V rozsáhlém a rostoucím korpusu vědecké a populární literatury o národním socialismu – obvykle se týkajícím nacistického Německa – je tento základní koncept definován jen velmi zřídka. Důvody by pro to mohly být dvojí. Zaprvé by se dalo předpokládat, že „národní socialismus“ je jednoduše synonymem pro německou verzi národního socialismu (známého také jako „nacismus“ nebo „hitlerismus“) z poloviny dvacátého století, která byla spojována s Adolfem Hitlerem a jeho NSDAP. V případě nacionálně socialistických organizací mimo Německo se jedná buď o de facto dceřiné společnosti německé mateřské strany, nebo o odvozená, mimetická hnutí. Z tohoto pohledu by jakákoli strana se svastikou jako symbolem a násilně antisemitskou ultranacionalistickou platformou mohla být jednoduše považována za neoriginálního napodobitele, který se snaží zneužít úspěchu NSDAP v Německu. Pokud bychom se na evropské dějiny v letech 1920 až 1945 dívali z periferie, nebo dokonce jednoduše z negermanocentrické perspektivy, tento předpoklad podřízenosti či mimiker se rychle ukáže jako neuspokojivý pro vysvětlení aspektů například místní kolaborace v zemích okupovaných nacistickým Německem během druhé světové války. (1)
Jak mohlo ve válečném Norsku existovat to, co můj kolega Terje Emberland nazval „opoziční národní socialismus“, který úzce spolupracoval s SS a zároveň se stavěl proti mnohému z politiky německé NSDAP a kolaboračního Nasjonal Samling [ns; Národního shromáždění] režimu Vidkuna Quislinga? (2) Náš výzkum Norska tedy naznačuje, že nejen mezi Nory existovaly odlišné, konkurenční chápání národního socialismu, ale že i v rámci německého nacismu existovaly dokonce značné rozdíly mezi Himmlerovými SS a mainstreamovou ideologií NSDAP. (3) Bylo by tedy lepší hovořit ne o jednom národním socialismu, ale o národních socialismech v množném čísle. Další významnou překážkou formulace obecné definice národního socialismu je odpor v určitých kruzích k jeho přijetí jako fenoménu v rámci širší kategorie fašismu. Velká část této kritiky vychází z argumentu, že kladením generického fašismu jako zastřešujícího pojmu se mnoho jedinečných, specifických a určujících rysů německého národního socialismu buď ztratí, nebo zastíní. (4) John Lukacs poněkud zmateným způsobem, který stále ve skutečnosti nedefinuje, co představuje národní socialismus, dokonce argumentoval, že univerzální kategorií pro historickou analýzu by měl být národní socialismus, a nikoli fašismus. (5) Ian Kershaw však předkládá přesvědčivé argumenty, proč by německý národní socialismus měl být řádně zahrnut do rodiny fašismu, z nichž každý měl své vlastní jedinečné a specifické charakteristiky. (6)
Předpokládat, že existuje generický fašismus, jehož specifickým vyjádřením je německý národní socialismus, a že existuje nejen jeden, ale několik národních socialismů, by dříve či později vyžadovalo rozšíření taxonomie definováním podrodu národně socialistického. V návaznosti na definici generického fašismu navrženou Rogerem Griffinem se navrhuje následující obecná definice národního socialismu: Vzhledem k tomu, že „[f]ašismus je rod politické ideologie, jejíž mytické jádro v jeho různých permutacích je palingenetickou formou populistického ultranacionalismu“,(7) pak je národní socialismus typem fašismu, kde je populistický ultranacionalismus založen na palingenetickém völkisch rasismu, jehož antisemitismus je základním prvkem. Domnívám se tedy, že rozlišovacím rysem národních socialismu v rámci širší rodiny fašismu je ústřední postavení völkisch, rasistického světonázoru. (8)
Jak Griffin zdůraznil, všechny fašismu jsou do určité míry „rasistické“, protože ultranacionalismus oslavuje velikost vlastního národa a kultury, a tím podporuje pocit nadřazenosti nad ostatními národy. Fašistická ideologie je tedy ze své podstaty nepřátelská vůči liberálnímu multikulturalismu, volné migraci a dalšímu individuálně motivovanému míšení národů, náboženství a kultur. Zároveň to nutně neznamená, že všechny fašismu musí zaujímat rasistické postoje – např. sociální darwinismus, eugenika nebo dokonce antisemitismus – jako ústřední pro jejich chápání vztahu jejich národa ke společnosti a světu. (9)
