvahu historii impérií minulých i současných. Není ujištěním, ani když Hood poznamenává, že “Byli jsme jedním lidem, než nás relativně nový fenomén národní identity a křesťanské denominační odlišnosti rozdělily.”
Když imperialisté říkají, že národní identity jsou “relativně nové”, je to, jako když levičáci říkají, že jsou to “sociální konstrukty”: to znamená, že jsou určeny ke zničení. Navíc, ztracená jednota, kterou Hood oplakává, neexistovala vždy. Ano, většina Evropy byl v podstatě jeden lid — poté, co ji Řím homogenizoval. Ano, většina Evropy byla římsko-katolická — poté, co Církev zničila všechny své rivaly. Tolik k “respektování lokálních kultur”.
Pro imperialismus existují čtyři hlavní argumenty. Za prvé, pouze jednotný bílý stát dokáže zajistit budoucnost bílé rasy. Za druhé, národní státy a národní identity jsou ve stále více globalizovaném světě zastaralé. Za třetí, jakožto bílí jsme napadeni, tudíž se musíme jakožto bílí bránit; na specifičtějších etnických a národních identitách nesejde. Za čtvrté, impéria jsou velkolepá! Vzpomeňte na Řím, Napoleona, Warhammer 40K.
Podívejme se, jak Hood opakuje klasické imperialistické motivy. Dotýká se prvních tří argumentů v jediném odstavci:
Národní identity jsou samy o sobě relativně nedávné výtvory. Vytrácí se s cestováním, technologiemi a geopolitickým uspořádáním, které národní stát rozkládají. Multipolární svět, který se vynořuje, je bitvou mezi civilizacemi. To, co sjednocuje bílého v Americe, Anglii, Francii, Německu, Itálii, Nizozemí, Jižní Africe, Austrálii a kdekoliv jinde, je silnější než to, co ho sjednocuje s příslušníky jiných ras, kteří mají stejný pas. Jak se stát technologicky více propojuje, rasa se nevytrácí. Stává se důležitější a jsou to naši oponenti, kdo trvá na tom, že je ústřední pro každou sociální interakci. Nežádali jsme o to. Jen hrajeme s kartami, které nám byly rozdány.
První argument pro imperialismus je, že malé státy jsou slabší než státy velké. Malé státy se tedy pro obranu před velkými nebílými mocnostmi, jako je Čína, musí sloučit do jednoho bílého impéria. Jak říká Hood: “Tohle není sen. Je to nezbytnost. Bílí jsou nenáviděnou, ubývající, globální menšinou. Potřebujeme geopolitický záchranný člun, schopný zajistit naši fyzickou existenci.” Naše volba je doslova “přidej se, nebo zemři”.
Bílé by rozhodně mělo znepokojovat geopolitické soutěžení jiných ras a civilizací. Ale v nejlepším případě je to argument pro přesun vojenských aliancí či trvalou smluvní organizaci jako NATO. To zdaleka nestačí jako argument pro jediný bílý stát. Na Zemi prostě neexistuje mocnost, která by vyžadovala politické sjednocení všech bílých národů, aby se tomu bránily.
Války a jiné geopolitické krize jsou navíc ze své podstaty přerušením normálního stavu věcí. Jsou dočasné a proměnlivé. Je pošetilé zavádět trvalá a pevná řešení k předcházení dočasných a proměnlivých problémů. Proč by se nějaký stát trvale vzdal své suverenity ve prospěch superstátu kvůli možnosti, že by mohl ztratit svo suverenitu ve válce s Čínou?
Koneckonců, vzdání se suverenity s sebou rovněž nese nebezpečí. Pokud se národní stát vzdá suverenity ve prospěch superstrátu, který virtuálně zaručuje, že cizí národy budou mít větší moc určovat jeho osud — opět, vyhnout se pouhé možnosti nadvlády ze strany národu ještě více cizích. To zvyšuje šanci, že něčí kultura bude homogenizována a něčí populaci a zdroje odejme imperiální kapitál. Bude zde i riziko zavlečení do zbytečných válek.
