Pár vět na úvod článku
Tento článek nestraní ani jedné ze stran, protože jeho autor je toho názoru, že morálně ani racionálně nemá jasnou převahu ani jedna ze stran. Rusko-ukrajinský konflikt a vše kolem něj je komplikovaná záležitost a proto jednostranné černobílé pohledy nemohou aspirovat na to, že jsou seriózními analýzami, nýbrž jsou jen agitkami v jednom nebo druhém směru.
Článek autor napsal mj. proto, že je znechucen jednostranností propagandy z obou stran – a ani není důvod se příliš vyhraňovat, neboť tato válka přináší škody všem a ve své podstatě je nesmyslná. Kromě toho se mu nezdají pravděpodobnými teorie o nějakých dalekosáhlých geopolitických kalkulacích týkajících se zabrání Ruska kvůli jeho surovinovému bohatství, dlouhodobého oslabení protivníka atd. Možná tu nějaké už na počátku války byly, ale měly omezený význam – stejně tak jako ty, které se eventuálně zrodily až v jejím průběhu. Hlavní důvody války leží jinde.
Zbytečná vyhrocenost názorů a údajných hrozeb kolem rusko-ukrajinského konfliktu
O válce na Ukrajině už toho bylo řečeno hodně, obvykle z pozice vyhrocených zastánců jedné nebo druhé strany. Takto se rozumnému náhledu na konflikt nedá dobrat. Ostatně propagandisté z obou stran se sami usvědčují ze zaujatosti, když se podíváme na některá jejich tvrzení. Proruští aktivisté na jedné straně posměšně předhazují, jak je Západ slabý, dekadentní a neschopný, ale na druhé straně je podle nich schopný se vší razancí a efektivitou Rusko napadnou a za pár týdnů zničit – takže Rusko se musí bránit preventivním napadením sousední země. Prozápadní aktivisté prohlašují přesně totéž v opačném gardu: v Rusku a ruské armádě je to samý šlendrián, opilství, chaos a korupce (a musí vytahovat tanky z 50. let), ale na druhé straně se mají být lidé strachy bez sebe, že Rusko s nezadržitelnou silou může obsadit polovinu Evropy, nebo rovnou celou. Vizi chaotického a neschopného Ruska neodpovídá jeho efektivní obrana a krach ukrajinské protiofenzivy. Z toho ovšem neplyne, že je schopné bleskovým tempem zabrat celou Evropu – dokud se naopak Ukrajinci bránili a Ruskové útočili (pravda, s vydatnou podporou ze Západu), vypadali oni jako ti schopnější a efektivnější. Celkovou výkonností se asi obě armády moc neliší, rozdíl je jen v počtech a v tom, která strana se brání a která útočí – útok je mnohem těžší a náročnější než obrana (pokud nemáte drtivou převahu).
Realita je taková, že jak Rusko, tak Západ jsou jako dva staří nemohoucí psi, z nichž každý proklamuje obavy, že ho ten druhý roztrhá, ale ani jeden z nich na to už reálně nemá sílu. Kdyby nebylo všech těch obětí a škod, bylo by to dost směšné.
Co vedlo k vypuknutí konfliktu
Je možné, že za ledasčím jsou nějaké konspirativní podniky nebo dalekosáhlé vychytralé geopolitické kalkulace, ale pro případ rusko-ukrajinského konfliktu to tak úplně neplatí. Za jeho vypuknutím stálo především špatné vyhodnocení faktů a okolností. Jisté kalkulace za tím jistě byly, ale docela omezené, bez nějaké zvláštní rafinovanosti či maximalistických cílů.
