II. I pokud progresivismus zastavíme, záchranu naší civilizace nečekejme
Dnešní progresivistický balast poškozuje naši ekonomiku a politiku a podkopává osvědčené kulturní hodnoty a vzorce zděděné z minulosti. To je jistě špatné, ale není to fatální. Poškození systému a hodnot nemůže civilizaci nikdy úplně zničit, jen jí způsobit problémy. A náprava je vždy možná. Stačí ESG buzeraci, Green Deal a spoustu dalšího marastu prostě zrušit a je po problému. Zastavení progresivismu by znamenalo jen dočasné zlepšení stavu naší civilizace (její ekonomiky, morálky atd.) a kvality životů naší generace a jejích dětí. Dlouhodobé odvrácení budoucího úpadku a zániku naší civilizace však nikoli.
Skutečně fatálními problémy (tedy takovými, které naši civilizaci skutečně navždy zničí) jsou imigrace z třetího světa, demografický vzestup barevných menšin a následná rasová proměna populace, vymírání původního bílého obyvatelstva a snižování jeho genetických kvalit (dysgenický proces), tedy méně kvalitní mají více děti než ti kvalitnější. Tyto procesy ve výhledu nadcházejícího půlstoletí začnou působit pozvolný úpadek a rozklad naší civilizace – a nakonec během první poloviny 22. století její zánik. Vyřešit tyto trendy by chtělo důmyslný program, tvrdé kroky, dlouhodobé úsilí a oběti, jako celkem masivní sterilizační programy nebo masové repatriace imigrantů. Na to ale naše společnost nemá a nikdy mít nebude. Je to příliš radikální i na většinu alternativy a vyžadující i oběti a námahu. I proto se veřejnost a většina alternativy zabývá spíše oněmi méně závažnými negativním trendy a defekty plynoucími z vítězství progresivismu, jako globálně-oteplovací hysterie a její důsledky, LGBTQ+ propaganda, cenzura na internetu, experimenty jako inkluze apod. O těchto věcech se dá i v dnešní době ještě celkem otevřeně kriticky mluvit. Navíc jejich odstranění by znamenalo okamžité zlepšení života většiny lidí, takže tato kritika má mezi veřejností logicky jistou odezvu, i když nedostatečnou. Naproti tomu třeba eugenické programy by naopak vyžadovaly nepříjemná opatření. To většinu lidí už proto nikdy nemůže oslovit.
Budoucí zánik Západu má tedy hlubší a starší kořeny. O zániku západní civilizace nerozhodlo rozbujení progresivismu v posledních desetiletích, nýbrž o něm bylo rozhodnuto už zhruba v polovině 20. století, kdy se definitivně vytratil zájem o řešení skutečně zásadních otázek a trendů týkajících se přežití naší civilizace: udržení bílé rasové identity západních národů (odpor k nebílé imigraci), udržení jejich vrozených kvalit (eugenika) a obecných počtů (populacionistika). Značnou roli v tom sehrál poražený nacismus, který tato témata zvulgarizoval a tím zdiskreditoval. Tato ideová proměna, definitivní odvrácení se od rasových, genetických a demografických otázek a jejich ignorace, ohlašovala už v polovině 20. století konec naší civilizace. Od té doby kvůli neřešení těchto zásadních problémů může v dlouhodobém výhledu přijít už jen úpadek a nakonec zhroucení – navzdory poslednímu dočasnému vzestupu západní civilizace po II. světové válce, jehož závěrečnou fází nyní procházíme. A že se tento poslední vzestup nachyluje ke konci, je dnes už všude patrné. Západ se pomalu ale jistě obrací do fáze otevřeného úpadku. Naakumulované bohatství, vědění, infrastruktura a instituce z minulosti, tvůrčí aktivita a podnikavost zbývající kognitivní elity a dosud většinová přítomnost bílého obyvatelstva už nemohou nadále maskovat stále závažnější důsledky plynoucí z růstu přistěhovalecké populace v západních zemích, úbytku domácí bílé populace a všeobecného dysgenického úpadku.
Moderní progresivistické trendy a excesy, jakkoli jsou nepříjemné a škodlivé, mají ve srovnání s tím jen druhotný význam a důležitost. I když k úpadku Západu přispívají – ovšem jen jako druhotný faktor – samy o sobě by ho zničit nedokázaly.
Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že nepřímo progresivismus může i k posílení fatálních trendů přispívat. Nefatální, ale problémy působící trendy vyvolané progresivismem mohou kupříkladu ještě více od těch skutečně fatálních odvádět pozornost a dále oslabovat motivaci k jejich řešení. Lidé mohou být v budoucnu více zaměstnáni třeba drahotou a problémy vyvolanými Green Dealem, než aby řešili imigraci nebo vymírání vlastního národa. Progresivismus také navozuje určitou mentalitu podporující trendy vedoucí k zániku naší civilizace: třeba pokud na vlastním národu nezáleží a pokud každý člověk zvyšuje „uhlíkovou stopu“, je vlastně nejlepší žádné děti nemít. A zvláště ne ty bílé, když bílá rasa si přece nese dědičný hřích kolonialismu a barevné menšiny utlačuje dodnes. Krom toho rasa je jen sociální konstrukt a diverzita je velmi pozitivní věc, takže imigrace a následná rasová výměna nic závažného neznamenají, a dokonce jsou žádoucí. Toto lživé myšlenkové podhoubí progresivismu jistě přispívá k přehlížení či přímé podpoře fatálních trendů.
Vcelku však progresivismus není pro budoucí zánik naší civilizace rozhodujícím faktorem. Smrtící trendy vesměs nejsou s progresivismem přímo spjaty a mají jiné důvody (částečně je progresivismus spojen s imigrací, ale ani v jejím případě není prvotní příčinou). Vymírání a dysgenický proces vznikají spontánně kupříkladu proto, že lidé ve vyspělých civilizacích se stále více věnují kariéře na úkor plození potomstva, až to dojde do stavu, kdy porodnost klesne pod pouhou populační obměnu. Navíc více omezují porodnost ti nadanější, kteří se spíše mohou kariérně uplatnit, což vede i ke snižování kvality populace. Imigrace z chudých zemí do vyspělých civilizací je primárně dána sklonem lidí migrovat za lepším životem a všeobecnou laxností lidí hostitelské civilizace, kterým pozvolná cizorodá imigrace zpočátku nepřijde jako hrozba a tak ji akceptují (i když v případě imigrace je vskutku také důležité, jak se k ní postaví elity civilizace, která je cílem imigrantů). Ke spuštění fatálních trendů tedy víceméně stačí přirozený vývoj věcí a není třeba za tím hledat působení nějakých zhoubných ideologií, zradu elit nebo zákulisní spiknutí – ačkoli tyto vlivy mohou jistou měrou smrtící trendy podporovat a urychlovat.
Druhotná role progresivismu v otázce imigrace
Lze konstatovat, že progresivismus je trend vesměs pro naši civilizaci škodlivý, ale v zásadě nikoli smrtící. Proti této tezi by se nabízela námitka, že imigrace je jedním fatálních trendů a její podpora je jedním z ústředích bodů progresivismu. To je pravda, avšak je třeba říci, že on je pouze jejím urychlovačem. Progresivisté imigrantům otevírají brány, což je nesporně velký podíl na vzniku tohoto fatálního trendu. Avšak primární příčinou imigrace jsou samotné masy z populačně rostoucího a chudého třetího světa, které prostě chtějí jít do západních zemí za lepším životem bez ohledu na progresivistické vítače a otevírače hranic. Krom toho je třeba si uvědomit, že tato destruktivní politika byla Západem akceptována již před mnoha desetiletími, kdy se progresivismus teprve rodil a měl ještě daleko k tomu, aby se stal v západní politické, intelektuální, kulturní, akademické a mediální sféře dominantní silou. Otevírání hranic třetímu světu tu bylo již v 50., 60. a 70. letech (a třeba do USA nebo Francie směřovala omezená imigrace z třetího světa dokonce už ve 20. letech). Progresivisté to jen v posledních desetiletích začali urychlovat.
Za prvotním otevíráním hranic imigraci stála spíše jakási obecná humanistická naivita, krátkozrakost a prospěchářské motivy (jako zisk levné pracovní síly), nikoli dnešní progresivismus. Ten můžeme brát jen jako jakýsi posilující faktor smrtícího imigračního trendu, který se v jisté době objevil a začal působit. Umožnění imigrace ze zemí třetího světa bylo už někdy v 50. a 60. letech hlavně mezi vyššími vrstvami bráno jako jakési ušlechtilé humanistické gesto, zdroj malého neškodného kulturního zpestření nudné měšťácké společnosti a užitečná věc mající pomoci ekonomice. Nebylo tím zamýšleno vítání milionových migračních vln z třetího světa, naprostá etnická proměna společnosti a v důsledku zničení vlastního národa a civilizace. Ovšem semínka zkázy byla právě tímto už tehdy zaseta, neboť masová a v konečných důsledcích zničující imigrace začíná vždy v malém, pomalu a nenápadně. (Nelze vyloučit, že mezi elitami už tehdy někdo sledoval i tyto záměry ladící se současným progresivistickým běsněním, ale to byl mezi nimi jen menšinový postoj.)
