Kaleidoskop rodnověří: Široká skála věr a praktik
Mnoho hnutí v Rusku dnes hlásá “mateřskou víru” (rodnoverie), obecný výraz sestávající se z rozmanité škály skupin, cílů a praktik, někdy protichůdných. Rodnověří je interní výraz, který stoupenci používají k sebedefinici. Zavrhují externí označení “novopohan”, protože se nepovažují za “nové” a pohanství má často negativní konotaci ke křesťanství. Rodnověří se snaží být širší než novopohanská náboženská praxe a inkluzivnější než jen věrnost panteonu předkřesťanských bohů. Dalším běžně užívaným výrazem jé védská víra (vedizm, vedičeskaja vera), což odkazuje na starověké indo-íránské védické texty (Avesta a Rgvéda), „předkovství“ (rodianstvo) či přírodní víru (prirodnaja vera).
Rodnověří nelze nutně definovat jako náboženství v přísném slova smyslu. Někteří jeho stoupenci raději mluví o duchovnosti (duchovnost’), moudrosti (mudrost’) či formě filosofie nebo světonázoru (mirovozzrenie). (2) Dle Kaariny Aitamurto lze s jistotou říci, že v Rusku je nejméně 10.000 rodnověrců, i když je obtížné výpočet doložit a hranice mezi skupinami jsou často proměnlivé. (3)
Fenomén rodnověří se nezrodil z kolapsu sovětského režimu v roce 1991. Od ruské meziválečné emigrace se někdy hledání národní identity zradikalizovalo a někteří exulanti začali popírat tradiční pozici pravoslaví jakožto klíčového prvku“ruské duše”. V emigrantském časopisu Žar-Ptica, vydávaném v padesátých letech 20. století v San Francisku, se několik autorů zajímalo o tzv. Rukopis z prvních století př. n. l. Velesova kniha (Vlesova kniga) popisuje statečnost dávných Slovanů a jejich autentickou víru. (4) Pravděpodobný padělatel tohoto rukopisu, Jurij Miroljubov (1892–1970) byl první, kdo použil výraz “védismus” k označení tohoto novopohanství. (5) Již šedesátých letech ruští emigrantští nacionalisté i někteří Ukrajinci v exilu, zejména v kruzích blízkých dalšímu velkému propagátorovi knihy Sergeji Lesnoji (tj. Sergeji Paromonovi, 1898-1968), určili Velesovu knihu jako autentický rukopis. Navzdory chybějícímu posouzení prvního vydání experty prezentují tyto skupiny knihu nejen jako nesporný historický pramen ohledně slovanského starověku, ale také jako soubor modliteb a hymnů ke starověkým bohům, které lze “uvést do praxe”.
Rovněž se zdá, že v samotném Sovětském svazu možná znovuzrození ruského nacionalismu, podporovaného Stalinem od druhé poloviny třicátých let, umožnilo upevnění védských diskurzů. Stalin se živě zajímal o výzkum slovanského starověku a doufal, že bude moci demonstrovat starověký komunismus ruského lidu. Někteří badatelé, mezi nimi akademik Boris Rybakov (1908–2001), bývalý vedoucí Archeologického ústavu, pak poskytli první vědecké argumenty pro podporu novopohanské doktríny. Nikitou Chruščevem organizovaný ateistický aktivismus v šedesátých letech rovněž předpokládal opětovné zformulování jistých předkřesťanských a předislámských tradic. (6) Od té doby, během osmdesátých let byli ruští intelektuálové znepokojeni tím, co vnímali jako vymýcení tradiční ruské kultury a ztrátu charakteristické ruské identity. Dle Viktora Šnirelmana byl prvním provoláním ruského novopohanství dopis “Kritické poznámky ruského člověka o patriotických novinách Věče’ (Kritičeskie zametki russkogo čelověka o patriotičeskom žurnale Věče), který roku 1973 anonymně vydala Valerij Emeljanov (1929–1999), odborník na Střední Východ, jenž měl blízko k Chruščevovi. (7) V tomto textu Emeljanov jasně vyjádřil myšlenku, že křesťanství je pouze vyjádřením židovské dominance a slouží zájmům sionismu, jenž byl sovětskou propagandou té doby ve velké míře znevažován.