Ze strany Západu to byla pro něj typická směs přezíravosti, naivity a arogance. Jednou z verzí je, že západní činitelé si prostě mysleli, že si mohou s Ukrajinou jednat o čem chtějí, přeorientovávat ji západním směrem, včetně vstupu do NATO, připravovat ji na znovudobytí východních regionů, a o Rusko se jaksi nezajímali, protože nečekali, že by se odvážilo (kromě řečí) nějak reagovat, natož tak důrazně. Východní „barbaři“ jim nestáli za důkladnější analýzu a nemysleli si, že si dovolí tak razantní odpověď. Mnozí z nich také zůstali v minulosti a neuvědomili si, že Rusko už není onou chaotickou fatálně oslabenou zemí z 90. let, kdy se potýkalo s pádem svého impéria, hospodářským rozvratem, tvrdými ekonomickými reformami a chaotickým přechodem k jinému politickému režimu. Rusko se od počátku nového tisíciletí vcelku politicky a společensky zkonsolidovalo, zahájilo opětovný hospodářský vzestup a začalo vojensky opět posilovat – a logicky se opět hlásit o své místo mezi velmocemi. Bylo zjevné, že svoje zájmy na mezinárodní scéně bude zotavené obrozené Rusko opět důrazně hájit. Na základě svých mylných úvah a nerespektování fakt si západní politici mysleli, že si vůči Rusku v jeho blízkém zahraničí mohou dovolit v podstatě cokoli – a pak s převelikým udivením sledovali, jak jednoho dne vtrhlo Rusko na Ukrajinu.
Druhou možností je, že západní velmoci chtěly rozšířit západní sféru vlivu a paralelně Rusko oslabit tím, že Ukrajinu podpoří a vyzbrojí do té míry, že zde Rusko v případě vypuknutí konfliktu (k němuž mělo být takto vyprovokováno) narazí, zabředne do vyčerpávající války nebo že dokonce bude odraženo, vytlačeno ze zabraných území a poraženo. Putinův režim tak měl být otřesen a možná i svržen, eventuálně mělo být destabilizováno i Rusko jako takové. I v případě tohoto plánu je ovšem jasné, že na Rusko pohlíželi s despektem jako na chaotického a neschopného obra na hliněných nohou.
Nemá však smysl přehánět, pokud jde o ambice a záměry Západu vůči Rusku. Západu šlo o rozšiřování sféry vlivu dále na východ na úkor ruské vlivové sféry a tím i menší oslabení Ruska na mezinárodním poli, to jistě ano. Ale sotva lze přijmou názor, že záměrem bylo radikální oslabení či rozvrat Ruska samotného nebo dokonce vytvoření si předpolí pro jeho napadení a dobytí. O něčem takovém se na Západě nikdy neuvažovalo. Pokud by Západ chtěl Rusko skutečně napadnout, musel by to udělat přímo a vlastními silami, dobýt Rusko určitě nemůže pouze zprostředkovaně použitím Ukrajinců. Snaha orientovat Ukrajinu na západ také nic zásadního pro Rusko neznamená: politický příklon Ukrajiny k Západu samotné Rusko vnitřně nijak neoslabil a Západ ani tímto příklonem nijak zásadně neposílil, nic to nemění na faktu, že na napadení Ruska nemá sílu.
Ze strany Ruska tu hrála roli zakořeněná protizápadní paranoia a ublíženectví. Nelze nevidět, že ruská mentalita má tendenci možné hrozby ze západu zveličovat. V Rusku všechno, co se vyznačuje nějakým rozšiřováním západních struktur na východ, mají za jakousi přípravu a předstupeň k válce proti Rusku. Silně tu rezonuje představa, že celý Západ je natěšený, aby Rusko napadl, rozparceloval a vydrancoval mu suroviny. To se ale neshoduje s realitou. NATO svou podstatou vskutku není útočná organizace, nemá ani zdaleka dostatek sil k reálné invazi do Ruska a ani reálně není situace v západních zemích taková, aby příprava k takovému podniku zde vůbec mohla proběhnout. Na jednání USA je patrné, že otevřenou válku s Ruskem nikdy nezamýšlely a jejich podpora Ukrajiny je jasně limitovaná.
