Střízlivý rozbor rusko-ukrajinského konfliktu III

I sám S. Bandera bral nacisty jen jako nástroj pro svržení sovětské nadvlády. Když v červnu 1941, po osvobození Lvova a bez kontaktu s německým velením Bandera vyhlásil nezávislou Ukrajinu, Hitler na tuto skutečnost zareagoval velmi agresivně. Banderu a s ním velkou část ukrajinských nacionalistů nacisté zatkli a uvrhli do koncentráků (perzekvována byla i Banderova rodina). Když se tedy ukázalo, že ukrajinští nacionalisté jsou až příliš iniciativní a nestojí o Ukrajinu ovládanou protentokrát Říší, nýbrž prostě chtějí jen samostatnou Ukrajinu, stali se obětí perzekuce i ze strany Němců. V roce 1944, kdy už německá Říše spěla k porážce, byl Bandera propuštěn a nacisté se ho snažili přimět ke spolupráci, aby ukrajinské nacionalisty využili. Avšak Bandera to odmítl a uprchl z Berlína. Nacisté brali Ukrajince jako podřadný národ a levnou pracovní sílu. I oni se dopustili na Ukrajině mnoha zločinů a mnozí Ukrajinci byli zataženi na práce do Německa, kde jich nemálo zahynulo. V tomto ohledu – tedy obviňování protistrany z paktování se s krvavým diktátorským režimem – navíc Rusové nemají zameteno před vlastním prahem, protože u nich zase Stalin a další bolševičtí zločinci mající na rukou mnoho ukrajinské i jiné krve už zase nabírají na popularitě, v Rusku se jim vztyčují pomníky a pojmenovávají se po nich ulice.

Rusové se neměli nechat vyprovokovat k tak agresivnímu pojetí tažení na Ukrajinu, tedy k útoku i na její západnější části – a k raketovým útokům na civilní cíle po celé Ukrajině. Neměli nikdy útočit a proniknout dále než jen na východní část ukrajinského území, byť s tím, že budou ochotni jednat o stažení za určité závazky. I tak je to prostě přehnané. Neměli a nemají také útočit ze vzduchu na ukrajinská města, civilisty a infrastrukturu na západ od zabraných území. To vyvolává dojem, že Rusové skutečně chtějí expandovat dále než tam, kde je to obhajitelné. Navíc je to spojeno s utrpením a oběťmi na civilním obyvatelstvu, což rovněž nelze zcela obhájit a snižuje to sympatie vůči Rusku na mezinárodní scéně. 

Jistě lze připustit, že ruské preventivní tažení výhradně na fakticky už odtržený východ Ukrajiny by bylo vcelku ospravedlnitelné. Jedná se o území svou podstatou převážně ruské či alespoň prorusky orientované a bezprostředním cílem zde zřejmě bylo znemožnění možnosti, že by ukrajinská armáda, vyzbrojovaná podvodně jednajícím Západem, mohla opět zaútočit a přičlenit východní a jižní oblasti zpět pod vládu Kyjeva. Avšak válečné tažení Ruska mělo být pojato právě takto omezeně, aby bylo možné ho ospravedlnit. K eliminaci rizika, že by ukrajinská armáda se západní pomocí opět dobyla východní regiony a k jejich přičlenění k Rusku by stačila omezenější operace v tomto prostoru – stejně jako v případě Krymu je prostě mělo zabrat a opevnit nově vymezené hranice bez další eskalace konfliktu (tj. nic dalšího směrem dál na západ nepodnikat). Místo toho Rusko přistoupilo k příliš maximalistickému pojetí války proti celé Ukrajině. Jednu chvíli táhla ruská armáda přímo na Kyjev (ať byly cíle tohoto tažení jakékoli) a ruské raketové útoky opakovaně směřovaly na střední i daleko na západní Ukrajinu, někdy dokonce až na Lvov, což je už nedaleko hranic s Polskem.  

