Gustavs Celmiņš a vývoj Pērkonkrusts
Příběh Pērkonkrusts je neoddělitelně spjat s příběhem jeho vůdce Celmiņše. Narodil se v Rize v roce 1899. Během první světové války byla jeho škola evakuována do Moskvy, kde zůstal až do bolševické revoluce. Zúčastnil se lotyšské války za nezávislost ve studentské rotě, za což byl vyznamenán Řádem Lāčplēsis, nejvyšším vojenským vyznamenáním nezávislého Lotyšska. Byl tak členem lotyšské „frontové generace“, která bojovala proti oběma nepřátelům lotyšského sebeurčení: Stučkovým bolševikům a imperialistické alianci baltských Němců a Freikorpsu. (48)
Stejně jako mnoho veteránů z boje za nezávislost, i Celmiņš kombinoval kariéru ve státní službě nového státu se studiem na univerzitě. Zapojil se do studentské politiky a byl zvolen do studentské rady ze seznamu nacionalistických bratrstev jako kandidát svého bratrstva Selonija. Navzdory tomu existoval mezi ním a ostatními studentskými vůdci, jako byl Pone, zvolený z platformy lnk, malý ideologický rozdíl. Tímto způsobem mohli různí aktivisté lnk dominovat studentské politické scéně. Poté, co lnk upadl, zůstal Celmiņš prominentním ve studentské politice a etabloval se jako ideolog prostředí studentských spolků, zejména po článku z roku 1925 v deníku Rīgas Ziņas, který nastínil klíčovou roli studentů v nacionalistickém hnutí.(49) Usiloval o větší roli ve státní politice a připojil se k Nacionālā apvienība [Národní alianci] Arvedse Bergse, nestora lotyšského národního konzervatismu a „intelektuálního“ antisemitismu. (50) Přestože se Celmiņš rychle dostal do prominentní role v Národní alianci, byl zklamán Bergsovým nedostatkem radikalismu. Když se mu v listopadu 1931 kvůli špatným výsledkům Národní aliance nepodařilo získat parlamentní křeslo, byl Celmiņš odhodlán vybudovat aktivističtější hnutí pro ultranacionalistický boj. (51)
Zdá se, že původní iniciativu ke sjednocení aktivistů lnk vzešel od kolegy ze Selonije Jānise Grebleho, ale Celmiņš se brzy etabloval jako vůdce organizace, kterou si představoval jako cīņas organizācija [organizace pro boj], a to v době, kdy byla v lednu 1932 oficiálně založena hnutí Ugunskrusts. Skupina sdružovala mladé muže z různých překrývajících se nacionalistických prostředí: bývalého lnk a lnjs; bratrstev; Národní aliance a Bergsovy noviny Latvis [The Lett]; a sportovního a „morálně-fyzického“ klubu Tēvijas sargi [Vlastenecká garda]. (52) Dědictví lnk bylo nárokováno přijetím šedé košile jako uniformy nového hnutí. Strana Ugunskerusts existovala asi rok, než byla v dubnu 1933 parlamentním dekretem zrušena. Tato eventualita byla zjevně předvídatelná, protože hnutí si také osvojilo upadající Tēvijas sargi, v jejímž čele stál člen Ugunskerusts a profesor baltské lingvistiky Juris Plāķis, jako způsob, jak pokračovat v činnosti tváří v tvář represím. (53) Tēvijas sargi tak sloužila jako přemosťující organizace, dokud se strana v květnu téhož roku znovu nezaregistrovala, nyní pod názvem Pērkonkrusts. Pērkonkrusts pokračovala v otevřené činnosti až do Ulmanisova převratu v květnu 1934, kdy byla ona i Tēvijas sargi zakázány kvůli údajné přípravě vlastního převratu. Přestože neexistují žádné důkazy o tom, že by Pērkonkrusts připravoval násilné převzetí moci, (54) Ulmanisův režim zatkl Celmiņše a další vůdce Pērkonkrusts, kteří byli souzeni a odsouzeni k trestům odnětí svobody v délce od čtyř měsíců do tří let. Celkem bylo v roce 1934 zatčeno 128 členů Pērkonkrusts. (55) Na rozdíl od Bergse, který tleskal „dlouho očekávanému“ nástupu nacionalisticko-patriarchálního autoritářského režimu, (56) Pērkonkrusts byl negativní. Celmiņš Ulmanise obvinil z plagiátorství sloganu své strany o „lotyšském Lotyšsku“, aniž by měl vizi radikální reorganizace společnosti Pērkonkrusts. Strana neměla v úmyslu spolupracovat s Ulmanisovým režimem a upadla do ilegality. (57) Pokusy o zprostředkování dohody mezi Ulmanisem, Celmiņšem a Bergsem, které začaly již před převratem, selhaly kvůli velmi odlišným světonázorům stran. (58)
