Na přetřes se na alternativě ale i v mainstreamu občas dostává problém vymírání západních národů. Tradičně se k jeho řešení navrhují známé postupy jako vyšší přídavky na děti, daňové úlevy, hodně mateřských školek pro pracující matky, apel na jakýsi idealismus, oběť pro zachování národa apod. To všechno se už ale zkusilo a čísla porodnosti jsou pořád moc nízká. Nikde se s jejich pomocí trvalý obrat nepovedl. V některých socialistických zemích (a také ve skandinávských) byly kdysi spuštěny i dosti velkorysé programy podpory porodnosti, ale nanejvýš bylo dosaženo krátkého vzestupu a poté čísla opět klesla na původní úroveň. Jak se zdá, toto je bezvýchodná cesta. Efekt stimulů je buď zanedbatelný, nebo přinejlepším dočasný.
Proč tomu tak je, není těžké zodpovědět. Člověk je tvor v zásadě sledující na prvním místě vlastní sebezájem, má sklon maximalizovat prospěch a minimalizovat nepříjemnosti. V podmínkách moderní civilizace se k tomu v otázce potomstva přidává efektivní antikoncepce (tj. možnost užívat si sexu bez rizika početí) a rozmanité možnosti užívat si svůj život, nesvazovaný rodičovstvím, víc než kdykoli dříve. Navíc v západním světě vystřelily ceny bydlení do závratných výšin a samostatné bydlení je pro mnoho lidí těžko dostupné, přičemž dnes je bráno jako skoro nezbytná podmínka pro založení rodiny (model soužití více generací pod jednou střechou byl dnes už převážně opuštěn). Státní důchod také učinil potomstvo nepotřebným, pokud jde o zajištění ve staří – jak tomu bývalo kdysi. Děti jako levná pracovní síla už nyní také nejsou využitelné, když se už většina populace nevěnuje zemědělství v jeho archaické podobě; naopak jsou dnes drahou záležitostí. K tomu všemu se přidává vliv moderních trendů, kdy mnohé ženy zvyšují své nároky na muže („čekání na prince“) a naopak muži (zčásti i proto, že nemohou těmto nárokům dostát) preferují před navazování reálných vztahů svět virtuálního sexu a internetové pornografie. A rodičovství, jak se zdá, přináší víc starostí než radostí. Malé děti vyžadují neustálou péči a pozornost, starší děti jsou rozjívený a neposlušný živel, v pubertě zase mohou nastat potíže s prospěchem ve škole, kouřením, někdy i drogami a kdoví čím. Většina rodičů je ráda, když má to strastiplné období za sebou. Po dlouhá léta také potomek, od narození až téměř do dospělosti, představuje nemalou finanční zátěž. Nejpohodlnější je rodičovství omezené na jediného potomka a úplně nejsnadnější je život bezdětný.
Různé omezené finanční podpory, daňové úlevy, větší dostupnost školek nebo dokonce apely na jakýsi idealismus a obětování prostě fungovat v dostatečné míře za výše popsaných podmínek nikdy nebudou. Malé efekty mít mohou, ale nikdy to nebude stačit. Velmi mnozí lidé přes všechny tyto stimuly shledají, že i tak je nejlepší jeden potomek nebo vůbec žádný. Výsledné efekty pobídek se trochu liší země od země a někde asi mají jistý význam (jako třeba ve Francii, ale i zde je porodnost níže, než by bylo potřeba), ale vcelku můžeme říci, že si je stát může nechat. K zamýšleným výsledkům nevedou. Navíc plošné neadresné pobídky, pokud mají nějaký efekt, tak podporují porodnost hlavně těch nejchudších, s nejnižším vzděláním a nejproblémovějších – obecně u těch, u nichž je vyšší porodnost žádoucí nejméně. Přes všechno výše řečené by samozřejmě rozumná rodinná a populační politika existovat měla, ale jedním dechem je třeba vždy třeba říkat, že si od ní nelze slibovat mnoho. Stejně jako si neleze slibovat mnoho od různých apelů na obrodu tradiční role ženy, tradiční rodiny, konzervativních hodnot, obětech pro záchovu národa – ačkoli jistě i v tomto ohledu by jisté snahy existovat měly. Velké iluze o jejich účinnosti si však dělat nelze. Když tudy cesta nevede, je tu vůbec nějaká další? Nabízela by se už jen povinnost mít děti (minimálně dvě) – prostě to lidem nařídit. Ale ani to asi není reálná cesta. Těžko by tohle bylo vymahatelné.