Nacionalistické hnutí Pamjat’ , jež se objevilo na samém počátku osmdesátých let, představovalo jedno z míst setkávání osobností přitahovaných k tomuto “védskému komponentu” ruské identity. Pamjat’ v roce 1983 zorganizovala besedu, věnovanou Velesově knize, kterou vedl Valerij Skurlatov (nar. 1938), jenž převzal argumenty předkládané ruskými emigrantskými skupinami. Až do roku 1985 bylo sdružení otevřeně novopohanské, ale po tomto datu začalo být tradičněji pravoslavným a mít blízko k monarchistickým kruhům. Po nějakou dobu oba náboženské trendy v rámci Pamjati spolu koexistovaly, avšak novopohané nakonec hnutí opustili. Védská senzibilita se rovněž projevovala oficiálněji v jistých sovětských akademických kruzích. V roce 1988 Apollon Kuzmin (1928–2004), vedoucí postava novo-slavjanofilní historiografie, ve své knize Perunův pád (Padenie Peruna) tvrdil, že pravou ruskou národní vírou je pohanství, protože pravoslaví vedlo k podrobení se Mongolům. Rozpravy k rehabilitaci pohanství bylo také možné najít v posledních knihách Borise Rybakova — zvláště v Pohanství dávných Slovanů (Jazyčestvo drevnich Slavjan), vydané roku 1981, a Pohanství dávné Rusi (Jazyčestvo drevněj Rusi) z roku 1988 — v literárních dílech několika významných postav vesnické prózy (děrevenščiki), jako je spisovatel Petr Proskurin (1928–2001) a básník Jurij Kuzněcov (1941–2003). (8)
Od devadesátých let rodnověrské hnutí expandovalo a rozvětvovalo se. Dosáhlo širokého publika z velké části díky publikacím Alexandra Asova (nar. 1964), jehož knihy o filosofii předkřesťanských Slovanů se prodaly miliony kopií. Rodnověrské hnutí je v zásadě do značné míry decentralizované, kdy stovky skupin spolu koexistují bez podřizování se nějaké centrální struktuře, jež by zahrnovala celé území Ruska. Mnoho skupin existuje pouze ve městě či oblasti a má spíše horizontální než hierarchické vztahy k jiným skupinám s podobnou afinitou. Společenské a politické názory, s nimiž se stoupenci ztotožňují, jsou extrémně široké, sahají od extrémního pacifismu po militarismus, od úplné depolitizace či poloanarchismu po krajně pravicové skupiny, jež se definují jako národní socialisté. Velmi málo skupin je registrováno jako náboženská hnutí a většina existuje jako kulturní spolky či bez právního statusu. Nezpolitizovanější rodnověří je nejpopulárnější, protože představuje své přesvědčení v médiích a na internetu, je známé svou protikřesťanskou propagandou a někdy se účastní násilných akcí, až po zločin ve jméně svého rasistického či protikřesťanského přesvědčení, i když je vždy obtížné v případě vražd poměřit skutečnou váhu náboženského přesvědčení daného skutku.
Nejznámějším zpolitizovaným rodnověrským hnutím je Svaz Venedů (bývalá Společnost Magi) Viktora Bezverchije (1930–2000), která sídli v Leningradu; Církev Nav, založená Iljou Lazarenkem a otevřeně odkazující na německou ariosofii a Ku Klux Klan; skupinka K bogoderžaviju, která se snažila o kampaň během voleb a lobbovat v Dumě; Národní strana ruské velesíly Alexandra Sevastjanova (nar. 1954), jež také měla jisté vztahy s politiky, blízkými starostovi Moskvy Jiriji Lužkovovi; a Strana árijského socialismu, kterou vede Vladimír Danilov. Pro všechny tyto skupiny jsou mimo jiné náboženské argumenty jen jedním prvkem národní identity. (10) Jejich ideologie radikální ve svém nacionalismu, rasismu a antisemitismu. Někteří členové jsou silně protisovětští, ale více jich brání socialistické teorie a jiní jsou dokonce nostalgičtí po stalinismu, který vnímají jako úspěšné politické vyjádření pohanství. Mnoho skinheadských skupin rovněž hájí védské ideje, které často šíří heavy metalové skupiny. Nelze je však považovat za stoupence náboženství v tom smyslu, že ideologické reference hrají nápomocnou roli v kontrakultuře mladých, jež se definuje především protesním způsobem života, zavrhováním života dospělých a smyslem pro komunitu. (11)