Po odpykání trestu odnětí svobody odešel Celmiņš do exilu v zahraničí. Usadil se v Itálii a navštívil také Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii, Turecko, Německo a Estonsko. (59) Během této doby se intenzivně setkával s dalšími fašisty, včetně cesty do Rumunska, kde se setkal s Codreanuem a diskutoval o vytvoření mezinárodní sítě se sídlem ve Švýcarsku. (60) V roce 1938 v Curychu přednášel pro národně socialistickou Nationale Front a článek o Pērkonkrusts se objevil v stranických novinách Die Front. Celmiņš měl pocit, že Pērkonkrusts má silné vazby jak na Nationale Front, tak na Železnou gardu. Podle lotyšských politických policejních zdrojů Celmiņš dokonce navázal kontakty s určitými kruhy v německém národním socialismu, ale odmítl nabídku finanční podpory, aby si udržel nezávislost. (61) Koncem roku 1938 se Celmiņš přestěhoval do Finska, kde jeho kontakty s maršálem Gustavem Mannerheimem vedly k tomu, že byl během finsko-sovětské zimní války jmenován adjutantem kapitána Bertila Nordlunda, velitele oddílu Sisu pro zahraniční dobrovolníky. (62)
Mezitím ilegální organizace Pērkonkrusts v Lotyšsku nadále znepokojovaly úřady Ulmanisova režimu. Během Celmiņšova exilu, pod vedením Ernestse Plāķise (syna J. Plāķise), pokračovali ve své tajné podvratné činnosti odporu distribucí letáků proti Ulmanisovi a pokusy o infiltraci do ozbrojených sil a polovojenské organizace Aizsargi [Domobrana]. (63) Dokonce i sovětská rozvědka o těchto aktivitách věděla a spekulovala, že syn prezidenta Albertse Kviesise, kterého Ulmanis v roce 1936 nelegálně nahradil, sympatizoval s Pērkonkruksts. (64) Lotyšské úřady nadále pronásledovaly a zatýkaly aktivisty Pērkonkrustse jak za Ulmanisova režimu, tak i později za sovětů v letech 1940–41. (65)
Ideologie Pērkonkrusts: Palingenetický Völksch rasismus, či nikoliv?
Do jaké míry byl Pērkonkrust národně socialistický, tedy typ fašismu, kde je populistický ultranacionalismus založen na palingenetickém „völkisch“ rasismu, jehož podstatným prvkem je antisemitismus? Jedním z prvních problémů, kterými je třeba se zabývat, je, zda měl Pērkonkrust rasistickou ideologii a zda byla „völkisch“. Stavěl například Pērkonkrust ve svém světonázoru do protikladu árijskou rasu k té židovské? Historik Uldis Krēsliņš staví Pērkonkrust do protikladu se Štelmacherovým alnspem, který prohlašoval Lotyše za „nejčistší“ Árijce, citací pasáže z projevu, kde Celmiņš odmítá myšlenku „biologicky čistých“ Lotyšů, protože „čistý lotyšský typ ani neexistuje [nemaz nav]“. Pro Krēsliņše, s výjimkou Štelmacherse, byla rasová terminologie používaná Pērkonkrustem a dalšími lotyšskými radikálními nacionalisty „spíše vyjádřením historického, náboženského nebo morálně-etického“ významu. (66)
Problém je v tom, že Krēsliņš necituje Celmiņše v plném rozsahu: hned poté, co popřel současnou existenci čistých Lotyšů, říká, že čistý Lotyš je v budoucnu možný, pokud by byl národ pečlivě očištěn od cizích elementů. Jelikož budoucí existence lotyšského národa závisí na úspěchu tohoto dlouhého a složitého procesu, Pērkonkrusts by na tomto cíli pracoval krok za krokem, „široce, systematicky [plaši, sistematiski]“. (67) Jinde tento názor opakuje zástupce vedoucího Pērkonkrusts, prof. J. Plāķis: po diskusi o negativním vlivu tajných organizací ovládaných Židy bylo zdůrazněno, že „Lotyši mohou přežít jako národ pouze zachováním čistoty naší rasy, ochranou a udržováním rysů a tradic našeho lidu“. (68) Jednalo se jednoznačně o palingenetický rasistický nacionalismus.
