Ateismus a bezbožnost není rozhodující pozitivní faktor
Není ani pravdou, že ateismus a bezbožnost je zásadní vliv pro vzestup a prosperitu civilizace. Obvykle je tento názor spojen s úvahami, že náboženské tmářství, dogmatičnost a netolerance omezují a ničí možnost svobodného myšlení, bádání a aktivity, takže absence náboženství je vlastně něco, co může zaručit, že se civilizaci bude dařit. Tento názor na první pohled podporuje i dnešní situace ve světě a výzkumy na toto téma, podle nichž jsou ateističtější národy skutečně vyspělejší a úspěšnější (a naopak). Avšak je evidentní, že nepřítomnost náboženství/bezbožnost sama o sobě nemůže zaručit civilizační rozkvět a úspěchy. Ty nejsou dány nepřítomností religiozity a tmářství, ale jejich prvotním předpokladem je přítomnost lidí s dostatečnými vlohami a kvalitami.
Zásadní pozitivní vliv ateismu mimo pochybnost vyvrací historické příklady existence mnoha vyspělých civilizací s vysokou mírou religiozity. Dále to dokazuje existence mnoha vysoce nadaných a geniálních lidí, kteří byli náruživými věřícími. Stejně jako náruživá víra není příčinou zaostalosti, tak ani slabší religiozita inteligentnějších národů sama o sobě není důvodem jejich větší vyspělosti; opět je obojí společně dáno jejich vyšší inteligencí a dalšími kvalitami. Je to tedy opět jen souběh a ne kauzální souvislost: inteligentnější národy jsou úspěšnější a zároveň mají menší sklon k religiozitě. Samozřejmě tato skutečnost může mít určitý pozitivní vliv v tom smyslu, že je u nich menší tendence k náboženské netoleranci, tmářství, iracionalitě, která může negativně zasahovat do vzdělávacího sytému nebo vědeckého výzkumu. Ale je to až sekundární, podružný vliv. Kromě toho u některých nadaných a úspěšných národů s vysokou mírou religiozity se ani tyto negativní tmářské tendence příliš neobjevily – například Holandsko zlatého věku 17. století bylo silně religiózní (vzestup protestantismu), ale vyznačovalo se velkou mírou liberálnosti a tolerance ve sféře vzdělanosti a filosofického myšlení.
Jelikož náboženská laxnost nebo ateismus nejsou rozhodujícími pozitivními faktory, tak samozřejmě ani nezaručují vzestup civilizace a prosperitu. Současná Evropa je poměrně nábožensky vlažná a ateistická a zjevně už nadchází její úpadek (ovšem na druhé straně není dán ani úpadkem křesťanské religiozity, jak někteří argumentují). V Turecku a Íránu došlo v určitých dobách ke snahám o modernizaci a zároveň sekularizaci a potlačení vlivu náboženství, avšak i když bylo v těchto zemích dosaženo určitého pokroku, nebylo dosaženo zásadního průlomu a nezměnily se ve vyspělé podle západních měřítek. V Africe a Austrálii existují i primitivní kmeny bez jakéhokoli jasně formulovaného náboženství, takže ani civilizační zaostalost nemusí nutně být spojena s religiozitou.
Ani specifičtější myšlenkové směry a proměny v rámci náboženství nejsou důvodem vzestupu či úpadku
Někdy se úvahy o zásadním vlivu náboženství na civilizaci zaměřují na různé myšlenkové směry či proměny v jejich rámci, někdy také na jejich střety a to, který směr získal nakonec převahu. Zde lze jako příklad uvést často uvažovaný protestantismus nebo také změny v intelektuální sféře islámského světa v počátcích jeho úpadku, přičemž podrobnější pohled opět ukáže, že ani odlišné myšlenkové směry v náboženstvích, jejich střety a proměny nejsou samy o sobě primární silou určující osudy civilizací.
