Smysl má už jen jednat, ne mluvit – a řešit i fatální hrozby, nikoli jen progresivistické šílenství – ale na to asi nemáme I

Úvodní poznámka: tento text je jakýmsi volným pokračováním pojednání z roku 2018: https://whiterenaissance.org/2018/01/10/brexit-trump-le-penova-hofer-wilders-necekejme-zazraky-2/ 

Úvod

Při pohledu na současné dění se z hlediska alternativy nelze zbavit dojmu, že je třeba se posunout dále (a také začít řešit i to, co naši civilizaci skutečně smrtelně ohrožuje – ale o tom až dále). Progresivismus je na ničivém postupu a stále naléhavěji se jeví potřeba ho konečně zastavit. Jenže to se právě zdá být nepřekonatelným problémem. I když je třeba si vážit těch, kteří pořád píšou kratší kritické a burcující články k aktuálnímu dění a progresivistickému běsnění, přestává to tak trochu dávat smysl. A to zde dvou důvodů:

1. nemá až takový smysl psát stále o tomtéž pořád dokola, už se ty argumenty a fakta dost opakují – je jasné, že globálně oteplovací cirkus a Green Deal, ESG agenda, propagace LGBT+ a útoky na pohlavní identitu dětí, inkluze ve školách, názorová nesvoboda, rostoucí cenzura na internetu a mnoho dalšího je odporný balast, směs nehorázností a nesmyslů, pomatenosti, buzerace a fanatismu (a je za tím i notná dávka prospěchářství a pokrytectví). Otázka už je jen jediná: máme na to to zarazit nebo nemáme? Podle všeho asi nemáme.

2. většina dnešních problémů, nesmyslů a nehorázností, které se na nás aktuálně seshora od establishmentu valí, se netýká těch skutečně nejfatálnějších hrozeb pro naši civilizaci – jsou to potíže týkající se našeho politického a ekonomického systému a kulturní/hodnotové sféry. A je třeba říci, že takzvaně protisystémové a alternativní strany se věnují spíše těmto méně důležitým otázkám a nikoli skutečně fatálním trendům, protože jejich řešení by vyžadovalo tak tvrdé kroky, že ani ony se jich neodváží. A pokud se přece dostanou k moci, tak často pod tlakem okolností ještě víc „změknou“, jak předvedla třeba G. Meloniová v Itálii. Nicméně je třeba uznat, že o jednom ze skutečně pro naši civilizaci fatálních trendů se na alternativě píše a mluví hodně. A zrovna o tom nejfatálnějším a také nejviditelnějším – o imigraci z třetího světa, která postupně a natrvalo zničí naši civilizaci. Avšak platí zde opět totéž – o tom, že s imigranty jsou stále větší problémy, že kvůli imigraci roste kriminalita a další sociální problémy, že některé čtvrti v západní Evropě už vypadají, jako by se člověk ocitl v některém z měst třetího světa – už víme. Opět se jen neustále opakují dávno známé věci. Chce to opět už jen jediné – přestat o tom jen mluvit, projevit rozhodný odpor a zvolit si ty, kteří to zarazí. (O důležitém rozlišení na pouze škodlivé a fatální trendy viz dále). 

Je sice chvályhodné na tyto věci pořád upozorňovat a je hezké, že někdo má pořád zájem lidi burcovat, ale už se to poněkud opakuje. Že Green Deal povede ke zdražování a poškození naší energetiky a průmyslu, že cenzura na internetu a manipulativní zpravodajství hlavního proudu je nemorální nehoráznost, že inkluze školství jen poškozuje, že multikulturní a LGBT+ propaganda na školách je vymývání mozků a ohavnost – to všechno (a mnoho dalšího) už víme. Vše podstatné už bylo mnohokrát řečeno. Nic nového už se v těchto článcích a statích člověk nedozví. Je třeba se od mluvení a psaní posunout dále, tedy zvolit do čela konečně ty, kteří toto vše zarazí. Jenže to je právě kámen úrazu. Jak se zdá, tak podstatná část lidí (hlavně mladší generace) těm destruktivním a nehorázným nesmyslům opravdu věří a další velké části je to jedno nebo skoro jedno. Odpor je příliš slabý a nedůsledný i navzdory jistým náznakům jeho posilování v posledních letech. Eurovolby z června 2024 to potvrdily.