Na rozdíl od toho, co Krēsliņš tvrdí výše, diskurz Pērkonkrusts o Židech jako rase nebyl pouze na úrovni symbolu nebo abstrakce. Místo toho existoval velmi konkrétní projev boje mezi židovskou rasou a jejími odpůrci o přežití. Ačkoli je to občas formulováno jako boj mezi „semitskou“ a „bílou“ rasou, (69) obvykle používanou dichotomií je „Židé“ versus „Árijci“. (70) Formulace z článku z roku 1933 „Kdo jsou Lotyši z Pērkonkrusts“ je okamžitě rozpoznatelná jako součást ideologického světonázoru národního socialismu: „Kromě toho je třeba zmínit zejména ty tendence, které Židé vytvořili k dobytí světa a zničení nacionalismu a árijských národů.“ (71) Těsně před nepokoji v Paříži spojenými se Staviského aférou v roce 1934 citovaly Pērkonkrustovy noviny podrobně prominentního františistu Henryho Costona z Le Libre Parole, včetně tvrzení, že příští globální konflikt rozpoutaný Židy povede k „vraždě 15 milionů Árijců a pro ty, kteří uniknou vraždě, k bolševizaci, tj. otroctví“. (72) Tento rozpor mezi Židy a Árijci by mohl nabývat i nepravděpodobných podob: například když Úvodník v Ugunskusts vysvětloval, že Němci samozřejmě chtějí z Lotyšska udělat kolonii s Lotyši jako svými poskoky, ale jelikož jsou to Árijci, byli v tomto ohledu alespoň upřímní; Židé naopak byli ve svých plánech na podmanění si jiných národů lstiví a nenápadní. (73)
Tisk strany Pērkonkrusts dále jasně ztotožňoval dávné předky Lotyšů, baltské kmeny, s prvotními Árijci, zejména v kontextu diskusí o novopohanském náboženství Ernestse Brastiņše, Dievturība. (74)
Článek v Ugunskrusts o Dievturībě uvádí Brastiņšův názor, že germánské, slovanské, baltské a indické národy vznikly z původních Árijců a že Lotyši jsou jejich přímými potomky co do jazyka a náboženského světonázoru. (75) Božím posláním bylo „obnovit árijské lotyšské náboženství [atjaunot āriski latvisko reliģiju], aby se vrátilo do árijské Evropy.“ (76) Dalším kontextem, kde se baltsko-árijské spojení objevilo, byl popis historických podmínek, které formovaly jedinečný lotyšský charakter, a role, kterou to má pro osud Lotyšů: článek z roku 1934 „Krev předků začíná mluvit“ se ptá jak si lotyšský lid vydobyje místo v budoucí árijské rodině národů: „Co jste dělali, zatímco ostatní árijské národy bojovaly za svá práva prvorozenství na světě?“ (77)
Pērkonkrusts byl tedy od samého počátku prodchnut vnitřně rasistickým světonázorem, který dobře odpovídá definici národně socialistického völkisch rasismu. Völkisch ultranacionalismus se však netýká jen árijské „krve“; jde také o sakralizaci vztahu k „půdě“. Lotyšská země, nasáklá potem a krví předků, byla posvátná: právě zde bojovali jejich hrdinní dávní předkové; zde jsou pohřbeny ostatky jejich předků. Nikdo není s milovanou krajinou spjatější než lotyšský arājs – „oráč“. (78) Oficiální stranický program Pērkonkrusts již jako druhý bod uvádí: „Lotyšsko je a zůstane zemědělskou zemí.“ Jeho hospodářská politika by se měla řídit výhradně tímto pravidlem.“ Stát by měl aktivně podporovat a rozvíjet zemědělství a zároveň omezovat a kontrolovat industrializaci. (79)
