Zkrácená kapitola z knihy Sionismus – teorie a praxe (Praha 1974).
Pokud jde o vznik a formování sionismu, není úloha judaismu s jeho reakčním postulátem o “lidstvu božím”, učením rabínů, že Židé jsou “vyvoleni Bohem” a hlásáním vlády “židovského ducha” a vytvoření takového státního mechanismu, jenž bude stát nad všemi “národy a jazyky”, ani zdaleka podřadná. “Božské zjevení”, jež jsou vyložena ve “svatých knihách” a objasněna “moudrými talmudisty”, transformují sionističtí politikové v rasovou teorii o nadřazenosti Židů nad veškerým ostatním lidstvem a vyžívají jich k tomu, aby je omámili nacionalismem a proměnili v pokorné vykonavatele cizí vůle. V Izraeli se stal judaismus nedílnou součástí státního mechanismu, oficiálním státním náboženstvím a základem světského zákonodárství.
Cílem sionistických předáků je dosáhnout toho, aby obyvatelstvo izraelského státu vnímalo náboženství a zákon jako synonyma a aby se pravověrní Židé za hranicemi Izraele na základě judaistických postulátů spojených s politickými “idejemi” židovské velkoburžoazie připojili k sionismu. Chtějí tak rozšířit kolem Izraele “svatozář” pokračovatele v politice starých králů Davida a Šalomouna.
Oficiální sionističtí historiografové tvrdí, že “sionismus žije jako myšlenka tolik staletí dějin jako samo židovstvo” a že v “židovských dějinách spojuje pevný řetězec v jeden celek všechny generace Židů už od Abraháma” a rovněž “všechny židovské učitele… od Mojžíše po proroka Malachiáše a od členů synedria a Maimonidů až po naše dny”, tj. zřejmě po Herzla, Nordaua, Sokolowa, Weizmanna i jiné zakladatele a vůdce politického sionismu.
Sionisté vyjadřují svůj vztah k náboženství v četných písemných i ústních projevech, v zákonech Izraele, v celostátním nuceném dodržování zákazů a předpisů židovského náboženského kodexu, který je vyložen ve “svatých knihách”.
Geografie a etnografie judaismu a sionismu vystačí s dělením na dvě země a na dva národy: Židy a “góje”. “Gójové” jsou nepřátelé, nežidé. Klerikálové a sionistický režim v Izraeli stavějí v praxi nežidy mimo zákon, neboť vytvářejí mezi Židy a veškerým ostatním obyvatelstvem v zemi stav neustálého nepřátelství. Ospravedlňování antihumanismu a rozněcování nenávisti k lidem, kteří smýšlejí jinak a jsou jiné víry, slouží expanzivním cílům. Po napadení Egypta v roce 1956 uvedla izraelská vláda jako “dějinný precedens” pro tuto agresi teologické traktáty rabínů, podle nichž šli “praotci Abrahám a Izák před tisícem let právě touto cestou a král Šalamoun vlastnil na jihu doly”. Když izraelští vládci rozpoutali v roce 1967 agresi proti arabským zemím, znovu ospravedlňovali okupaci “historickým právem”, jež prý bylo dáno Izraelcům Bohem.
Judaismus je v podstatě duchovní formou židosvkého ghetta. Zajišťuje v každé obci moc majetných horních vrstev nad lidmi stejné víry a také spojuje představitele vládnoucích kruhů obcí.
Sionističtí stratégové sázejí právě na judaismus, neboť chtějí oddělit Židy od ostastního obyvatelstva. Snaží se za aktivní pomoci a součinnosti klerikálů vytvořit z židovského obyvatelstva v tom či onom státě uzavřené skupiny. Sionismus rozvíjí svoje “koncepce” tím, že v nich spojuje náboženské dogma, podle něhož jsou Jehovovi následovníci “vyvoleni Bohem”, s “teoretickými” tezemi o jakési zvláštní “jednotě” zájmů židovského obyvatelstva celého světa bez ohledu na společenský systém, formy politické moci a sociální struktury jednotlivých států.
Sionističtí “teoretikové” tvrdí, že každý Žid je od narození judaista a sionista. Rabíni a judaističtí teologové houževnatě tvrdí, že být Židem znamená být stoupencem judaismu. Avšak opěvovatelé sionismu a judaismu nejsou s to žádnou kasuistikou vyvrátit skutečnost, že jedním z úhlených kamenů judaismu je přezírání “gójů” – lidí nežidovského původu.
