Výběr testovacího příkladu nehitlerovského nacionálního socialismu
Definice národního socialismu jako podskupiny fašismu uvedená výše bude zde otestována na případu zvoleném tak, aby se čelně střetl s předchozím předpokladem mimiker s německým NSDAP. Pokud se podaří dostatečně prokázat, že lotyšský Pērkonkrusts [Hromový kříž] splňuje kritéria definice, pak se bude jednat o příklad explicitně protiněmeckého národně socialistického hnutí. Ačkoli Pērkonkrusts není v literatuře o fašismu zcela neznámý, (21) jen málo badatelů se tímto hnutím podrobně zabývalo. Ještě méně se jich ptalo, zda Pērkonkrusts představuje lotyšskou formu národního socialismu. (22) Jedním z mála, kteří tak učinili, je německý historik Björn Felder. Podkapitola jedné z jeho knih se dokonce jmenuje „Hnutí Pērkonkrusts: „Lotyšští národní socialisté“?“. I když připouští, že Pērkonkrusts vykazovali mnoho ideologických spřízněností s německým národním socialismem, ve své analýze se Pērkonkrusts spíše inspirovali italským fašismem nebo se více podobali Železné gardě Corneliu Codreanua v Rumunsku. (23) Během německé okupace Lotyšska za druhé světové války Felder popisuje, jak se jedna část hnutí Pērkonkrusts spojila s německým režimem, a dokonce udělala ideologické ústupky nacistickému rasistickému světonázoru. (24)
Zároveň poznamenává, že jiná část hnutí zvolila místo toho odpor a označila kolaboranty ze svých řad za renegáty, kteří přesunuli svou loajalitu od vůdce Pērkonkrusts Gustavse Celmiņše k německému vůdci Hitlerovi. Felder uzavírá, že pouze ti, kdo si vybrali Hitlera před Celmiņšem, mohou být právem nazýváni „lettische Nationalsozialisten“. (25) I Felder se tedy rozhodl ztotožnit národní socialismus s hitlerismem. Stejnou úvahu použil i Celmiņš sám ve snaze zabránit tomu, aby jeho hnutí bylo v meziválečných letech lotyšské nezávislosti označeno za nebezpečnou pátou kolonu. Na veřejné diskusi o rostoucím vlivu národního socialismu v Německu, která se konala v říjnu 1932 v Rize, byla vznesena otázka, zda Lotyši mohou – a měli by – přijmout národní socialismus. (26) Celmiņš odpověděl záporně, ale nejednoznačně: Hitlerovo hnutí [Hitlerbewegung] se vyvinulo tak, aby vyhovovalo podmínkám v Německu. Lotyši se od nich nicméně mohli poučit: totiž že je možné bojovat proti „mezinárodnímu židovstvu“ a že dělnická třída je v jádru nacionalistická. (27) To spíše dokazuje, že Pērkonkrusts se nepovažoval za přívěsek nebo napodobitele německého národního socialismu; zároveň lze nejednoznačnost těchto tvrzení interpretovat jako posilování argumentu, že Pērkonkrusts byli národní socialisté.
Podobné rétorické distancování bylo použito i v souvislosti s fašismem. V nepodepsaném článku z roku 1933 s názvem „Co je fašismus?“ stranické noviny tvrdí: „I když Pērkonkrusts zdaleka není fašismus a připouští, že se jedná o systém vhodný pouze pro Itálii, nicméně…“ (28) Tím, že Pērkonkrusts ztotožňoval fašismus výhradně s italským fašismem, mohl – navzdory obviněním svých liberálních a levicových odpůrců – popírat, že se skutečně jedná o fašismus, a zároveň otevřeně vyjadřovat svůj obdiv k úspěchům Mussoliniho režimu. Není třeba dodávat, že tehdejší političtí odpůrci o tom nebyli přesvědčeni.