Jedna další možnost by se přesto nabízela, ovšem natolik radikální, že nepochybně vyvolá velký odpor ve velmi mnoha lidech, a hodně i mezi konzervativci, kteří se často staví do role zachránců naší civilizace. Tou cestou je zvládnutí a následné využití technologie vývoje lidského plodu mimo ženské tělo (jistý pokrok v oblasti ektogeneze, vývoje umělé dělohy, již byl učiněn). Lidé by tedy mohli v budoucnu být v jistých počtech uměle pěstováni v takových „líhních“. Konkrétně by to bylo tak, že by byla sledována porodnost a z toho by bylo jednou za čas vypočítáno, kolik dětí by bylo třeba k vyrovnání populačního úbytku kvůli nízké porodnosti. Tím by se zabýval jakýsi nejvyšší koncil, rada pro populační, genetické, migrační a podobné záležitosti (taková rada je pro dlouhodobé udržení národa a civilizace dle mého názoru nezbytná, ale to jsem trochu odbočil). Požadovaný počet dětí by pak byl uměle vypěstován (buď vždy jednou za nějaký čas – v podobě jakési jedné generace, anebo i průběžněji, v delším časovém úseku). Problém s vymíráním by byl efektivně vyřešen (bez různých krkolomných snah a pobídek, které stejně nefungují). Mohlo by být vypěstováno i o něco málo více dětí, pokud by se došlo k závěru, že žádoucí by byl dokonce mírný populační růst. Byl by tak zmírněn i problém stárnutí populace, který společnosti s nízkou porodností rovněž zatěžuje. Zároveň by tak byly eliminovány i destruktivní úvahy, že problém populačního úbytku je třeba řešit imigrací. Kromě toho by se společnost zbavila jisté zátěže, kterou jsou obavy a s ní spojené snahy o udržení dostatečné porodnosti. Přestal by to být palčivý a diskutovaný problém – a požadavek na větší počet dětí, což je dnes pro lidi zátěž spojená s mnoha komplikacemi, výdaji a omezeními, by přestal být jediným potenciálním řešením nízké porodnosti.
K tomu se připojuje další pozitivum, totiž že by tím mohl být z velké části vyřešen i další fatální trend, totiž dysgenický úpadek. Dnes v západním světě (ale i ostatním světě) mají lidé s nižším IQ více dětí než lidé s vyšším, což dlouhodobě vede k neustálému zhoršování kvality populace, což společně s dalšími trendy povede k úpadku naší civilizace (jak je vidět, na spontánní vývoj se nedá spoléhat jak ve směru celkové porodnosti, tak pokud jde o vývoj kvality populace). K umělému početí a pěstování dětí ve státních líhních by se užívala vajíčka a spermie jen od nadprůměrně kvalitních dárců – lidí s vysokým IQ, socioekonomicky úspěšných, trestně bezúhonných a pokud možno geneticky zdravých. Tím by tato uměle vypěstovaná kohorta lidí s nadprůměrnými kvalitami svým demografickým a sociálním začleněním do společnosti vyvažovala nejen populační úbytek, ale i úpadek kvalit ve zbývající populaci reprodukující se přirozeně. Obecně platí, že čím více by bylo vypěstovaných, tím silnější by byl eugenický efekt pro celou společnost, protože tím větší procento by tito nadprůměrně kvalitní jedinci z celé národní populace tvořili.
Děti vzniklé ektogenezí by pokud možno byly dány k adopci do běžných rodin, zbytek, který by se nepodařilo umístit, by pak musel být vychováván a vzděláván ve státních ústavech. I to zní hrozně, ale třeba janičáři v Osmanské říši byli také původně chlapci odebraní z bílých křesťanských rodin v mladém věku, což pro ně muselo být deprimující. Poté byli umístěni ve státních ubikacích, podrobeni státem organizované výchově, vzdělání a výcviku. Zdá se ale, že nakonec se to na nich zas tak tragicky nepodepsalo. Vzešlo z nich mnoho velkých a vynikajících mužů, velcí vojevůdci, vysocí úředníci, ba i vezíři, prostě vojenská a administrativní elita Osmanské říše; někteří se uplatnili i ve vědě a kultuře. Takto je možné odmítnout i výtku, že tyto děti by byly v důsledku absence normálního rodinného prostředí nějak vážně narušené. Zřejmě nebyly, i když jistě by tím trochu poznamenány být mohly. Avšak nové poznatky vědy nám ukazují, že člověk je více determinován dědičností než prostředím, a to hlavně počínaje ranou dospělostí. Navíc k vypěstování těchto dětí by byla použita genetická výbava od lidí kvalitativně nadprůměrných. Což by tím více zaručovalo, že by nebyly nějak vážněji narušené a problémové a s nepříznivým vlivem absence rodinného prostředí by se nejspíše celkem dobře vyrovnaly.