Příliš vážně se nedá brát ani argumentace, že Západu jde o ruské suroviny. Aby je získalo, musel by Rusko napadnout, porazit a trvale ovládnout (tedy financovat tam obrovské okupační síly). Na to ale nemá sílu a prostředky, takže už proto tento záměr Západ nikdy vážně sledovat nemohl. Krom toho suroviny na ruském území by bylo stejně třeba vytěžit, dopravovat a zpracovávat, což by tak jako tak něco stálo. Pro Západ je výhodnější z Ruska suroviny prostě kupovat a dovážet, jak to ostatně dělal donedávna. Z pohledu Západu nebyl až do vypuknutí války na Ukrajině žádný důvod tento model měnit.
Celkově to vypadá tak, že Rusko je už Západu poměrně lhostejné a má pro něj význam jen jako supermarket, kde lze relativně levně nakoupit potřebné suroviny. USA se už více zabývají Čínou, neboť ví, že ta je pro ně dnes hlavní globální konkurent. Občasné „přetahovačky“ s Ruskem o vliv v některých zemích na Středním východě pro ně mají druhotný až okrajový význam. O napadení a zabrání Ruska se na Západě neuvažuje. I když pár takových horkých hlav tam asi je, naráží tento záměr na reálný stav věcí.
Západ na napadení Ruska prostě už nemá a ještě slábne, takže na jeho obsazení nemá a nebude mít ani v budoucnu. Jediná země, která má vojenské síly, u nichž by se dalo uvažovat, že by mohly jít do skutečné války s Ruskem, jsou Spojené státy. Ani ty ale nejsou tak silné, že by mohly celé Rusko porazit a zabrat. V každém případě by však, kdyby skutečně záměr dobytí Ruska sledovaly, musel by být sledovatelný přesun masivních vojenských kontingentů z USA do Evropy a jejich pochod k ruským hranicím. Víme, s jak obrovskými armádami do Ruska vtrhli Napoleon a Hitler. Bylo jim jasné, že s něčím menším nemohou na jeho dobytí vůbec pomýšlet. Ale i tak byli oba poraženi. A pokud by tento záměr sledoval Západ obecně, musely by v USA, ale i evropských zemích být už roky dopředu mobilizovány a cvičeny miliony mužů a vytvořena obrovská armáda o 5 až 10 milionech vojáků. Musely by být zahájeny mohutné zbrojní programy výroby desítek tisíc tanků, letadel, raketometů, děl, spousty munice, milionů kusů lehčích zbraní a další výbavy pro pěchotu atd. Bez takových příprav je válka proti Rusko naprostou chimérou – avšak ty neprobíhají. A všechno by to stálo obrovské finanční prostředky. Místo toho však Evropa blouzní o super-nákladném, nesmyslném a nerealizovatelném přechodu na „bezuhlíkovou“ ekonomiku.
Dokonce i pokud by se Rusko podařilo porazit, musely by na jeho obrovském území být trvale dislokovány obludně velké okupační síly, trvale podporované, zajišťované výbavou a vyživované. To všechno by neslo obrovské náklady.
I když čistě teoreticky by na takovou válku Západ ještě potenciál měl, je tu i překážka v podobě veřejného mínění a jeho současná mentalita. Dnes už není doba přející velkým válkám, veřejnost na to není psychologicky nastavená – na odvody milionů mužů z rodin, převod celých zemí a jejich ekonomik do válečného režimu, přínos osobních obětí, pokles životní úrovně. S tím by žádný politik nemohl ve volbách uspět. A takovéto bolestné a nákladné přípravy, výcvik a zbrojení by trvaly dlouhé roky.
Totéž platí i do budoucna – což je odpověď na občas zaznívající domněnky, že Západ chce Rusko touto válkou jen oslabit s tím, že má v plánu dobýt ho až někdy v budoucnu. Jenže i později bude Rusko stále dost silné a časem se může dané situaci přizpůsobit (to je patrné už dnes). Celkově a dlouhodobě je sice Rusko v úpadku a bude slábnout, ale jen pozvolna. A především – totéž platí i pro Západ. Ten už také upadá a je rok od roku slabší – a tím méně bude schopen nějakých velkých válečných akcí v budoucnosti. A západní veřejnost není ochotna a připravena na účast svých zemí v rozsáhlé válce se všemi důsledky, a to včetně americké.
