Úvodní řeč Ruuben Kaalepa na Jarním setkání v Tallinu 13. – 14. května 2023.
I. ETNICITA
Jak zajistit etnickou kontinuitu? Tak zní fundamentální otázka, kterou si pokládají nacionalisté v každé zemi po celém světě. Já zajdu o krok dále a řeknu, že se jedná o fundamentální nacionalistickou otázku. Ten, kdo si vědomě a optimisticky tuto otázku klade, je etnický nacionalista.
Jsme tu, protože se odvažujeme tuto otázku pokládat, a pro nás má tato otázka nesmírnou váhu. Chceme, aby se tato otázka kladla. Naším cílem je, aby si ji kladli naše společnosti, naši politici a naši novináři a baviči, a aby se tato otázka stala ústřední pro náš společný smysl pro budoucnost. Chceme, aby si tuto otázku kladli, a ne pouze otázku, zda bychom měli naši etnickou kontinuitu zajistit, ale jak etnickou kontinuitu zajistit.
Společnost, jež se nad touto otázkou zamýšlí, je pro nás normální a zdravá, a ještě více než to, pokládat tuto otázku je znakem respektu a projevem péče a povinnosti. Pokládání této otázky znamená, jak ctíme své předky a pečujeme o své potomky. A zasahuje to ještě dál — daleko za jakýkoliv individuální či kolektivní egoismus. Jak uvidíme, etnická kontinuita zásadně souvisí s kontinuitou našeho ekosystému, protože každá země je ekosystém, v němž je její příroda vzájemně provázána a její lidé jsou toho součástí — a etnická kontinuita je velkým symbolem stále přítomného potenciálu našeho životního prostředí a naší planety se uzdravit a pokračovat v odedávném kruhu života po nekonečné znovuzrození. Duch přírody je tím, co je přítomno v celém lidském druhu, tvoří základ a regeneruje celou historii lidstva.
Přesto žijeme ve specifickém historickém a geografickém kontextu, který nelze přehlížet. Neklademe tuto otázku jen obecně a univerzálně; klademe ji v éře po druhé světové válce, kdy kladení otázek o povaze patriotismu a národní identity lze na Západě vnímat jako tabu — a stále větší měrou i ve východní Evropě. Měli bychom brát vládu tzv. liberálních evropských hodnot jako historickou nevyhnutelnost a jako pochod vstříc konci historie, jak by to měli neomarxisté? Říkám ne: Vždy existují znaky toho, že dějiny budou pokračovat. Např. Ukrajina může velmi dobře zvrátit západní liberální trendy jako pacifismus. Za poslední rok podporují západní liberálové ozbrojený boj evropského národa za zachování své nezávislosti a vytvoření podmínek pro národní sebeprosazení. Jsme svědky povstávání silného východoevropského národa, jenž se nebojí podpořit svou identitu vojenskou akcí. Západní nacionalisté nesmírně podceňují, jaký vliv může Ukrajina mít.
Otázka toho, jak zajistit etnickou kontinuitu je rovněž hluboce politickou. Každý stát se stará o to, aby regeneroval to, co považuje za své hodnoty, a tyto hodnoty neexistují ve vakuu. Mají podmínky, jež je třeba zachovat, aby mohly pokračovat. To znamená, že stát má svrchovanou duchovní funkci, která přesahuje pouhou politiku. Je zodpovědný za zachování a regeneraci hodnot, které nás definují jakožto lid. Nemůžeme ignorovat hluboce politické dimenze této otázky. Pokud má stát dostát svému jménu, musí pečovat o své hodnoty a rovněž o to, co spočívá pod těmito hodnotami. A tak, jak oslavujeme svůj patriotismus a lásku ke své zemi, musíme také myslet na naši povinnost zachovat kulturní, sociální a duchovní tradice, které z nás učinili, kým jsme. Toto je základní úkol pro každý stát a je nezbytný pro pečování o celý ekosystém.
Jak tohle tvrzení podpořím? Nakonec je možné mít k otázce nacionalismu čistě teoretický přístup. Je množné tvořit poezii či za tím účelem cvičit umělou inteligenci — stejně jako stavět vzdušné zámky, které nemají žádnou skutečnou podstatu. Přesto by nás to nemohlo nikdy uspokojit, protože musíme být schopni personifikovat tuto etnickou kontinuitu v sobě samých. Pokud vlastně omezíme tuto kontinuitu na teoretické a filozofické diskuse, nemusí nás to přiblížit k aktuálním vláknům, které tvoří národ.