Je ale taky možné, že nakonec by se podařilo do běžných rodin umístit všechny vypěstované děti (to by hodně záleželo na počtu vypěstovaných – čím vyšší porodnost, tím méně by jich bylo třeba k dorovnání populačního úbytku). Existuje i možnost, že by se za finanční odměny takto uměle zrozené děti umísťovaly do pěstounských rodin ve větších počtech, aby alespoň částečně mohly vyrůstat v prostředí podobajícím se normální rodině. Bylo by ale vhodné, aby do každé jednotlivé rodiny byly dávány s odstupem několika let, aby se každému z nich mohli pěstouni náležitě věnovat. Lidé vyrostlí ve státních ústavech by jako kompenzaci, vzhledem k absenci plnohodnotného rodinného zázemí, mohli do začátku (až by dosáhli plnoletosti) dostat od státu bydlení zdarma a nějaký finanční obnos.
Není pochyb, že velmi mnozí lidé toto řešení radikálně odmítnou jako něco naprosto nepřijatelného. Je to legitimní názor. Pravda, tento způsob uvažování je tak trochu „démonický“, vyžadující naprostou svobodu a odvahu ducha, neznající žádných morálních zábran a hranic, pokud jde o dosažení záměru zachovat vlastní národ, rasu a civilizaci. Jakýkoli postup a prostředek pro dosažení zamýšleného cíle je pro takové smýšlení přijatelný. Takový způsob myšlení jistě mnozí odmítnou.
Ovšem je třeba si upřímně položit na misky vah, zda má větší hodnotu naše záchova nebo dodržování jistých hodnot, tradic a mantinelů stůj co stůj i přes nemilosrdný vývoj směřující nás do zániku. Dát přednost představě, že zanikneme, ale alespoň jsme poslušně dodrželi všechny tradice a hodnoty – nebo jinak: raději poslušně zanikněme, jen se neuchylme k takovým sociálně inženýrským nehumánním postupům – se zdá být trochu omezený a slabošský způsob uvažování. Je třeba každou hodnotu a tradici tak moc vyzdvihovat na piedestal jako něco nedotknutelného? Třeba tradiční rodina je velmi důležitá hodnota, ale pokud jde o naši demografickou kontinuitu, selhala. Nevede k dostatečné reprodukci společnosti, a ještě je vzorec této reprodukce nepříznivý – dysgenický, tedy více se rozmnožují ti méně kvalitní. Nadto mnoho lidí už soužití v dlouhodobém monogamním svazku plně neakceptuje, manželství se často rozpadají, někteří se vůbec nechtějí vázat a často střídají vztahy, jiní jsou single. Selhaly i všechny pobídky, které tradiční přístup a hodnotové mantinely připouštějí. Jak se zdá, není jiná cesta než ji doplnit (zdůrazňuji: jen doplnit, ne nahradit) jiným reprodukčním mechanismem. Je to sice extrémní řešení, ale jiné prostě není (a ještě extrémnější se může někomu zdát postoj stát se založenýma rukama a odmítat fatální problém skutečně efektivně řešit). Rozumný přístup je (i když pro někoho možná příliš bezskrupulózní), že když je problém, a navíc problém naprosto zásadního významu, tak se bez okolků řeší – ovšem je třeba zdůraznit, že se opravdu řeší. Tedy přináší efektivní řešení daného problému a netočí se v kruhu přijímáním už dávno aplikovaných a v podstatě neúčinných opatření (jako přídavky na děti) a moralizujícími řečmi o obětech pro národ a sobectví mladých.
Časy vysoké nebo alespoň přiměřené porodnosti jsou v rozvinutém světě nenávratně pryč. Dříve kombinace různých okolností ohledně plození dětí (jejich ekonomická výhodnost, poněkud svazující tradiční role ženy atd.) přebíjela přirozený lidské sklon k zájmu o pohodlnější život s málo starostmi, k němuž vede mimo jiné i málo početné nebo žádné potomstvo (nelze si dělat iluze, že vyšší porodnost v minulosti byla dána nějakým idealismem). Ale to už je minulost, která se nevrátí. Moderní společnost nevyhnutelně vždy směřuje k většímu individualismu, kariérismu a hédonismu, což porodnost zásadním způsobem podrývá. Ženy už se k tradiční a přiznejme si vskutku poněkud svazující roli pouhých rodiček dětí, matek a pečovatelek o domácnost nikdy nevrátí, už je prostě taková doba a žádné snahy to nezmění, alespoň ne v míře, která by měla celospolečenský význam. Stejně tak celkem bezzubé jsou a budou různé obecnější apely na obrodu tradičních hodnot a tradiční rodiny. Finanční pobídky a podobné nástroje rovněž nemají šanci toto překonat. Někdo také může moralizovat a rozhořčovat se nad tím, jak jsou zejména mladší generace sobecké a hédonistické, ale ani tím se nezmění nic. O plození dětí prostě není příliš velký zájem ze zřejmých důvodů není a už nikdy nebude – nejen pokud jde o ženy, ale i obecněji mezi muži a v celé populaci celkově. To je třeba vzít na vědomí. A nejvíce omezují porodnost ti kvalitnější, což vedle obecného populačního úbytku je další hrozbou pro buducnost naší civilizace – a i tento problém by ektogeneze mohla vyřešit, jak bylo zmíněno. Tvrdá skutečnost je taková, že jiné než toto drastické řešení populačního úbytku a částečně i dysgenického úpadku neexistuje. Někdy se situace vyvine tak, že jiná než extrémní řešení k dispozici nejsou.