Americká relativní vojenská neschopnost a omezenost západních ambicí vůči Rusku
Je třeba korigovat rozšířenou představu, že Spojené státy disponují naprosto nedostižnou vojenskou silou a ochotou jít za vítězstvím za každou cenu. Američané se tradičně vždy pouštěli do válek s mnohem slabšími protivníky, navíc obvykle daleko od vlastních hranic a často s využitím místních, aby nemuseli přespříliš riskovat životy vlastních vojáků. Ve Vietnamu i dalších konfliktech americká armáda o svých kvalitách příliš nepřesvědčila. Jedinou její výhodou vždy byla velká technologická převaha. A americké veřejné míněné bylo vždy vlažné, pokud jde o podporu zahraničních válek a ochotu k obětem. Do II. světové války vstoupily USA až po dlouhém váhání. Nevstoupily do ní dokonce ani když Hitler bombardoval Británii, jejich nejbližšího evropského spojence. Ke vstupu je přimělo až přímé napadení Japonskem. Po několika hrdinských bitvách (jako Midway) na počátku války už Spojené státy slabšího japonského protivníka jen stále více zatlačovaly a drtily svou převahou v lidech, válečném materiálu a technologii. Za dob studené války americká veřejnost nakonec ztratila ochotu dále tolerovat ztráty amerických vojáků v Koreji a ve Vietnamu – a to by ztráty ve válce s Ruskem byly mnohonásobně větší.
Je třeba říci, že USA ve skutečnosti nejsou a nikdy nebyly ochotné jít do skutečně tvrdých konfliktů s podobně silným soupeřem a k akceptaci velkých ztrát. Buď válčily s někým mnohem slabším nebo – v případě konfliktu se silnými soupeři – v koalici s dalšími mocnostmi a dávaly přednost tomu, že válčily do jisté míry nepřímo (pro ně méně bolestivě) – tedy masivním nasazením letectva a využitím spojenců, aby toho co nejvíc vybojovali za ně. Proto za II. světové války provedli západní spojenci v čele s USA invazi do Evropy v době, kdy už většinu „práce“ odvedla Rudá armáda a porážka Německa byla v podstatě jistá. Do tohoto schématu může zapadnout současná situace, kdy proti Rusku Spojené státy válčí v rozsahem omezené válce jen nepřímo a cizíma rukama, bez vlastních obětí – ačkoli je otázkou, zda toto bylo skutečně záměrem, a nikoli pouze přetahovaná o sféry vlivu ve východní Evropě.
Angažmá USA se jeví spíše jako snaha prostě jen dále Rusko zatlačit a rozšiřovat sféru vlivu i v prostoru východní Evropy. Nanejvýš jim mohlo jít o oslabení a destabilizaci Ruska rozsahem omezenou válkou za pomoci někoho, kdo za ně přinese nezbytné oběti. Vzhledem k výše zmíněné neochotě k tvrdým konfliktům se celkem věrohodně jeví domněnka, že rusko-ukrajinská válka je pro Západ dobře koncipovaná právě v tom, že zde spolu válčí dva slovanské národy, přičemž za Spojené státy a pro rozšiřování jejich sféry vlivu válčí Ukrajinci, které je možné celkem bez výčitek obětovat – a západní státy nemusí ztrácet v protiruské kampani vlastní vojáky. Zdá se, že životy Slovanů nemají pro západní elity příliš velkou cenu. Pokud připustíme, že tento záměr měly, tak vtažení někoho třetího do války s Ruskem, přičemž by samy zůstaly stranou, se jim podařilo, plán destabilizace a oslabení Ruska jim však nevyšel. Neustále je však třeba mít na paměti, že válka s Ruskem, byť jen prostřednictvím Ukrajiny, nemusela být záměrem Američanů. I tak je totiž tato válka stojí nemalé finanční prostředky a je to pro ně ztrátový podnik.
