Machiavelliho ‘malá magie’ je průvodcem – není to cesta velkých kouzel, ale umění žít strategicky a v souladu s přirozeným řádem světa.
Výraz “malá magie” mi pouze slouží k odlišení od “magie velké”, od té všeobecně známé: magické evokace duchů, uzavírání paktů s nimi, aby magikovi sloužili a vykonávali jeho vůli. S jistým despektem lze konstatovat, že se jedná jen o přípravu, jak vykonávat skutečnou magickou praxi, kterou nazývám “strategií aplikovanou na realitu”. Proč ji přesto nazývám “malou magií”, je to proto, že zde jde o hledání rovnováhy, minimalismus v rozhodování a přijímání reality jaká je, místo svahy o nereálné ideály. Je v tom cosi až ryze pozemského (nekřesťanského!!): tj. popření iracionálna, světa symbolů, zpochybnění “bohů” a “duchů”. “Velká magie” se snaží ovládat svět, mít moc k ovládnutí “všeho”, tj. něco cosi minimálně každý začátečník od magických praktik určitě slibuje. “Mála magie” může být pro něj skvělá deiluzivní škola. Tak, jak třeba vysoký mág získá praxí nějaké vědomosti, “zasvěcení”, měl by následovat až prométheovský krok, a to sestup s ohněm pod Olymp. Bez toho magická zkušenost nemá v pozemském realitě smysl.
Jednou ze zásad “malé magie” je “úspěch v malých věcech”. Na rozdíl od “velké magie”, tato cesta je velice skromná, jen prostě nechce, aby se věci více pokazily, než jak jsou. Není to magie knih, je to magie dennodenní praxe.
“Malá magie”, jak ji chápu skrze Machiavelliho “Vládce”, je uměním pracovat s časem – ne ho přemáhat, ale využívat jeho proud ve svůj prospěch. Na rozdíl od ‘velké magie’, která touží po nadvládě nad osudem, je tato magie strategická a pevně ukotvená v realitě. Machiavelli k tomuto pragmaticky říká: “Jelikož se osud mění, zatímco lidé tvrdošíjně lpějí na svých zvycích, jsou šťastni, pokud se jejich postup shoduje s danými poměry. Ne-li, jsou nešťastní.” A má pravdu.
V 18. kapitole nabízí Machiavelli téměř jako šaman způsoby, jak taktizovat v denním životě “bez Goetie, hvězd i andělů “!! Právě v této kapitole nabízí Machiavelli způsoby “vtělení”, kdy mág může být “liškou” nebo “lvem”. Jak jsem řekl již na začátku, není účelem této “malé magie” dělat velké věci, jako spíše účelem je udržet je v současných a udržitelných(!!) podmínkách. Samozřejmě že lze tyto zvířata rozšířit o další: “Had”, který je zákeřnější a skrytější než “liška” nebo místo “lva” postoj “medvěda”, který dokáže být silnější a více nekompromisní. Když to řeknu jednoduše, neexistuje jediný způsob, jak pohlížet na svět, ani jediná cesta, jak to řešit. Dokonce neexistují ani dvě. Ukazuje se tu fakt, že tento svět nás sice nutí si najít to “své”, které budeme brát jako “absolutní”, ale jsme osudem i časem vystaveni pluralitě světa, který nás v neustálé proměnlivosti obklopuje a nikdy nám nedovolí vytvořit si nějaký finální popis prostředí, ve kterém nakrátko žijeme. Zmiňované charaktery zvířat mají mágovi pomáhat měnit své postoje podle potřeby, tj. strategické myšlení a nespoléhat se na všeobecně sdílenou morálku. Samozřejmě, že jde o modelové chování, které lze vytvářet podle sebe. Někomu by vyhovoval místo” lišky” charakter “hada”, který je zákeřnější nebo namísto “lva” použít charakter “medvěda”. I tady je Machiavelliho “malá magie” o rovnováze – být obávaný, ale ne nenáviděný.
Tak, jak existují různé způsoby boje, existují i různé způsoby, jak pojmout svoji existenci vůči neúprosnému času/osudu, i s tím vědomím, že můžeme prohrát. Machiavelliho “liška” a “lev” představují dva způsoby, jak se pohybovat v proudu času: “liška” s důvtipem čeká na správný moment, zatímco “lev” svou silou tento moment vytváří. “Liška” čte čas – vycítí, kdy je třeba být opatrný a vyčkat na správnou příležitost. “Lev” naopak čas vytváří – razantním zásahem mění situaci ve svůj prospěch. “Velká magie” i šamanismus v tom případě doporučuje invokaci zvířecích duchů případně vtělené do démonických či božských entit. Nicméně stále platí: Chytrost nejsou žádné čáry a není dobré čůrat proti větru, stejně tak je hloupost nevyužít vlastního potenciálu, nápadů, vlivu, když je vhodný okamžik. Ovšem samotné rozhodnutí je pouze na něm, na aktérovi.
Zatímco “klasický” mág prozkoumává astrální sféru nebo třeba trans-astrální pláně, mág inspirován Machiavellim prochází krajinu, kde přebývá, aby věděl kde je jaký kopec, říčka nebo sráz, tj. znát svou magickou realitu.
Stejně tak jako mnozí mágové řeší magické spory s nepřáteli, prokletí a podobně, praktik “malé magie” je si vědom, že zde vždy bude někdo, komu se nezavděčí, proto chápe jako svou magickou činnost jistý balanc mezi spojenci a nepřáteli, kdy ovšem stále platí, “že je dobré mít své přátele nablízku a nepřátele ještě blíž”.
Další klíčovou věcí “malé magie” je to, že zde, na rozdíl od Fausta, A. Crowleye a různých podobných okultních autorit, nejsou žádné ultimativní rady nebo instrukce neomylné autority. Je zde nastíněno, co je pro aktéra hozeného do aktuální situace důležité: hlídat si záda, umět se připravit na budoucí dění, mít důvtip, který nejsou žádné kouzla, rozpoznat, kdo je přítel a kdo nepřítel. To znamená, že jediným zdrojem ověření informací je praxe. Čímž se dostáváme k tomu, co magii dělá opravdovou je uskutečnění svého záměru.
Jak jsem dříve řekl, ne všechny rady musí dopadnout na úrodnou půdu, ne všechno naše úsilí musí mít kladný výsledek. Machiavelli v 25. kapitole zmiňuje lidí, kteří “věří v Boha” možná v i nevyhnutelnou osudovost, ale vypíchne téměř rebelský počin: svobodnou vůli a tím dává člověku téměř magický potenciál: jsou věci, které nezměníme, ale alespoň polovina našich činů v naší moci je. Potom může magik sledovat své magické okolí okem “lišky” nebo “lva”, ale přesto by měl být především člověk, co vládne slovem, nikoliv silou.