Teorie otevřenosti a přejímání
Někdy se rozkvět a vzestup civilizací vysvětluje jejich otevřeností, schopností inspirovat se a vstřebávat cizí vlivy, obohacujícími kontakty navenek, což podněcovalo společnost k tvořivosti, inovaci a aktivitě a celkově ji to obohacovalo novými myšlenkami, přístupy, kulturními vlivy a technickými novinkami. Třeba Kuras píše (2012): „Tato schopnost je předpokladem dlouho trvající a neustále se obnovující civilizace. Civilizace, které se přestaly obohacovat střetem s nápady zvenčí …, stagnovaly a degenerovaly. (…) Řecko po vítězných bitvách s říšemi asijskými usnulo na vavřínech, nepoznalo zavčas dravost Říma, a místo aby se ji od něho naučilo, nechalo se jím vstřebat a pohřbít. Samolibá sebejistota nejmocnější říše tehdy známého světa odebrala Římu schopnost přijímat a osvojovat si nové ideje a místo, aby si duchovní energii šířícího se křesťanství osvojil do svých struktur, nechal se jím svrhnout.“
Tento vnější, jen někdy se vyskytující a zjevně poněkud povrchní vliv však evidentně nemůže být rozhodující ani nějak zvlášť důležitou příčinou vzestupu a trvalejšího rozkvětu civilizací, které musí být primárně postaveny na autonomním základě a vlastních silách. Prvotní jsou pro vznik civilizace a její úspěchy vnitřní vlohy v lidech dané populace; vnější vlivy, impulzy, inspirující kontakty a stimuly jsou jen přidružené a podružné faktory, které mohou hrát podpůrnou roli, ale nic víc. A i izolované společnosti mohou vzkvétat (pokud její izolace neznamená nějaký zásadní problém omezující její vzestup jako třeba nedostatek území). Proto i když styky s ostatními civilizacemi jsou často stimulativní a prospěšné, nejsou klíčové. Dokonce i když někdy je určitá populace k vytvoření civilizace „nakopnuta“ vnějším impulzem jiné civilizace, tak to dokáže patřičně využít k trvalému civilizačnímu progresu, jen když má dostatečné vnitřní nadání. Navíc nadále už ho utváří samostatně svými vlastními vlohami a jde si vlastní cestou (i když i později může přijímat podněty zvenčí). A i bez tohoto vnějšího impulsu by zahájila cestu k progresu samostatně, jen později a zpočátku pomaleji. U nadaných populací se jejich vlohy dříve či později projeví i bez vnější podpory.
V dějinách vzkvétaly i izolované civilizace, a i za časů izolace prožily některé národy éry rozkvětu
Některé talentované národy prožívaly éry rozkvěty i za časů téměř úplné izolace, jen na základě vlastních schopností a nadání. Nezdá se, že by starověcí Sumerové nebo Řekové vděčili velkolepému rozkvětu svých civilizací ve významné míře kontaktům s cizinou. Ačkoli tu jistě nějaké byly, vesměs nebyly příliš významné a nijak zvlášť nepřispívaly k tomu, čeho dosáhly (z největší části šlo o obchod). Později dosáhli vysoké civilizace v téměř naprosté izolaci třeba Arméni nebo Tocharové.