Filosofická koncepce židovských klerikálů mluví o jakési podstatě, která objektivně neexistuje, nýbrž je výsledkem četných přičinností, absolutním zdrojem židovské “svébytnosti”. Judaismu se připisuje jedinečná úloha, jež zůstává ve všech etapách vývjoje lidstva nezměněna. Proto byl zvlášť vytvořen literární obraz “pronásledovaného národa”, jenž prý “šil a šije dějiny lidstva rudou nití judaismu”.
Izraelský rabinát reviduje modlitební knihy, aby odpovídaly nejstarším, patriarchálním modlitbám. V Izraeli byly uzákoněny barbarské náboženské obyčeje a tradice, které ponižují lidskou důstojnost. Celá výchova má náboženský ráz. Vedle toho existují zvláštní církevní mateřské a jiné školy a dokonce církevní universita. Předměty, jako je hebrejština, biologie, zeměpis a dějepis, se přednášejí podle speciálních učebnic, které sestavili rabíni.
Po vytvoření Izraele byla na jeho území zakázána plná výuka v oboru lékařství, neboť pitvání mrtvol odporuje judaistickému dogmatu o zmrtvývstání. Teprve konce roku 1953 dal Nejvyšší rabinát souhlas k přijetí zákona, podle něhož mohou být objektem anatomického studia těla osob, které k tomu daly před smrtí svůj souhlas, a nemají-li proti pitvě námitky nejbližší příbuzní zesnulého. Avšak reakční síly se dále bouří proti autopsii a čas od času pořádají u budovy Knesetu protestní demonstrace.
Ve státních náboženských školách dozírá na výuku zákona božího rada pro náboženskou výchovu, v níž je dvanáct rabínů a pouze dva zástupci ministerstva školství.
Všude se vylepují plakáty, které vyzývají k plnění ortodoxníxh nařízení rabinátu. Život vojáků je upraven podle náboženských předpisů. Zvláštní pozornost se věnuje dodržování sabatu, kdy každý Žid musí veškerý svůj čas věnovat četbě tóry.
Jakmile v pátek zapadne slunce, utichá až do soboty, kdy se na nebi objeví večerní hvězdy, veškerý život: zavírají se obchody, divadla a kina, zastavuje se veřejná doprava i vykládání lodí v námořních přístavech. Přeprava vlastními dopravními prostředky není oficiálně zakázána, je však v obvodech, kde bydlí ultraortodoxní věřící, krajně nebezpečná, neboť mohou automobil beztrestně zasypat kamením. Klerikální kruhy houževnatě prosazují, aby byl přijat zákon, který by trestně stíhal osoby rušící “svátost sabatu”.
Další fakta ukazují, do jakého absurda mohou dospět ve svém náboženském zanícení židovští duchovní. V roce 1911 napsal rabín I. Schmelkes pojednání na téma Lze v sobotu telefonovat a poslouchat gramofon? Rabín S. I. Natanson vypracoval traktát o zákazu používat v sobotu budík. Od té doby věda a technika postoupila od telefonu a budíku k otázkám ovládnutí kosmického prostoru. A tak v létě roku 1964 shromáždění učených talmudistů vážně projednávalo v Izraeli otázku, jak má “světit sobotu” pravověrný Žid, jestliže se mu poštěstilo zasednout ke kormidlu kosmického korábu.
Směřuje-li však “sobotní činnost” k uskutečnění biblické předpovědi o “velikém Izraeli”, pak se klerikálové o “svěcení sabatu” nestarají. Když v červnu 1967 vrcholily přípravy na agresivní útok Izraele proti arabským zemím, vojenský rabinát uveřejnil, aby se “předešlo nedorozuměním a nesprávným výkladům”, výnos povolující v sobotu jakékoliv akce vojenského rázu. V týchž dnech meronský rabín M. Stern ukončil sobotní kázání v synagoze bojovnou výzvou: “Slyš, Izraeli, nyní jdeš k Jordánu, abys ovládl národy!” a odvedl svoje stádo nas vojenské práce, které prohlásil za povinnost pravověrných Židů.