Podle dostupných fakt a indicií lze shrnout, že původním cílem Západu v přetahované o Ukrajinu bylo rozšíření své sféry vlivu východním směrem, a další menší zatlačení ruské sféry. O přímou konfrontaci a válku s Ruskem, byť zprostředkovaně skrze Ukrajinu, mu ale zřejmě nešlo, i když po roce 2014 asi plánoval opětovné zabrání východních ukrajinských území západní pomocí posílenou ukrajinskou armádou. Když už ovšem válka vypukla, začala bojechtivější část západních elit sledovat cíl oslabování Ruska v dlouhodobějším moderovaném konfliktu při využití Ukrajinců – aniž by Západ musel obětovat vlastní vojáky. Není však ochoten jít do vážné a přímé konfrontace s Ruskem, a není ani ochoten pomoci Ukrajině natolik, aby byla schopna dobýt zpět všechna Ruskem zabraná území. A další umírněnější část západních elit jistě realisticky vnímá nesmyslnost dalšího válčení a ztráty, které to i Západu přináší a chtěla by konflikt ukončit. Mnozí však nemají odvahu to vyslovit nahlas.
Není ovšem vyloučeno, že bojechtivější část západních elit chtěla skutečně Rusko k válce vyprovokovat. Nikoli však proto, aby se tím získala záminka pro přímou válečnou konfrontaci s Ruskem. Na to Západ nemá sílu a ani by z toho neměl profit. Ale mohly uvažovat, že by tím mohla být oslabena Putinova pozice pod tíhou válečných obětí a výdajů a sankcí ze strany Západu – následně by se otevřel prostor pro nastolení režimu, který by byl Západu a jeho zájmům více nakloněn. Nebo mohl Západ kalkulovat, že válkou Rusko celkově oslabí pro získání lepší a silnější pozice vůči němu v nadcházejících desetiletích. Takto by bylo možné vysvětlit, proč západní představitelé oponovali možnosti dohody o ukrajinských ústupcích a stažení ruských vojsk. Zda se takové úvahy mezi západními politiky objevily je však sporné, neboť dnešní konflikt je nevýhodný a oslabující i pro Západ.
Fakt, že Západ ani nikdy Ukrajině nepomáhal dost na to, aby mohla pomýšlet na vytlačení Ruska ze všech svých původních území tak či tak jasně dokazuje, že Západ nikdy přímo proti Rusku válčit nechtěl. Západ chtěl nanejvýš rozšířit svou sféru vlivu na východ a Rusko poněkud oslabit. Ale o přímé konfrontaci s Ruskem nikdy neuvažoval.
Jestli Západ vskutku kalkuloval, že tento konflikt povede k oslabení Ruska, je otázkou. Faktem ale je, že se oslabil spíše sám. Konflikt ho stojí peníze a výzbroj, přičemž Rusko se podle všeho na rozsahem omezený konflikt na Ukrajině dokázalo dobře adaptovat, z větší části eliminovalo dopady západních sankcí, zlepšilo fungování armády, efektivně zbrojí a jeho ekonomika roste (i pro něj je však válka celkově ztrátový podnik).
Zrcadlovým odrazem neochoty Západu jít do skutečné války s Ruskem je ovšem také neochota Ruska jít dále na západ. Ruské tažení se zjevně týká jen Ukrajiny a svým způsobem dokonce jen její určité části. Strašení, že po Ukrajině přijdou na řadu další evropské země, není na místě.
Můžeme shrnout: kdyby Západ opravdu mohl a chtěl jít do otevřené a rozsáhlé válečné konfrontace s Ruskem, dávno by to udělal. Zjevně mu o to nejde a ani na to nemá, nanejvýš chce Rusko oslabit rukama a obětováním někoho jiného. To není právě sympatická a morálně přijatelná strategie, nicméně znamená, že reálně napadení Ruska Západem nehrozí. Nehrozí však ani postup Ruska dále na západ do Evropy.