Fašistogenní kontext: Lotyšsko ve dvacátých a třicátých letech 20. století
Než se pokusíme rozlišit, zda Pērkonkrusts odpovídá výše uvedené definici národního socialismu, zdá se vhodné shrnout historický kontext. Již jsem tvrdil jinde, že Lotyšsko ve dvacátém století bylo zemí, kde společenské podmínky podporovaly politickou radikalizaci, a dokonce i to, že ve 20. a 30. letech 20. století se jednalo o obzvláště fašistogenní prostředí. (29) Nezávislé Lotyšsko zdědilo multietnickou společnost, která byla nejen po první světové válce v troskách, ale také rozervána třídním a etnickým napětím. V letech 1905–1906 a 1919 země zažila násilnou třídní a etnickou válku: třídní a etnické složení se do značné míry shodovalo, přičemž lotyšské rolnictvo a dělnická třída byli zarmouceni nepřiměřenou ekonomickou a politickou mocí pobaltské německé menšiny. V bratrovražedné občanské válce po rozpadu Ruské říše se v boji proti začínající liberálně nacionalistické lotyšské vládě střídali jak lotyšští bolševici, tak pobaltskoněmecké síly, kterým pomáhaly radikalizované Freikorpsy složené z Reichsdeutsche. Výsledné vlny rudého a bílého teroru vykazovaly rysy genocidních kampaní. (30) Zkušenosti z Lotyšska v roce 1919 pomohly utvářet následný německý nacistický pohled na židovský bolševismus a Lotyše jako jeho dobrovolné katy, (31) což doplňovalo předchozí brutální zobrazení Lotyšů v baltských německých zprávách z roku 1905. (32) Navzdory nepřízni osudu vyšel liberálně-demokratický lotyšský národní stát z občanské války vítězně. Do roku 1920 se vracely tisíce uprchlíků vysídlených od roku 1915. Tato repatriace zahrnovala značný počet Židů, což přispělo k etnické rozmanitosti nového politického zřízení.
Mnoho etnických Lotyšů cítilo, že Lotyšsko je jejich národním státem, kde by jejich společné zájmy – poprvé od dobytí středověkými německými křižáky – měly být na prvním místě. Naproti tomu mnoho baltských Němců a Rusů z bývalé vládnoucí šlechty se nedokázalo smířit s postimperiální ztrátou politických privilegií. Mezi nimi bylo také rozšířené opovržení jazykem a kulturou lotyšské většiny. Tato skupina si nicméně udržela nepřiměřený vliv na ekonomiku země, což vyvolávalo nespokojenost nových lotyšských elit. Příležitosti, které liberální demokracie poskytovala židovským příslušníkům k zaujmutí vysoce viditelných pozic v obchodu, profesích a vysokoškolském vzdělávání, dále dráždily lotyšské nacionalisty.
Politický systém s ústavou inspirovanou ústavou Výmarského Německa byl pro mnohé také zklamáním. Sociální demokraté, největší skupina v Ústavodárném shromáždění, které vytvořilo politický systém, nejčastěji dávali přednost opozici před odpovědností vlády. Kabinety sestavené z příliš mnoha malých stran, všechny s vlastním programem, měly trvalé krátké trvání. Například v parlamentních volbách v roce 1928 se zúčastnilo sto dvacet kandidátních listin, přičemž rekordních dvacet osm z nich získalo zastoupení ve stočlenném parlamentu (Saeima). (33)
Přestože jeden zahraniční pozorovatel připouštěl pluralitu politických hlasů v politice, poznamenal, že se jedná o „demokracii v zárodku“. (34)
Kritici zleva i zprava takovou politiku kritizovali jako zkorumpované a sobecké handrkování. Byly navrženy alternativy k demokracii a pravidelně se objevovaly zvěsti o možných převratech. Neúspěšný pokus komunistů v estonském Tallinnu v roce 1924 dokázal, že tyto zvěsti nebyly zcela neopodstatněné. Když premiér Kārlis Ulmanis v květnu 1934 ukončil parlamentní demokracii a zavedl v Lotyšsku autoritářský režim, učinil tak s tím, že je třeba předejít údajnému převratu plánovanému krajní pravicí.
