Co se jeví jako přijatelné řešení
I když napadení Ukrajiny Ruskem se nedá úplně ospravedlnit (zvláště když původně byla napadena celá Ukrajina), dá se říci, že v omezeném rozsahu by se ruská invaze dala svým způsobem morálně a racionálně obhájit – a to jak s ohledem na aktuální situaci (šlo zřejmě o preventivní akci), tak s ohledem na dlouhodobý stav věcí v této oblasti. Zabrání východních a jihovýchodních částí Ukrajiny, kde většina obyvatel skutečně k Ukrajině patřit nechce a necítí se být Ukrajinci, je v souladu s národnostními a historickými reáliemi – a tím je svým způsobem oprávněné. I když válka jistě není tou nejlepší formou provedení.
Spory a tahanice od Oranžové revoluce přes další rozepře až po Majdan a vnitřní krizi mající od roku 2013 podobu jakési občanské války ukázaly, že na Ukrajině není jednotný politický lid, bez něhož žádný stát nemůže v klidu a stabilně existovat. To je ostatně jádro problému: Ukrajina nikdy nebyla vnitřně homogenním jednotným národem, nýbrž vnitřně rozštěpenou společností, jejíž jedna část tíhla k Evropě a druhá k Rusku, přičemž světové války a sovětská éra tyto protichůdné tendence ještě posílily (i když za sovětské nadvlády byly v poválečné době jaksi utlumeny). Ukrajina v hranicích do roku 2022 byla sovětskou byrokracií vytvořená administrativní jednotka, spíše uměle zkonstruovaná než že by odrážela reálnou etnokulturní, politickou, národnostní a historickou situaci v oblasti. Jako administrativní útvar byla v podstatě výsledkem stalinské imperiální politiky, jejíž součástí byla snaha zpřetrhávat národnostní a historické vazby s cílem utvořit homogenní sovětský lid loajální k mocenskému centru v Moskvě. I proto byla k Ukrajině přičleněna i rozsáhlá území s ruským obyvatelstvem – aby vyvážila ukrajinský element a potlačila jeho význam. K tomu se poté přidalo nešťastné připojení Krymu Chruščovem. I v postsovětské éře byla obnova nezávislé Ukrajiny doprovázená spornými momenty. Její prvotní ustavení nebylo ani tak důsledkem uvědomělého boje obyvatel za nezávislost jako spíše výsledkem aktivity místní přežívající komunistické garnitury, která se takto vymezovala proti změnám a reformám probíhajícím v Rusku za Jelcina.
Oddělení celé Ukrajiny bylo pro Rusko těžkou ranou, protože s ní ztratilo velkou část území, které bylo pevnou součástí Ruska po více než 300 let, na kterém je přítomno kompaktní ruské osídlení čítající miliony lidí. Za časů chaosu a oslabení jelcinovské éry nebylo schopno s tím cokoli udělat. Na Západě naopak zavládlo uspokojení ze zatlačení bývalé soupeřící velmoci na východ. Rusko se však s tímto stavem nikdy nesmířilo a bylo otázkou času, kdy to zase dá najevo. Je to zde dlouhodobý postoj bez ohledu na aktuální vládní garnituru. Bylo jasné, že Rusko se časem z rozvratu 90. let vzpamatuje a opět bude důrazně klást na stůl své požadavky, což se také stalo. Za jistý zdroj poučení by mohlo být, k čemu vedlo radikální ponížení a oslabení Německa po I. světové válce.
