II. KONTINUITA
V roce 1991, po půl století trvající sovětské komunistické okupaci, Estonsko díky houževnatosti a statečnosti našeho lidu konečně znovu získalo nezávislost — nebyl to však zrod nového státu. Pouze ti, kdo byli občany Estonska v roce 1940 a jejich potomci, se automaticky stali estonskými občany. Pozemky, domy a další nemovitosti, které zabavili a přerozdělili Sověti, byly vráceny svým předchozím majitelů či jejich zákonným dědicům. Co následovalo, byla obnova právní, duchovní a fyzické entity, jež existovala před převzetím moci Sověty. Estonský stát se znovuzrodil z popela minulosti.
Estonský lid se poté ohlížel za státem, který jejich předkové vytvořili roku 1918, a použili jeho ústavu jako základ pro svou novou vládu. Vyhlásili jsme, že 24. únor, den, kdy byla poprvé vyhlášena naše nezávislost, naším dnem nezávislosti zůstane. Zavázali jsme se podporovat bojovného ducha, který inspiroval naše předky. Sověti si mysleli, že již desetiletí předtím zcela vymazali všechny pozůstatky estonského státu, ale mýlili se. Byl vzkříšen ne pouze jako symbol, ale jakožto živoucí a dýchající ztělesnění naší historie, pod principem etnické kontinuity, a byl vzkříšen za použití odkazu na vyhlášení nezávislosti z února 1918. Ukázalo se, že toho vyhlášení je stále silné a historicky aktivní.
Možná si budete myslet, že to bylo nemožné poslání — ale počkejte! Tato myšlenka kontinuity a vzkříšení byla v účinnosti již v roce 1918 s odkazem na estonskou dávnou historii a pohanskou minulost. První řádky estonského vyhlášení nezávislosti citují závěrečné řádky estonské národní epické básně Kalevipoeg. Ony závěrečné řádky vyprávějí o dávném proroctví, které tvrdí, že jednoho dne se mýtický král Estonska vrátí, aby svou zemi osvobodil a znovu se nad ní ujmul vlády. Nyní ten den nastal, píše se ve Vyhlášení nezávislosti.
Myšlenka o době úsvitu, jež by spojila moderní Estonce s jejich pohanskými předky, kteří byli o 700 let dříve násilně christianizováni, se zrodila během estonského národního probuzení v devatenáctém století. Ona předkřesťanská éra se stala konečným referenčním bodem pro všechny moderní pokusy o národní sebeprosazení. Jeho centrem se stala Kalevipoeg. Tuto epickou báseň sestavil v devatenáctém století Friedrich Reinhold Kreutzwald, lékař a folklorista, jenž spatřoval v místních lidových písních a mýtech silné vyjádření estonské identity. Navzdory jeho německému jménu se jednalo zcela o Estonce a narodil se jako nevolník. Kreutzwald tyto legendy a mýty nesestavil jen jako zvláštnost; spatřoval v nich potenciál pro skutečně silnou epiku, která bude oslavovat předkřesťanskou minulost estonského lidu a jeho dlouhou historii vzdoru vůči vnějším silám. Kreutzwald se vědomě snažil vytvořit mocný symbol estonské duchovní a etnické kontinuity, spojení minulosti a současnosti.
Vnímal své poslání nejen jakožto kompilátora folklóru, či jako autora se svobodnou básnickou licencí. Věřil, že všechny tyto mýty bývaly součástí jediného dávného příběhu, který byl časem ztracen a zapomenut, a z něhož se zachovaly jen fragmenty. Kreutzwald viděl, že na sebe bere zodpovědnost za restaurování eposu do původní slávy tak, jak někdo od základů přestavuje starou budovu. Byl odhodlán oživit estonské kulturní dědictví, což považoval jako Estonec za svou povinnost.
