Proč tedy Wewelsburg a proč SS? Aquino sám pokládá roku 1972 druhou otázku ve svém článku „That Other Black Order” [Ten druhý Černý řád], jenž vyšel v časopise Církve Satanovy The Cloven Hoof. Říká, že SS „ztělesňovala živoucí plán pro ideální národně-socialistický stát”, jenž byl řízen „dle iracionálních principů”. Estetika a design se považují za důležité: vůdcové SS „následovali i podporovali praktiky, které, v kontextu našeho satanistického rituálu, zahrnovaly specifický design pro operativní i ilustrativní efekt” (Aquino 1972). Wewelsburg je popisován prostřednictvím citátu, v němž je Himmler a jeho generálové přirovnáváni ke králi Artušovi a jeho rytířům kulatého stolu, včetně zprávy o kryptě jakožto hradní „svatyni svatých” (což je výraz, jenž se také nachází např. v Höhnově knize) (Aquino 1972). (15) Rytířský aspekt SS a odkazy na Grál jsou tedy opakujícími se tématy v populární kultuře, vědeckých zprávách o Wewelsburgu i základních principech Řádu. (16)
Aquino i Flowers – jenž má rovněž doktorát – vyjadřují silně skeptický postoj k většině „blábolů /…/ o ,okultním nacismu’” (Flowers 1987b:57) a povzbuzují členy Řádu, aby ohledně tématu studovali knihy, které se doporučují v seznamu četby Setova chrámu (Aquino 1976-2003). Jeho Oddíl 14, „Fašismus, totalirarismus a magie” obsahuje množství literárních děl i film, včetně dokumentárních. Jedná se však o směsici vědecké práce a kryptohistorie, což je samozřejmě nejvíce informativní, nebýt určitého nedostatku kritického odstupu od jistých titulů. Zatímco je například Ravenscroftovo Kopí osudu okomentováno jako „čtěte kriticky, ale pozorně”, neuvádí se nic podobného o The Voice of Destruction (1940) od Hermanna Rauschninga, dílu všeobecně považovanému za falešné (např. Kershaw 1998:xiv). Ve skutečnosti na Rauschninga odkazuje Aquino i Flowers (Aquino 1975-2010:102; Aquino 2009:611; Flowers 1997:120). Že má historická přesnost fundamentální důležitost však osobně potvrdil Aquino v e-mailové zprávě, v níž laskavě odpovídá na mé dotazy a tvrdí, že je to zcela důležité z hlediska historických záznamů. To však neznamená, že současný/budoucí vývoj a experimentování s takovými principy se musí uzavřít vědění o nacistech z třicátých až čtyřicátých let a budoucím ambicím či očekáváním. Měli bychom se chopit zajímavých a stimulujících myšlenek a jít s nimi vpřed, ne vzad. (Aquino, e-mail, 2012-06-22) Rovněž říká, že symbol černého slunce „je spíše předmětem senzacechtivosti” a nemá žádnou zvláštní magickou důležitost ve srovnání s jinými národně-socialistickými/SS designy (ibid.). Samozřejmě by se o tom dalo dále diskutovat, pokud jde o různé možné nenacistické významy, které lze k černému slunci připsat, přinejmenším ty spojované s alchymií. Na současném kontextu je však zajímavé vzdalování se od „vulgárního” používání tohoto konkrétního symbolu. Tímto se také zdůrazňuje, že ačkoliv se Řád zjevně považuje za jakéhosi duchovního dědice téže germánské tradice, která inspirovala SS, distancuje se od podobných poválečných skupin v Německu/Rakousku (srov. Mund & von Werfenstein 2004; Siepe 2009).
Dobrý příklad hledání přesnosti se nachází v Aquinově dlouhé práci o historii Církve Satanovy, kde diskutuje o rituálu „Die Elektrischen Vorspiele”, vydaném v LaVeyových Satanských rituálech (1972). Zde nejen opravuje chyby v jazyce a chybné domněnky o okultních aspektech SS a SD (Sicherheitsdienst), ale rovněž sleduje původ rituálu ne k SS – jak tvrdil LaVey – ale s větší pravděpodobností ke kinematografii německých expresionistů z dvacátých let 20. století (Aquino 2009:241-242; srov. Flowers 1987a). V odpovědi na mou otázku ohledně jeho nejdůležitějších zdrojů nacistického okultismu Aquino odkazuje na „kompletní archeologické, magické a administrativní záznamy Ahnenerbe /…/ v budově Národního archivu Spojených států, Washington, D.C.” (Aquino, e-mail, 2012-06-22). Vědecký přístup převládá rovněž ve spisech Flowers. V Lords of the Left Hand Path, oddíl o „Zdrojích ke studiu nacistů a magie” prohlašuje, že: Hlavní primární zdroje pro studium magických či náboženských aspektů národně-socialistického hnutí v Německu by byly archivy Ahnenerbe, jakož i mnoho oficiálních publikací SS, Rosenbergův úřad a další odbory NSDAP. Nejhodnotnější sekundární studie poskytují Klaus Vondung (1971), Michael Kater (1974) a Ulrich Hunger (1984) (Flowers 1997:123). Všechny tři zmíněné studie jsou disertační práce a jistě by patřily k povinné četbě, pokud by někdy měl existovat základní kurz nacistického okultismu. Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s díly Aquina a Flowerse by mohlo být překvapivé zjištění, že jejich vědění o esoterických aspektech nacistického Německa má ve skutečnosti mnohem lepší základy, než je tomu u některých autorů oficiální vzpomínkové kultury. Nicméně se jako v případě Sickingerova článku zdá, že se Aquino a Flowers přes svůj kriticky přemítavý postoj dostávají do stejné pasti, pokud jde o zhodnocení jejich zdrojů, alespoň když tyto významně rezonují s jejich magickou ideologií.
15 V poznámce pod čarou mnohem pozdějšího data Aquino tvrdí, že „Valhala a vlastně zbytek Wewelsburgu jsou chybně popsány prakticky ve všech populárních zprávách” a doporučuje Hüserovu knihu a antologii, kterou editoval Schulte (2009), zvláště Siepův článek (Aquino 1972, pozn. 835).
16 Viz rovněž Flowers 1995:19.