Závěr
Rodnověří je rozporuplný, komplexní a mnohostranný fenomén, avšak tato přídavná jména by neměla být vnímána jako negativní konotace. Jsou znamením vitality hnutí a jeho kulturní rezonance v soudobé ruské společnosti. Rodnověří se prezentuje jako nesmírně postmoderní a v popředí individualismu a enviromentalismu. Zároveň však jeho stoupenci požadují “návrat” k tradici, kterou rusko-sovětská modernita přehlížela, a projevují svou snahu o kulturní a náboženskou “autenticitu”, kterou by bylo možné znovu objevit prostě a jednoduše vymazáním posledního tisíciletí. Rodnověří je tak zároveň ochota “jít nazpět” a jakýmsi náboženským milenarismem obráceným k budoucnosti. Tato paradoxní kombinace se rovněž připojuje k procesu etnicizace božského, s rozporuplnými politickými důsledky. Snaha o znovunalezení ztraceného souladu mezi člověkem a přírodou či v rámci komunity, skutečně může snadno sklouznout k xenofobním teoriím, pokud je koncept tohoto souladu založena na vyloučení jistých jedinců či skupin.
Napětí pod povrchem je proto rodnověří vlastní. Oslavuje přirozenou rozmanitost, protože každý národ je zván, aby rozvíjel svou přirozenou víru či původ, ale rovněž si velmi váží slovanských/árijských vlastností; rodnověří odsuzuje globalizaci, jež by vymazala kulturní kořeny, ukotvuje se ve stále více zmezinárodněných sítích; (52) vyžaduje úctu k přírodě, soulad mezi člověkem a Zemí a zdravější život, protože flirtuje s okultními praktikami, jak přistupovat k vyššímu a nadpřirozenému vědění. Odkaz ruského ateismu pravděpodobně zčásti dokáže rodnověří vysvětlit. Některé z jeho argumentů vůči historickým náboženstvím jsou vypůjčeny ze sovětské protináboženské propagandy, například že křesťanství a islám ospravedlňovaly vykořisťování nižších tříd a války mezi národy. Část ruské společnosti se zajímá o oživení víry, jež se od perestrojky objevila. Tradiční pravoslaví, jež je velmi institucionalizované, moralistické a jaksi nesouzní s moderním světem, se nezamlouvá, protože od svých věřících očekává, že budou vyhovovat normativním názorům bez prostoru k interpretaci.
Naopak rodnověří dovoluje afirmaci víry bez dodržování pravidelného rituálu či bez nějakého teologického pozadí. Omezuje se na chválu Matky Země a ponechává jedinci velkou míru nezávislosti. To pravděpodobně vysvětluje jeho úspěch u vzdělaných mladých lidí a kultivované střední třídy, kteří nacházejí odpověď na své duchovní potřeby, ale také na své ekologické zájmy, individualismus a ochotu obnovit sociální sítě, založené na smyslu pro komunitu a bratrství. Okultno pak hraje klíčovou roli při obnově vztahu se ztracenými tradicemi: rekonstituce mytologického vědění, holistická cvičení mysli a a těla za účelem přístupu k vyšším úrovním vědomí, vizuální symbolismus související s předky a modlitby a rituály vykonávané v přírodě za účelem rozmluvy s bohy. Odkaz na antinacionální zdroje v okultních tradicích přítomné již v sovětské civilizaci, avšak nyní v nových formách, se velmi podobá etnickému oživování víry západní Evropě. Rodnověří proto svědčí o vitalitě esoterického hledání v moderních společnostech a podkopává ideu, že modernita signalizuje konec víry; dotazování se jedinců na skryté interakce mezi člověkem, vesmírem a vyšší moci prostřednictvím všech druhů zasvětitelských praktik zmizet nehodlá.
Poznámky:
52. Anastasia Koskello, “Sovremennye iazycheskie religii Evrazii: Krainosti globalizma i antiglobalizma,” In: Aleksei Malashenko, Sergei Filatov, eds., Religiia i globalizatsiia na prostorakh Evrazii (Moscow: Carnegie Tsentr, 2009), http://www.portal-credo.ru/site/?act=lib&id=2448.