Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 29

Vývoj civilizací často vůbec neodpovídá teorii o zásadním pozitivním vlivu otevřenosti

Když se podíváme na vývoj mnoha civilizací ve starších dobách, spatříme, že vzestup se odehrával v dobách větší izolace, a naopak stagnace a úpadek v dobách větší otevřenosti. Za svých počátků civilizace povětšinou vznikaly samostatně, jako izolované body světla v temnotě. Sumer, Egypt nebo harappská civilizace zcela jistě nevznikly působením a kombinací nějakých vnějších vlivů; zformovaly se samy, vlastními silami, bez kontaktů navenek, bez možnosti se učit a inspirovat od druhých, obklopeny barbarstvím. A naopak mnohé civilizace se více otevíraly vnějším vlivům až v dobách, kdy se stagnace a úpadek už blížily (jako Římská říše, u níž šlo otevírání se cizím vlivům ruku v ruce s její imperiální expanzí, ovšem právě od těch dob je u ní sledovatelná ztráta vnitřní civilizační dynamiky a nástup stagnace). Nebo se některé civilizace otevíraly dokonce právě v dobách stagnace a úpadku, buď tím, že byly už dekadencí natolik oslabeny, že podléhaly vnějším vlivům, migracím nebo dokonce invazím (jako Egypt na sklonku Nové říše), nebo jejich zbývající elity reflektující úpadek se snažily o nápravu inspirací a přejímáním od úspěšnějších sousedů (což byl případ pozdní Byzance nebo později Osmanů, kdy se obě říše snažily úpadek zastavit kontakty a přejímáním ze Západu). 

Dobrým příkladem civilizace, která vzkvétala v dřívějších dobách izolace a začal upadat až v dobách větší otevřenosti, jsou dějiny starého Egypta. Starověký Egypt byl po většinu svých dějin poměrně izolovanou a konzervativní společností, přesto však prosperoval. Geiss (2005, s. 43-4): „… starověký Egypt … si ve své geografické izolaci mezi velkými pouštěmi většinou vystačil sám, konzervativně zachovával a dále předával dříve zafixované formy a obsahy. Tři tisíciletí tradic starověkého Egypta byla přerušena jen příležitostně… (…) Na počátku uzavřenosti starověkého Egypta, tzn. relativní homogenity nebo uniformity, stálo zřízení centrální monarchie v raném stadiu rozvinuté kultury…“ Teprve až za Nové říše se výrazněji otevřel okolnímu světu a navázal s ním více kontaktů. Avšak i když ještě za této éry dosáhl dalšího civilizačního rozmachu (i díky stimulujícím kontaktům se zahraničím), přesto právě po této éře expanze a intenzivnějších styků s dalšími kulturami nastoupil cestu fatálního úpadku. 

Lalouettová (2009, s. 272-3): „Egyptská země byla tak podminována zevnitř nejrůznějšími silami… Pokud jde o říši, její existence už byla jen čistě formální. Čas velkých princů byl ten tam. (…) Dlouhá linie nejmocnějších panovníků Egypta tak končí v chudobě a zapomnění. S Ramessovci končí i historie nezávislého Egypta. Z nejrůznějších koutů říše se valí invaze, které se zmocní země milované bohy na celé tisíciletí. Už tu nebyli velcí vojáci a prozíraví administrátoři, aby stát ochránili a přinesli mu blahobyt.“

„Zdá se, že potom expedice ustaly. Prosperita země se totiž postupně snižuje… Na daleké expedice do Núbie nebo Sýrie už nejsou prostředky. ‚Kruh‘ chudoby se uzavírá. Dolní Egypt a Memfis jsou přehlíženy, velké stavby jsou zrušeny. Svazky s africkým a asijským světem, tak pevně vybudované Thutmosovci a Ramessovci, se pomalu rozvolňují; říše, kterou už neudržuje pevná pěst faraona-vojáka ani vysoká duchovnost, se postupně rozpadá. Poslední Ramessovci byli slabými panovníky, ovládanými vysokými hodnostáři, zejména duchovními. Nedokážou už odvrátit stále silnější infiltraci cizinců do Egypta. Tato epocha už není slavná svými dobyvačnými výpravami ani prosperitou; dlouhá končící linie zvolna hyne v nečinnosti a bezmocnosti.“ (s. 265)