Cílem Pērkonkrusts byla národní regenerace národně socialistického typu. Celmiņš v lednu 1942 retrospektivně poznamenal, že ve 30. letech 20. století „každý rasově zdravý a národně uvědomělý Lotyš“ viděl úpadek parlamentního systému a permisivní společenské struktury, které vytvořily potřebu Pērkonkrusts. (80) Jak Celmiņš naznačil ve výše citovaném projevu, vyžadovalo by to správné uplatňování rasové hygieny. Například v říjnu 1932 se konaly interní propagandistické kurzy na téma rāsu izlase [rasový výběr]. (81) Přijetí zákona o potratech v roce 1933 bylo ostře odsouzeno jako „legalizované zhýralosti“, protože údajně dalo soukromým lékařům – tj. židovským lékařům motivovaným ziskem – volnou ruku při rozhodování o eugenických postupech, které by mohly negativně ovlivnit porodnost Lotyšů. Pērkonkrusts slíbili, že budou před tímto svědomitě chránit „naši rasu“ [savu rasi]. (82) Zároveň se Pērkonkrusts ve veřejné debatě o sterilizační legislativě (konečně přijaté v roce 1937) hlasitě vyslovil pro zákony, které by se zaměřily nejen na fyzicky nebo mentálně postižené, ale také na zločince a „Židy, černochy, Mongoly a další podobné“ osoby. (83) Ústřední roli při formulování postoje Pērkonkrusts k eugenickým otázkám sehráli psychiatři E. Plāķis a Hermanis Saltups. (84)
Tento rasismus je nicméně zmírněn nacionalismem: „Lotyšský národ je naše víra, hranice našeho chápání rasy.“ (85) Lotyši na jihovýchodě země, kteří se po generace rozhodli identifikovat jako Poláci nebo Bělorusové, by museli být znovu získáni k národu; (86) to bylo součástí kampaně za znovuzískání pozice „všude, kde je nebo byl slyšet lotyšský jazyk“. (87) Cílem bylo lotyšské Lotyšsko v tradici etnických Lotyšů, „kde by otázka menšin neexistovala [nemaz nebūs]“. (88) Dvěma hlavními menšinami, na které se Pērkonkrusts zaměřili, byli baltští Němci a Židé: první, jako potomci Řádu německých rytířů, představovali historické nepřátele lotyšských národních aspirací, zatímco druzí představovali síly degenerativní modernity. (89) V návaznosti na pozdější etnopluralismus Alaina de Benoista Celmiņš říká, že „nelotyši“ – Němci, Poláci, Rusové a Židé (sic) – mají svou vlastní vlast, takže by měli opustit území Lotyšska. Lotyšům. Je zajímavé, že ani Estonci, ani Litevci nemají být v lotyšském Lotyšsku, jak si ho představují Pērkonkrusts, považováni za „cizí národnosti“. (90) I když tyto sousední národy lze nějakým způsobem považovat za součást společného baltského Schicksalsgemeinschaftu spolu s Lotyši, Celmiņš důsledky tohoto statusu „ne-cizince“ plně nerozvíjí. (91) Na druhou stranu, politická, ekonomická a vojenská savienība [unie] s pobaltskými státy měla být podle stranického programu základem zahraniční politiky Lotyšska. (92) Během druhé světové války Celmiņš rozšířil tuto myšlenku na myšlenku možného seversko-baltského bloku spolu s Finskem a Švédskem. (93)
Na rozdíl od tvrzení Krēsliņše, že Romové nebyli meziválečnou lotyšskou radikální pravicí nápadně vyčleněni jako nepřátelé, (94) existuje několik případů, kdy byli „cikáni“ v tisku Pērkonkrusts označeni za nepřátelské cizí elementy, obvykle ve spojení s Židy, (95) a včetně udržování proticikánských stereotypů o podvádějících a zlodějských parazitech. (96)