Již na samém začátku 20. let 20. století začal lotyšský bolševický vůdce Pēteris Stučka – který se v roce 1919 pokusil v zemi vnutit vlastní režim teroru a nyní žil v sovětském exilu – vidět známky rostoucí hrozby ze strany antidemokratické, xenofobní a antisemitské krajní pravice v Lotyšsku. V roce 1923 již používal termín „fašismus“ a v letech 1924–1926 dokonce navrhl, aby se lotyšští komunisté spojili se sociálními demokraty v jednotné frontě, aby zachránili „buržoazní“ demokracii v Lotyšsku. To, že zapřisáhlý nepřítel buržoazie, jako byl Stučka, vůbec navrhoval, aby komunisté podporovali liberálně demokratický systém, svědčilo o tom, jak reálnou považoval možnost fašistického obratu v Lotyšsku. Ani sociální demokraté v Lotyšsku, ani jeho vlastní straničtí soudruzi však nepovažovali politickou situaci v Lotyšsku za tak fašistogenní nebo hrozivou jako Stučka. Neortodoxní návrh zkušeného bolševického vůdce na společnou levicovou antifašistickou akci tak v Rize i v Moskvě narazil na hluché uši. (35)
Důvodem Stučkových obav byl vzestup prvního protofašistického masového hnutí v Lotyšsku, Latvju nacionālais klubs [Lnk; Národní klub Lotyšů]. Již v roce 1920 byla založena radikální nacionalistická mládežnická organizace Latviešu nacionālā jaunatnes savienība [lnjs; Svaz lotyšské národní mládeže]. Tato organizace přitahovala členy „frontové generace“, mladé muže, kteří bojovali v národní válce za nezávislost a nyní očekávali, že za své oběti budou odměněni převzetím vedoucí role v mladém státě. Mezi vůdce tohoto hnutí patřili Indriķis Pone, Jānis Štelmachers a Gustavs Celmiņš – ti poslední dva později na začátku 30. let založili konkurenční lotyšské národně socialistické strany. Již v této době Štelmachers projevoval svou nechuť k Židům, kteří zabírali prestižní studijní místa na Lotyšské univerzitě.
Začátkem roku 1922 se lnjs sloučil s konkurenční mládežnickou organizací a jeho členové poté narušili demonstrace sociálních demokratů ke Svátku práce v Rize 1. května. V důsledku vzrušení veřejnosti byl lnk vytvořen jako odnož lnjs ve snaze rozšířit podporu organizace i mimouniverzitní studenty. Pone se ujal vedení nové organizace. (36) Během následujících dvou let fungoval lnk jako sjednocovatel radikální pravice v Lotyšsku a propagoval agresivní lotyšský nacionalismus namířený proti marxistům a národnostním menšinám, které byly vnímány jako podkopávající myšlenku lotyšského národního státu. Zejména Židé byli vybráni jako nepřítel: jednou z prvních sekcí, které se v rámci lnk vytvořily, byla sekce věnovaná Žīdu iespaida apkaŗošanas sekcija [boji proti židovskému vlivu]. Účelem této sekce bylo mobilizovat lotyšskou společnost proti údajnému škodlivému vlivu Židů na kulturní, politický a zejména ekonomický život v zemi. (37)
Navzdory získávání sympatizantů z celého Lotyšska, armády a dokonce i vládních úředníků zůstala lnk primárně mládežnickou organizací soustředěnou kolem Lotyšské univerzity. Per Bolin podal dobrý přehled o roli lnk při prosazování antisemitské politiky ve studentské radě a vedení univerzity ve 20. letech 20. století. (38) Výše zmíněný pokus o komunistický převrat v Tallinnu v prosinci 1924 vyvolal rychlou eskalaci násilí členy lnk proti jejich oponentům. Po dvou bombových útocích na tiskárnu sociálních demokratů a smrtelných střetech s paramilitárním křídlem sociálnědemokratické strany úřady 18. února 1925 link zrušily. (39) Ačkoli byl již v březnu 1925 rychle obnoven jako Latvju nacionālistu klubs [Lotyšský nacionalistický klub], po potlačení hnutí byla jeho dynamika zlomena a lotyšská krajní pravice se rychle rozpadla do neustále se měnícího prostředí prchavých skupinových organizací.