Je také třeba předem varovat před jedním údajným řešením, s nímž občas přicházejí konzervativci, zejména náboženští, a tím je zákaz interrupcí. Toto „řešení“ rozhodně nelze doporučit. Jak zákaz potratů v praxi funguje, se stačí podívat k našim severním sousedům do Polska. Konal se tu jen přesun potratů do ilegality a do zahraničí. Ilegální potraty jsou nebezpečnější a zdraví či život ženy ohrožující. Taky se objevily případy, kdy žena zemřela, protože lékaři odmítli zavčas provést potrat umírajícího plodu. Žádný zázračný baby boom se samozřejmě nekonal, ba právě naopak jsou takto ženy od těhotenství odrazovány, když nemají jistotu, že budou moci jít na interrupci, pokud by byl plod poškozen nebo se těhotenství ukázalo jako rizikové. Zákaz interrupcí tak porodnost v Polsku ještě o něco snížil.
Společnost, která by ovládla ektogenezi, by v podstatě měla trvale vyřešeny problémy své existenční kontinuity – eliminovala by hrozbu vymírání, mohla by víceméně eliminovat dysgenický úpadek a odpadly by i nedomyšlené úvahy o nutnosti dorovnávat populační úbytek a stárnutí imigrací nebo dovážet z ciziny pracovní sílu (ať už levnou nebo kvalifikovanou), což dlouhodobě znamená zničení domácího obyvatelstva a kultury skrze zaplavení cizinci (pokud nejde o imigranty patřící do stejné rasy a civilizace). Obešla by se bez neúčinných snah o zlepšení demografického vývoje klasickými cestami; jediné, co by bylo potřeba zajistit, by bylo dárcovství vajíček a spermií, k čemuž by měly stačit dostatečné finanční odměny. Upřímně vzato se zdá, že jiná cesta k trvalému zajištění existence civilizace nevede. Porodnost ve vyspělé civilizaci velmi často nakonec spadne pod populační obměnu a je téměř nemožné ji opět dostatečně zvýšit (a obecně nikdy není garance, že se trvale udrží na dostatečné úrovni). Vždy také nakonec vypukne trend dysgenického úpadku, který je k řešení ještě komplikovanější – zvýšit obecnou porodnost nad populační obměnu by snad někdy bylo možné s pomocí vhodných stimulů možné, dlouhodobě zvrátit běžnými opatřeními rozdílnou porodnost v různých sociálních vrstvách je takřka nemožné (to je ještě mnohem složitější úkol, neboť tu jde o řešení složitějšího fenoménu demografické dynamiky, nikoli o hrubé zvýšení celkových čísel porodnosti).
Ovšemže, zmíněný postup ke zvrácení vymírání v žádném případě nemá být záměrem k vytvoření něčeho na způsob Huxleyho Brave New World nebo něčeho podobného. Nemá být návodem k úplné proměně celé společnosti a nahrazení normální lidské reprodukce a klasické rodiny. Jde jen o pragmatické využití menšího zla (poněkud nehumánní sociálně inženýrský projekt), aby bylo zabráněno většímu zlu (zánik vlastní rasy a civilizace), a to v nejmenší nutné míře (tj. jen k dorovnání populačního úbytku).
Samozřejmě, něco takového se v naší civilizaci nikdy nezrealizuje (i proto však také zanikne). Ale může to být inspirace pro možné budoucí bílé komunity, které se snad udrží v nadcházející době pádu naší civilizace, který bude zaplavena masami z třetího světa (pokud se ovšem takové komunity podaří vytvořit, což není vůbec samozřejmé, ovšem jiná cesta k naší záchraně už neexistuje). Až z nich snad vyvstanou zřídla pokračování naší civilizace, může i toto být v dlouhodobém výhledu cesta, jak si trvale vyřešit hrozbu vlastního vymření – až se tyto komunity, reprodukující se výhradně přirozenou cestou a vedené k dostatečné porodnosti svým idealismem, posunou ke komplexnější společnosti v podobě skutečné nové civilizace, v níž na prostý idealismus a klasické pobídky ohledně udržení porodnosti už opět nebude možné spoléhat.