Japonsko se v 17. století téměř úplně uzavřelo a izolovalo od okolního světa a nedovedlo ho to k fatálnímu trvalému úpadku, ba dokonce právě naopak v té době zažilo jeden ze zlatých věků své historie, kdy dosáhlo velkého civilizačního vzestupu, a to všeobecného – v ekonomice došlo k rozvoji zemědělství, řemesel i obchodu, státní správa se zefektivnila a zmodernizovala, zlepšilo se školství a zvýšila vzdělanost, a i kultura zažila znatelný rozkvět. Navíc došlo k výraznému demografickému vzestupu. Souyri (1999, s. 166): „Oda Nobunaga a Tojotomi Hidejoši dokážou zlomit místní odpor a sjednotit zemi pod svou nadvládou. (…) Stanovení přísného katastru umožňuje vybírání dávek podle skutečné produktivity. Togukawa Iejasu se zbaví svých soupeřů a ujímá se moci; v roce 1603 získává titul šóguna a usazuje se v novém hlavním městě Edo (Tokio). Křesťanství je zakázáno, přístavy jsou uzavřeny pro zámořský obchod s výjimkou města Nagasaki, kde je v roce 1641 zřízena pobočka Holandské indické společnosti. Japonsko se uzavírá do sebe. Přesto však je 17. století obdobím významného ekonomického vzestupu. Počet obyvatelstva se ztrojnásobí a kolem roku 1700 dosáhne 30 milionů. Daimjóvé provádějí ve svých lénech stejně jako šógun na svých pozemcích zavlažovací či odvodňovací práce, umožňující obdělávání panenské půdy a rozšiřování rýžových polí. Katastrace pozemků a zrušení velkého počtu zákonů o půdě zjednoduší výrobní struktury. Rolníci mají zájem na zvýšení své produkce a její komercializaci. Samurajové, kteří jsou nuceni žít ve městech v blízkosti svých pánů, jsou odříznutí od půdy; stávají se správci lén a spravují i zisky šóguna či daimjóů. Musí se naučit novému řemeslu a navštěvují proto speciální školy. Oficiální novokonfucianismus vytváří vhodný ideologický rámec pro tyto válečníky, z nichž se stali úředníci. Šógunský stát a velmoži přivádějí do měst pracovitý národ řemeslníků a obchodníků. V hlavních městech země se rodí buržoazní společnost: Edo má kolem roku 1700 milion obyvatel, Ósaka 400 tisíc a Kjóto skoro také tolik. Ve městské společnosti se rozvíjí nová senzibilita. Loutkové divadlo, vzniklé v Ósace, a divadlo kabuki získávají široký repertoár, který přivádí k dokonalosti dramaturg Čikamacu Monzaemon. Bašó se prosazuje jako jeden z velkých mistrů poezie haiku a Ihara Saikaku popisuje ve svých románech ‚prchavý svět‘ čtvrtí lásky.“
Haywood (1998, 4.23): „Křesťanství … bylo vystaveno pronásledování a vykořeněno pak úplně v roce 1638 zmasakrováním 37 000 japonských křesťanů na zámku Hara. (…) V roce 1639 byl portugalským lodím zakázán přístup do japonských přístavů, vývoz byl povolen pouze prostřednictvím holandské a čínské obchodní stanice v Nagasaki a japonským občanům bylo zakázáno cestovat do zahraničí (přičemž občanům, kteří byli dlouhodobě usazeni v různých přístavech po celé Asii, byl naopak zakázán návrat do Japonska). V roce 1638 byla nakonec zakázána i stavba velkých lodí, aby se Japoncům znemožnilo cestovat do ciziny. Přes tato represivní opatření se začátek období dynastie Edo (1603–1867) vyznačoval ekonomickou prosperitou, vysokou produktivitou japonského zemědělství (podnícenou rostoucí poptávkou ze strany rozvíjejících se měst) a technickou vyspělostí. Počet obyvatel se během 17. století a počátkem 18. století zvýšil na téměř 30 milionů, a koncem 17. století prožívala mohutná třída obchodníků vrcholné období svého rozkvětu.“
Také Jones píše (1998, s. 64): „Věrnost vládě byla upevňována i vyloučením cizích vlivů a vměšování. (…) Hermeticky izolováno od vnějších vlivů se Japonsko vyvíjelo svojí vlastní cestou… Japonsko období Togukawa však vytvořilo stabilní a v mnohém ohledu prosperující preindustriální společnost, schopnou uživit velká města a početnou administrativu…“
I obecně a dlouhodobě bylo Japonsko vcelku izolovanou a uzavřenou společností, ale přesto si dokázalo vytvořit osobitou a vyspělou civilizaci, ačkoli někdy vskutku i vlivem izolace zažívalo éry stagnace a zaostávání; ovšem to je zčásti dáno i vrozeným sklonem tamního obyvatelstva ke konzervatismu a konformitě.