Další problém superstátu je, že sází na jednu kartu. Pokud budoucnost bílé rasy závisí na rozhodnutí jediné vlády, co se stane, pokud se ona vláda katastrofálně zmýlí? Zjevně by to ohrozilo celou rasu. V takové situaci by Hoodův “geopolitický záchranný člun” připomínal spíše geopolitický Titanic, i s onou namyšleností, a skutečnými záchrannými čluny by byly jednotlivé národní státy.
Imperialisté nicméně argumentují, že národní státy se vlivem globalizace vytrácejí. S jistotou zmizí, pokud se nic neudělá pro zastavení globalizace. To je však argument, proč se bránit globalizaci a nepokračovat v ní.
Francis Parker Yockey pohrdal “komicky operními” státečky. Národní suverenitu jednoduše ztotožňoval s mocí, což znamená, že pouze velké státy mají suverenitu. Protože samozřejmě i ty největší stát může být zničen, pokud se proti němu spojí zbytek světa, což znamená, že žádné národy nemají suverenitu, což je reductio ad absurdum ztotožňování suverenity a moci. Yockey jednoduše nedokáže vysvětlit, proč některé státečky, jimž se vysmívá, jako Lichtenštejnsko a Monako, patří k nejstarším a nejvíce prosperujícím suverénním entitám na planetě, ačkoliv jsou zároveň nejslabšími. Život ovšem není neustálá válka.
Suverenita neznamená moc. Je to morální norma. V mezinárodním právu je suverénní stát ekvivalentem morální osoby, totiž nositele práv. Suverénní státy jsou pány svých vnitřních záležitostí. Nehledě na jejich velikost, považuje je mezinárodní právo za rovnocenné.
Říkat, že malé národy nemají suverenitu, je stejně nekonzistentní, jako tvrdit, že žádná práva nemají slabí lidé. Práva vás nečiní neprůstřelnými, ale poskytují zásady patřičného chování. Silné národy by mohly napadnout národy slabé, avšak idea suverenity znamená, že není správné tak činit, a jiné národy mají právo se spojit dohromady, aby se jim bránilo. Suverénní národy nejsou ve stavu neutuchající války, protože na morálních normách záleží, i politikům.
Idea suverenity je stará jako politická myšlenka, avšak moderní koncept suverenity byl vytvořen v 17. století, aby ukončil náboženské války tím, že v podstatě zbavil papeže pravomoci vměšovat se do vnitřních náboženských záležitostí národů. Jeho cílem bylo prosazovat mír zaručováním práva na odlišnost.
Navzdory globalistickým klišé o nevyhnutelném úpadku národního státu, je to stále základ globálního politického řádu. Národní státy dělají válku i mír. Vzdělávají své občany. Regulují média. Otevírají i zavírají hranice. Regulují ekonomickou aktivitu. Mohou oligarchy přimět k poslušnosti. Virtuálně kontrolují všechny instituce a podněty, nutné k zachování i zničení svých populací.
Rozličné “globalistické” smluvní organizace, celní unie a aliance jako NATO, Evropská unie a Spojené národy jsou založeny na dohodách mezi suverénními národními státy. Přes noc by se vypařily, kdyby od nich dostatek národních států odstoupilo.
Pokud to bílí obhájci myslí se záchranou naší rasy vážně, musíme zpochybňovat současné zřízení na všech úrovních, čím vyšších, tím lépe, kdy svatým grálem je kontrola suverénních států, které mohou říci “ne” vedlejším mocnostem, jiným suverénním státům a globalistickým subjektům. Pokud bude na naší straně dost suverénních států, můžeme dokázat obrátit svět.
Imperialisté také tvrdí, že národní státy jsou stále větší měrou nepodstatné, protože národní identita se vytrácí. Toto je však spíše jen další argument pro odpor vůči globalizaci než pro její podlehnutí. Kulturní homogenizace je navíc převážně umělá. Ano, Evropané stále větší měrou konzumují stejné zboží, ale stále vždy zůstanou různé evropské národy, protože národní identita se předává s mateřským jazykem. Angličtina může být dnešní lingua franca, ale to není nic nového. V minulosti to byla francouzština či latina. Angličtinu však však nepřijme každý a zůstane druhou či třetí řečí pro většinu těch, kdo se ji naučili.