Pro proevropský střed a západ země jen nepřijatelná orientace na Rusko, pro proruský východ a jih země nepřijatelná orientace na západ. Západ a částečně i Rusko do tohoto neřešitelného sporu navíc necitelně zasahovaly a Ukrajina se stala obětí této velmocenské přetahované. Západ chtěl jednostranně začlenit Ukrajinu do své sféry vlivu, aniž by uvážil míru ruského odporu a aniž se obtěžoval to nějak s Ruskem konzultovat a pokoušel se o nějakou smírnější podobu tohoto kroku. Na západní a střední Ukrajině tím byla vzbuzeny nereálně naděje a začal se vyhrocovat protiruský nacionalismus. Na východě a jihu naopak toto vyvolalo obavy a nakonec i snahy o oddělení. V samotném Rusku to oživilo ublíženectví a paranoiu vůči Západu, který takto údajně chtěl Rusko zásadně oslabit nebo i zlikvidovat – zde je ovšem třeba říci, že toto je přehnané a nesmyslné přesvědčení. Rusko to také poněkud přehánělo, když dávalo až příliš asertivně najevo, že by si chtělo udržet vliv i v národně autentické Ukrajině, která však k němu patřit nechce. Není možné na tento konflikt a na Ukrajinu pohlížet bipolárně, jako na něco, co musí skončit jen jasným vítězstvím jedné a porážkou druhé strany. Není možné na Ukrajině jednu stranu nazývat podvratnými separatisty a teroristy a druhou stranu neposlušnými odrodilými Rusy či neonacisty – a obecně z obou stran tvrdit, že tyto tendence jsou dány jen zahraniční vměšováním. Je to dáno podstatou toho, jak byla Ukrajina z hlediska složení svého obyvatelstva koncipována, k čemuž se pak přidalo necitelné zasahování velmocí zvenčí. Byla od počátku nesourodým celkem s částmi orientovanými západním a východním směrem a není možné to brát tak, že prostě bude celá bezvýhradně přičleněna k Západu nebo Rusku.
Jádrem ukrajinského národního hnutí a pozdější národně autentické Ukrajiny byla rakousko-uherská Halič se Lvovem, přičemž ještě dříve od 15. století byla západní Rus pod polsko-litevskou nadvládou, což vedlo ke vzniku kulturních a jazykových rozdílů a pocitům vzájemné odlišnosti mezi Rusy a Ukrajinci (a také Bělorusy). Jih Ukrajiny a Krym byly naopak v 17. a 18. století dobyty Ruskem a ve velkém kolonizovány etnickými Rusy. Východ Ukrajiny byl vždy ruský a jako takový byl uměle začleněn do Ukrajiny až za Lenina a Stalina společně s ustavením Ukrajiny jako takové (ovšem tehdy měla mít jen status poslušné gubernie a správní jednotky sovětského impéria, což potvrzuje její tehdejší název Ukrajinská sovětská socialistická republika). Halič se Lvovem a ruskojazyčné oblasti začleněné do Ukrajiny při jejím zrodu spolu nikdy mnoho společného neměly.
Rozdělení Ukrajiny se v tomto kontextu jeví jako jediné uspokojivé řešení. Není jiného východiska. V tom by měli Ukrajinci být schopni určitého ústupku a kompromisu. Zároveň by se tak vymezily západní a ruské sféry vlivu ve východní Evropě. Západnější části Ukrajiny však Rusko napadnout nemělo – ani na ni podnikat nevybíravé vzdušné útoky s četnými civilními obětmi. A má se zcela vzdát představ, že by k Rusku měla vlastně patřit celá Ukrajina a že Ukrajinci jsou jen něco jako západní větev Rusů.
Nejlepší by bylo řídit se vzorem rozdělení Československa – tedy vzájemným vyjednáváním a posléze mírovým rozdělením, kdy by se Ukrajina vzdala východních a jihovýchodních regionů. Na sporných územích by mohlo být uspořádáno referendum, aby se vyjasnilo, kam chce většina místních patřit. Výsledkem dohody by však mělo být i zaručení ochrany menšinového obyvatelstva na obou stranách nebo umožnění poklidné emigrace s celým majetkem. Takové rozumné mírové řešení však není kvůli emotivnímu vyhrocení na obou stranách realizovatelné.