Jiné skupiny se více soustřeďují na náboženské obrození, i když také vyzývají Rusi, aby znovu získali svou etnickou identitu a bránili ji. Klub bojových umění Alexandra Bělova (Sdružení slovansko-goritského boje) měl za svého rozkvětu v polovině devadesátých let působivých 40.000 členů, ačkoliv ne všichni z nich byli stoupenci slovanského védismu. Mezi početné rodnověrské skupiny, z nichž má každá stovky členů, patří k velmi nacionalistickým Svaz slovanských občin rodné víry, vedená Dobroslavem; (12) Kruh pohanské tradice, jenž sjednocuje několik desítek skupin z různých ruských měst; Staroruská inglistická církev pravoslavných starověrců-Inglingové (ARICOOBI), často považovaná za jednu z nejvíce sektářských a autoritářských rodnověrských hnutí; (13) Vjatičova Koljada, jedna z nejstarších tradicionalistických skupin a pravidelný účastník Světového kongresu etnických náboženství; a Velesův kruh, který vede charismatický vůdce Veleslav, o němž se říká, že odmítá nacionalistickou rétoriku a je z principu otevřený toleranci. (14) Tvoří komunity, pro které náboženská praxe vyžaduje rituál odkřesťanštění, přijetí pohanského jména a nošení tradičního ruského oblečení. Tyto skupiny patří mezi hlavní producenty rodnověrského vědění, kteří zveřejňují díla a články na svých webových stránkách, analyzující jejich filosofii a odkazy na původní indoevropská náboženství, poskytují vysvětlení rituálů svých organizací a svátků védského kalendáře, a organizují vzpomínková shromáždění a sezónní oslavy ve městech, kde působí. I když se zdá, že se upřednostňuje víra před národní identitou, pohlíží se na obě jako na neoddělitelně spjaté. Stoupenec rodnověří musí být dobrým Rusem, jenž ctí národní tradice, je si vědom svých etnických tradic a historie svých předků. Existují však skupiny, jimž na politickém napojení záleží málo nebo nezáleží vůbec. Považují rodnověří za jedno hnutí z mnoha ve směsi nových náboženství: spiritualismus, teosofie, antroposofie, kosmismus, satanismus, novovýchodní náboženství, New Age skupiny, a víra v mimozemštany. (15) Tyto skupiny nabírají mladé lidi, zvláště ve studentských kruzích. Snaží se získat zpět dávné rituály, popisované v historických a etnologických pramenech o ruském venkovu. Jsou založeny na všeobecné potřebě veřejnosti znovu objevit národní minulost a kulturně rehabilitovat regionální folklór. Zájem veřejnosti o dějiny slovanského dávnověku, lidové ústní tradice, regionální kulturní specifika a znovuobjevení venkovských obřadů dávnověku a pověr souvisejících s uctíváním Matky Země (čarodějnictví, lidová víra a praktiky starověrců), včetně “dvojvěří” (dvojverie, směs křesťanských a pohanských praktik, zdokumentovaná v etnologických pramenech) tedy podporuje jednotu lidové obrody a nacionalistických teorií.
Zvláště slunovratové rituály přitahují tisíce lidí, pro něž je reference na dávnověké a přírodní náboženství prosta souvislostí s politikou. (16) Některé skupinky se snaží žít finančně nezávislým způsobem tím, že vyrábí tradiční ruční výrobky či rehabilitují dávnou farmacii, které prodávají na trzích či lidových jarmarcích. Je třeba zmínit, že rodnověrský styl je také komerční produkt. Všechny hlavní skupiny mají obchod, kde prodávají “typicky slovanské” šperky a ozdoby, plakáty a kalendáře s pohanskými reprodukcemi, designem inspirovaným sci-fi a Tolkienem, a pravidelně se účastní trhů a řemeslných jarmarků. (17) Ruské rodnověří začalo rozvíjet mezinárodní kontakty s dalšími evropskými hnutími podobných náboženských zásad. Jejich panslovanské cítění je vybízí především spolupráci s ukrajinskými, běloruskými a srbskými hnutími. Často se inspirují týmiž padělanými rukopisy, zvláště Velesovou knihou, a podobně odkazují na slovanskou identitu. (18) Například Všeslovanská rada rodnověrců sdružuje rodnověrce ze zemí střední a východní Evropy. Někteří si rozvinuli vztahy s německými a skandinávskými skupinami. Pobaltské země jsou také známé svými novopohanskými hnutími, která hrála v letech 1990 a 1991 důležitou roli v boji za nezávislost těchto republik. V Lotyšsku společenství Dievturiba, založené roku 1990, zahrnuje okolo tisíce lidí. Svou inspiraci čerpá ze společenství téhož názvu, které bylo založeno ve dvacátých letech 20. století se záměrem navrátit dávnověké lotyšské náboženství, avšak sovětské orgány hnutí utlačovaly, když republiku okupovaly. (19) V Litvě se objevilo hnutí Romuva jakožto kulturní společenství již roku 1967 u příležitosti letního slunovratu. Hnutí, které vedl Jonas Trinkunas a mělo jen pár set členů, obhajovalo znovuobjevování národní víry rehabilitací lidových písní, praktik a rituálů. (20) Stejně jako v případě ruského rodnověří jsou pobaltská hnutí rozštěpena na krajně pravicové aktivisty a partyzány národní obrody, která by se vyjadřovala v náboženských a kulturních pojmech.
