Esej o víře, moci a nutnosti lhát, chceme-li přežít.
První bod, který vytyčí směr našeho studia a následného odklonu od abrahamické víry, je její nejpůvodnější a nejzazší původ. Pokud totiž chceme pochopit základní problém – či přesněji duchovní defekt abrahamismu –, musíme se ohlédnout až k jeho nejzazšímu, zapomenutému původu, respektive původci. K tomu, kdo vlastně byl původcem konceptu jediného (žárlivého a vraždícího) nejvyššího Boha a kdo byl jako přímý původce tohoto konceptu jaksi povinně až nuceně zapomenut – vytěsněn.
Tím původcem byl prastarý mytický vládce – král Nimrod, zvaný také Cherub ochránce, Světlonoš – Lucifer, nebo též padlý Adam. (Viz jiná práce na toto téma.) Byl to totiž on, kdo se jako první ve známých mýtických dějinách stal (prohlásil) Bohem – tím nejvyšším – a nechal se tak uctívat. Původně začal jako skvělý a příkladně moudrý správce sídla Eden, Adam (Cherub ochránce), a skončil jako šílený genocidní tyran, kterého skuteční bohové té doby – Elohim – uvrhli do prachu země a následně pro jeho selhání (a selhání celé jeho suity) zbavili lidský rod své podpory a přízně.
Pověsti o něm vyprávějí, že vybudoval nebeskou věž, na kterou vystoupil, a donutil svůj lid, aby před ním poklekl a uctíval ho jako Boha. Genocidy těch, kteří před ním nepoklekli, byly koloritem jeho vlády. Vlády toho, kdo je při svém „nejvyšším Božství“ současně velmi nízce lidský – ve smyslu zřetelného narcismu, ješitnosti a pýchy. Tyto charakterové atributy obnažují příčinu toho, proč je tento „Bůh“ tak žárlivě vražedně mstivý vůči těm, kteří o něm pochybují a jako Boha ho neuctívají. Je to klasická a typická psychomechanika člověka-narcise, jehož ego je tak nafouklé, ale současně nejisté, že musí zničit všechno a všechny ty, kteří ho zraňují pochybnostmi – nevírou v jeho božskou identitu.
Když se někde vyskytne taková lidská forma „Boha“, navíc velmi mocná a vlivná, znamená to také to, že se obklopí svými věrnými. Těmi věrnými, kteří o něm ani v nejmenším nepochybují, a jsou tak touto cestou jeho speciálně nejmilejšími vyvolenými. Tito vyvolení pak věrně a oddaně pracují na podpoře a šíření kultu tohoto „Boha“ do širého světa. Ti, kteří se podrobí, budou milosrdně ponecháni při životě; ti, kteří ne, budou vyhlazeni, či pro užitek vyvolených a slávu Boží „jen“ zotročeni. Majetky a hmotné statky, které po těch ohavných nevěřících zůstanou, právem připadnou věrným vyvoleným věřícím, protože si je za svoji loajalitu k nejvyššímu zaslouží. To je prostě benefit za službu jedinému pravému Bohu, kterému nelze odolat.
No, pojďme dál. Pozorujme ten stav: přišel někdo, kdo pod brutálním nátlakem přepisuje přirozený stav odvěké lidské reflexe principu Božství. V době bájného Nimroda, v opravdu hlubokém neolitu na úsvitu lidské civilizace – přijmeme-li tento mýtus jako formu dávné lidské paměti –, došlo k tomu, co známe jako ztrátu stavu mystické participace. Před příchodem Nimroda-Boha lidská psyché nosila bohy v sobě – byli uvnitř, plně přístupní, dostupní, komunikující.
Po jeho proměně v Boha-Já a násilném vnucení tohoto režimu víry pod trestem smrti všem lidem ve sféře Nimrodova vlivu se staří původní bohové stali nepřítomnými – nedostupnými. Namísto toho byl v lidské duši násilně ukotven režim uctivého pokleku před fantasmagorickým konceptem Boha-Já – Nimroda. V této atmosféře – poklekni, nebo zemři – prostě staří, autentičtí bohové už neměli prostor k přežití.
Člověk se už tenkrát naučil sám sobě lhát, začal vědomě falšovat to, co je opravdu posvátné. Musel – jinak by totiž zemřel. Tento modus víry z nutnosti, ve jménu přežití, je stálým a základním pilířem abrahamického náboženství. (Kristus proti tomu bojoval, ale v podstatě neuspěl.) Nimrod–Lucifer v něm stále vládne, jen se dnes jmenuje jinak.
Abrahamismus stále funguje v režimu Nimrodova odkazu a falzifikuje, nahrazuje posvátné v tom smyslu, že tam, kde duše musí pokleknout před „Bohem“ Luciferem, aby přežila, je vše božské a posvátné zničeno, přepsáno a nahrazeno falzifikátem Božství. Už jen sám fakt, že Bůh – Božství – je v něm prezentován jako něco, čemu záleží na lichocení a uctívání, znamená, že Bůh je zde zcela degradován, polidštěn do podoby úplatného, zkorumpovatelného narcise. Stačí být dost servilní a oddaný – a „Bůh“ je uspokojen. Každá duše, která má dost charakteru a mravnosti, takového „Boha“ nemůže přijmout za vlastního. A pokud ano, pak jen proto, aby uhájila holý život – za cenu toho, že se stane pokryteckou a těžce neurotickou.
Není to ale upřímné a není to pravdivé. Je to brutálně vynucené a principiálně ďábelské. Tam, kde křesťanští vizionáři a mystici předjímají návrat toho starého ďábla a Satanáše, který časem povstane s ambicemi podřídit si lidstvo, vlastně předjímají aktualizaci a šíření tohoto operačního algoritmu. Ten má původ u padlého syna Božího, jehož pochybný „Božský“ odkaz v posledních letech stále více rezonuje v extrémních směrech některých nábožensko-mocenských struktur.
Autor: Heresiar
Zdroj: Kacířova křižácká základna