V rámci národního socialismu je však národ vždy organicky spjat s rasou: stejně jako organicky koncipovaný národ (Volk) poskytuje genotyp pro fenotyp jednotlivce, tak i každý národ odráží fenotyp genotypu poskytovaného společnou rasovou identitou.10 Udržování rasového Erbbild [genotypu] a zlepšování Erscheinungsbild [fenotypu] jak jednotlivců, tak i celého Volku bylo klíčovým zájmem německého nacismu, (11) zejména pro Heinricha Himmlera a SS. (12)
I když tento impuls ke zlepšení rasové skladby národa může vést národní socialisty k podpoře zavedení eugenické politiky ve jménu „rasové hygieny“, nemělo by to být bráno jako důkaz, že se národní socialisté hlásí k racionalistickému, pozitivistickému pohledu na rasu jako údajně biologický jev. Při bližším zkoumání má rasová ideologie v národním socialismu společné pouze relativně povrchní rysy například s „vědeckou“ rasovou biologií a eugenikou praktikovanou v meziválečné Skandinávii, která byla spojena se sociálním inženýrstvím nové, moderní společnosti. (13)
Rasistické myšlení v národním socialismu není ani racionalistické, ani nesměřuje k modernizaci. Místo toho se jedná o völkisch rasismus, odvozený z ideologického světonázoru völkisch hnutí, které začalo na konci devatenáctého století. (14) Völkisch rasismus podporoval sakralizovaný pohled na předpokládanou prehistorickou árijskou rasu, z níž vzešly nejvyspělejší národy a civilizace světa. V případě meziválečných německých a skandinávských národních socialistů byly nejvyšší příčky rasové hierarchie vnímány jako obsazené germánskými nebo severskými národy; nicméně mezi nacionálně socialistickými hnutími se od roku 1945 klade spíše důraz na globální „nadřazenost bílé pleti“ světlokožců obecně. (15) Nicméně jasná zaujatost idealizovanou „severskou“ identitou prostupuje národním socialismem, a to i ve společnostech, které se obvykle za „germánské“ nepovažují .
Z tohoto pohledu na vztah mezi rasou a národem má národní socialismus také aspekty toho, co Griffin nazval „fašistickým internacionalismem“, (16) ačkoli v každém případě je to vyjádřeno různou mírou důrazu. Vzhledem k tomu, že sousední národy jsou často vnímány jako sdílející společné kulturní a rasové vazby, mohou národní socialisté považovat takové shluky národů za přirozené spojence ve věčném boji mezi rasami světa. Ty mohou tvořit společenství sdílené krve (Blutsgemeinschaft) nebo sdíleného osudu (Schicksalsgemeinschaft), kde je vlastní národ národních socialistů obvykle vnímán jako primus inter pares v projektu budování nového kontinentálního nebo globálního řádu. V rámci německého národního socialismu byla tato internacionalistická tendence nejsilněji vyjádřena v explicitním pangermanismu Himmlera a SS. (17)
S mytologií rasy je spojený názor, že rasy a národy se tvoří v symbióze se svým fyzickým okolím, přičemž země je zdrojem mnoha fyzických a duchovních charakteristik Volku. Silné spojení s přírodní i kulturní krajinou je proto důležité pro udržení síly národa. Život ve městech odcizuje jednotlivce od morálního kompasu, který poskytuje spojení s půdou, což vede k rasovému a kulturnímu rozmělňování a degeneraci. Ve svém völkisch rasismu je tedy národní socialismus ideologií Blut und Boden [krev a půda], upřednostňující čisté a zdravé rolnické způsoby před moderním, městským a materialistickým životním stylem, který byl morálně i fyzicky nebezpečný. Jak napsal Hitler v Mein Kampfu: „Pouhou možnost udržení zdravého rolnictva jako základu celého národa nelze nikdy přeceňovat.“ (18) Rasové a kulturní znovuzrození národa bude v národním socialismu dosaženo odmítnutím moderního, městského a falešného ve prospěch přirozeného, venkovského a autentického.