Ve skutečnosti lze etnickou kontinuitu velmi dobře zachovat podvědomě, aniž by kdy byla otevřeně deklarována. Jak poznamenal Carl Jung, existuje kolektivní nevědomí, které sdílí příslušníci kultury či národa a které ovlivňuje jejich chování a přesvědčení. To znamená, že i když si jedinci vědomi své etnické identity či její důležitosti, stále může být předávána z generace na generaci prostřednictvím sdíleného mýtu a tradic. Jak vlastně ukazují dějiny světa, často jsou to venkované, kdo nejlépe udržuje svou etnickou kontinuitu naživu, protože jsou více spojeni se zemí a tradicemi svých předků. Pokud proto omezíme své chápání etnické kontinuity na čistě teoretické a filozofické diskuse, můžeme tak přehlédnout klíčovou roli, kterou kolektivní nevědomí hraje v zachování a udržení našeho kulturního dědictví.
V naší době je více než kdy jindy důležitější vědomě usilovat o etnickou kontinuitu. Pouze poté můžeme zajistit, že naše dědictví se předá budoucím generacím. Nacionalismus není politický či sociální konstrukt. Je to ideál, který inspiruje pocity lásky, oddanosti a oběti. Je to síla, jež dokáže lidi sjednotit a vytvořit smysl pro jednotu a solidaritu tváří v tvář protivenství. A je to zdroj naděje a inspirace, který nám dává sílu a odvahu čelit výzvám, jež před námi stojí.
Co je tedy etnická kontinuita? Národnost a etnicita jsou samozřejmě jedno a totéž; pokoušet se je oddělit znamená nechápat hodnotu ani jedné z nich.V estonštině by takové rozlišování bylo absurdní, protože by to etnicitu řadilo do stejné kategorie jako svévolné zákony ohledně občanství. Nejedná se však jen o jazykovou záležitost. Je to záležitost duše a ducha, který nás spojuje a činí z nás to, čím jsme.
Stejně tak dohadovat se, zda je etnická kontinuita záležitost genů či memů, krve či kultury, přírody či výchovy, je jen nekonečné odvádění pozornosti. Je to starý argument, nad nímž si celá staletí lámali hlavu filosofové a básníci. Někteří říkají, že krev a původ jsou jen ukazateli identity a že výlučně naše geny definují, kdo jsme a ke komu patříme. Jiní tvrdí, že je to naše kulturní dědictví, naše memy, které z nás skutečně dělají to, kým jsme — není to naše DNA, ale naše tradice, příběhy a písně, kteréms spojují s naším lidem a naší zemí.
Pravda je mnohem komplexnější a také mnohem prostší. Geny a memy nejsou oddělené entity, ale jsou vzájemně propojené a na sobě závislé. Naše genetická výbava ovlivňuje způsob, jak vnímáme svět a jak s ním komunikujeme, a utváří naše kulturní preference a predispozice. Naše kulturní dědictví je zase hluboce zakořeněno v naší genetické paměti, jež se předává z generace na generaci.
Můžeme také posuzovat roli vesnice a města, pokud jde o etnickou identitu. Tradiční vesnice byla za starých časů mikrokosmem celého národa a modelem pro naše kolektivní hodnoty a tradice. V takové vesnici jsme viděli těsné vztahy, vzájemnou podporu a sdílené zvyky a rituály, jež náš definují jako lid, protože právě tam se naše tradice a zvyky prožívají v každodenním životě. Zde se utvářejí naše vztahy a spojení, zde jsou naše hodnoty podrobovány zkouškám a posilovány. Právě v této vesnici s etnickými kořeny nacházíme hmatatelná vyjádření naší národní identity — fyzické a kulturní prostory, které z nás činí to, kým jsme.
Nezapomínejme však, že národ je více než soubor vesnic a měst. Oslavujme lokální i národní, vesnici i město, jakožto integrální součásti naší národní identity. Naši identitu jakožto lid nelze rozdělit na samostatné části, které si lze vybírat a volit si dle libosti. Naše řeč, naše zvyky, naše historie, naše tradice, náš světonázor — to vše jsou části většího celku a popírat či zavrhovat jednu z nich znamená oslabovat integritu celku.
Přeloženo z: https://counter-currents.com/2023/06/how-do-we-secure-ethnic-continuity/