Kromě toho známky vnitřního úpadku vykazoval Egypt již za rozmachu Nové říše, kdy se plně otevřel okolnímu světu, jen ještě nebyly natolik rozsáhlé a viditelné, a byly maskovány už poněkud uměle vytvářenou prosperitou díky přílivu zlata z dobytých držav, díky čemuž bylo ještě možné financovat další expanzi i rozsáhlé stavební nebo jiné projekty – a byla tak zakrývána už se šířící chudoba. Burian popisuje jistou kontrastnost mezi obecným rozmachem a známkami vnitřního úpadku (1984, s. 59): „XVIII. dynastie představuje sled výrazných vladařských individualit, jimž Egypt vděčí za největší územní a mocenský rozmach i za vnitřní rozkvět. Dlouhá doba, po kterou byli vládci XVIII. dynastie u moci (asi 1560–1309), představuje složitou a diferencovanou epochu, v níž velmocenské postavení Egypta a jeho relativní blahobyt sice výrazně vystupují do popředí, avšak ani toto období není prosto negativních projevů společenských protikladů a krizí, které naznačovaly dobovou podmíněnost egyptské velikosti.“

Rovněž formování a krystalizace původní římské civilizace proběhlo ještě v dobách, kdy byla vcelku izolována na v Itálii, dokonce původně v jedné prostorově izolované oblasti a v prostředí městského státu, poměrně separovaného od okolí, které ještě ani nedosáhlo jeho civilizační úrovně. Poslední velký rozkvět proběhl za časného císařství, kdy byl Řím už impériem navazujícím četné kontakty, ale spíše směrem ven než dovnitř: tehdy spíše on šířil vlastní civilizaci do zahraničí a hýříce sebevědomím a převahou nejevil ještě mnoho zájmu o cizí vlivy a novinky (také byl v těchto dobách vyspělejší než většina oblasti, kam expandoval). Plné a intenzivní otevření se cizím vlivům přišlo až později, avšak jak už bylo uvedeno výše, právě v oné době vstoupil Řím do dob netvůrčí strnulosti a poté zamířil do konečného úpadku.

Jak naprosto jednoznačně vidíme, dramatické změny i naopak neměnná kontinuita během dějin mnoha civilizací, probíhající často zcela bez ohledu na éry otevřenosti či uzavřenosti, jsou jasným důkazem proti otevřenosti jako důležitému faktoru. Jak mohly některé civilizace při kontinuálně pokračující otevřenosti vzkvétat a pak zase upadnout? Jak mohly některé civilizace přežít, rozvíjet se a většinou prosperovat (navzdory érám úpadku, které ale překonaly) při značné míře izolace po téměř celé své dějiny, jako starý Egypt nebo Čína? Jak mohly prožívat éru rozkvětu civilizace i v dobách téměř úplné izolace, jako Japonsko v 17. století? Jak mohly některé civilizace dlouho stagnovat, a nakonec upadat právě od dob, kdy vstoupily do éry širokých kontaktů a otevřenosti vůči cizím vlivům, jako Římská říše? Jak mohly vzniknout první civilizace, když se neměly od koho skrze otevřenost učit nebo jak mohl vzniknout moderní Západ, když se také nemohl u nikoho inspirovat a musel spoléhat skoro výhradně na vlastní síly? Rozhodující roli v osudech civilizací musí hrát jiné síly než otevřenost.

Účinně přejímat mohou jen dostatečně nadaní lidé

Důležité rovněž je, že je to jen nějaký stimulu, výdobytek, který ale sám o sobě nic přímo nemůže zlepšit, je třeba ho aktivně převzít, aplikovat, uplatnit, naučit se tomu, co obnáší, co třeba k jeho využití. A to už musí udělat ti, kteří přejímají – a zde už nastupují jejich schopnosti, které k tomu musí mít. Otevřenost novinkám, podnětům znamená jen externí postoj a přístup k nim, ale jejich konstruktivní využití je už věc vlastních schopností a aktivity. Impulsy zvnějšku, a to platí během celého času, kdy vyspělý národ, civilizace existuje, může využít jen populace, která k tomu má sama o sobě dostatečné vlohy.