I. Jádro problému neměnnosti současného destruktivního směřování – neschopnost a nedostatečný odpor veřejnosti

Nelze přijmout výmluvy jako že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“. Možnost masově volit ty, kteří proti progresivistickému balastu vystupují, tu je. Ostatně reálným příkladem a důkazem takové možnosti je Maďarsko. Lid se zde rozhodl dlouhodobě a masově podporovat vlasteneckého konzervativního politika Viktora Orbána a ten tu už dlouho vládne, progresivistům a globalistům navzdory. Má totiž oporu ve veřejnosti.(1) Lid zvolil, lid rozhodl (je třeba dodat, jak bude dále vysvětleno, že ani Orbán není úplná spása, ale je nesporně vlasteneckým lídrem a nesrovnatelně lepší než odporné figurky jako Merkelová nebo von Leyenová). Je to i naše odpovědnost jako veřejnosti, že je establishmentu dovoleno provádět a předvádět to co provádí a předvádí. Nemá ani smysl složitě bádat, proč se tomu všemu lidé nepostaví důrazněji. Základní důvod je zjevný a prostý: velká část lidí je příliš líná, omezená, zbabělá a sebestředná, než aby se o tyto věci hlouběji zajímala a něco proti tomu udělala, byť by šlo jen o účast ve volbách. A mnoho lidí volí jen podle vlastního prospěchu. Je to prostě lhostejnost, ignorantství, zbabělost, egoismus – a bezmoc. Někdy si zdá, že žijeme v jakémsi surrealistickém snu a ne realitě, kde by věci měly dávat trochu smysl – všude, hlavně na internetu, je plno nářku Green Dealem vším ostatním progresivistickým balastem, ale u voleb se to jaksi příliš neprojevuje. Jisté názorové posuny tu sice jsou, ale nedostatečné. Lidé se prostě opakovaně při volbách v dostatečných počtech nedostavují a nevolí ty, kteří by dnešní šílenství mohli zastavit, i když tu možnost mají. Jako voliči dobrovolně odmítají progresivismus a globalismus důsledně zastavit. K tomu není moc co dodat.

Navíc pro naši civilizaci smrtící jsou ve skutečnosti jiné problémy (jak bude dále vysvětleno), ale je pravdou, že ty ještě nejsou z hlediska našich každodenních životů a jejich kvality tak aktuální. Tyto fatální trendy povedou k úpadku naší civilizace a poklesu životního standardu – a to nevratnému a zásadnímu (na rozdíl třeba od Green Dealu, který sice také působí na životní úroveň negativně, ale ne úplně fatálně a koneckonců je možné ho zase zrušit nebo alespoň revidovat) – ale přece jen hodně pozvolna a až ve výhledu příštích 50 až 100 let. Dnešní i následující jedna či dvě generace ještě mohou očekávat udržování dosažené civilizační úrovně a celkem přijatelný životní standard. Ten jim může narušit právě jen aktuálně stále silněji shora se prosazující progresivistický marast. 

Což je ale právě, když si tohle uvědomíme, o to nelichotivější výpovědí o nás samých. Nejsme schopni si vyřešit skutečně fatální trendy, které naši civilizaci zničí – a to proto, že by to vyžadovalo i jisté oběti a námahu, takže je to do jisté míry pochopitelné, neboť většina lidí sleduje hlavně vlastní pohodlí a sebezájem a o něco takového nestojí. Avšak že nejsou lidé schopni se postavit ani tomu, co jejich životy a životní úroveň zjevně poškozuje (ačkoli to naši civilizaci zničit nemůže), to už je na pováženou. A že ještě předtím, než naši civilizaci zasáhne fatální úpadek, veřejnost připustí, aby byla naše civilizace poškozována progresivistickými nehoráznostmi a potrhlostmi – a že tak připustí poškození vlastní životní úrovně v době, kdy se tady ještě před vypuknutím fatálního úpadku dá celkem slušně žít, to o nás vskutku moc hezký obrázek nevykresluje.