I sama Evropa, původně se nacházející v temném věku a v poměrné izolaci, zažila největší vzestup v novověku a na počátku moderní éry, tj. v 17. až 19. století – a byl to i celkově největší vzestup civilizace v celé historii lidstva. A odehrálo se to v době, kdy se nacházela vlastně ve stavu izolace, nutnosti spoléhat se jen na vlastní síly, neboť byla obklopena v podstatě temnotou, kulturami na mnohem nižší úrovni, od nichž se nemohla téměř ničemu naučit. Většina ostatních oblastí, kde dříve existovaly nějaké civilizace, jako potenciální zdroj inspirace upadly. Pokud jde o dědictví Řecka a Říma, tak to mohla být menší inspirace za časů středověku a renesance (jako příliv učenců z upadající Byzance do Itálie), ale pak Evropa zašla na poli civilizace téměř čistě vlastními silami mnohem dál, než kam kdy zašli starověcí Řekové a Římané. Také islámský svět, který byl zpočátku pro Západ zprostředkovatelem řecké vzdělanosti, a i celkově mohl být jistým zdrojem inspirace za časů svého rozkvětu, jím pak zcela přestal být a v novověké éře západního vzestupu se už nacházel v hlubokém úpadku. Dokonce i oblasti, kde se uchovalo obyvatelstvo svou inteligencí a kvalitami podobné západnímu, Japonsko a Čína, které mohly být pro Západ zdrojem výdobytků, v té době postupně vstoupily do éry ustrnutí, zaostávání a úpadku. Vznik moderní Evropy je téměř čistě jejím vlastním dílem. Navíc vlivy z ciziny měly mnohdy i negativní charakter, když byla opakovaně napadána z jihu a východu islámským světem a asijskými nájezdníky.
Otevřenost vnitřní i vnější nezabránila stagnaci a úpadku mnoha civilizací
Naopak jsou známy případy civilizací, v nichž panovala velká otevřenost, nabízelo se jim množství podnětů zvenčí a probíhala v nich velká cirkulace myšlenek a novinek, a přesto se jim nevyhnul úpadek a konečný zánik. Typickým případem je Římská říše, která byla v pozdějších dobách velmi otevřenou civilizační entitou, vystavenou přečetným vlivům ze zahraničí a intenzivními kontakty a komunikací uvnitř i navenek. Avšak její velká otevřenost a rozsáhlé kontakty v jejím rámci i do zahraničí nezabránily dlouho se vlekoucí stagnaci a nakonec fatálnímu úpadku.
Childe popisuje (1966, s. 239-42): „Obchod volně proudil celou říší. Města byla spojena sítí výtečných silnic. Všude se zdokonalovaly nebo stavěly přístavy, námořní cesty si oddechly od pirátů. (…) Říše byla sice soběstačná, ale netvořila uzavřenou hospodářskou soustavu. Barbaři ze severu dodávali otroky, jantar, kožešiny a jiný materiál a dostávali za to víno, keramiku …, kovové výrobky, skleněné nádoby a mince… Obchodní cesty vybíhající z černomořských přístavů dopravovaly podobné zboží do jihoruských stepí až pásu lesů na jejich okraji. Pravidelné karavany velbloudů putovaly z jižní Arábie a Mezopotámie přes pouště s náklady koření, vonných látek, mastí a drahokamů. (…) Pod římskou záštitou se rozšířil přímý námořní obchod mezi Egyptem a Indií… (…) Loďstvo nepřiváželo na římský trh jen indické zboží, ale také čínské výrobky… (…) Na východ se z říše vyvážely nejlepší látky, skleněné a kovové zboží, pergamen, papyrus a korály. (…) Římská říše byla jedinečným