Sám o tom napsal:
Co z dávného mýtu Kalevipoeg do dnešních dnů zůstalo, bylo jako starý dům, jenž ztratit střechu. Tak jsem vzal sekeru a šel do lesů na dřevo, abych starý dům přestavěl. Strážci lesa mě nemohli zastavit, protože les byl můj vlastní a mé rodné právo jakožto Estonce. Sekal jsem polena, ze země vykopával kameny a železo . . . Budova dnes stojí na svém starém místě, obnovena od základů po střechu, aby kdokoliv chtěl vstoupit, v ní nalezl úkryt před větrem a deštěm. (1)
Je to i odpovědí na odvěkou otázku ohledně autenticity a LARPu. Ti, kteří přetvářejí svou dávnou historii, se pokoušejí rekonstruovat a oživit své kulturní dědictví. Části mohou být roztroušené či dokonce ztracené, ale skládat je zpět k sobě může vytvořit novou strukturu, jež slouží jako spojení s minulostí. Navíc ti, kdo se stejně jako Kreutzwald zapojují rekonstruování vlastní dávné historie, získávají zpět vlastnictví svého etnického dědictví a hrají aktivní roli v jeho zachování a udržování. Může to být legitimní a autentický způsob, jak se stát součástí našeho etnického dědictví, pokud se tak děje s respektem a skutečnou touhou se učit minulosti a být s ní ve spojení.
Za skutečnost, že to bylo možné, vděčíme filosofii romantismu z devatenáctého století. Pouze romantici věřili, že fragmenty našeho dávného dědictví přežily do jejich doby jako části jediného celku. Jejich vize jednotné organické kultury, která zahrnovala všechny rozmanité prvky minulosti lidu, vydláždila cestu pokusům o obnovu evropské pohanské minulosti.
Jedním ze zakladatelů tohoto hnutí byl díky své Deutsche Mythologie také Jacob Grimm. Toto průlomové dílo o dávných mýtech a legendách o germánských národů inspirovalo generaci romantických učenců a umělců, aby znovu objevili pohanské dědictví svých vlastních zemí. Toho hnutí nebylo jen cvičením nostalgie či kulturního zachování, ale bylo vitální částí širšího boje za národní osvobození a duchovní obnovu. Odvažuji se to nazvat jako zcela organické.
Rekonstrukce a vzkříšení dávného etnického dědictví není v žádném případě moderní fenomén. Zapojovali se do toho i naši pohanští předkové. Důkazy o tom vidíme v severoevropské archeologii, v Estonsku i dalších zemích. Pohřebiště z doby bronzové opětovně používali králové a náčelníci o tisíc let později, což je potvrzením jejich spojení se svými praotci. Ještě zajímavější jsou jsou pohřebiště doby bronzové, která byla postavena na místech vesnic z doby kamenné a která jsou skryta před zrakem a pro archeology zahalena tajemstvím. (2)
Kontinuita našeho dědictví není jen tvrzením bez základu, ale je zřejmá v našem jazyku, mytologii a kultuře. Běh času nezhasil plamen naší dávné minulosti. A o tom kontinuita právě je.
Nezapomínejme, že láska k naší zemi také koření v hlubším, transcendentním smyslu pro posvátno. Mircea Eliade, velký filosof náboženství a muž Pravice, objevil, že domovina je kosmickým středem, jež nás spojuje s posvátnými dimenzemi existence. Náš vztah k naší zemi není jen otázka geografie či politiky, ale také obraz našich nejhlubších duchovních tužeb a aspirací.
- Zdroj v estonštině: https://dea.digar.ee/article/postimeesew/1903/12/19/2
- Jedním takovým příkladem je Vöhma v severním Estonsku, pohřebiště z pozdní doby bronzové a rané doby železné, pod nímž bylo vykopáno neolitické sídliště lidu se šňůrovou keramikou.
Přeloženo z: https://counter-currents.com/2023/06/how-do-we-secure-ethnic-continuity/