Jistý odpor stále intenzivněji a násilněji prosazovaný progresivismus už vzbuzuje, což potvrzují výsledky eurovoleb v červnu 2024. Problém ale je, je to odpor více než chabý a obrat v žádném případě neznamená. Jen menší posun a změnu v poměru sil. Německá AfD získala zhruba 16 %, což není úplně bezvýznamné, ale celkově je to pořád málo. V Holandsku získala Wildersova strana PVV 17 %, skončila druhá a opět je to málo. Svobodní v Rakousku skončili s více než 25 % těsně na prvním místě, avšak většina voličů stále podporuje více či méně progresivistický konglomerát lidovců, socialistů, liberálů a zelených. Tyto výsledky jsou stále nedostačující. I po to všem, co tady progresivistická fronta předvedla a provedla, jsou to výsledky v celkovém kontextu docela chabé. Jen Národní sdružení ve Francii získalo přes 31 %, což je slušný výsledek, ale k získání naprosté převahy to stále nestačí, navíc se proti ní ostatní strany spojily a dopustily se vůči ní nehorázného volebního podrazu, čímž ji vyšachovaly (ale i to bylo umožněno jen tím, že nemá opravdu drtivou podporu mezi lidmi). V mnoha zemích vlastenecké a konzervativní strany získaly nízké nebo mizivé procento hlasů, což v zásadě platí i pro naši zemi. Ovšem z našeho pohledu je zajímavý obrat u Babiše, jenž docela radikálně zakormidloval národně-konzervativním směrem a zároveň je u nás jediným politikem, který může získat dost hlasů, aby se progresivismu dokázal postavit, což by mohlo vzbuzovat jisté naděje (otázkou však je, do jaké míry budou po jeho líbivých slovech následovat i činy, až v příštích volbách zvítězí, tedy proti progresivismu něco skutečně začít dělat a vstoupit do koalice s SPD nebo někým podobně orientovaným). 

Jistě je tu napříč západním světem potenciál pro další růst podpory národně-konzervativního proudu v budoucnu a ten asi také bude probíhat, ale nejspíš bude příliš slabý a pomalý. Volební rezervoár národně-konzervativní stran má ve všech zemích své limity, na které jednoho dne narazí. A lze se obávat, že nemusí být moc vysoko nad současnými výsledky. Určité a nemalé procento lidí jim hlas nikdy nedá. Ve skutečnosti nemálo lidí progresivistickým nesmyslům, lžím a nehoráznostem věří a podporuje je. Za naši zemi můžeme třeba zmínit, že nemálo lidí s oblibou čte a sleduje pseudonovinářské manipulativní škváry jako týdeník Respekt, internetová „zpravodajství“ Seznam Zprávy či FORUM24 nebo pořady DVTV či 168 hodin (naštěstí již zrušený). Strany progresivistické a vůči západním globalistům lokajské Pětikoalice se přese všechno, co předvádějí, stále těší podpoře nemalé části veřejnosti. Navíc jsou to mezi ní spíše ti mladší a vzdělanější, kteří se budou na budoucím směřování naší společnosti největší měrou podílet.(2) 

Na jakési velké probuzení a radikální obrat veřejného mínění na národně-konzervativní stranu o 40 nebo 50 % to ani v dlouhodobějším výhledu nevypadá. Přitom jedině to by mohlo přinést opravdovou změnu trendů. Přinejlepším to vypadá na znatelné, ale ne převratné posílení národě-konzervativního tábora a dlouhodobé přetahování mezi ním a progresivistickou frontou, což neznamená stabilní a trvalou změnu trendu. Nečeká nás obrat k lepšímu, jen stav jakési větší názorové rozklíženosti a polarizace ve společnosti. Marasmus však bude v zásadě přetrvávat, protože větší vliv a moc mají vždy ti výše postavení a vzdělanější, a ti dnes převážně stojí na progresivistické straně barikády (a je třeba přiznat, že jsou obecně znatelně lépe organizovaní, disciplinovaní a zapálení pro své ideologie). Odpor proti progresivismu je spíše mezi nižšími vrstvami, ale na ty se příliš brát ohled nebude (a je třeba přiznat, že jsou také laxnější, mají nižší schopnost organizace, málo vůle, důslednosti a disciplíny k odporu vůči elitám). Marasmus bude nanejvýš občas trochu brzděn občasným vzedmutím nějakých protestů či dočasným volebním úspěchem nějaké protiprogresivistické strany či hnutí. Víc se očekávat nedá. A čas hraje spíše pro progresivisty, protože národně-konzervativní strany volí spíše starší voliči, kterých bude ubývat, zatímco mezi podporovateli progresivistů jsou nadproporčně zastoupeny mladší generace (ačkoli i mezi nimi v některých zemích trochu narůstá podpora vlasteneckých stran). Není tu to, o čem někdo s nadějí mluví: že je tu jakási mez, která když bude překročena, tak se většina veřejnosti konečně probudí a trendy obrátí. 