Hood argumetuje, že rasová identita zastíní národní identitu jednoduše proto, že bílí jsou napadáni jakožto rasa a nahrazováni jakožto rasa. “O našem osudu se rozhodne jakožto o bílých. Musíme tedy konat jakožto bílí. To se nestane, pokud budeme příslušníci různých národů.” To z toho však nevyplývá.
Ano, jsme napadáni jakožto rasa. Proto se musíme bránit na rasové frontě. Pokud jste napadeni, váš nepřitel si může vybrat, kde a jak vás napdne, a vy musíte náležite reagovat.
Avšak proto, že nás naši nepřátelé nevnímají jinak než jako bílé, to neznamená, že mají pravdu. Naše identita zahrnuje více než jen rasu. Na jazyku, kultuře a etnicitě rovněž záleží.
Nicméně se zdá, že Hood nechává naše nepřátele, aby nás definovali: “Být bílý je nejsmysluplnější identita, kterou máme. Naši vládci nám dali negativní. My potřebujeme pozitivní.” Z toho důvodu Hood tvrdí, že “jsme lid, ne pouhá skupina národů” a jeden lid potřebuje jeden stát.
Bílí jsou však rasa, ne lid, protože lid předpokládá společný jazyk a kulturu, kdežto bílí mají různé jazyky a kultury, zároveň se společným genetickým a kulturním dědictvím. Bílí nacionalismus proto nemůže znamenat jeden bílý stát pro jeden bílý lid. Místo toho může jen znamenat národní sebeurčení pro všechny bílé národy.
Hood připodobňuje svůj sen k římské řiši, která dle něj byla velkolepá. Přiznávám, že mne to nechává chladným. Římská říše po sobě zanechala krásné ruiny, pro národy, které si podmanila, však znamenala katastrofu. Jen Julius Caesar zabil víc než milion Galů — v době, kdy se člověk musel dívat své oběti do očí — aby připojil Francii k Římské říši. Žádné bílé impérium nebylo nikdy vytvořeno bez prolévání oceánů bílé krve, na všech stranách. Pro umírající rasu je to čiré šílenství. Následuje tedy férová otázka: Kolik milionů Evropanů je dnes imperialisty, kteří jsou ochotni zabíjet, aby vytvořili svůj sen??
Hood dává velmi jasně najevo, že nemůžeme odkládat debatu o imperialismu versus etnonacionalismu navždy. Odpověď bude definovat podstatu našeho hnutí a určí smysl všeho, co dnes děláme:
Bílých obhájců je dnes více než kdy jindy, všichni hledají, co by mohli dělat, všichni se tlačí do milionu různých směrů. Musíme mít konečný cíl, jenž nám dá společný směr, i kdybychom se neshodli na taktice, ideologii či organizačním poslání. Západní imperium, posvátná říše, která sjednotí a ochrání bílou rasu, je oním konečným cílem.
Samozřejmě že jedním nebezpečím trvání na tom, aby všichni bílí obhájci sledovali stejný cíl, je, že se zapojí o to méně lidí. Je to však debata, které se nemůžeme vyhnout. Navíc, pokud si někdo zvolí imperialismus, nebudeme moci odložit ani všechny ostatní rozdělující otázky. Protože, pokud existuje pouze jeden bílý stát, může být na otázky jako kapitalismus versus socialismus pouze jedna odpověď.
Dalším důvodem, proč nemůžeme odložit otázku imperialismu versus etnonacionalismu, je, že stanoviska člověka k tomuto tématu ovlivňují jeho současné politicképostoje. Ačkoliv se imperialisté často prezentují jako utopičtí snílci, jsou často zastánci dnešních docela špinavých mocenských aglomerací, pokud se staví proti etnonacionalismu.