Efektivní a široké přejímání cizích vlivů v dobách rozmachu islámského světa, které přispělo k jeho rozkvětu, mohlo proběhnout jen díky tomu, že původní arabští dobyvatelé k tomu sami měli dostatek vnitřního nadání. Jak píše Stoddard (1935, s. 207): „Tato divoká dobyvačná bouře byla předehrou skvostného kulturního rozkvětu napříč celým Blízkým východem. Tito Arabové byli vrozeným nadáním obdařenou rasou, dychtící po učení a vnímaví k darům starších civilizací, které jim spadly do klína. Výsledkem byla nová civilizace – saracénská civilizace, v níž starověké kultury Řecka, Říma a Persie byly revitalizovány arabským elánem a islámským duchem. Až zhruba do roku 1000 byla říše islámu nejcivilizovanější a nejprogresivnější částí světa. Se svými nádhernými městy, skvostnými mešitami a tichými univerzitami, v nichž byla uchovávána a s úctou respektována moudrost starověkého světa, muslimský Východ představoval ostrý kontrast oproti křesťanskému Západu, jenž upadl do noci temného věku.“ 

Podobně germánští barbaři se díky vnitřním kvalitám brzy zkultivovali a dokázali přejmout a dále rozvinout dědictví klasické civilizace. Stoddard (1924, s. 126-7): „Valíc se západní Evropou nikoli jako jednotný lid, ale jako nezávislé kmeny, teutonští dobyvatelé se střetávali v nekonečných bojích o kořist, všude se navzájem pobíjejíce… (…) Nakonec jeden z germánských kmenů, Frankové, získal převahu a pod … vůdcem Karlem Velikým dočasně sjednotil většinu západní a střední Evropy pod svou nadvládu. Oživujíc imperiální tradici, přijal titul římského císaře a prohlásil svůj stát za Římskou říši. (…) … [noví] vládcové Evropy již nadále nebyli surovými barbary, kteří se převalili chřadnoucí Římskou říší. Prokázali svou inteligenci a schopnosti rychlostí, s jakou přejali pozůstatky klasické civilizace a tvořivě je přizpůsobili svým vlastním povahám a časům.“

Efektivní přejímání cizích výdobytků je možné jen pokud má obyvatelstvo dostatek vlastních schopností. Jen na jejich základě může účinně přejímat. Proto známe i příklady mnoha selhání. Za časů svého rozkvětu islámský svět dokázal tvořivě vstřebávat podněty z jiných kultur, přizpůsobovat si je, rozvíjet je a navazovat na ně. Avšak později Osmanská říše navzdory velké otevřenosti vůči Západu, rozsáhlým kontaktům a cíleným snahám o modernizaci naprosto selhala, třebaže západní civilizace byla bezednou studnicí novinek, výdobytků a inspirace, byla blízkým sousedem a stačilo od ní jen pasivně přejímat a napodobovat, což je mnohem jednodušší než něco vlastními silami vytvářet (to platí samozřejmě obecně, nejen pro tento případ). 

Meisenberg píše (2007, s. 274): „První knihtisk byl přímo v islámském světě zaveden dosti pozdě, až roku 1727 v Istanbulu, ač v Evropě byl široce užíván od 15. století. Ačkoli dravě se rozvíjející Západ byl hned vedle, muslimský svět selhal ve snaze přejmout západní technologii, jako to učinili Japonci v pozdním 19. a na počátku 20. století.“

V pozdní Osmanské říši o to její vezíři i přímo a cíleně snažili a se Západem rozvíjeli četné kontakty, přesto neuspěli. Huf (2008, s. 184): „Nemuslimové měli dostat víc práv, státní správa měla nabýt na účinnosti a aktivity v mezinárodní politice na spolehlivosti. Následující období blahovolných nařízení, takzvaných Tazimantských reforem, je jednou z nejzajímavějších epoch osmanských dějin. Díky činorodým vezírům, jako byl velkovezír Rešid Paša, prodělávala města říše modernizaci – horlilo se pro Evropany. Patřilo k tomu založení elitního gymnázia podle francouzského vzoru právě tak jako zřízení vojenské akademie a konstantinopolské univerzity. (…) Ambiciózní projekty financoval většinou zahraniční, zejména francouzský kapitál. Francii pokládala Konstantinopol uprostřed 19. století za svůj kulturní vzor. (…) Své reformy uskutečnili Osmané zásluhou mnoha milionů franků.“