Problematické je i obviňování z genocidy Rusů na Donbasu. Doklady o masové genocidě a vyhlazování neexistují, doložené je jistě větší množství izolovaných excesů, ovšem těch se dopouštěla i ruská strana. Na alternativě se toho hodně napsalo o útlaku Rusů ze strany Ukrajinců, ale existují i opačné případy. To platí třeba pro Horlivku, kterou v roce 2014 obsadil Igor Bezler – a podle samotných separatistů očividně nikoli po dobrém, protože zakladatel a vůdce donbaských separatistů Igor Strelkov vzpomínal, že „bez mé pomoci by Bezler nikdy Gorlivku neobsadil a proto mi byl trochu zavázán“. Záhy byl namísto starosty instalován „lidový starosta“ Vjačeslav Ponomarjov. Ten se na videích sám s gustem chlubil novinářům, jak místní bankéře přesvědčil k financování separatistů tím, že jim přiložil pistoli k hlavě nebo do rozkroku. Nechával se natočit, jak novinářům vyhrožuje že je postřílí. Zřídil sklepní mučírnu „ukrajinských špionů, sabotérů a diverzantů“, kam opět zavřel i některé novináře. A záhy se našla mrtvola pro-ukrajinského radního Rybaka, utopená v místním rybníce a s rozřezaným břichem a údajně i vypíchnutýma očima poté, co jej separatisté zatkli za zločin vyvěšení ukrajinské vlajky na radnici.

Ovšem ani to, čeho se občas dopouštěli Rusové vůči Ukrajincům, nelze považovat za genocidu. I zde se jedná o izolované excesy. Je samozřejmě možné, že těchto excesů se častěji dopouštěla jedna ze stran, možná se jich vskutku dopouštěli častěji Ukrajinci vůči Rusům než naopak. Ale to je těžko posoudit. Nezdá se však, že by se jich dopouštěli výhradně Ukrajinci a Rusové byli vždy jen oběťmi.

Jistě však nelze popřít, že i Ukrajinci se dopustili zločinů. Ukrajinská armáda po léta nevybíravě útočila dělostřelectvem a raketami na Doněck, včetně obytných budov s civilisty, což mezi nimi vedlo k množství obětí. Těmito teroristickými útoky zabíjela své vlastní obyvatele ruského etnického původu. Ukrajinskou armádou obklíčený Luhansk byl ostřelováním zdemolován natolik, že se podobal Stalingradu za II. světové války. Ukrajinská armáda a zvláště jednotky domobrany se chovali na východě Ukrajiny jako dobyvatelé, dopouštěli se terorizování místních a rabování obchodů. 

Velkou část civilních obětí na obou stranách je však možné brát jako nechtěný následek dlouhotrvajícího konfliktu. Mezi lety 2014 a 2022 probíhala na Donbase jakási utlumená permanentní válka spojená s lokálními střety a ostřelováním, a to na hustě osídleném území, takže logicky docházelo i ke ztrátám na civilním obyvatelstvu. Ovšem ve většině případů nedopatřením a na obou stranách. Těžko to lze označit za masovou cílenou genocidu z kterékoli strany.

Jediné, co zdá být vůči Ukrajině jasně oprávněnou výtkou, je tedy útlak a zločiny vůči Rusům. Ale v tom si nemají obě strany příliš co vyčítat. Nějakých zločinů se Ukrajinci na Rusech jistě dopustili. Ale stejně tak Rusové na Ukrajincích. Argumentace tohoto rázu se nedá přijmout ani z jedné strany. Jednostranné vykreslování jedněch výhradně jako agresorů a druhých jako obětí nelze považovat za víc než agitaci a propagandu. Totéž platí i historicky. Banderovci a UPA se dopustili zločinů, Rusové na Ukrajině ale taky (především v podobě cíleně vyvolaného hladomoru, který si vyžádal miliony životů, ale také likvidací ukrajinské inteligence a všeobecného teroru). S tím, co na Ukrajině kdysi Sovětský svaz prováděl, se nelze divit, že láskou k Rusku Ukrajinci neplanou.

