Další kolo konfliktu mezi Izraelem a Palestinci/Hamásem (a od jisté doby i s Libanonem/Hizballáhem), které započalo v říjnu 2023, je dobrou příležitostí pro hlubší zamyšlení nad celkovou problematikou nekonečného izraelsko-palestinského konfliktu a budoucí vývoj v Izraeli. Tento článek je spíše dlouhodobější a hlubší analýzou izraelsko-palestinského problému a zároveň i určitou prognózou než komentářem k aktuální situaci.
Nevhodné místo založení
Pro jakoukoli debatu a zamyšlení na téma Izraele a jeho problémů je třeba vždy na prvním místě a jako výchozí bod zohlednit základní fakt, a tím je místo a okolnosti založení moderního izraelského státu. I když nelze obhajovat činy Hamásu ani jiných nacionalistických a islámských radikálů z řad Arabů, není ani možné zamlčovat, že celkově vzato nebylo vytvoření Izraele na daném místě zrovna nejlepší nápad. Je to podobné, jako když si někdo udělá bezstarostnou vycházku do problémové čtvrti, kde ho pak zmlátí a okradou. Pachatelů se nikdo zastávat nebude, ale zároveň si každý řekne, že dotyčný asi mnoho opatrnosti a rozumu nepobral. Bylo v podstatě jisté, že založení Izraele ve stávajícím umístění povede k věčnému napětí, nevraživosti a konfliktům. A navíc od začátku bylo každému prozíravěji uvažujícímu jasné, že je to beztak jen dočasný projekt, který je z dlouhodobého hlediska neudržitelný a předurčený k zániku (o tom viz dále).
Židé se v menších počtech stěhovali do palestinské oblasti už od středověku, avšak až do počátku 20. století to byly menší komunity, jejichž přítomnost nemohla způsobit zásadnější problémy a napětí. Navíc neměly státněpolitické ambice. Plán na vytvoření samostatného židovského státu byl původně pojímán v pragmatickém a sekulárním duchu a uvažovalo se o území v Argentině, Kongu, Ugandě nebo na Kypru. Nelze než říci, že uvedené destinace by byly skutečně vhodnější. Nejlepší by asi bylo nějaké méně zalidněné území v Argentině nebo vůbec Latinské Americe, kam se beztak v novodobých dějinách stěhovaly mnohé komunity z Evropy, a dokonce i z Asie.
Je pravdou, že rozhodnutí založit Izrael právě v Levantě bylo motivováno i nábožensky a historicky (návrat do staré domoviny), ale hlas rozumu a pragmatismu měl převážit nad náboženskou a ideologickou zatvrzelostí. Přestěhovat se tam, kde sídlí mnohem početnější obyvatelstvo odlišné rasy, mentality, kulturní příslušnosti a náboženství a myslet si, že tam dotyční naleznou klid a mír a že se tam udrží už navždy, není zrovna nejprozíravější. Navíc lid zde žijící je tvořen semity, kteří mají snad ze všech ras na světě největší vrozené sklony ke klanovému kolektivismu, výbojnosti, autoritarismu a náboženskému dogmatismu. Ve spojení s bojovným islámem a také s idejí moderního nacionalismu je to velmi nebezpečná a výbušná kombinace.
Dnes Židé v Izraeli jen sklízí plody toho, co zaseli jejich nedávní předkové. Když se nespokojili s Izraelem rozkládajícím se třeba někde v jižní části Jižní Ameriky (kde by mohli žít v klidu s mnohem lepší dlouhodobou perspektivou, a mimochodem také v mnohem lepších přírodních a klimatických podmínkách), musí se smířit s tím, co se dnes děje. Žít jinde, mohli počítat s tím, že zde budou moci jako stát existovat v podstatě navždy. Současné umístění Izraele nevyhnutelně znamená, že jednoho dne bude zničen. Jinak to dopadnout nemohlo – když se z vlastního rozhodnutí miliony Židů nastěhovaly přímo do jámy lvové a založily si tam stát. Vzhledem k výše zmíněným okolnostem nemohli nikdy předpokládat, že je tam muslimští Arabové uvítají s otevřenou náručí, a ani to, že je budou alespoň v klidu a tichosti tolerovat. Ti to nemají v povaze. Izrael čelil už mnoha útokům a aktům terorismu a jistě bude čelit i nadále, avšak nic z toho by nebylo, kdyby nevznikl tam, kde vznikl. Zvolili si trvalý pobyt na nepřátelském území, tak nyní musí neustále válčit. Minulé a současné dění ohledně Izraele není nic překvapivého. Zvláště když víme, jaké události vznik moderního Izraele doprovázely, tedy vyhnání mnoha set tisíc Palestinců z jejich domovů za izraelské Války za nezávislost v roce 1948. Další statisíce uprchly za Šestidenní války v roce 1967. Jejich potomci se dodnes nemohou vrátit a jako potomci vyhnanců nyní musí žít v Pásmu Gazy – a o mnohých vlastně spíše můžeme napsat žili, protože i odtud bylo mnoho Palestinců počínaje podzimem 2023 nuceno odejít. Dnes se potomci palestinských uprchlíků počítají na miliony a na vynucený exodus svých předků nezapomněli, stejně jako na to, kde byla jejich původní domovina, kterou většina z nich stále považuje za svou. A jistě nezapomenou ani na další kolo vyhánění z Pásma Gazy. Klanová mentalita, společné náboženství a rasová příslušnost jim také garantuje dlouhodobou podporu celého mnohamilionového arabsko-islámského světa.