Ink však zůstal vlivný jako idealizovaný symbol. Zaprvé to byla první lotyšská nacionalistická organizace, která propagovala fašistické myšlenky, (40) a jejím prvním veřejným činem bylo zaslání pozdravného telegramu Mussolinimu. (41) Do jaké míry se lnk inspiroval Berlínským národním klubem (Berliner Nationalklub), který již v roce 1921 navázal vztah s Hitlerovou stranou, není jasné. (42) Zadruhé, jeho raný rozkvět byl zpětně považován za období jednoty lotyšské krajní pravice a řada pozdějších hnutí usilovala o znovusjednocení všech radikálních nacionalistů tím, že se prohlašovala za skutečné nástupce lnk. A konečně, lnk vytvořil několik důležitých precedentů pro pozdější organizace, od ideologického důrazu na antisemitismus až po vnější symboly, jako je volba šedých košil jako politické uniformy. (43)
Na začátku 30. let 20. století se v Lotyšsku objevily různé projevy národního socialismu. Počátkem roku 1933 se mladý právník Erhard Kroeger, který později vedl jednotku SS Einsatzgruppen na okupované Ukrajině, pokusil zaregistrovat pobaltskou německou nacionálně socialistickou stranu. (44) Předtím již zmíněný aktivista lnjs Jānis Štelmachers vytvořil Apvienotās Latvijas nacionālsocialālistu partija; [Národně socialistickou stranu sjednoceného Lotyšska] již v červenci 1932. }45] Oběma však předcházela Latviešu tautas apvienība „Ugunskursts“ [Lotyšský lidový svaz „Ohnivý kříž“], která byla založena v lednu 1932 a později se z ní stal Pērkonkrusts. (46) Zatímco první dvě hnutí lze (a byla) vnímat buď jako přívěsek německého nacismu (Kroegerův „Bewegung“), nebo jako jeho napodobeninu (Štelmachersův alnsp), (47) totéž se o druhém snadno říct nedá.
Přestože hnutí používalo jako svůj symbol svastiku (lotyšsky ugunskursts), šlo spíše o rozvoj směrů stanovených lnk než o reakci na vzestup NSDAP v Německu.
Poznámky:
21. Ukázkový text z Pērkonkrusts je zahrnut i v Griffinově Oxford Reader: Gustavs Celmiņš, ‘A Latvian Latvia,’ in Fascism, Griffin, 217–218.
22. Moje první předběžná klasifikace Pērkonkrustsu jakožto nacionálně socialistického je: Matthew Kott, ‘Towards an Uncivil Society: Reactions to Soviet and Nazi Occupation and the Demise of Civil Society in Riga, 1939–1949’ (PhD diss., University of Oxford, 2007), 66.
23. Björn M. Felder, Lettland im Zweiten Weltkrieg: Zwischen sowjetischen und deutschen Besatzern 1940–1946 (Paderborn: Schöningh, 2009), 236–237. Lze však tvrdit, že Codreanuova Železná garda měla také silné vazby na národní socialismus..
24. Felder, Lettland, 244.
25. Felder, Lettland, 239.
26. ‘die Frage, ob man den Nationalsozialismus auf Lettland und das lettische Volk übertragen könne och solle.’: ‘Diskussionsabend über Hitler im Lettischen Verein,’ Rigasche Rundschau, October 14, 1932.
27. Ibid.
28. ‘Kas ir fašisms?’ Pērkonkrusts, June 23,1933.
29. Matthew Kott, ‘The Roots of Radicalism: Persistent Problems of Class and Ethnicity in Latvia’s Politics,’ in Latvia – A Work in Progress?: 100 Years of State- and Nation-Building, ed. Matthew Kott and David J. Smith (Stuttgart: Ibidem Verlag, forthcoming).
30. Aldis Minins, ‘Latvia, 1918–1920: A Civil War?’ Journal of Baltic Studies 46 (2015): 55–57, dostupné 20. října, 2015, doi: 10.1080/01629778.2015.1009689.