Těžko říci, co by alternativa měla ještě podniknout či vymyslet, aby se veřejnost skutečně probrala a vzchopila k odporu. Nic moc se už vymyslet nedá. Jen těžko může být obviněna jako hlavní původce neschopnosti odporu. K odvrácení progresivistických nesmyslů a nehorázností ani není třeba vymýšlet něco vědeckého nebo hlubokomyslného. Stačí je prostě odmítnout. Navíc ony nefatální trendy, které naši civilizaci (její ekonomiku, hodnotovou sféru atd.) jen poškozují, nejsou ty nejnekorektnější. Proti těm se vesměs dá i dnes celkem otevřeně mluvit a kritizovat je. V tomto ohledu nepanuje žádná extrémní cenzura a informací si člověk může zejména na internetu najít spoustu. Lidí vystupujících proti progresivismu, dobrých až skvělých autorů píšících proti němu na internetu přesvědčivé, trefné, podnětné a dobře vyargumentované texty i antiprogresivistických stran kandidujících ve volbách je dost. Tím spíše by mělo být možné se progresivismu postavit – když burcujících hlasů i politických alternativ je dostatek. 

Přesto toho nejsme jako veřejnost (česká i obecněji evropská) schopni. Volby končívají vítězstvími progresivistů, chabým posílením národně-konzervativních sil nebo nanejvýš občasnými nedůslednými a časově omezenými příklony na národně-konzervativní stranu, které ale jsou nedostatečné a časově limitované. Fakt je ten, že alternativa nemůže být jakousi pomyslnou paní učitelkou, která veřejnost za ručičku dovede k odporu. Nejsme ve školce. Lidé sami musí projevit trochu zájmu, vůle, rozumu a prozíravosti. Ale k tomu se nemají. A hlavně, asi na to prostě vnitřně nemají.

Nesporné je, že primárním iniciátorem a viníkem současného marasmu jsou elity. Od nich to vše pochází. Avšak jako logické se jeví, že když předvádějí to, co předvádějí, tak se tomu veřejnost rozhodně postaví. Možnost už je nevolit a zvolit si někoho jiného tu je. To se však neděje – alespoň ne v dostatečné míře. Určité posílení národně-konzervativních sil nestačí. Chce to úplnou změnu paradigmatu, aby progresivistický balast byl důsledně a trvale eliminován, a to jak ta jeho část, která je jen škodlivá (ESG, LGBTQ+ atd.), tak ta, která je pro naši civilizaci přímo smrtící nebo k jejímu zničení přispívá (tedy otevřené hranice třetímu světu a oslava diverzity, plus z tezí jako že „rasa neexistuje“ plynoucí přehlížení rasově-demografických otázek a odmítání řešení třeba i vymírání domácí bílé populace). Jen tak by se dal uskutečnit obrat k lepšímu, nic menšího. Jsou věci, které se dají udělat buď důsledně, nebo vůbec.

Není tu skutečně komplexní, důsledný a jednotný odpor. Veřejnost projevuje odpor, který má jakousi váhu, jen v jednotlivých případech a dočasných vlnách, když se nějaký aspekt progresivistického balastu projeví příliš silně a otevřeně – například protesty holandských farmářů v letech 2022 a 2023 proti likvidaci chovů dobytka kvůli emisní a globálně-oteplovací hysterii. To však celkovou dlouhodobou změnu nepřinese. Proti dočasně zvýšené migraci v letech 2015 a 2016 se zvedly protesty, ale pak zase opadly (navíc ji ani nezastavily). Odpor se tak neefektivně rozptyluje v časově omezených protestních vlnách týkajících se jednotlivostí (konkrétních incidentů, excesů a dočasných eskalací nějakých potíží, kterými se postupující progresivismus občas projeví) – čímž i obecně dokazuje svou celkovou nedůslednost a slabost. Takto se vyjevuje, že lidé jsou ochotni se zvednout a něco dělat, až když věci zajdou hodně daleko a negativní vývoj se začne týkat jich přímo osobně (zkušenost nás učí smutné skutečnosti, že na většinu lidí je třeba bič, aby začali něco dělat – když nemusí, sám od sebe je ochoten něco dělat jen málokdo). Opravdu důsledný odpor neexistuje. Navíc samotná alternativa je zcela nejednotná, což ji dále oslabuje. Neshodne se, čím – jakým systémem a hodnotami – současný marasmus nahradit. Shodne se jen na odporu k němu.