Prvotní vzestup moderního kapitalismu v severnějších částech Evropy nenastal díky protestantismu, který zde zakořenil, ale díky tomu, že zde je populace oproti ostatní Evropě více aktivní, energická, podnikavá a pracovitá – a k tomu se přidaly i některé vnější faktory (jako bohatá naleziště uhlí v Anglii). Proto zde vznikla průmyslová revoluce nejdříve. Protestantská pracovní etika byla spíše jen vyjádřením této vrozené mentality a kvalit a k protestantismu přestupovali právě lidé, jejichž podnikavému naturelu protestantismus odpovídal – tedy neplatí, že protestantismus sám nějak vytvářel podnikavé lidi, jak by se mohlo zdát. Ostatně je to vidět i na tom, že protestantismus nebyl se vzestupem některých severoevropských zemí spjat tak jednoznačně: v Nizozemsku tehdy mírně převažoval a dodnes stále mírně převažuje katolicismus. Skandinávie vstoupila do moderní industriální éry až poměrně pozdě. Průmyslová revoluce také poměrně brzy propukla i v katolické severní Francii. Nicméně celková kvalita obyvatelstva Evropy je zhruba stejná, takže pak se s obdobnou mírou úspěchu průmyslová revoluce rozšířila i do dalších zemí. Ostatně první „náběhy“ k modernějšímu hospodářskému uspořádání se jako projev energické, iniciativní mentality projevily už ve středověku v renesanční (katolické) severní Itálii, kde rovněž v oné době došlo ke koncentraci zvláště energických a inteligentních bílých elementů v tamních městských státech.
Naopak dlouhodobý úpadek vědy a racionalistického filosofického myšlení v islámském světě nebyl způsoben pouhým myšlenkovým a ideovým obratem k většímu tmářství a dogmatismu a nebyl tak dílem pouhého náhodného vývoje událostí, který nemusel nastat, nýbrž byl až důsledkem a projevem změny vrozené mentality a poklesu inteligence, když se převážně bílá svobodomyslnější elita vytrácela a převážili tmavší lidé semitského typu s větším vrozeným sklonem ke striktnímu pojetí náboženské víry (ačkoli zpočátku se na odporu k racionalismu podíleli i někteří inteligentní lidé a učenci z řad semitů nebo i dogmaticky laděných bělochů). Nešlo o povrchní změnu myšlení, kterou bylo nebo je možné zase zvrátit – byl to projev něčeho hlubšího a trvalejšího. Proto zejména od 12. století už převážili mystici a dogmatici a zbývající jedinci tíhnoucí k racionalismu a většímu volnomyšlenkářství byli označeni za buřiče. V dalších stoletích byla pak tato změna doprovázena i všeobecným úpadkem civilizace v islámských zemích v důsledku pokračujícího dysgenického úpadku a téměř úplného zmizení zbývající bílé elity.
Změny v míře religiozity, náboženského tmářství či sekularismu a racionality nemohou zásadně ovlivnit vývoj civilizací
Dokonce ani významné změny v míře nábožnosti nebo ve změnách vyznání (dokonce se někdy i několikrát se opakující) nijak výrazně neovlivňují celkový vývoj civilizací. V Anglii proběhlo několik vln, kdy se střídalo liberálnější a sekulárnější klima s etapami větší míry náboženského dogmatismu a zpátečnictví. První větší vlnu intelektuální svobody přinesla reformace, později přišel příklon k tmářství a snaze ujařmit vzdělanost středověkým způsobem myšlení. Johnson (1995, s. 151-2): „Reformace vykonala své. Likvidace staré církevní cenzury za Eduarda VI., rozvoj anglikánských škol a kolejí a především vpád angličtiny do vzdělávacího systému vytvořily mohutný prostor nezávislého myšlení, zabarvený nacionalismem, ale prosycený také vědeckými a empirickými principy, které byly popřením stojaté učenosti středověkého světa spjatého s Římem. (…) Je ovšem pravda, že znovuzavedení přísné cenzury a Laudova horlivá snaha vtěsnat intelektuální život země do klerikálního sevření bránily rozvoji a šíření vzdělanosti. Některé vědce Laud umlčel, jiné vyhnal do exilu. Využil monopolního postavení univerzit v Oxfordu a Cambridgi, těchto odvěkých ropuch ucpávajících pramen vyšší vzdělanosti v Anglii, a pokusil se zpátky přičarovat středověk. Podporovala ho v tom starší generace univerzitních učitelů, která se obávala, že nová vzdělanost ohrozí jejich postavení a příjmy. K jeho stoupencům patřilo také Lékařské kolegium, které se slepě drželo starověké pseudovědy Galéna a Hippokrata. Laud nejenže se svými biskupy uděloval licence praktickým lékařům, chirurgům a porodním asistentkám, ale v roce 1635 omezil navíc lékařskou praxi pouze na absolventy univerzit. Tak byli z medicíny vyloučeni léčitelé s praxí, ale bez škol. Univerzity nezaměstnávaly žádného z předních vědců a matematiků. Biskup Williams se posteskl: ‚Běda, jak je to smutné, že v tomto rozlehlém a bohatém království nedává společnost vyniknout žádné jiné profesi než právnické a teologické.