Vzhledem k roli, kterou členové hnutí následně sehráli během holocaustu, proběhla diskuse o tom, zda byl rasistický palingenetický ultranacionalismus Pērkonkrusts také eliminační, tj. teleologicky zaměřený na genocidu. Historik Andrew Ezergailis ve své monografii o holocaustu v okupovaném Lotyšsku odkázal na výše citovaný článek, který končí slovy: „Nikdy jsme nepodněcovali, nepodněcujeme a nikdy nebudeme podněcovat k násilí proti cizím národnostem [sveštautiešu graušanu].“ Chceme je jen umístit na jejich správné místo v naší zemi.“ (97) Ve výše zmíněném projevu z roku 1933 Celmiņš podrobně popisuje, jak bude dosaženo Lotyšska bez nelotyšského obyvatelstva: ne „fyzickým zničením“, jak to „Židé dělají s Rusy“ v Sovětském Rusku, protože nenávist pouze na základě etnického původu byla Pērkonkrustům údajně cizí. Nicméně, aniž by zacházel do podrobností, Celmiņš uvádí, že existuje „mnoho a rozmanitých způsobů, jak dosáhnout téhož. Postupně a podle konkrétního plánu zbavíme nelotyšské obyvatelstvo jejich politických práv a možností existence [existences iespējamības].“ (98) Ze svého finského exilu v roce 1938 napsal Celmiņš svým stoupencům v Lotyšsku: „Evropa a celý svět stojí na prahu velké a hluboké reorganizace, začátku nové éry… Tentokrát bude osud Židů v Evropě rozhodnut plně a radikálně, až bude nastolena nová éra, v evropských zemích již nebude jediný Žid.“ (99) I když přímo nepodněcuje etnické násilí, eliminační myšlení ve jménu očištění národa je patrné již od rané fáze.
Poznámky:
48. ‘Gustavs Celmiņš’, in Lāčplēša Kara orden̦a kavalieri: Biogrāfiska vārdnīca [Holders of the Lāčplēšis Military Order: Biographical Dictionary], M. Šēnbergs et al. (Riga: Latvijas Valsts vēstures arhīvs; Jāņa seta, 1995), 112. Celmiņšovo vyznamenání řádem Lāčplēsis bylo za statečnost v boji s bolševickými silami 4. března 1919: Armands Paeglis, Pērkonkrusts pār Latviju 1932–1944 (Riga: Klubs 415, 2005), 47.
49. Gustavs Celmiņš, ‘Latvju studenti krustceļos,’ Rīgas Ziņas, 8. srpen 1925. Pro charakteristiku členství v bratrstvech jakožto ideologie na základě tohoto článku viz: ‘Skats studentu dzīvē,’ Centra Balss, 5. duben 1929.
50. Valdis O. Lumans, Latvia in World War II (New York: Fordham University Press, 2006), 221–222.
51. Paeglis, Pērkonkrusts, 11–12.
52. Ibid.; Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 142–143.
53. Paeglis, Pērkonkrusts, 30–33.
54. Valters Ščerbinskis, ‘1934. gada 15. maija apvērsums: cēloņi, norise un sekas’, in Apvērsums: 1934. gada 15. maija notikumi avotos un pētījumos [Coup d’état: Události z 15. května 1934 v primárních pramenech a výzkumných zjištěních], ed. Valters Ščerbinskis and Ēriks Jēkabsons (Riga: Latvijas Nacionālais arhīvs; Latvijas arhīvistu biedrība, 2012), 34–35.
5.5 Ščerbinskis, ‘1934. gada 15. maija apvērsums’, 45–46. Zatčeno bylo také 503 sociálních demokratů a bundistů, 126 komunistů a menší počet dalších aktivistů z politických a etnických menšinových organizací..
56. Sčerbinskis, ‘1934. gada 15. maija apvērsums’, 31.
57. Paeglis, Pērkonkrusts, 86–89.
58. Sčerbinskis, ‘1934. gada 15. maija apvērsums’, 31; Jürgen von Hehn, Lettland zwischen Demokratie und Diktatur: Zur Geschichte des lettländischen Staatsstreichs vom 15. Mai 1934 (Munich: Isar, 1957), 49.
59. Paeglis, Pērkonkrusts, 147.
60. Kasekamp, The Radical Right, 147. Ēriks Jēkabsons popisuje Codreana jako ‘osobního přítele’ Celmiņše: Ēriks Jēkabsons, ‘Pre-World War II Romania from Latvian Perspective: An Envoy’s Views,’ Revista Română de Studii Baltice şi Nordice 3 (2011): 164.