Poznámky:
2. Oleg Kavykin, ”Rodnovery”. Samoidentifikatsiia neo-iazychnikov v sovremennoi Rossii (Moscow: Institut Afriki RAN, 2007).
3. Kaarina Aitamurto, “Russian Rodnoverie. Negotiating Individual Traditionalism,” Globalization, Immigration, and Change in Religious Movements. The 2007 International Conference, June 7–9, 2007, Bordeaux, France, http://www.cesnur.org/2007/bord_aitamurto.htm#_ftn1.
4. Tuto knihu prý za ruské občanské války nalezl důstojník bělogvardějců F.A. Izenbek, avšak původní dřevěné tabulky, na nichž byl text zapsán, měli ztratit za druhé světové války. Jeden z Izenbekových přátel, Jurij Miroljubov, měl čas je studovat a opsat.
5. Maya Kaganskaya, 1986, “The Book of Vlas: the saga of forgery,” Jews and Jewish topics in Soviet and East European publications, vol. 4, Winter 1986–1987, 3–18. The Rodnoverie Movement 3
6. Viktor Shnirel’man, Intellektual’nye labirinty: ocherki ideologii v sovremennoi Rossii (Moscow: Academia, 2004), 229.
7. Ibid., 231.
8. Yitzhak Brudny, Reinventing Russia. Russian nationalism and the Soviet State, 1953–1991 (Cambridge-London: Harvard University Press, 2000), 94–131.
9. “Vened” bylo jméno, které dali Germáni starověkému slovanskému národu, jenž žil ve střední Evropě, rovněž nazývanému Wendové. Následně se pojmenování používalo na všechny Slovany.
10. Marlene Laruelle, “Alternative Identity, Alternative Religion? Neo-Paganism and the Aryan Myth in contemporary Russia,” Nations and Nationalism 14 (2008), no. 2, 283–301.
11. Hilary Pilkington, Anton Popov, “Understanding Neo-paganism in Russia: Religion? Ideology? Philosophy? Fantasy?,” In: C. Williams, E. Ramanauskaite, G. McKay, M.Goddard and N. Foxlee, eds., Subcultures and New Religious Movements in Russia and East-Central Europe (Frankfurt a.M.: Peter Lang, 2009), 253–304.
13. V. B. Iashin, “Tserkov’ pravoslavnykh staroverov-inglingov kak primer neoiazycheskogo kul’ta,” In: Viktor Shnirel’man, Neoiazychestvo v prostorakh Evrazii (Moscow: Bibleisko-Bogoslovskii institut, 2001), 56–67.
15 Holly DeNio Stephens, “The Occult in Russia today,” In: Bernice G. Rosenthal, ed., The Occult in Russian and Soviet Culture (Ithaca: Cornell University Press, 1997), 357–376.
16. Viktor Shnirel’man, “Nazad k iazychestvu? Triumfal’noe shestvie neoiazychestva po prostoram Evrazii,” In: idem, Neoiazychestvo, 28–30.
17. “Runnyi posokh,” http://runposoh.clan.su
18. A. V. Gurko, “Neoiazychestvo v Belarusi: predposylki i usloviia vozniknoveniia, organizatsionnye formy, perspektivy,” In: Shnirel’man, Neoiazychestvo, 68–79.
19. S.I. Ryzhakova, „Dievturiba. Religiozno-natsional’naia ideia i ee realizatsiia v Latvii,” In: Ibid., 80–113.
20. Donatas Glodenis, “La situation religieuse en Lituanie – Entretien avec Donatas Glodenis,” Religioscope, January 29, 2003, http://religioscope.info/article_65.shtml.