Úpadek však tato velká a dokonce cílená otevřenost nezastavila. „V desetiletí před vypuknutím I. světové války otřásala osmanskou říší vleklá krize. Na Balkáně se bouřily porobené národy, uvnitř tlejícího impéria se formoval politický odpor proti svévolnému panování sultána Abdülhamida II. Jeho autokratický systém vládnutí působil … jako relikt z dávno minulé epochy. … vzdělání většiny obyvatel spočívalo jedině ve studiu koránu. … zkorumpovaní úředníci vykořisťovali provincie, těžkopádná byrokracie bránila jakémukoli ekonomickém pokroku… Balkánské války … otřásly vyčerpaným hospodářstvím říše.“ (s. 197-9)

Vstup Japonska do moderní doby od reformní éry Meidži je snad nejtypičtějším příkladem, jak dokáže vnitřně nadaná, ale zaostávající populace rychle a efektivně přejímat výdobytky jiné vyspělé civilizace a tím se rychle zařadit mezi vyspělé národy, dokonce i s významnou pozicí ve světové politice. Souyri (1999, s. 254): „Nový stát Meidži provede během několika let důležité strukturální reformy, které mají přispět k vybudování ‚bohatého národa‘ a ‚silné armády‘, podmínek nezbytných k zachování nezávislosti státu. K dosažení tohoto cíle je třeba naučit se ‚západním technikám‘, a neopustit přitom ‚japonského ducha‘. Během třetiny století si Japonsko opatří prostředky, které zajistí úspěch jeho průmyslové revoluce. Bývalé samurajské vrstvy kvalifikované pro správu feudálních panství zaujmou s pomocí zahraničních odborníků klíčová místa v administrativě a průmyslu. Vedoucí činitelé země … prosazují přijímání západních způsobů, zatímco někteří intelektuálové překládají a komentují západní knihy a myšlenky. Již v prvních letech 20. století vystupuje Japonsko jako velká moderní velmoc. Od roku 1890 je konstituční monarchií a disponuje parlamentem. Reformy právního systému umožnily přizpůsobit právo Evropě a znovu jednat o nerovných smlouvách. Reformy vzdělání přinesly své plody a mladí Japonci navštěvují školy. V této době dosáhne Japonsko svých prvních výsledků i v oblasti výzkumu. Průmyslový růst, který do té doby hnala kupředu především textilní výroba, se začíná prosazovat i v oblasti těžkého průmyslu. (…) Symbolem úspěchů je spojenectví s Anglií v roce 1902, vítězství nad Ruskem v roce 1905 a vstup mezi koloniální velmoci připojením Koreje v roce 1910. V roce 1919 se Japonsko zúčastní versailleské konference na straně vítězů a může zasahovat do rozhodování společenství států. V letech 1910 až 1920 prochází obdobím demokratizace veřejného života. Od roku 1913 vznikají na základě parlamentních stran ministerské kabinety…“

Později šla obdobnou cestou i Jižní Korea a menší východoasijské státy jako Singapur, dnes svůj vzestup ve velké míře o přejímání ze Západu opírá Čína. Vidíme, že východoasijské národy s vysokým IQ dokázaly mnohé západní přístupy, instituce a technologie velmi dobře převzít a založit si tím vlastní prosperitu a vyspělost, dokázaly na to navázat i vlastními tvůrčími úspěchy a harmonicky zkombinovat západní novinky s vlastní kulturou a tradicemi, ostatní svět v tomto ohledu už zdaleka tak dobře neuspěl. Dokonce i při vší dnešní otevřenosti, možnostech komunikace a pouhého přejímání již dosaženého není třetí svět schopen moderní západní výdobytky, koncepty a technologie plně přejmout a napodobit.

Zjevně tedy přejímání není nic automatického, vyžaduje určité schopnosti a ty nejsou u těch, kteří by teoreticky mohli nebo přímo chtěli přejímat, vždy přítomny. Ve vstupu Japonska a dalších východoasijských států do fáze moderní vyspělé společnosti za pomoci Západu bylo vnitřní nadání jejich obyvatelstva naprosto nezbytné a klíčové. 

Otevřenost cizím vlivům není základním kamenem dlouhodobé existence a identity civilizace 

Ani u nadaných národů schopných přejímání nemůže být přenos vědomostí a znalostí základem jejich dlouhodobé existence a identity. Nejen jako prvotní impuls v případě některých civilizací (když zahájily svůj vzestup díky vlivu zvenčí; ovšem takových případů je málo), ale i dlouhodobě jsou přiměřená otevřenost a impulsy zvnějšku samozřejmě pozitivní, ale pro dlouhodobý rozkvět, úspěchy a přetrvávání kterékoli civilizace je vždy primární kvalita (projevující se aktivitou, invencí a tvůrčími činy) a svérázná mentalita vlastního obyvatelstva, udržování vlastní kultury, identity a homogenity. Přenos a přejímání na základě otevřenosti je až druhotný vliv, jehož význam je omezený a v průběhu času proměnlivý a civilizace mohou dlouhodobě existovat jen na základě vlastní identity, sil a schopností.