rezervoárem pro hromadění lidské zkušenosti. O čilém obchodním styku mezi všemi jejími odlehlými kouty i s civilizovaným a barbarským světem za hranicemi jsme se už zmínili. Kromě obchodníků, řemeslníků a otroků neustále cestovali k nejzazším výspám říše i správní úředníci a vojenští hodnostáři. Ohromná stálá armáda, která musela střežit hranice proti barbarům, byla i velkou výchovnou silou. Vojáci se povolávali ze všech částí říše, ale bylo zvykem posílat je mimo jejich domovskou zemi. Z východu přicházeli do Říma, vyslanci a misionáři, a naopak Markus Aurelius prý vyslal poselství do Číny. Vědecké uspořádání ohromného množství takto získaných poznatků však nijak nepokročilo. Nevznikla ani jedna tvůrčí hypotéza, která by do záplavy jednotlivých faktů vnesla řád. Nashromážděné údaje nepodnítily ani jediný větší vynález. (…) Bohatí samoukové … sestavovali s pomocí armády řeckých písařů objemné encyklopedie poznatků o přírodě. I když v nich bylo zaznamenáno dost pravdivých a nových pozorování, jsou až podivuhodně nesystematické a naprosto jim chybí aristotelovský kritický soud. (…) Také v užité vědě se za doby římské pokročilo jen nepatrně, uvážíme-li, jako zdroje byly k dispozici. Římští stavitelé a inženýři využívali a rozšiřovali postupy a metody zděděné z helénistického světa a italských republik, aniž přinesli nějaké revoluční zlepšení. Císaři podněcovali a podporovali lékařské bádání, vojenské špitály byly výborně organizovány, ale výsledky nepřinesly skoro nic nového. Ani v tak vysoce ceněné oblasti, jako bylo zemědělství, se autoři císařské doby nedostali o mnoho dál než Kato. (…) Věda tedy neměla velký prospěch ze vzájemných styků, které říše umožňovala…“
Dlouhá doba velké otevřenosti a intenzivní výměny vlivů a impulsů byla tedy doprovázena dlouhou érou netvůrčí stagnace a vnitřního ustrnutí, která pak přešla v další dlouhou éru pozvolného, ale všestranného a fatálního úpadku.
Helénský svět byl také velmi otevřený a rozprostřený na širokém prostoru, vnitřně propojený četnými kontakty – a přesto upadl. Zpočátku nesporně zažil svou éru hospodářské prosperity a rozkvětu literární tvorby, umění, vědy i techniky, záhy však začal ztrácet vnitřní energii. Postupně se zde šířila všeobecná hospodářská stagnace a chudoba, kultura i věda ustrnuly a zúžily se na pouhé přejímání dřívějšího dědictví, až posléze i tato schopnost zmizela a upadly úplně. Už za časů rozkvětu se ukazovala dočasná omezenost a podmíněnost rozmachu helénské doby, když evidentně závisel na přítomnosti nadaných řeckých kolonistů a migrantů. Když se začali vytrácet, celá široká oblast začala upadat.(1)
Později také islámská civilizace byla velmi otevřená cizím podnětům, mnoho přejímala z dědictví starších civilizací a zpočátku úspěšně vstřebávala četné impulsy, ale pak také začala ztrácet tempo, stagnovat a nakonec upadla. Otevřenost a akceptace cizích vlivů, myšlenek a inovací byla jednou z nejdůležitějších charakteristik islámského světa zlatého věku a hodně mu v jeho civilizačním rozmachu pomohla. Nechával se inspirovat a přejímal, ale zároveň i musel mít schopnost nechat se inspirovat a přejímat.