Jistě nelze vyloučit, že zločiny Ukrajinců vůči Rusům byly častější než naopak a je pravdou, že na Ukrajině od jisté doby začalo docházet k všeobecnému útisku ruského a rusky mluvícího obyvatelstva; zvláště se situace vyhrotila po roce 2014, kdy byl s pomocí Američanů svržen proruský vítěz voleb V. Janukovič, s jehož vítězstvím se západnější část Ukrajiny nebyla ochotna smířit. Právě od té doby se také začal ukrajinský nacionalismus vyhrocovat, začalo narůstat nepřátelství vůči Rusům a logicky vyvolávat protireakci v podobě rostoucího separatismu na východě a jihu země. Přesto však nemá cenu se z hlediska morálních výčitek stavět jednoznačně na kteroukoli stranu. I proruští separatisté se vůči Ukrajincům ledasčeho dopustili. 

Jediným řešením je obě znepřátelené strany od sebe oddělit s nadějí, že v budoucnu hlavy vychladnou a na vzájemná příkoří bude postupně zapomínáno. Proces takového zapomínání však byl touto válkou zcela přerušen. V tomto kontextu je však postoj Ruska chtějící jen menší východní a jižní část Ukrajiny racionálnější. Pokud by se Ukrajina smířila se ztrátou regionů, které nikdy plně ukrajinské nebyly, mohl by být mír nastolen ihned. A vcelku malé rozšíření ruského území směrem na západ, navíc jen o území historicky a etnicky skutečně převážně ruské, je celkem přijatelnou kompenzací velkému rozšiřování západních struktur (NATO, EU) směrem na východ.

Zdá se ovšem, že další ruské požadavky jsou příliš maximalistické, jako plně neutrální Ukrajina, značné omezení ukrajinských ozbrojených sil atd. To jsou radikální zásahy do státní suverenity. Rusko by mělo uznat, že pokud mu nějaký stát vydá část území, je to dost velký ústupek a že na oplátku samo musí učinit nějaké ústupky zájmům druhé strany. Z ruské strany se jako rozumné jeví, že Ukrajina zůstane neutrální (nevstoupí do NATO) a vzdá se jakýchkoliv snah získat zpět území odstoupené Rusku, tedy nikdy nebude podnikat jakékoli pokusy o jejich zpětné dobytí ani útoky na ně. 

Důsledky ambicí velmocí mající Ukrajinu za svou figurku na šachovnici jsou pro ni děsivé, ale ani pro ostatní není válka nijak výhodná

Výsledky západní arogance, ukrajinské důvěřivosti vůči Západu, vnitřních třenic na Ukrajině a přehnané reakce Ruska jsou pro Ukrajinu děsivé. Výsledkem uplynulých let války byla Ukrajina vážně zdevastována a poničena, pětina území je už natrvalo zabrána Ruskem. Padly statisíce vojáků, materiální škody jsou nesmírné, třetina obyvatelstva odešla do zahraničí. Nyní je zjevné, že Západ sice hovoří o porážce Ruska, ve skutečnosti se jí však bojí a žádný otevřený konflikt s ním v žádném případě nechce. Zbraně dodává pouze takové a v takových počtech, aby Ukrajina rychle neprohrála, ale nikoliv aby mohla pomýšlet reálně na vítězství. Ofenzíva roku 2023, do níž ukrajinskou armádu Západ natlačil, nemá přes ohromné oběti výsledky. Znovudobytí okupovaných území je zjevně iluze.

Na konferenci ve Vilniusu Ukrajina mohla jasně spatřit, že ji do NATO ve skutečnosti vážně nikdo nechce. Kauza obilní krize jí zase ukázala, že v EU ji berou jako někoho podřadného, na jehož úkor si prosazují vlastní zájmy (a tak by vypadalo i její členství v EU). Pozdě si naivní Ukrajinci uvědomují, že západní velmoci nemají v konfliktu stejné zájmy jako Ukrajina, která je však na Západu dnes zcela závislá. Naivní a nerozvážní ukrajinští představitelé podcenili míru pokrytectví a neupřímnosti západních politiků, hluboký rozpor mezi jejich slovy a činy, nedokázali správně analyzovat skutečné zájmy svých partnerů a podcenili nebezpečí Ruska.