Je jistě možné, že některé největší šílenosti a nehoráznosti nakonec nebudou realizovány a prosazeny prostě proto, že narazí na neúprosné meze reality. Úplný přechod na větrnou a solární energii nepůjde nikdy zrealizovat. Nebo některé největší progresivistické úlety narazí na vlnu odporu veřejnosti. Je možné, že třeba kompletní přechod na elektromobily spojený s vyřazením mnohem lepších spalovacích aut a likvidací tradičního automobilového průmyslu bude nakonec zamítnut kvůli všeobecné nespokojenosti, kterou tato snaha vyvolá (a taky kvůli chabé poptávce po elektromobilech). Jak to dopadne s plány na likvidaci části holandských farem je také otázka. Povinné zateplení všech budov naráží jak na nedostatek financí a zdrojů, tak na odpor veřejnosti. Avšak to, že některé největší excesy progresivismu (zejména ty spojené s vylhanou globálně-oteplovací hysterií) snad nakonec nebudou realizovány, neznamená celkový obrat k lepšímu. 

Krom toho některé revolty proti destruktivnímu postupu progresivismu jsou spíš symbolické než reálné, včetně těch svého času alternativou nejvíce oslavovaných: brexitu a vítězství Trumpa. Trump toho upřímně řečeno, když byl prezidentem USA, mnoho nedokázal. Pronášel působivé projevy a řeči, ale reálně se mnoho nezměnilo. Británie vystoupila z EU, ale nezdá se, že by díky tomu přestala sestupovat do úpadku a progresivistického šílenství. Formálně-politické změny jako členství nebo nečlenství v EU zjevně na odvrácení negativního trendu nestačí.

Špinavé praktiky progresivistického establishmentu – další faktor blokující obrat, ovšem i ten by byl prolomitelný dostatečnou lidovou podporou

Je třeba připustit, že plnému zastavení progresivistického pochodu brání nejen nedostatečný odpor veřejnosti, ale i další vážná komplikace, totiž že establishment se zjevně nezastaví před žádnou špinavostí, aby si své pozice udržel, opozici vyšachoval a mohl pokračovat v prosazování svých škodlivých ideologií. Možnosti nabízejí manipulace a podvody v rámci korespondenčního hlasování, hlavními metodami je ovšem klasické spojení se všech proti společnému nepříteli nebo dokonce prostá ignorace výsledků voleb. Parlamentní volby ve Francii a eurovolby z léta 2024 to poprvé odhalily v plné nahotě. Ve Francii se Macron dopustil jasného podrazu, když se před druhým kolem voleb vlastně nepřímo spojil s radikální levicí a obě strany navzájem stahovaly své kandidáty, kteří by správně měli stát prosti sobě, jen aby Národnímu sdružení snížily počet získaných mandátů. A to se celkem podařilo. Výsledné zastoupení poslanců v parlamentu vůbec neodpovídá vůli voličů.

D. Godefridi píše: „Účelem každé demokratické i republikánské formy vlády je chránit své občany před zahraničními i domácími hrozbami a dohlížet na pokojné předání moci. To, zda je ještě ve Francii možné změnit vládu pokojně prostřednictvím volebních uren, není jisté. Tím, že mnoho kandidátů Macronovy strany z voleb odstoupilo ve prospěch kandidátů Nové lidové fronty (narychlo sestavené koalice levicových a krajně levicových stran vedené Mélenchonovou Nepoddanou Francií), Macron a část středopravice ve volbách zvrátili demokratickou vůli francouzského lidu vložit zákonodárnou moc do rukou pravice, která má v zemi většinovou podporu. Francouzi, kteří dali v prvním kole nejvíce hlasů ‚pravici‘, byli ohromeni, když z druhého kola voleb vzešli jako vítězové levicové a středové strany – Národní shromáždění ovládané levicí a centristy nereprezentuje současný stav ve Francii. Mezi prvním a druhým kolem voleb jsme byli svědky surrealistické podívané ‚pravicových‘ kandidátů (včetně bývalého premiéra Édouarda Philippa), kteří vyzývali lidi, aby volili komunisty a ‚zablokovali‘ tak ‚extrémní pravici‘. Tak tohle se snad může stát pouze ve Francii!“

Zdá se, že je to nový trend – dokonce i středopravicové a mírně pravicové strany se raději spojí s radikální levicí, jen aby vyšachovaly nenáviděnou údajnou „extrémní pravici“ (ve skutečnosti jen ty, kteří odporují současným zničujícím trendům a chtějí návrat normality a zdravého rozumu). A tyto pravicové strany (spíš nominálně než reálně) se už ani nestaví proti původně levicově progresivistickým dogmatům jako vítání imigrace, oteplovací hysterie nebo LGBTQ+ pomatenost, nýbrž je víceméně společně s progresivisty akceptují, jen snad ne tak nadšeně. Progresivismus se stal jediným přijatelným ideologickým rámcem, zabral velkou většinu politického spektra a odpůrce vytěsnil do pozice údajných extremistů, s nimiž se nemluví. Proti nim je třeba se hlava nehlava spojit všichni se všemi. 