31. Michael Kellogg, The Russian Roots of Nazism: White Émigrés and the Making of National Socialism, 1917–1945 (Cambridge: Cambridge University Press, 2005), 79–102.
32. Particularly influential was: [Astaf von Transehe-Roseneck], Die lettische Revolution (Berlin: Georg Reimer, 1906–1908).
33. Imants Mednis and Māris Antonevičs, ‘Politiskās partijas Latvijā,’ in Latvija divos laikposmos: 1918–1928 un 1991–2001 [Latvia in Two Time Periods], ed. Ļubova Zīle (Riga: lv Fonds, 2001), 277–278. Pro volby v roce 1925 bylo zaregistrováno celkem 141 kandidátních listin.
34. Bernard Newman, Baltic Background (London: R. Hale, 1948), 144–145.
35. Leo Gutmanovich Dribin [Leo Dribins], ‘P.I. Stuchka: Teoretik i propagandist marksizma-leninizma’ (doctoral dissertation, Institut istorii partii pri TsK kp Latvii, Riga, 1983), 345–349. Jsem zavázán Marině Germane za to, že mě na tento zdroj upozornila.
36. Uldis Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms Latvijā 1922–1934 (Riga: Latvijas vēstures institūta apgāds, 2005), 65–67. For a sympathetic treatment, see: Armands Paeglis, Visu par Latviju! Latvju nacionālais klubs un aktīvais nacionālisms 1922–1927 [Vše pro Lotyšsko! Národní klub Lotyšů a aktivního mnacionalismu 1922–1927] (S.l.: the author, 2007).
37. Latvju Nacionālā kluba 1. gads (Riga: Latvju nacionālais klubs, 1924), 23–25.
38. Per Bolin, Between National and Academic Agendas: Ethnic Policies and National Disciplines at the University of Latvia, 1919–1940 (Huddinge: Södertörns högskola, 2012), chapter 5.
39. Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 99–100.
40. Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 67–68.
41. Reprodukováno v: Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 92.
42. Ibid., 67.
43. O používání šedých košil v Lnk viz Paeglis, Visu par Latviju, 118, 398.
44. Matthias Schröder, Deutschbaltische ss-Führer und Andrej Vlasov 1942–1945: ‘Rußland kann nur von Russen besiegt werden’: Erhard Kroeger, Friedrich Buchardt und die ‘Russische Befreiungsarmee’ (Paderborn: Schöningh, 2001), 29–30.
45. Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 145.
46. Ibid., 142.
47. Pokud jde o alnsp, Krēsliņš zdůrazňuje, že národní socialismus „je a zůstává importovem [importa produkts]“ podporovaným revizionistickou zahraniční mocností, tj. nacistickým Německem: Tamtéž, 145. Viz také Andres Kasekamp, The Radical Right in Interwar Estonia (Basingstoke: Macmillan, 2000), 144. Pokud jde o Kroegerovo hnutí, i Schröder přijímá teleologickou interpretaci založenou na skutečnosti, že se Kroegerovo hnutí stalo místní pobočkou nacistického režimu v Německu: Schröder, Deutschbaltische ss-Führer. Gottlob Berger zároveň v roce 1943 poukazuje na to, že Kroeger byl od roku 1934 v dobrovolnické nebo čestné (ehrenamtlich) službě u SD: Berger Brandtovi, 22. října 1943, Bundesarchiv-Berlín (BArch), sso-Akt Erhard Kroeger, rám 826. To však nutně neznamená, že bychom měli předpokládat, že pobaltskoněmecký národní socialismus byl od počátku zamýšlen jako hitlerismus v Lotyšsku. Jak různé Kroegerovy spisy, tak Himmlerovy válečné stížnosti, že pobaltští Němci mají svůj vlastní politický program, naznačují, že místní pobaltskoněmecké interpretace nacionálního socialismu mohly přetrvávat až do druhé světové války: např.Verwendung von Emigranten als Dolmetscher, 21 April 1942, BArch, ns 19/3514/106.