Před agresí izraelští klerikálové aktivně pomáhali sionistické propagandě rozněcovat v zemi válečnou hysterii. V Izraeli si už zvykli, že hlásání militarismu a rasismu je součástí vystoupení duchovních pastýřů, nechť je to v synagóze, nebo v budově parlamentu.
Rodinné právní poměry se v Izraeli řídí talmudem, který snižuje ženu do postavení absolutně bezprávné bytosti. I dnes je uznáván za zákonný sňatek jedině sňatek církevní. Zcela negativně se stavějí klerikálové i ke smíšeným manželstvím; proto mají rodiče velké potíže při zápisu narozených dětí.
Žena nemá v Izraeli práce rozvést se s mužem, a to ani tehdy, je-li muž duševně chorý. Zdržuje-li se muž dlouhou dobu mimo domov a místo jeho pobytu není známo, nemá žena právo rozvázat manželství a podruhé se vdát; zpravidla se jí ani nepřiznává právo na dědictví. Podle církevních zákonů může učinit první krok k rozvodu jedině muž. Žena může v nejlepším případě požádat rabíny, aby přiměli muže, aby “ji zapudil”. Dojde-li k rozvodu, veškerý majetek, který získali manželé za léta společného života, se považuje za vlastnictví muže.
V otrokářské epoše, kdy vznikaly zákony zrcadlící se v tóře a talmudu, se v semitských kmenech považovala vdaná žena za nezcizitelné vlastnictví rodu jejího muže. Rabíni se postarali, aby byl obřad “propouštění” švagrové, kterému se říká “chalica”, obnoven v Izraeli jako závazný zákon. Bezdětná vdova nemá zde právo podruhé se vdát bez souhlasu svého švagra, pro kterého je to velmi často příležitost k vydírání.
Zákaz uzavřít sňatěk bez získání “chalicy” platí pro vdovu dokoncei tehdy, je-li bratr zemřelého nezvěstný nebo není-li plnoletý. Pak musí žena čekat, až dítě dosáhne třinácti let, kdy bude podle rabínských představ “plnoleté” a bude mít právo povolit jí sňatek.
Sionističtí vůdci neustále zdůrazňují, že Židé kategoricky odmítají splynout s nežidy, a pokoušejí se vštípit tuto myšlenku základním židovským masám. Dnes stále horlivěji používají judaismu jako “stmelujícího faktoru v životě Židů”.
Jak potvrzuje izraelský autor N. Bentwich, je dnes “sionismus mnohými stoupenci ztotožňován s judaismem a vystupuje ve formě národního náboženství”. Bojovný sionismus se tedy sbližuje s judaismem, jehož používá jako své roušky a ideologického zdůvodnění, a tak otevřeně mění náboženství v politiku. Cílem sionistů je za pomoci náboženství zmobilizovat Židy, aby sloužili politickým zájmům Izraele. Židovské náboženské organizace a instituce, které se nalézají a vyvíjejí činnost za hranicemi Izraele, nemohou hrát onu univerzální úlohu, kteoru mají klerikální instituce v této zemi, přesto však poskytují sionismu aktivní podporu.
Židovské aforismy, podle nichž jsou “Židé jedno tělo, jedna duše” a “každý Žid je odpověden za bratra svého”, mění propagandistický aparát sionismu v politické formulace a radu proroka Samuela “budeme se vzájemně posilovat” ve výzvu pomáhat izraelským dobrodruhům. Garnitura těchto náboženských aforismů se stala nedílným atributem globálního politického blafu sionistů, kteří se všemožně snaží přisvojit si právo mluvit jménem všech Židů, aniž k tomu mají morální nebo politické oprávnění.
Podle pouček judaismu, jež nabyly platnosti zákona, se za plnoprávného občana Izraele považuje ten, kdo se narodil z Židovky nebo přijal judaismus. Jestliže se věřící může bez potíží stát například muslimem, katolíkem, prostestantem či pravoslavným, pak pro přijetí judaismu existuje v Izraeli množství omezujících předpisů rabinátu.
Od jara 1970 platí v Izraeli zákon, podle něhož musí každou registraci občana jako Žida potvrdit rabinát; přitom nemohou být až do třetího kolena zaregistrovány jako Židé osoby obojího pohlaví, je-li židovského původu pouze jejich otec. Sionistické organizace se postavily do čela kampaně za “čistotu rasy a národa”. Ve státních institucích i v odborových organizacích se začali zjišťovat a propouštět “nečistí”. Zda je člověk uznán za “Žida” či “nežida”, to není ani zdaleka formální záležitost, neboť na tom je závislé nabytí občanství.