61. Paeglis, Pērkonkrusts, 10, 139. Kārlis Kangeris se domnívá, že v Lotyšsku od roku 1938 existovaly rovněž kontakty s NSDAP-Landsgruppe: Kārlis Kangeris, ‘Kollaboration vor der Kollaboration?: Die baltische Emigranten und ihre “Befreiungskomittees” in Deutschland 1940/1941,’ in Europa unterm Hakenkreuz: Okkupation und Kollaboration (1938–1945): Beiträge zu Konzepten und Praxis der Kollaboration in der deutschen Okkupationspolitik, ed. Werner Roehr (Berlin: Hüthig 1994), 172 poznámka pod čarou 29.
62. Paeglis, Pērkonkrusts, 148; Gustavs Celmiņš, ‘Mūs apmeklē maršals Mannerheims [Přichází na návštěvu maršál Mannerheim],’ Daugavas Vēstnesis, 18. června 1942. Dle některých pramenů byl Celmiņš Mannerheimův česytný adjutant: ‘Gustavs Celmiņš’, 112. Jiné zdroje odkazují na jeho druhou ženu, Hagar Veltheimovou, jakožto spojku na okruh kolem Mannerheima.
63. Paeglis, Pērkonkrusts, 120–137. Pokusy nalákat členy Aizsargi začaly již dříve, od doby, kdy se Celmiņš stal v Aizsargi velitelem roty: Ilgvars Butulis, Sveiki, Aizsargi! Aizsargu organizācija Latvijas sabiedrības politiskajā dzīvē 1919.– 1940. gadā [Sláva Aizsargi! Organizace Aizsargi v politickém životě lotyšské společnosti, 1919–1940] (Riga: Jumava, 2011), 65.
64. L. F. Sotskov, ed., Pribaltika i geopolitika 1935–1945. gg.: Rassekrechnye dokumenty Sluzhby vneshnei razvedki Rossiiskoi Federatsii [Pobaltí a geopolitika, 1935–1945: Odtajněné dokumenty Služby zahraniční rozvědky Ruské federace] (Moscow: ripol Klassik, 2009), 35.
65. Andrievs Ezergailis, Holokausts vācu okupētajā Latvijā 1941–1944 (Riga: Latvijas Vēstures institūta apgāds, 1999), 104.
66. Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 207.
67. Gustavs Celmiņš, ‘Latvijas kerenščina ar oktobra revolūciju nenoslēgsies – par to gādās Pērkonkrusts,’ [Kerenskyismus v Lotyšsku neskončí Říjnovou revolucí – Pērkonkrusts na to dohlédnou] Pērkonkrusts, 24. září 1933.
68. ‘Pērkonkrustieši Latgalē,’ Pērkonkrusts, 15. říjen 1933.
69. ‘Kamdēļ žīdi visur un vienmēr ir tikuši nīsti?’ Pērkonkrusts, 21. květen1933.
70. Či dokonce ‘semitské’ a ‘árijské rasy’ rasy: ‘“Nejaušība…”,’ Ugunskrusts, 8. leden 1933.
71. ‘Kas ir Pērkonkrusta latvieši,’ Pērkonkrusts, 18. Červen 1933.
72. ‘Izraēlis grib kaŗu!’ Pērkonkrusts, 27. leden1934. Zvýrazněno v originále.
73. ’Žīdi vai vācieši?’ Ugunskrusts, 30. říjen1932. Rovněž v: Ezergailis, Holokausts, 103.
74. Dievturi, jak se sami nazývali, byli úzce propojeni s kruhy Pērkonkrustsu, i když nebyli vždy jeho členy: Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 229; Ezergailis, Holokausts, 104. Některé prameny jmenují Brastiņše jako jednoho z těch, které svedl dohromady Greble v počáteční fázi Ugunskrustsu: Paeglis, Pērkonkrusts, 10. Volba svastiky jakožto znaku byla na návrh Brastiņše: Ezergailis, Holokausts, 102. Pro hloubkovou studii role neopohanství jako katalyzátoru neněmeckého národního socialismu v Norsku viz: Terje Emberland, Religion og rase: Nyhedenskap og nazisme i Norge 1933–1945 (Oslo: Humanist, 2003).
