Mezi válkami, v roce 1934, vyšla kniha italského myslitele Julia Evoly s názvem Vzpoura proti modernímu světu (RMW) [Česky knihu v roce 2020 vydalo nakladatelství Sol Noctis]. Tehdejší Velká válka, která samozřejmě ještě nebyla známá jako první světová válka, byla nejničivější v historii a měla znamenat konec všech válek. V době, kdy Evola RMW psal, však byla další nevyhnutelná a napětí knihy odráží její místo v historii. Dala by se to považovat za poslední knihu trilogie, která zahrnuje Spenglerův Úpadek Západu (1918) a Guénonovu Krizi moderního světa (1927). Tyto knihy ovlivnily Evolu a obě přeložil do italštiny.
Evolova ústřední teze je částečně historiografická a částečně metafyzická a spočívá v tom, že moderní svět ztratil kontakt se svou tradicionalistickou, duchovní minulostí. Nejde jen o konzervativní odvolání se na nostalgii, stesk po 50. letech 20. století nebo edwardovské éře. Evolův časový rámec byl mnohem širší. Existuje však jedna výhoda, kterou my, moderní lidé, máme oproti nevinné, tradicionalistické, hluboce duchovní době, nad jejímž koncem Evola naříká: „Téměř každý národ si uchovává vzpomínku na katastrofu, která ukončila předchozí cyklus lidstva.“
My, moderní lidé, máme nejen historii, ale i historiografii. Minulé epochy, které věděly o katastrofě ukončující cyklus, nevěděly, co to bylo, co ji způsobilo nebo jak se dá zabránit další katastrofě. Byly to děti, bez skutečných vzpomínek. To je význam scény v Platónově Timaiu, ve které je Solón lehce kárán knězem za to, že Řekové tak dlouho neměli psaný jazyk, a proto byli sami jako děti. My jsme alespoň předem varováni historií, jejími cykly a dramatickými mezihrami. A silným hlasem mezi těmi, kteří nás varují, je hlas Evoly.
To, co Ital nazývá „chtonickými“ neboli pozemskými náboženstvími, nahradilo pohanské, spiritualistické systémy víry s katastrofálními následky. Pokud jde o historii, Evola hledá osvícení ohledně toho, co bylo ztraceno v naší post-lapsarské době, v mytologii dávné minulosti:
“Z mého pohledu jsou v dějinách důležité všechny mytologické prvky, které nabízejí, nebo všechny mýty, které vstupují do jejich sítě jako integrace „významu“ samotných dějin.”
Toto odráží mytické hledání J. G. Frazera v knize Zlatá ratolest, na kterou se Evola odkazuje v RMW. Hledání smyslu je však pro Evolu podmíněno metafyzickým aspektem, konkrétně pokud jde o roli neviditelného světa:
“V tradičních společnostech byl „neviditelný“ prvek stejně reálný, ne-li reálnější , než data poskytovaná fyzickými smysly. Každý aspekt individuálního i společenského života lidí patřících do těchto společností byl touto zkušeností ovlivněn.”
Pokud jde o jakékoli opětovné spojení s nevinnou dobou, které Evola vidí v oživení klasického světa, nejde tradiční cestou, která vede přes renesanci. Tvrdí, že se jedná o falešnou historiografii a navrhuje alternativní most mezi moderním a tradicionalistickým světem:
“Pravdou je, že pokud po pádu antického světa existovala civilizace, která si zasloužila označení renesance, byla to civilizace středověku. Ve své objektivitě, mužném duchu, hierarchické struktuře, hrdé antihumanistické jednoduchosti, tak často prostoupené smyslem pro posvátnost, představoval středověk návrat k počátkům.”
To je důležitý bod. Možná nám byla renesance s jejím úžasným sochařstvím, uměním a paláci prodána jako fons et origo naší současné civilizace (takové, jaká je), zatímco jsme se měli dívat dále do minulosti. Filosoficky vzato, anselmové, abelardové a augustiniové vdechli lingvistické filozofii více života než Giovanni Pico della Mirandola (kterého velmi obdivuji) nebo Giordano Bruno, kterému se zde Evola vysmívá. Evola považuje renesanci za přehnanou a nemá čas na humanismus. Je až příliš úzce spjata s individualismem, který je zase zodpovědný za demokracii. Všechny tyto prvky Evola považuje za zodpovědné za naši moderní tíživou situaci, nebo alespoň za svou, téměř před stoletím.