Protiklad všeho, o co národní socialismus usiluje, lze nalézt v konstruktu Žida. V nacionálně socialistickém antisemitismu Žid nejen reprezentuje modernitu, urbanismus, nemorálnost, kapitalismus, materialismus, marxismus a řadu dalších sociálních a duchovních neduhů, Žid je také rasově odlišným. Židé nejsou jen cizinci nebo etnická menšina, jsou to cizí rasa, jejíž každá aktivita směřuje k podřízení a degeneraci jiných národů. Navzdory různým lokálním kontextům nacionálních socialismu v různých společnostech je Žid jako globální spiklenec pro nacionální socialisty vždy primárním nepřítelem. Univerzálnost a ústřední postavení antisemitismu pro nacionální socialismus jej řadí do samostatné kategorie od jiných druhů fašistické xenofobie a rasismu, dokonce i od antisemitismu jiných fašistů. (19) V rámci nacionálního socialismu jsou typické fašistické charakteristiky, jako je antimarxismus, antiliberalismus, antikapitalismus nebo antikonzervatismus, druhořadými nebo vedlejšími produkty tohoto národnostního antisemitismu. (20)
Poznámky:
1. Terje Emberland and Matthew Kott, Himmlers Norge: Nordmenn i det storgermanske prosjekt (Oslo: Aschehoug 2012), 496.
2. Viz příspěvek Terje Emberlanda v tomto svazku.
3. Emberland and Kott, Himmlers Norge, passim.
4. Ian Kershaw, The Nazi Dictatorship: Problems and Perspectives of Interpretation, třetí vydání (London: Edward Arnold, 1993), 34–35.
5. John Lukacs, ‘The Universality of National Socialism (The Mistaken Category of “Fascism”),’ Totalitarian Movements and Political Religions 3 (2002): 107–121. Lukacs zde identifikuje fašismus jako synonymum musolinovského italského fašismu.
6. Kershaw, The Nazi Dictatorship, 39.
7. Roger Griffin, The Nature of Fascism (London: Routledge, 1993), 2.
8. V závislosti na tom, jak se definuje ‘völkisch’, lze debatovat o tom, zda NSDAP bylo völkisch politické hnutí, nebo ne, např.: Samuel Koehne, ‘Were the National Socialists a Völksich Party? Paganism, Christianity, and the Nazi Christmas,’ Central European History 47 (2014): 760–790, zobrazeno 20. Října 2015, doi: 10.1017/ S0008938914001897. Přestože Hitler připustil, že se nejedná o nijak zvlášť vyjasněný koncept, prohlásil, že völkischský světonázor je základem ideologie německého národního socialismu: Adolf Hitler, Mein Kampf (Berlín: Franz Eher, 1934), 415–420.9 Roger Griffin, ed., Fascism (Oxford: Oxford University Press, 1995), 7–8.
10. Pidder Lüng [Martin Löpelmann], National-Sozialismus (Berlin: Pan-Verlag, 1931), 20–21; Mintauts Plāķis, ‘Nācija un rase,’ Līdums, 16 March 1944.
11. Lüng, National-Sozialismus, 20–26.
12. Emberland and Kott, Himmlers Norge, 185–186.
13. Viz např. Gunnar Broberg and Mattias Tydén, Oönskade i folkhemmet: Rashygien och sterilisering i Sverige, druhé vydání (Stockholm: Dialogos, 2005).
14. Pro shrnutí völkisch světonázoru viz ‘Völkische Weltanschauug’, in Realliexikon der Germanischen Altertumskunde, Volume 32, ed. Heinrich Beck, Dieter Geuenich and Heiko Steuer (Berlin: De Gruyter 2006), 522–538. Detailnější diskuse o rozličných rozporech mezi völkisch ideologií, aryánstvám a nordicismem lze nelézt v: Christopher M. Hutton, Races and the Third Reich: Linguistics, Racial Anthropology, and the Dialectic of the Volk (Cambridge: Polity, 2005).
15. Např. ‘A Racist Catechism,’ in Griffin, Fascism, 327.
16. Griffin, Fascism, 8.
17. Toto je jeden z hlavních předpokladů Emberlanda a Kotta, Himmlers Norge.
18. Hitler, Mein Kampf, 151.
19. Arnd Bauerkämper, Der Faschismus in Europa (Stuttgart: Reclam, 2006), 178.
20. Bauerkämper, Der Faschismus, 78.