Zelenskyj oprávněně nemá pocit vděku a má za to, že jeho tvrdý protiruský kurz nebyl Západem dostatečně oceněn. Původně byl ochoten jít na připravenou kompromisní dohodu s Rusy. Jít do zničující války ho přiměl Boris Johnson a Američané. Kromě statisíců mrtvých a zničené vlastní země zatím nedosáhl ničeho. Ukrajina jen zabředla do dlouhé války se silnějším nepřítelem. Měl být však prozíravější a lépe předpokládat, co lze a nelze od západních spojenců očekávat. Stačí si vzpomenout na Vietnam, Irák a Afghánistán – jak probíhaly a dopadly tyto konflikty. USA v nich od jisté doby najednou už nechtěly pokračovat. A stačí si vzpomenout, co se potom s těmito zeměmi dělo a děje a jak dopadli tamější západní spojenci, příliš optimismu ukrajinské straně nezbývá. V USA ohledně jejich angažovanosti v zahraničních konfliktech zjevně panuje jakási podivná kombinace kovbojské lehkovážnosti/avanturismu, naivity, prospěchářství a neochoty k velkým vlastním obětem. Napřed s nadšením a skrytými prospěchářskými motivy někoho podpoří, ovšem jen omezeně, aby je to příliš nezatěžovalo a nepoškodilo (nebo samy provedou invazi, ovšem vždy jen do slabé země, kde je tažení nestojí příliš mnoho životů a výdajů). Později nadšení a odhodlání opadá, eskalaci vyžadující větší zapojení odmítají, a nakonec se stáhnout. Ze strany Zelenského to však byla i naivita a neschopnosti reálně zvážit situaci, když se rozhodl spolehnout na Západ a od dohody s Rusy ustoupit. Také měl lépe zvážit možnosti své ve srovnání s Ruskem po všech stránkách slabší země. 

Z tohoto konfliktu však zcela evidentně neprofituje ani nikdo další, všichni jen ztrácejí vojáky, výzbroj a finanční prostředky. Rusko-ukrajinský konflikt se ve výsledku stal bezednou černou dírou pohlcující životy, peníze a materiál ze všech stran. Nikdo z toho nemá prospěch, všichni tratí. I Rusku, které se konfliktu ekonomicky i jinak celkem dobře přizpůsobilo, přináší pokračování války víc škod než užitku: ztratilo velké množství mužů, mnoho dalších emigrovalo před hrozbou mobilizace do zahraničí, přišlo o množství válečné techniky a výzbroje, stálo ho to velké prostředky, zvýšení státního dluhu, nutnost zvýšit daně a omezení civilních výdajů. Ruská ekonomika je kvůli přechodu do válečného režimu zasažena nedostatkem pracovních sil, vysokou inflací, nutností vyšších úrokových sazeb a jistým poklesem životní úrovně.

Zdá se, že velká část v tomto konfliktu nějak zapojených je z toho unavených a přáli by si, aby konflikt co nejdříve skončil. Jsou to však ti, jejichž hlas nemá váhu (na první místě ti přímo nasazení v bojích a jejich rodiny) nebo ti, kteří se to neodváží říci nahlas (politici, kteří nechtějí vypadat, že nahrávají nepříteli). Vedle toho jsou však stále ve hře západní kalkulace o oslabení Ruska, rostoucí ruské sebevědomí a agresivní frakce v ukrajinské politice a veřejnosti. To znemožňuje jak rozumné kompromisní řešení, tak uznání faktu, že pozitiva z pokračování války už nikomu žádná neplynou (kromě těch, kteří z války evidentně profitují, jako zbrojaři).