Evola píše, že tradiční civilizace se od naší dekadentní současnosti liší svým pojetím „nejvyšší autority“. Tato královská sankce neměla žádný politický rozměr – jednalo se o pozdější a zničující vývoj – a garantem autority nebyla „pouhá síla, násilí nebo přirozené a světské vlastnosti, jako je inteligence, moudrost, fyzická odvaha… Kořeny autority měly naopak vždy metafyzický charakter.“
Mezi neviditelnou a viditelnou rovinou musí samozřejmě existovat prostředník, který zajišťuje obchod pro prosperitu Evolova zlatého věku. Evola sestavuje seznam starověkých a tradičních společností, jejichž vládci byli schváleni nečasovými, ale vykonávali úřad mostu neboli pontifika mezi bohy a lidmi, kterým tento vyslanec božství vládl. Mýtus a rituál zde nejsou odlehlé výjimky spojené s nějakou vágní metafyzickou sférou, ale součástí úřadu vládce. Vládci jsou spojováni se sluncem, Králem lesa a dalšími přírodními a nadpřirozenými jevy – opět se jedná o podobné území jako Frazerovo – ale je to právě sféra neviditelného, která poskytuje vládci povolení nad ovládanými. Taková společnost je hluboce antidemokratická.
Guénon ovlivnil Evolu tím, že kritizoval demokracii i individualismus a zavedl koncept Kali Yugy, „temného věku“ neboli posledního civilizačního cyklu. Tento koncept se za téměř století od vydání RWM stal ještě temnějším. Individualismus je systémem pro vůli, která by fragmentovala a rozebrala posvátnost tradice a vedla k falešnému grálu demokracie:
“,Vůle’ ve smyslu individualistické svobody těch, kteří vlastní půdu, rozdělit si majetek, rozdělit ho a oddělit ho od dědictví krve a přísných norem otcovského práva a prvorozenství skutečně představuje jeden z charakteristických projevů degenerace tradičního ducha.”
Individualismus se ze své podstaty vzdaluje od kmene, kádru, smečky. V konečném důsledku od tradice, která nás spojuje, nebo by měla spojovat, pokud chceme žít ve zdravých společnostech. Tato atomizace může vést pouze k degeneraci, jelikož nadřazené rasy vymírají pod nevyhnutelnou logikou individualismu, která zejména v takzvaných současných „vyšších třídách“ způsobila, že lidé „ztratili veškerou touhu plodit“. Tak je to dnes mezi bílými rasami.
Evola demokracii stejně odmítá, ba dokonce ji dusí už v kolébce:
“Řeckou demokracii, spíše než dobytí řecké civilizace, je třeba považovat za vítězství Malé Asie a jižní polokoule nad prvotními helénskými kmeny, které byly příliš slabé a rozptýlené na to, aby reagovaly.”
Evolův postoj k demokracii je zcela pochopitelný. Byl aristokratem. Kdyby si to přál před svou smrtí v roce 1974, mohl se stát plnohodnotným „umělým“ mafiánem, jehož rodina by se dala vysledovat až na Sicílii. (O tom by se dal natočit dobrý film). Evolovi by se proto dalo odpustit i malé zvláštní prohlášení ohledně role jeho vlastní pokrevní linie v jeho analýze:
“Étos nadřazenosti nad světem, dominantního klidu a neochvějnosti v kombinaci s připraveností na absolutní velení, který zůstal charakteristickým znakem různých aristokratických typů i po sekularizaci šlechty, musí být považován za ozvěnu onoho prvku, který byl původně prvkem královským, duchovním a transcendentním.”
Pokud jde o kmen, o kterém nyní máme podezření, že dominuje světu ze stínů, Evola vydává varovný tón. Dokonce i v úvodu k vlastnímu vydání Protokolů sionských mudrců Evola varoval před posedlostí vnímat „Žida všude jako deus ex machina “. Není vhodné podceňovat moc Židů, ale je také nezdravé vidět jejich vliv v každém detailu života a stát se posedlým.
Evola byl také zkušeným studentem okultismu (spíše než okultistou). Velká část okultismu „funguje“ prostřednictvím korespondencí a Evolovo okultní vzdělání se snadno přenáší do jeho mystické antropologie:
“Podstatným rysem mýtu a symbolu je, že oba mají tendenci sdělovat více významů, které musí být jasně odděleny a metodicky přiřazeny do různých kategorií pomocí adekvátních interpretací.”
Dešifrování minulosti je dvojnásobně obtížné, pokud je tato minulost sama zapsána zašifrovaně. Mystickou povahu rituálů a obřadů lze tedy chápat jako interpretaci, a to interpretaci, která se soustředila na provádění iniciačního obřadu (například řecké eleusinské mystéria):
“Rád bych zdůraznil, že ve světě Tradice byla iniciace ve svých nejvyšších formách chápána jako intenzivně reálná operace, která byla schopna změnit ontologický status jednotlivce a naroubovat na něj určité síly světa Bytí neboli nadsvětí.”