Než například Richard Spencer zcela opustil pravici, patřil k dobře známým vlajkonošům imperialismu. Od roku 2013 Spencer upřednostňoval ruský imperialismus oproti ukrajinskému nacionalismu, Spojené království oproti nezávislému Skotsku, Evropskou unii oproti nezávislému Spojenému království a Španělsko oproti nezávislému Katalánsku. Bylo to jistě konzistentní, ale co to mělo dočinění s bílou obhajobou?
V současnosti bílá rasa čelí vyhynutí kvůli nízké porodnosti, míšení a náhradové migrace, vnucené existujícím politickým zřízením, které uplatňuje moc prostřednictvím národních a nadnárodních institucí. Pro svou záchranu potřebujeme nahradit zřízení, než ono nahradí nás. To znamená, že potřebujeme moc — což znamená, že potřebujeme soutěžit o moc na všech úrovních.
Spencerův imperialismus ho však dovedl k očerňování i otevřeně probělošských etnonacionalistických hnutí jako “drobných”, zatímco bránil protibělošské imperiální aglomerace jednoduše proto, že jsou větší a mocnější. Tohle nedává žádný smysl, pokud má někdo primární zájem přežití bílých. Ve skutečnosti to dává smysl jen, pokud je dotyčný primárně ctitel moci, jímž se Spencer ukázal být. Proto zcela opustil disidentskou pravici. Následoval moc.
Hoodův imperialismus rovněž vede k nesourodosti tváří v tvář současné politice:
Co je třeba udělat? Vybudujeme kmeny, církve, sítě. Obrátíme se zády k jejich světu a vybudujeme svůj vlastní. . . . Vybudujeme politickou moc lokálně a uplatníme ji tam, kde budeme moci. A budeme budovat vstříc snu o západním impériu, které je naším osudem, které spojí náš lid v jednotě, cti a síle.
Hood nám zde radí, abychom mysleli ve velkém i malém. “Budovat lokální síly je prvním krokem a umožňuje politickou akci.” To je pravda. Ale pokud někdo může organizovat lokálně, proč ne regionálně i národně? Jak se lze dostat od lokálního k celosvětovému bez mezikroku národního státu?
Hood si zjevně myslí, že demografická změna ve Spojených státech příliš pokročila, než aby probělošská síla získala národní moc. (Správná lekce pro Američany je rezignovat na demokracii, ne Ameriku.)
Ve většině bílých zemí je však stále možné, aby probělošské síly o národní moc bojovaly. Proč se šance vzdávat? Proč usilovat o moc jen na lokální úrovni, která může být na národní úrovni anulována, ale neusilovat o národní moc v rámci existujících suverénních států?
Protože logika imperialistova snu je tato: “O našem osudu se rozhodne jakožto o bílých. Musíme tedy konat jakožto bílí. To se nestane, pokud budeme příslušníci různých národů.” Věřit v impérium zavazuje k myšlence, že nemá smysl soupeřit o moc v národních státech, i když právě v nich spočívá skutečná suverenita. To je prostě poraženectví.
Stručně řečeno, obhajuji etnonacionalismus, protože věřím, že prosazuje mír a rozmanitost tím, že poskytuje různým národům vlastní suverénní domovinu. Jsem proti imperialismu, protože navyšuje konflikt a snižuje rozmanitost. Navíc jsem vysvětlil, proč argumenty pro preferování imperialismu před etnonacionalismem neshledává přesvědčivými. Konec konců, etnonacionalismus je politicky realistický, protože může být vybudován na existujících politických hnutích a existujících suverénních státech, kdežto imperialismus nabízí velkomyslnou rétoriku, avšak žádnou konkrétní cestu k přežití bílých.
Debatě mezi imperialisty a etnonacionalisty se nedá vyhnout, protože se týká samotné podstaty našeho hnutí. Jsme vlastně jedno hnutí nebo dvě? Ani nelze debatu odložit, protože odpověď má konkrétní dopady na hnutí dnes. Těším se na pokračování konverzace.
Přeloženo z: https://counter-currents.com/2022/12/against-imperialism/