Uzavření míru spojeného se vzdáním se části území by bylo nejlepší i pro samotnou Ukrajinu

V každém případě je jasné, že Ukrajině nic jiného než usednutí k jednacímu stolu s Ruskem nakonec nezbude – ať budou požadavky Ruska jakkoli maximalistické (i když nemusí být všechny oprávněné, nelze se než smířit s tím, že Rusko je a bude v pozici silnějšího a ten při vyjednávání vždy určuje podmínky). Prvotní úspěchy proti ruské armádě a bojové nadšení jsou pryč, skoro všichni profesionální a schopní ukrajinští vojáci jsou po smrti nebo zmrzačení. Obrovské množství Ukrajinců, včetně bojeschopných mužů, emigrovalo a bojovat zjevně nechce – a mimochodem, mnoho z nich uteklo i přímo do Ruska. Ve skutečnosti by zřejmě i mnozí Ukrajinci už chtěli uzavření míru s Ruskem i za cenu odstoupení některých území.

Z přesvědčení a idealismu už v ukrajinské armádě bojuje jen málokdo. Většina vojáků jsou nyní nezkušení nováčci a amatéři a naprostá většina z nich bojuje z donucení anebo jsou přilákáni vysokým žoldem. Jen díky tomu jsou ochotni bojovat – ovšem k tomu musí dostávat štědré financování ze Západu, zejména z USA. Ukrajinské ozbrojené síly tak udržuje v chodu jen podpora ze Západu, a to nejen pokud jde o výzbroj a munici, ale i pokud jde o udržování samotné živé síly. 

Výpad do Kurské oblasti v srpnu 2024 byl jen zbytečným marnotratným gestem, který na celkový průběh a výsledek války nemá vliv a Ukrajina v něm ztratila velkou část zbývajících elitních vojenských sil. Trochu to připomíná Hitlerův zoufalý výpad v Ardenách na přelomu let 1944 a 1945. Prodlužováním konfliktu už Ukrajina nic nezískává. Dosažení dohody o míru a přiměřené ústupky by bylo v jejím nejvlastnějším zájmu. S pokračující válkou jen ztrácí další lidi skrze emigraci, další vojáky v bojích, dále budou ničena její města a infrastruktura. Čím déle tu bude trvat, tím více bude slábnout, tím více bude mít Rusko navrch a tím horší pak bude její pozice v mírových vyjednáváních, ke kterým stejně jednoho dne bude muset dojít. Přitom je jasné, že Ruskem obsazená území už zpět nezíská. Zato toho může ztratit ještě víc.

Je vůbec zarážející, jak někteří zastánci Ukrajiny vůbec neuvažují o tom, jaké následky další pokračování nebo dokonce eskalování války může mít právě pro samotný ukrajinský národ. I kdyby se nějakým zázrakem za cenu totální mobilizace obyvatelstva podařilo Rusko porazit (ale i tak je to nemožné), výsledkem by bylo naprosté zdecimování ukrajinského národa, což by stejně nebylo možné označit za vítězství. Tak či tak pokračování konfliktu znamená pro Ukrajinu další krvácení lidského potenciálu, které časem může nabýt skutečně zničujících rozměrů. Je také otázkou, kolik prostých Ukrajinců je vlastně pro další pokračování války a kolik by chtělo raději mír za odstoupení beztak problematických území Rusku.

Skutečnost je taková, že zcela uspokojivého stavu z pohledu Ukrajiny, tedy stabilní a homogenní společnosti, by mohlo být dosaženo pouhým odsunem ruskojazyčného obyvatelstva z jihu a východu Ukrajiny do Ruska – stejně jako se s německým problémem takto rázně a jednou provždy vypořádaly české země po II. světové válce. To je ovšem při dnešní situaci Ukrajiny čirá fantazie. Ukrajina směřuje k porážce, takže nemůže pomýšlet ani na vytlačení ruských vojsk z východních území a Krymu, natož na odsun tamních obyvatel.

Leave a comment