Spencer (2006, s. 129-30): „Muslimové budovali svou velkou středověkou civilizaci s otevřeným přístupem, díky němuž byli schopni se učit i od nemuslimů. Bernard Lewis k tomu podotýká: ‚Jedinečná asimiliační schopnost arabské kultury, někdy nesprávně popisovaná jako zcela napodobující.‘ Islám si ve dnech své slávy nikdy neváhal půjčovat od jiných kultur. (…) Architektura mešit s jejich impozantními kupolemi je chloubou islámu. Zatímco kaligrafie, která zdobí stěny, je muslimský vynález (a opravdu jedinečně okouzlující umělecká forma), tvar mešit vychází z podoby byzantských kostelů, jejichž kupole mají představovat kosmos ve zmenšeném měřítku. (…) Astroláb, ačkoli jej zdokonalili muslimové, byl vytvořen dávno předtím… Příběhy tisíce a jedné noci mají dluh vůči Odysseji, stejně jako Avicenna, Averroes a další muslimští filozofové stavěli na díle řeckých pohanů. Za uchování myšlenek Aristotela … nevděčíme pouze muslimům. Arabsky mluvící svět se s Aristotelem seznámil v 5. století díky práce kněze jménem Probus z Antiochie. Během 9. století … byl význam získávání vědomostí od nemuslimů všeobecně uznáván a z překladatelství se stalo prakticky průmyslové odvětví. Mnoho z těch, co překlady dělali, byli nemuslimové, … jako křesťan Hunajn ibn-Isháq…, jehož Hitti nazývá ‚šejchem překladatelů‘. Podle historika Eliase B. Skaffa ‚přeložil většinu prací Aristotela a galéna… Říká se o něm, že přeložil také Hippokratovy lékařské spisy a Platóonovu Republiku.‘ Křesťané přispěli k muslimské převaze v raném období také v lékařství a dalších vědních oborech… Muslimové spojovali to, co získali od nemuslimů, se svými vlastními pracemi, a snažili se tak získat něco nového, něco velkého. Seyyed Hossein Nasr shrnuje vedoucí pravidlo těchto úspěchů: ‚Jak se islám blížil ke konci prorockého období, považoval všechnu moudrost dřívějších tradic v jistém smyslu za svou vlastní, nikdy se nestyděl něco od nich přebírat ani je přetvářet v prvky svého vlastního světonázoru.“
Muslimský svět převzal mimo jiné i „arabské“ číslice, které dnes používáme, z Indie, a revoluční pojem nuly. Avšak později i přes svoji otevřenost islámský svět začal beznadějně ztrácet vnitřní dynamiku a začal upadat a zaostávat. Meisenberg (2007, s. 273-4): „… na islámském Středním východě pomalý proces kulturního úpadku … [probíhal] po celé milénium. Od osmého do dvanáctého století po Kr. byl Střední východ jednou z nejvyspělejší oblastí světa. V mnoha oblastech vědeckého bádání včetně matematiky, astronomie, optiky, fyziky, medicíny a zemědělských inovací Střední Východ překonával úspěchy dosažené v Číně a Evropě. Avšak od třináctého století se prvenství islámského světa ztratilo v šeru minulosti a od té doby zamířil na cestu neúprosného úpadku. V průběhu posledního tisíciletí Střední Východ nejen selhal ve vývoji obdobném tomu, jaký proběhl na Západě, ale naopak prodělal zpětný regres ve všech oblastech intelektu. Z vědců zmíněných v seznamu muslimských vědeckých průkopníků 64 procent z nich vytvořilo své důležité vědecké práce před rokem 1250, 36 procent mezi 1250 a 1750 a ani jeden nežil po roce 1750. (…) Za našich časů zůstává muslimský Střední východ hospodářsky a společensky zaostalý a žalostně neschopný ubránit se invazím cizích armád. Průměrné IQ v muslimských zemích se pohybuje kolem 85 a vědecká produktivita na hlavu v arabském světě je jen jedno procento izraelského.“
Jak už bylo zmíněno, úpadek v pozdější době nebyl odvrácen dokonce ani když se otevřenost stala cíleným a vědomým principem v pozdní Osmanské říši. Na rozdíl od zlatého věku již otevřenost žádný velký pozitivní efekt nepřinesla.
(1) Toto je mj. argument i proti Diamondovi, podle nějž civilizace vzniká díky velkému otevřenému prostoru s mnoha kontakty uvnitř i navenek, s bohatými zdroji a příznivým klimatem a geografií.