Otázky izraelského občanství upravují dva normativní akty: Zákon o návratu z roku 1950 a Zákon o občanství z roku 1952, které znamenají hrubé vměšování do vnitřních záležitostí cizích států. První zákon považuje občany techto států, kteří jsou původem Židé, za osoby nalézající se ve vyhnanství a uděluje se jim zvláštní status, jenž je vyjímá z vnitřního zákonodárctví zemí, v nichž žijí. Poskytuje “každému Židovi právo přistěhovat se do země”, s výjimkou případů, kdy ministr vnitra usoudí, že daná osoba “jedná proti židovskému lidu nebo… může ohrozit bezpečnost státu.” Zákon o občanství poskytuje automaticky izraelské občanství každému Židu, který se přistěhoval do Izraele nebo se tam narodil.
V březnu 1971 schválil Kneset 69 hlasy proti 15 při 23 abstencích zákon Kdo je Žid. Tento zákon oficiálně zakotvil dlouholeté uplatňování rabínského zákona, podle něhož “Židem je osoba, která se narodila z židovské matky a nevyznává jinou víru než židovskou, nebo osoba, která se obrátila na judaismus”.
Zákon Kdo je Žid se vedle otázek občanství dotýká i oblasti manželských a rodinných vztahů v Izraeli a ještě více stupňuje vládnoucí zvůli klerikálů. Podle zákona O jurisdikci rabínských soudů z roku 1953 spadají všechny otázky, které souvisí s uzavíráním a rozvazováním sňatku mezi Židy žijícími v Izraeli (občany státu a cizími státními příslušníky žijícími trvale v dané zemi), výhradně do jurisdikce rabinských soudů. Zároveň zákon stanoví, že “sňatek a rozvod Židů v Izraeli se uskutečňuje v souladu s židovským církevním právem”. Občanský sňatek je tedy v Izraeli pokládán za neplatný, a to i tehdy, byl-li uzavřen v zahraničí.
Klerikálové mluví v Izraeli do všeho, a není proto náhoda, že se pompézní budově Nejvyššího rabinátu v Jeruzalémě všeobecně říká Vatikán. Úřad pro záležitosti kašrut dozírá na čistotu dováženého masa a jiných produktů, potvrzuje jmenování šochetimů (rituálních kráječů), vykonává inspekci na jatkách a podnicích potravinářského průmyslu. Kontroluje, jak se plní církevní předpisy, které se týkají zemědělství a vybírání zemědělské dávky ve prospěch synagógy. Mezi jeho povinnosto spadá také dozor nad dodržováním předpisů o potravě ve vládních a veřejných institucích a nad obřezáváním chlapců, kteří přijíždějí ze zemí, kde nemohli být obřezání.
Dodržování všech těchto rituálů kontroluje celá armáda duchovních, které jmenuje přímo Nejvyšší rabinát. V jejich rukou je takový velmi působivý prostředek, jako jsou “certifikáty o kašrut”, tj. osvědčení, že potrava plně odpovídá náboženským předpisům. Odebráním osvědčení je provinilec vážně postižen finančně, neboť to prakticky znamená, že ho bude církevní orgán bojkotovat.
Spojením sionistů a klerikálů nabyly v Izraeli zvláštního významu i takové charakteristické rysy židovského kodexu, jako je nenávist k člověku, hlásání genocidy a velebení zločinných metod získávání moci. Ukázalo se, že tyto aspekty judaismu mohou být dobře uplatněny jak mezi věřícími, tak i mezi ateisty s krajně nacionalistickými nebo otevřeně šovinistickými názory. Sionisté skládají všechny své naděje do popmoci mocných tohoto světa v imperialistických státech, klerikálové zase chrání “bohabojné” vládce před “bezbožnými komunisty”. Výbojného judaistického náboženství využívají v Izraeli reakcionáři a všemožní politikové, aby prosadili své reakční politické cíle.
Obapolná zainteresovanost sionismu a judaismu vyvěrá z plánů sionistické buržoazní špičky, jejímž cílem je nastolit ideovou a politickou kontrolu nad Židy ve všech zemích, podřídit všechny Židy nezávisle na tom, kde žijí, vůli mezinárodní sionistické ústředny.