‘ Navzdory všem obtížím se ale pokrok nezastavil. Skot John Barclay v roce 1614 napsal: ‚Všechny fenomenální a neobyčejné názory ve filosofii a matematice, v zeměpise a astronomii vznikly na tomto ostrově, nebo na něm našly své stoupence a bystré vykladače.‘ Greshamova kolej … se stala baštou vyššího vzdělání pro londýnskou obchodní a vědeckou obec. … měla dobrodružného ducha, byla nonkonformní a představovala nebezpečí pro církev i pro stát. Bez ohledu na cenzory proklouzla sítí spousta ryb, včetně nesmírně působivých Dějin světa od Raleigha. Podvratné rukopisy šly z ruky do ruky. Tajně se tu rozvíjel mocný intelektuální svět… Nová vzdělanost byla podvratná spíše svým účinkem, než že by taková opravdu chtěla být.“
Později zase zavládl étos osvícenského racionalismu a sekularismu, zejména mezi vzdělanci nastal radikální odklon od náboženství a antiklerikalismus, ale pak opět následoval vzestup náboženského cítění a striktnější pobožnosti, vyúsťující v pruderii viktoriánské éry. Dawson (1997, s. 40-1): „Voltaire a Montesquieu našli v Anglii společnost, jež byla přímým protikladem všeho, co poznali ve Francii – společnost …, kde byla obvyklou maximální svoboda myšlení a projevu jak v politických, tak náboženských věcech. Zapůsobil na ně silný individualismus anglického života, hospodářská a společenská prosperita, která ho provázela, nejvíce ze všeho ale jeho otevřeně sekulární a antiklerikální duch. Objevili totiž Anglii v období deistů a volnomyšlenkářů, před velkou wesleyovskou náboženskou obrodou, jejíž bezprostřední blízkost mohli sotva tušit. ‚Point de religion en Angleterre‘ (‚O náboženství v Anglii se nedá mluvit‘), praví Montesquieu – a to byl také rys anglického života, jenž nejvíce zapůsobil na Voltairovu mysl.“
Kontinuální vzestup a rozkvět Anglie pramenící z vrozeného nadání anglického národa však pokračoval celkem bez ohledu na všechny tyto střídající se vlny religiozity a sekularismu.
V Římské říši naopak od jisté doby nastala stagnace, přecházející v pozvolný, ale osudový úpadek, a opět to změny v religiozitě a konkrétních vyznáních nijak neovlivnily. Zdá se, že zhruba od začátku úpadku lze sledovat slábnutí tradičního římského náboženství, částečně i pod vlivem nově se šířících kultů z Orientu, později však s příchodem stále šířeji a se zápalem vyznávaného křesťanství bylo možné spatřovat jakousi obrodu nábožnosti v říši. Fatální úpadek však beze změny pokračoval dál, a nakonec skončil nevyhnutelně úplným zánikem římské civilizace – bez ohledu na všechny změny v náboženském vyznání, bez ohledu na přílivy a odlivy náboženské náruživosti či vlažnosti.
Náboženství jako faktor v osudech civilizací – shrnutí
Můžeme shrnout: náboženství není jednoznačně působící vliv, ani pro fatální úpadek či trvalou zaostalost společností, ani pro jejich vzestup nebo rozkvět, a proto nemůže být ani vlivem rozhodujícím a klíčovým, a to ani obecně jako fenomén jménem náboženství, ani konkrétně, tedy že by určitá náboženská víra univerzálně vedla ke vzestupu či úpadku civilizace (jak se často uvažuje o křesťanství majícím vést k vzestupu civilizace a islámu majícím vést k úpadku). Žádný význam na vývoj civilizací nemají ani různé odnože téhož náboženství – v tom smyslu, že by mohly působit různým způsobem, kupříkladu že by protestantismus měl vést k hospodářskému vzestupu a katolicismus naopak k zaostalosti. Náboženství není pro osud a vývoj civilizace zásadní ani když je vyznáváno se zápalem a je silné, ani když naopak slábne a nemá ve společnosti vliv.
Náboženství tedy není rozhodující v žádném smyslu – ani z hlediska obecné míry religiozity a přítomnosti či nepřítomnosti víry obecně, ani z hlediska přítomnosti toho nebo onoho náboženství, ani z hlediska přítomnosti té nebo oné větve nějakého náboženství.