Ukrajině však nakonec nezbude než územní ústupky učinit. Měla by se smířit s tím, že východ a jihovýchod připadne Rusku. Nemělo by to pro ni být zas tak těžké, neboť historické, kulturní a národnostní reálie tomu odpovídají. Východnější a jižní části Ukrajiny byly už odedávna etnicky spíše ruské. V případě Krymu je to úplně jednoznačné. Ten patřil Rusku dlouhá staletí a je národnostně s jasnou převahou ruský. Jeho převod pod Ukrajinu Chruščovem byl nešťastný a nesmyslný krok. Je bolestné a pro každý stát nepříjemné vzdát se části svého území, ale Ukrajinci by měli mít dost vnitřní síly si přiznat, že Ukrajina byla v původních hranicích dosti nešťastně pojatý útvar, který zahrnoval národy, které spolu nemohou harmonicky v jednom státě koexistovat. Kdyby si to přiznali, zjistili by, že odtržení východu a jihovýchodu by pro ně bylo vlastně úlevou a zbavili by se mnoha starostí. Místo toho by pak mohli napřít všechnu sílu k obnově a obrodě své skutečně národnostně autentické Ukrajiny – bez zátěže problémů s vnitřními národnostními spory a nejednotou by se mohli plně soustředit na provedení potřebných reforem, aby jejich země konečně zamířila k rozkvětu a prosperitě. A Západ v čele s USA by měl vyjasnit, o co mu ve vztahu k Rusku jde. Měl by dát jasně najevo, že vůči Rusku žádné expanzivní plány nemá a vystačí si s modelem nákupu ruských surovin.
Rusko by zase mělo přestat blouznit o jakémsi kříšení SSSR, o tom, že Ukrajinci jsou vlastně jacísi odrodilí západní Rusové a zaručit, že autentickou střední a západní Ukrajinu bezvýhradně a trvale nechá na pokoji. Uznat ji jako svébytnou národní a politickou entitu, přestat se odvolávat na dávnou spojitost kyjevské oblasti s prvotní zrodem ruské státnosti (což je dávno odbytá historie překrytá mnoha novějšími událostmi) a přestat se nesmyslně obávat, že bez Ukrajiny bude Rusko strašně slabé a smrtelně ze západu ohrožované. Západnější části Ukrajiny v moderní době Rusku nikdy nepatřily, její obyvatelé se Rusy necítí a součástí Ruska být nechtějí, naopak s Ruskem mají negativní historickou zkušenost. To by měli Rusové respektovat. Ani fakt, že Ukrajina postsovětskou éru zpackala a hodně lidí z ní emigrovalo, není ospravedlněním pro její kompletní zabrání. Rusko by mělo jasně říci, o co mu ve vztahu k Ukrajině jde, přičemž by mělo vycházet z výše zmíněných skutečností.
Otázka zapojení Ukrajiny do západních struktur
Členství Ukrajiny v EU a NATO je otázka. Za prvé by si Ukrajina měla zvážit, zda je to pro ni vůbec výhodné. Na druhé straně členství v EU z hlediska Ruska by problém být neměl. Není to vojenská organizace a hrozbu pro něj vůbec neznamená. Jiná věc je, zda by to bylo v dlouhodobém výhledu pro Ukrajinu výhodné, když vidíme, do jaké úpadkové podoby současná EU zdegradovala. K tomu je třeba počítat i s přetrvávající přezíravostí a nadřazenectvím evropského Západu vůči evropskému Východu. Ukrajina by jistě získala okamžitý přístup k unijním fondům a dotacím, ale dlouhodobě by musela čelit náporu progresivistické ideologie a legislativy, expanzi západních firem a kapitálu (s tím souvisejí i otázky vzbuzující unijní požadavky na rozsáhlou privatizaci) a musela by počítat, že by byla brána jako periferie podřízená hlavním unijním hráčům (Německu a Francii).