I mnozí konzervativci a umírnění/klasičtí liberálové, loajální k západní civilizaci, z těchto pochybných důvodů imigraci podporovali a neviděli v ní hrozbu. Je příznačné, že třeba v USA při schválení Imigračního Aktu z roku 1965, který otevřel brány imigraci z třetího světa a vede k zásadní proměně americké společnosti, se politici stojící za jeho schválením nechali slyšet, že nijak zásadně imigraci nezvýší ani neovlivní demografii země. Měli to prostě za nepříliš významný humanitární čin, díky němuž se z chudých zemí do USA každoročně přistěhuje jen pár těch nejvíce zubožených a utlačovaných. K čemu tento akt ve skutečnosti vedl, je všeobecně známo.
V otázce cizorodé (z jiných ras a civilizací pocházející) imigrace je třeba být nekompromisní: musí být nulová. Nestačí odmítnout jen novější progresivistické vítačství s jeho podporou masové imigrace, ale i starší konzervativně umírněný přístup připouštějící nízkou omezenou imigraci (ostatně toto vítačství vlastně na dřívější politiku mírněji otevřených dveří jen volně navázalo). V konečném důsledku mezi oběma přístupy není rozdíl, neboť výsledek je stejný: zničení naší civilizace. Rozdíl mezi oběma přístupy spočívá jen v rychlosti, s níž se k tomuto zničení směřuje. Konzervativní přístup je svým způsobem i záludnější, neboť pozvolná imigrace je nenápadnější a spíše společnost jaksi ukolébává a oslabuje její ostražitost, a navíc díky tomu tento přístup může o sobě zprvu prohlašovat, že je racionální a neohrožující – zpočátku se vskutku zdá, že kvůli každoročnímu malému množství přistěhovalců přece zánik naší civilizace nehrozí.
Nedůslednost a mylné přístupy jsou, pokud jde o záchranu naší civilizace, přítomny i na alternativě
Melancholii plynoucí ze zamyšlení nad současným stavem věcí ještě umocňuje uvědomění, že ani většinu současné alternativy vesměs nelze bezvýhradně považovat za potenciálního zachránce naší civilizace. Dnešní hlavní ideologickou opoziční silou vůči progresivismu je totiž národní konzervatismus, což ale z hlediska záchrany naší civilizace znamená sotva polovičatý přístup, který je evidentně nedostatečný, nevěnující se komplexně všem fatálním trendům – a navíc většinou se orientující na méně důležité problémy a hrozby, nikoli na ty nejfatálnější (jak bylo výše vysvětleno). Celkově to na odvrácení zániku naší civilizace zdaleka nestačí.
Dobrým příkladem je Viktor Orbán v Maďarsku, který je často považován za jakéhosi zachránce a Maďarsko za jakési světlo a poslední baštu spásy naší civilizace. Ovšem při bližším pohledu se to už tak úplně nejeví. Když se podíváme na fatální trendy, kterým Maďarsko čelí, tak jsou čtyři: imigrace z třetího světa, dysgenický úpadek, vymírání a narůstání cikánské menšiny. A když provedeme bilanci, tak z těch čtyř Orbán vyřešil jen jeden: imigraci z třetího světa, kterou celkem úspěšně blokuje. Ale další fatální trendy neřeší (taky by bylo už náročnější je řešit; u imigrace stačí hlídat hranice). Zde je třeba dodat, že realita je tvrdá: jen kompletní odstranění všech fatálních trendů znamená dlouhodobě záchranu civilizace. Jakmile se jen jeden z nich opomene, znamená to nakonec zkázu, protože každý jeden sám o sobě ke zničení civilizace stačí. Takže přes všechnu chválu ze strany alternativy nelze říci, že by byl úplným spasitelem. Předpokládá se, že v roce 2050 už budou Cikáni tvořit 15 až 20 % populace, zatímco Maďarů ubývá už od roku 1981. S tímto vývojem není třeba nad budoucím osudem Maďarska dlouho bádat. Jeho osud se nakonec nebude příliš lišit od zemí západní Evropy.