75. ‘Kas īsti ir Brastiņa dievturība?’ Ugunskrusts, 2 October 1932. Tato poslední myšlenka se bude opakovat v publikacích Pērkonkrustsu: Ārija, ‘Āriešu ticība,’ Pērkonkrusts, 15 October 1933; ‘Latviskais tikumības jēdziens dainās,’ Pērkonkrusts, 22. říjen 1933.
76. ‘Kas īsti’. Krēsliņš tvrdí, že toto poslání přijalo Pērkonkrusts za své vlastní: Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 229.
77. ‘Senču asinis sāk runāt,’ Pērkonkrusts, 20. leden1934.
78. ‘Jauns cīņas gads sākas! [A New Year of Struggle Begins!]’ Ugunskrusts, 1. leden 1933.
79. ‘Latviešu Tautas Apvienības “Pērkonkrusts” apstiprinātā programma, [Oficiální program Lotyšského lidového svazu „Pērkonkrusts“]’ přetištěno v: Paeglis, Pērkonkrusts, 197–198.
80. Paeglis, Pērkonkrusts, 59.
81. Ugunskrusts, 23 October 1932.
82. ‘Legalizēta izvirtība, [Legalizovaná zhýralost]’ Pērkonkrusts, 24. září 1933.
83. ‘Vārds latviešu ārstiem–zinātniekiem un likumdevējiem, [Slovo lotyšským lékařským vědcům a zákonodárcům]’ Pērkonkrusts, 4. Června 1933.
84. Felder, Lettland, 293.
85. ‘Vai mūsu vārdi CĪŅU SĀKOT nav piepildījušies? [Nenaplnila se snad naše slova ze ‚Zahájení boje‘?]’ Pērkonkrusts, 20. srpen1933.
86. Celmiņš, ‘Latvijas kerenščina’; ’Pērkonkrustieši Latgalē’.
87. Kas ir? Ko grib? Kā darbojas? Pērkonkrusts [Pērkonkrusts: Coto je? Co chce? Jak funguje?] (Riga: lta Pērkonkrusts, 1933), 11, přetištěno v: Paeglis, Pērkonkrusts, 185.
88. Celmiņš, ‘Latvijas kerenščina’. Cf. Celmiņš, ‘A Latvian Latvia,’ 218.
89. Paeglis, Pērkonkrusts, 22.
90. Celmiņš, ‘Latvijas kerenščina’. Cf. Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 202.
91. Paeglis, Pērkonkrusts, 21.
92. ‘Latviešu Tautas Apvienības “Pērkonkrusts” apstiprinātā programma,’ přetištěno v: Paeglis, Pērkonkrusts, 197.
93. Viz např. SD překlad Brīvā Latvija no. 7 (Nov. 1943), kde Celmiņš popisuje svou vizi budoucího Lotyšska v rámci nordicko-baltského bloku: Latvijas Nacionālais arhīvs Latvijas Valsts vēstures arhīvs (lna lvva), P-252. fonds, 1. apraksts, 26. lieta, 96.-104. lapas.
94. Krēsliņš, Aktīvais nacionālisms, 202.
95. E.g. Induls, ‘Latvija mostas!’ Ugunskrusts, 2 October 1932; ‘Dienas ainas,’ Ugunskrusts, 12 February 1933;‘Latvju zeme runā,’ Pērkonkrusts, 8. říjen 1933.
96. Valdis (V. Zālītis), ‘Kurzeme’, Ugunskrusts, 8 únor 1933.
97. Ezergailis, Holokausts, 104. Original article: ‘Žīdi vai vācieši?’. Cf. Paeglis, Pērkonkrusts, 21.
98. Celmiņš, ‘Latvijas kerenščina’.
99. Citováno v Daina Bleiere et al., Latvija Otrajā pasaules karā (1939–1945) [Latvia in World War II (1939–1945)] (Riga: Jumava, 2008), 106. Katrin Reichelt, Lettland unter deutscher Besatzung 1941–1944: Der lettische Anteil am Holocaust (Berlin: Metropol, 2011), 50–51.