Členství v NATO je už podstatně problematičtější. Ukrajina v NATO by nutně nemusela znamenat fatální ohrožení Ruska. Je to mnohem menší a slabší země. Avšak musela by omezit svou protiruskou rétoriku a zášť a otevřeně uznat, že Rusku jím zabraná území ponechá a respektuje jeho vládu nad nimi. Členství Ukrajiny v NATO by muselo být pojato čistě obranně. NATO nemá ani jako celek potenciál Rusko napadnout a v případě obranného pojetí by dislokovalo by zde maximálně pár tisíc vojáků a pár desítek až stovek kusů těžké techniky, podobně jako v Pobaltí. To by Rusko nemohlo ohrozit. Takovýto scénář však není v nejbližších letech pravděpodobný, protože ukrajinské vedení projevuje vůči Rusku vysokou míru agresivity a touhy po odplatě. Dnes by Ukrajina mohla brát členství v NATO jako příležitost – s velkou posilou v zádech – ke znovudobytí ztracených území. Ačkoli NATO nemá sílu Rusko dobýt, potenciál k dobytí Ruskem zabraných území určité má. Přijetí už reálně poražené a frustrované Ukrajiny s nacionalistickým režimem, který se porážkou nesmířil a touží po odplatě, by ji jen povzbudilo, zvýšilo její agresivitu a oslabilo motivaci k mírovému urovnání konfliktu. V NATO by viděla vhodnou posilu k pokusu nepříznivý stav zvrátit, napadnout Rusko a získat ztracené regiony zpět. Tím by však bylo do války zataženo celé NATO. A Rusko na novou verzi Minských dohod po svých zkušenostech nepřistoupí. Ty byly spíše podvodem, neboť přinést pouze čas Ukrajině k novému vyzbrojení a přípravě na novou válku.
Západní země by neměly Ukrajinu za této situace do NATO přijímat. Není v jejich zájmu dávat bezpečností záruky zemi, která má sklon chovat se neodpovědně a agresivně. Jen by hrozilo, že budou ještě více vtaženy do nové a už přímé války s Ruskem. Ukrajinské vedení o přímé zatažení zemí NATO do konfliktu dlouho otevřeně usiluje. Západ, především USA, však daly jasně najevo, že kvůli Ukrajině třetí světovou válku rozpoutat nehodlají – ani nyní, ani v budoucnu. Západní země se podle všeho nechtějí stát rukojmími agresivní a nevypočitatelné ukrajinské politiky.
Nejlepší by tak bylo a klidu v regionu by nejvíce prospělo, kdyby Ukrajina do NATO vůbec nevstoupila a vůbec o tom neuvažovala. Ale Rusko by se mělo jednoznačně zavázat, že národně autentickou Ukrajinu (tj. její střed a západ) nechá na pokoji a nebude se příliš plést do jejích vnitřních záležitostí. Současné ruské požadavky vůči Ukrajině jsou poněkud maximalistické (naprostá neutralita, velké okleštění ukrajinských ozbrojených sil apod.) a učinily by z Ukrajiny stát vydaný Rusko de facto napospas. Za odstoupení východních území by Rusko mělo být ochotno do jisté míry ze svých požadavků vůči Ukrajině slevit (reálně však asi Ukrajina bude muset na většinu ruských podmínek přistoupit, až dojde na mírová jednání).
Západ by zase měl být diplomatičtější a zdrženlivější, aby Rusko neznervózňoval, skončit se zákulisními intrikami a odkrýt svoje záměry. Měl by se vzdát všech snah pomáhat Ukrajině ve snahách zabrat zpět Donbas a Krym. Národnostně a historicky je to spíše ruské než ukrajinské území a to by mělo být respektováno. Od jisté doby, kdy se stalo zjevným, že Ukrajina území zabraná Ruskem už nezíská, se objevily úvahy, že by členství Ukrajiny v NATO bylo jakousi kompenzací za tuto ztrátu a neochotu Západu pomáhat Ukrajině natolik, aby bylo možné Rusko vytlačit (což bylo vedeno snahou nevyprovokovat otevřenou válku s Ruskem). Za daných okolností to ale, jak bylo vysvětleno, rozhodně není dobrý nápad.