Pokud jde o rozdíl a kompatibilitu mužů a žen, stejně jako dnešní levice vidí všude patriarchát, tak Evola viděl matriarchát, a to nevěstí nic dobrého pro civilizaci:
“Období, ve kterých ženy dosáhly autonomie a převahy, se téměř vždy shodovala s epochami, které se ve starověkých civilizacích vyznačovaly zjevnou dekadencí.”
A jak vědecká teorie rychle přebírala kontrolu, měnila se i samotná podstata času. Čas je nyní mechanizovaný, rozdělený do jednotek, které ho ve skutečnosti činí kvaziprostorovým. Evola nachází v antickém světě jinou časovou kalibraci: „V mnoha ohledech můžeme souhlasit s Hubertem-Maussem, který řekl, že starověký kalendář označoval periodicitu systému rituálů.“
Pokud jde o obvinění z rasismu a fašismu vznesená proti Evolovi, ta jsou založena na naivním předpokladu, že se nejedná o žádoucí postoje, což nemusí nutně platit, v závislosti na etnické perspektivě. Levice často obhajuje komunismus tvrzením, že dosud nebyl správně aplikován a že jsme dosud nezažili „správný druh“ komunismu a jeho výhody. Nemohla by pravice proti tomu oponovat stejným způsobem a tvrdit, že jsme dosud nezažili „správný druh“ fašismu?
Pravice by nikdy neměla ztrácet čas obhajobou toho či onoho autora proti obvinění z rasismu. Pro nás to ani obvinění není. „Rasismus“ je jednoduše levicová zkratka pro „rasový realismus“, který zastáváme. Evola se však o rasu nezajímal z biologického ani genetického hlediska:
“Rasa, krev, dědičná čistota krve: to jsou pouze „materiální“ faktory. Civilizace v pravém, tradičním slova smyslu vzniká pouze tehdy, když na tyto faktory působí nadpřirozená a nelidská síla vyššího řádu – síla, která odpovídá „pontifikální“ funkci, složce ritu a principu spirituality jako základu hierarchické diferenciace lidí.”
Evola důrazně hájí různé kastovní systémy a také principy rytířství, které považuje za superindividualistické, a proto zdravé, a zároveň za ztělesnění správného vztahu mezi muži a ženami. Také se zmiňuje o kastovním systému, který je pro naši kulturní situaci, pokud jde o rasu a minulost, velmi relevantní:
“Pokud moderní svět odsuzoval „nespravedlnost“ kastovního systému, mnohem živěji stigmatizoval ty starověké civilizace, které praktikovaly otroctví; nedávná doba se chlubí tím, že prosazovala princip ,lidské důstojnosti’. I to je pouhá rétorika.”
Evola si svůj hněv vyhrazuje hlavně pro malicherné rozptýlení moderního Západu. Opět, psal téměř před 100 lety a kdo může říct, co by si myslel o moderních bláznivinách? Sport, móda, tisk, jazzová hudba, intoxikace; Evola vidí padlý svět, duchovně a v důsledku toho i kulturně:
“Moderní člověk potřebuje tyto degradované a znesvěcené formy jednání, jako by to byla nějaká droga; potřebuje je, aby se vyhnul pocitu své vnitřní prázdnoty, aby si uvědomil sám sebe a aby v podrážděných pocitech našel náhradu za pravý smysl života.”
Tento degradovaný člověk hledá spíše „vznesení a ohromení“ než zážitky duchovní hodnoty.
Můžeme někdy doufat v návrat do Evolových nevinných časů? Je těžké si to představit. Pro Evolu existuje příliš velká propast mezi moderním člověkem a jeho osvícenými předky, rozdíl, který:
“…se týká zkušenostních možností dostupných každému a způsobu, jakým je svět přírody prožíván podle kategorií vnímání a základního vztahu mezi já a ne-já.”
Naše filozofické stanovisko, po staletí degradované a oslabované, nyní stojí proti nám.
Vzpoura proti modernímu světu je hutná, ale zároveň mimořádně čitelná historie úpadku náboženského ducha na Západě, plíživého postupu Kali jugy . Filosofie a epistemologie představují zásadní selhání v tomto úpadku a Evola nás vrací nikoli do nějaké hrubé a venkovské epochy, v níž se všichni můžeme oblékat jako Seveřané a prostřednictvím cosplaye se vracet zpět do spirituality, ale do éry, která byla stejně heideggerovská jako náboženská: „První éra je v podstatě érou Bytí, a tedy pravdy v transcendentním smyslu.“
Pokud se chcete vzbouřit proti modernímu světu, revoluce začíná zde.
Přeloženo z: https://counter-currents.com/2025/05/julius-evolas-revolt-against-the-modern-world/