Že Orbán klade odpor progresivistické agendě v hodnotové oblasti (jako LGBTQ+) a vůbec vystupuje proti globalistickým elitám je sice hezké, ale jak bylo vysvětleno, kulturně-hodnotové a systémové otázky nejsou pro osudy civilizací rozhodující. Navíc to není zas tak skvělé, jak se zdá. Orbán je typický národní konzervativec, což znamená že také nepojímá všechno správně – což je i obecnější námitka: ne všechno, co zastává národně-konzervativní scéna, je ve skutečnosti ku prospěchu záchrany naší civilizace. Jedním z fatálních trendů je i dysgenický úpadek, což by vyžadovalo jako řešení eugeniku. Ale o té většina „košer“ konzervativců na alternativně nechce ani slyšet. Jsou totiž často příliš zaťatě konzervativní a lapeni ve svých ideologických dogmatech – postrádají schopnost racionálně reagovat na nové okolnosti a poznatky – tedy schopnost přizpůsobovat se změnám, měnit některé přístupy, adaptovat se. Ne všechno nové je však automaticky špatné.
Druhá zásadní výtka se týká přílišné zaměřenosti na národ a ignorace obecnějšího rasového principu. Omezený nacionalismus bez celorasové nadnárodní solidarity také nestačí, zejména pokud jde o imigrační hrozbu. Pokud by měla být zastavena, musely by proti ní kolektivně vystoupit všechny bílé národy. Přistupovat k tomu tak, že si stačí hájit území vlastního státu s tím, že okolní země ať si klidně imigranti z třetího světa zaplaví a nás se to netýká, je samozřejmě nesmysl. Pokud bude jednoho dne celá Evropa zaplavena imigranty, nakonec se převalí i do Maďarska – i pokud vytrvá v současném protiimigračním kurzu. Hájit si výhradně své národní „hřišťátko“ tváří v tvář masivním migračním vlnám do celého bílého světa opravdu nestačí. A naše civilizace je primárně utvářena bílou rasou a až druhotně jejími národy, takže zastavení imigrace pouze jednou či dvěma zeměmi stejně znamená faktickou likvidaci téměř celé naší civilizace – nemluvě o tom, že i tyto země migračnímu tlaku mas z třetího světa, rozlitých po celé ostatní Evropě, nakonec také podlehnou (pokud se takové najdou – vedle Maďarska se uvažuje hlavně o Polsku a Slovensku jako o jakýchsi posledních středoevropských baštách a nadějích na záchranu naší civilizace).(3)
Zde je na místě poznamenat, že země střední a východní Evropy beztak nelze považovat za jakýsi spásný přístav před úpadkem dále na západě. I tyto země se potýkají s fatálními trendy vymírání a dysgenického úpadku vlastních populací. U mnohých z nich jsou trendy dysgenického úpadku a populačního úbytku ještě umocněny emigrací mnoha kvalifikovaných lidí do západní Evropy za lepšími životními podmínkami, vyššími mzdami a lepším kariérním uplatněním – takto byly postiženy některé země na Balkáně a hlavně země v Pobaltí. Ukrajina, které se postsovětská éra těžce nepovedla a kterou už dříve opustily miliony lidí, je nyní kvůli válce s Ruskem demograficky v naprostém rozvratu a propadu. Kromě toho jsou v mnoha východoevropských zemích přítomny rychle narůstající cikánské menšiny. A pokud jde o imigraci, mají oproti západoevropským zemím jen jisté zpoždění. S výjimkou Maďarska ale už i do nich imigrace z třetího světa směřuje, jen je zatím početně omezená a přistěhovalců je v nich málo. Ale přesně takto nevinně a nenápadně to kdysi začínalo i v západní Evropě. A navíc nyní vidíme snahy západních států zaplavených imigrací vnucovat přistěhovalce zemím tímto neštěstím zatím příliš nedotčeným.(4) Mimochodem ani Rusko žádný přístav spásy nepředstavuje, ve skutečnosti čelí úplně stejným fatálním trendům jako Západ (rozdíl je jen v tom, že imigrace do něj směřuje z jiné části třetího světa). Pouze nepodlehlo progresivistickému ideologickému balastu, ale k tomu lze opět jen dodat, že to ho nespasí, neboť progresivismus je pro naši civilizaci škodlivý, ale ne fatální.