Anebo je dokonce možné volební výsledky prostě ignorovat. V evropském parlamentu si po eurovolbách rozhodující pozice obsadili podle loajality k převládajícím ideologiím a dogmatům, nikoli podle procentuálních výsledků demokratických voleb. Zvolení zástupci národně a konzervativně orientovaných stran byli odstaveni. Bylo dáno jasně najevo, že jistá část voličů je brána jako méněcenná a jejich názory nejsou hodny politického zastoupení. 

J. Keller píše: „Bez jakékoliv známky údivu, či dokonce nesouhlasu je nám sděleno, že strana ANO, která se stala vítězem eurovoleb v České republice, bude v Bruselu odstavena od jakéhokoliv vlivu, protože její názory se nehodí těm, kdo určují reálnou míru vlivu. Dozvídáme se, že jednotlivé frakce se nepodílejí na rozhodování podle počtu svých členů, ale podle toho, zda byly či nebyly odstaveny do karantény. Být odstaven do karantény znamená, že projevená vůle voličů v jejich domovských zemích je zcela anulována. S těmito voliči se nepočítá jako s občany Evropy, jejichž hlas je roven hlasu kohokoliv jiného. (…) Takto vypadá liberální demokracie v praxi, aniž by to její profesionální stoupence u nás jakkoliv znepokojovalo. Naopak, považují to za vhodný trest za vlastní názor politika, sdílený miliony voličů. … v té či oné míře se karanténa bude týkat třinácti či patnácti z jednadvaceti zvolených českých europoslanců.“

Avšak i v takových případech platí, že prvotní kámen úrazu spočívá v tom, že lidová podpora pro zásadní obrat je pořád moc nízká. Kdyby byla opravdu masivní, žádné manipulace a podrazy by establishmentu nepomohly. Kdyby proti němu hlasovalo 70, 80 nebo 90 % lidí, nemohl by změnu žádným způsobem zastavit.

Poznámky

(1) Je třeba říci, že podpora Orbána ve skutečnosti není až tak závratná, pohybuje se kolem 40 %. Má však stabilního koaličního partnera (křesťanští lidovci) a do karet mu hraje i rozdrobenost opozice a volební systém zvýhodňující silné strany. Důležité také je, že tato podpora je dlouhodobá a nejde o časově omezený výkyv. Orbánův příklad také vyvrací některé úvahy občas zaznívající na alternativě, že je třeba napřed vytvořit nějakou zvláště schopnou kontraelitu, která tu stávající vytlačí svými lepšími schopnostmi. Nebo že je třeba vytvořit nějakou mocnou organizaci nebo nějak široce stávající režim podkopat vytvořením paralelních struktur a aktivit. Ve skutečnosti je vidět, že není třeba nic tak náročného a složitého. Stačí jen výrazná dlouhodobá podpora lidu, příznivé okolnosti a vůdce, který po svém zvolení drží sliby. Orbán sám o sobě je celkem průměrným politikem (a jeho Fidesz je celkem standardní stranou), avšak stojí ve většině ohledů na správné straně barikády a zároveň za ním stojí významná část maďarské veřejnosti.

(2) V této souvislosti stojí za pozornost, kolik našich běžných spoluobčanů se nechalo elitami zmanipulovat a nekriticky hltalo režimní propagandu za covidistické éry, kolik jich opruzovalo a buzerovalo s rouškami a dalšími nesmysly a kolik si jich nechalo nesmyslně napíchat v podstatě neúčinné a nadto rizikové pseudovakcíny (které ani nebyly vakcínami, nýbrž jakousi nepovedenou genovou terapií).

Napsat komentář

Zjistěte více z WhiteRenaissance.org

Přihlaste se k odběru a pokračujte ve čtení. Získáte přístup k úplnému archivu.

Pokračovat ve čtení