Přejímání cizích vlivů má vždy jen omezený rozsah a civilizace, která si stále udržuje vitalitu, si vždy musí základní jádro své identity udržovat navzdory cizím vlivům, a i ty cizí si musí harmonicky přizpůsobit a asimilovat svým vlastním poměrům, povaze a rázu. Většinou si cizí vlivy a novinky už modifikuje po svém nebo je dokonce dále rozvíjí samostatně vlastní cestou v souladu s vlastní mentalitou a kulturou a vlastními silami a schopnostmi. Japonsko ve velkém stylu přejalo technokratické aspekty západní civilizace jako vědu, techniku a hospodářský model, avšak v oblasti kultury, umění a sociálních zvyklostí si značnou měrou uchovalo vlastní svéráz. Například koncept demokratické vlády a parlamentarismu byl Japonskem jako institucionální forma plně a úspěšně převzat, ale bezesporu nejde o naprostou kopii; ve skutečnosti je výkon demokratického vládnutí a politiky v Japonsku výrazně pozměněn tamními tradicemi a mentalitou. 

Navíc i éry, kdy nějaká civilizace zažívá rozmach díky inspiraci a učení se od někoho druhého, jsou jen dočasné, začas se výdobytky, které mohou být přejaty, vyčerpají, proces je dokončen a civilizace se pak zase musí spolehnout především na vlastní síly, na nichž záleží, jak dobře přejaté impulzy využije a vlastní cestou bude rozvíjet, a jak bude nadále schopna progresu založeného opět především na vlastní energii a invenci. Kromě toho otevřenost není vliv omezený jen časově, tedy že jeho význam je v průběhu dějin civilizací proměnlivý (jen v některých dobách a někdy probíhá přejímání vlivů z ciziny ve větší míře, často jsou to jen občasné sporadické události přejímání jednotlivostí, což ani nemá na domácí společnost velký vliv); navíc se na utváření civilizace podílí vždy jen v určité míře a většinou je jeho role značně omezená. I přes akceptaci některých vlivů se civilizace konstituuje a rozvíjí převážně na základě vlastní identity a aktivity. Dokonce i v přechodných dobách velké míry přejímání stále existuje původní identita, kulturní tradice dané civilizace a ty se s novinkami kombinují, vzniká jakási syntéza vlastního a cizího, mnoho vlivů je do vlastní kultury absorbováno a přizpůsobeno, přejímání neznamená úplnou eliminaci domácí civilizace a nahrazení jinou.

Můžeme shrnout: ačkoli přílišná uzavřenost civilizaci skutečně neprospívá a někdy může být otevřenost významným faktorem pro civilizační vzestup, je to vliv druhotný a limitovaný (přispívá jen určitou měrou, doby velké míry přejímání jsou dočasné a efektivita přejímání závisí na schopnostech přejímajících). I při velkých civilizačních „skocích“, kdy civilizace projdou fází prudké modernizace a progresu jen za pomoci zvenčí (jako Japonsko), je současně i vysoká úroveň vlastních schopností nezbytná, a je to proces časově omezený a neznamenající zánik svérázné identity civilizace, která přejímá.  

Přejímání i jako inspirace k vlastní následné invenci dobře funguje jen v kombinaci s vysokými vrozenými schopnostmi

Otevřenost a přenos výdobytků je podpůrný nástroj nejen k lepšímu a širšímu využívání stávajících, ale i k vytváření nových. A i v tomto případě jsou primární vnitřní vlohy lidí, které určují, nakolik ho dokážou využívat. Aby nějaký výdobytek skrze proces přenášení vedl k vytvoření nového, musí být někdo dostatečně nadaný, aby se tím původním inspiroval a dokázal vytvořit zase něco nového. Schopnost tvůrčího myšlení je vždy výraznou měrou spojena s vysokou inteligencí a celkově vysoce rozvinutými intelektovými schopnostmi.

Leave a comment