Dvě širší úvahy na závěr
Na Rusko je třeba pohlížet střízlivě
Rusko-ukrajinský konflikt odhalil na alternativě převažující a dlouhodobě přítomný proruský sentiment. Ten je přehnaný a poněkud nedomyšlený a bylo by na místě ho korigovat – bez ohledu na to, že rusko-ukrajinský konflikt vskutku není tak černobílý, jak se nám ho snaží současný jednoznačně protiruský politický a mediální mainstream vykreslovat. Alternativa vidí tuto válku vskutku objektivněji, když reflektuje i ruské zájmy a úhly pohledu, ale neměla by to s proruskou orientací přehánět.
Z širšího náhledu nelze Rusko považovat výhradně za nebohou oběť historicky dlouhodobé západní expanzivity. Válka na Ukrajině byla velkou měrou zaviněna rozpínavostí a arogancí Západu, ale mnohé ruské záminky pro ni byly vykonstruované a Rusko ji pojalo příliš maximalisticky. A vykreslování Ruska jako oběti nelze už vůbec zevšeobecňovat ve vztahu k minulosti. V dřívějších dobách bývalo Rusko také agresorem a Sovětský svaz plánoval pod Stalinovým vedením expanzi do Evropy, a to dokonce dvakrát – před Hitlerovým tažením na východ a ještě i po II. světové válce. V roce 1939, kdy české země Hitler definitivně zabral, pro nás Rusko stejně jako západní velmoci nehnulo ani prstem. Naopak v té době bylo s nacistickým Německem nejlepší kamarádi a společně napadli Polsko, čímž začala II. světová válka. Když nás v roce 1945 Rusové osvobodili, jejich motivem byla porážka Německa, tedy zatlačení jeho vojsk až zpátky na německé území, přičemž součástí tohoto procesu bylo vytlačení těchto vojsk i z našeho území. O nás jim nijak zvlášť nešlo (totéž samozřejmě platí o Američanech, kteří osvobodili malou část našeho území na jihozápadě).
Nelze také bezvýhradně akceptovat tezi, že Rusko může jít kam se mu zachce jen proto, že se odněkud cítí ohroženo. Většina států a národů byla někdy během dějin někým druhým napadena, ale nedělá si z toho věčné celonárodní ublíženecké trauma.
V Rusku také stále existuje jistý imperiální sentiment a nostalgie, sklon nahlížet na bývalé země sovětského bloku jako někoho, kdo by měl stále spadat do ruské sféry vlivu. To by pro tyto země mělo být jistým důvodem ke zdrženlivosti ve vztahu k Rusku. Stejně tak dodnes v Rusku není příliš velká ochota přiznat zločiny, kterých se Rusko na cizích národech dopustilo. Samozřejmě strašení, že by hrozilo, že by Rusko znovu tyto země zabere, opravdu není na místě. Ale tyto skutečnosti by měly být momentem, který by měl vést k jisté střízlivosti a zdrženlivosti, pokud jde o nějakou idealizaci nebo jakousi „zamilovanost“ do Ruska. Rusko má jako každá jiná země své klady i zápory a je to velmoc, která sleduje především vlastní zájmy.
Je třeba i říci, a mnozí lidé na alternativě by si to měli uvědomit, že Rusko není také žádnou oázou demokracie. Je to poměrně autoritářský režim, kde se lidé vyjadřující nesouhlas s vládní politikou mohou dostat do potíží nebo i do vězení. Také kupříkladu za éry covidismu v tvrdosti diktátorského útlaku svých obyvatel za západními zeměmi nijak nezaostávalo.