Výše zmíněné souvisí s obecnějším už výše naznačeným problémem alternativy: moc se soustředí na hodnotové otázky („kulturní války“) a snahy o reformy systému, ale ne tolik na ty nejdůležitější otázky týkající se rasy apod. Samozřejmě velkou měrou je to tím, že tohle je prostě i na velkou část alternativy příliš nekorektní.
Další problém je, že ohledně imigrační hrozby část alternativy ani není skutečně důslednou alternativou. Mnohá pronárodně vystupují hnutí, která se ani k moci nedostala, ve skutečnosti volí dosti opatrnou až poněkud zbabělou rétoriku o reformách a určitém snížení imigrace, selektování imigrantů a nutnosti asimilace, nemají za cíl imigraci skutečně zastavit. Zdá se, že mnohým jde spíše o snahu dostat se k moci vychytralým lavírováním a úlitbami na obě strany: svézt se na vlně odporu veřejnosti k imigraci, ale zároveň si to moc nerozházet s progresivistickou frontou okupující většinu důležitých pozic od médií přes akademickou sféru až po velký byznys a vysoké úřednictvo (což se občasným vítězstvím opatrně pronárodní strany v sem tam nějaké zemi nezmění). Takže vidíme v mnoha případech jakousi podivnou kombinaci na první pohled radikálních řečí vůči veřejnosti, které jsou ale v konfrontaci s progresivisty vzápětí mírněny. A když se náhodou k moci dostanou, jako G. Meloniová v Itálii, reálně se mnoho nezmění a ukáže se, že šlo opravdu spíše o plané řeči a sliby. Imigrace se trochu omezí, ale je dodáno, že „se nelze zpronevěřit zásadám humanity“ a že „nelze všechny házet do jednoho pytle“ (nebo něco takového). Progresivistický přístup tak de facto zůstává zachován i v případě vlády mnohých nominálně pronárodních stran či politiků, kteří si nedovolí nebo ani nemají sílu progresivistickou frontu skutečně zlomit. Jediné, na co se zmůžou, jsou pak drobné (a trochu směšné stejně jako trapné) nacionalisticky a konzervativně laděné úlitby jako omezení dávek pro imigranty a zákazy minaretů (jako by tohle mohlo něco vyřešit) nebo řeči, že „rodinu tvoří jen muž, žena a děti“ a že „bez ohledu na původ se všichni musíme považovat za Francouze“ (asi nevědí nebo se neodváží říci, že identita kteréhokoli evropského národa se neobejde bez bělošského rasového základu – pouhým máváním francouzskou vlaječkou, zpíváním Marseillaisy a užíváním francouzštiny se přistěhovalec z třetího světa nestane skutečným Francouzem).
Poznámky
(3) Kromě toho s ignorací rasového principu souvisí i to, že velká část pronárodních stran v Evropě proklamuje myšlenku asimilace imigrantů, což však znamená promíšení domácího bílého obyvatelstva s nově příchozími a tím nevratnou změnu jeho genofondu – a tím i změnu jeho mentality a snížení jeho kvalit (jako IQ) s patřičnými následky pro společnost, kulturu, ekonomiku atd. Mnozí z alternativy rasové a genetické faktory ignorují, neboť mají za to, že rozhodující při utváření člověka je vnější kulturní působení a hodnoty a že tedy všechny imigranty můžeme plně převychovat v duchu hodnot a životního způsobu naší civilizace, takže její identita i tak zůstane zachována a domácí i asimilovaní nově příchozí budou spolu žít v harmonii a jednotě (neboť vlastně budou mentalitou a kulturou úplně stejní, zůstane jen odlišná barva pleti). To je fatální omyl. Cestou k záchraně je jen odmítnutí jakékoli barevné imigrace, odmítnutí myšlenek na asimilaci a míšení, odchod imigrantů do zemí jejich původu.
(4) Což působí dosti ironicky, když je nám neustále tvrzeno, jaká je imigrace obohacení a přínos. Nezdá se, že by se západoevropské elity chtěly o toto obohacení dělit z dobroty srdce, nýbrž tím samy nevysloveně přiznávají, že je to ve skutečnosti zátěž a problém, který jim už přerůstá přes hlavu (říci to ovšem na rovinu se tam nikdo neodváží). Podobně je tomu ostatně s celkovým přístupem elit k imigraci – samy žijí daleko od problémových přistěhovaleckých čtvrtí v luxusních rezidencích. Propagují imigraci a diverzitu, ale drží se od nich vpovzdálí. Neboť je zjevné, že nádheru ujetých vizí lze spatřit jen zdálky.