Samozřejmě jisté sympatie ve srovnání s dnešním Západem Rusko může oprávněně vyvolávat, a to ze dvou důvodů: jednak nepropadlo progresivistickému šílenství, a za druhé u něj není přítomná jistá přezíravost a povýšenost typická pro dnešní Západ, kterou projevuje vůči menším národům ve střední a východní Evropě. Přes tyto skutečnosti je ale třeba na Rusko pohlížet bez růžových brýlí.
A co je vůbec nejdůležitější: Rusko ani není žádnou baštou spásy před fatálním úpadkem na Západě. Sice v ideologické a hodnotové sféře na rozdíl od Západu nepropadlo škodlivému progresivismu, ale to k tomu, aby za takovou baštu mohlo být považováno, nestačí. V určování osudů civilizací jsou rozhodující migrační a demografické trendy, a v nich se Rusko od Západu příliš neliší. I ono je terčem masové imigrace z třetího světa (pouze z jeho jiné části) a má obrovskou narůstající nebílou, převážně muslimskou, menšinu. Jeho národní a etnokulturní jádro – bílá slovanská část obyvatelstva – se postupně vytrácí. Jistá míra „vítačské“ rétoriky je mezi ruskou elitou také přítomna. Stát, jehož nejvyšší představitel prezident Putin v Moskvě slavnostně otevírá největší mešitu v Evropě a hovoří o „velkém duchovním přínosu islámu“, nemůže být považován za naši záchranu.
Rusko-ukrajinská válka je z širšího rasového a civilizačního pohledu naprosto nesmyslná
Na válku mezi Rusem a Ukrajinou je třeba pohlédnout i obecným rasovým hlediskem, které překonává omezenější nacionalistické vidění a které definuje, co je skutečně zásadní a pro naši civilizaci důležité. Čistě z pohledu zájmů a záchovy naší civilizace a rasy je tato válka absolutně zbytečná a nesmyslná. Ukrajinci a Rusové jsou velmi blízké národy se společným historickým a kulturním dědictvím. Jsou to rasově (a dokonce i z hlediska podskupiny/typů bílé rasy) i celkovou mentalitou a kulturou blízké národy. Pro konflikt mezi nimi není žádný racionální a objektivní důvod. Nemá smysl ani historicky. Původně šlo skutečně o víceméně jeden slovanský lid a národ, teprve později se Ukrajinci (a také Bělorusové) začali vyčleňovat z původního širšího ruského etnického celku a formovat vlastní národní identitu. Pozdější nešťastný vývoj historických událostí vedl k nepřátelským sentimentům na obou stranách. Fakticky však k sobě kulturně a historicky mají oba národy stále dost blízko. Je to stejně nesmyslné, jako kdyby spolu válčili Češi a Slováci.
Tato válka je uměle vykonstruovaná velmocenskými zájmy a tím, že na jedné straně bylo zneužito vyhroceného nacionalismu a na druhé imperiální nostalgie. V podstatě není nic jiného než zbytečný a bratrovražedný konflikt, kdy se jen navzájem masakrují bílé národy, a které jen bílý svět dále oslabí a urychlí jeho úpadek – tak jako to, byť v podstatě větší míře, učinily světové války ve 20. století. Jen se tím zase o něco urychluje proces vytrácení bílé rasy ze světa.
Je to však docela často se v dějinách vyskytující paradox, kdy mezi rasově a kulturně blízkými sousedícími národy vznikne kvůli politickým, územním či jiným sporům nepřátelství – a někdy pak navazují spojenectví a přátelství s národy patřícími k úplně jiným civilizacím (jako třeba dlouhodobé nepřátelství mezi rasově blízkými Číňany a Japonci, přičemž Číňané proti Japoncům za II. světové války navázali spojenectví se Spojenými státy).
A jako je tento konflikt v jádru zbytečný, tak je kvůli němu i zbytečně rozhádaná veřejnost v západních zemích – a do jisté míry je kvůli ní zbytečně rozhádaná i alternativa.