Roztočil a neustále se točí nekonečný kolotoč násilí a konfliktů, útoků a protiútoků. Každý útok z kterékoli strany jen zvýší nenávist druhé strany, agresivitu a motivaci k protiútoku. Není cesty ven. Obecně se větší agresivitou a krutostí vyznačují Palestinci, avšak spouštěčem všeho bylo ne právě prozíravé rozhodnutí založit Izrael na jednom z nejnevhodnějších míst na světě, což vedlo k vynucenému palestinskému exodu a vzniku v očích arabského světa nevítané „sionistické entity“. Navíc ani ukrutnosti ze strany Izraelců nejsou žádnou vzácností. Izraelská odveta za útok z října 2023 si vyžádala desítky tisíc mrtvých v Pásmu Gazy, převážně civilistů, včetně žen a dětí. Radikálnost izraelského postupu, při němž došlo k necitelným útokům a ztrátám mezi civilním obyvatelstvem a masivní destrukci zástavby a osídlení, mimo jiné znamená, že jakákoli trvalá mírová dohoda a soužití jsou dnes už nemožné.
Argument, že v oblasti Palestiny kdysi Židé žili, navíc nelze akceptovat. Od té doby uplynulo opravdu hodně času, rozptýlili se po světě a palestinské území bylo záhy osídleno úplně jiným obyvatelstvem. Náboženské texty a události dávné minulosti nejsou dostatečným a právně podloženým argumentem pro zábor oblasti, kde už dávno žije někdo jiný. Byla chyba je zaměňovat za jakýsi právní dokument dávající oprávnění ke zřízení státu na takovém místě. Navíc dnešní izraelští Židé jsou jen z menší části skutečnými potomky židovských kmenů, které se kdysi na palestinském území pohybovaly a zakládaly si tu státy. Dějinná geneze moderního židovského národa je víc než složitá, zahrnující i různé procesy rasového míšení a integrace či přestupy původně nežidovských etnik k judaismu. I o samotné prvotní identitě a původu starověkého izraelského národa se vedou spory a jsou v něm nejasnosti.
Izrael není a nelze ho považovat za přímého spojence Západu, jen ho využívá ve svůj prospěch. Organizace stojící za imigrací a převaděčstvím do Evropy jsou často Izraelem financovány. Zdá se, že Izrael počítá, že mnoho Palestinců, které svým nátlakem přinutí k emigraci, skončí jako imigranti v evropských zemích. Nijak ho to netrápí a bere to tak, že mu Evropa může dobře posloužit. Někteří izraelští politici se nechali slyšet, že západní země přece mají s migračními vlnami a záchranou uprchlických mas z Předního východu již hojné zkušenosti, tak proč by si to nemohly zopakovat. Má to být i úžasná příležitost (asi jako když se mluvilo, že mezi uprchlíky z vlny v roce 2015-16 jsou samí lékaři a inženýři – pak je ale otázkou, proč toho nechce využít sám Izrael). Navíc Izrael podle nich potřebuje udržovat demografickou rovnováhu, aby procento Arabů v populaci nepřekročilo 20 %. Kdyby toto řekl kterýkoli západní politik, byly by označen za rasistu a okamžitě by skončil. V případě Izraele však média mlčí. Zbývá už jen dodat, že okolní arabské země o Palestince nestojí. Nakonec to tedy asi vskutku bude na Západu, jako vždy. Jeho zánik v důsledku zaplavení masami z třetího světa se tak ještě urychlí.
Není na místě se stavět na kteroukoli ze stran, Západ má sledovat vlastní zájmy
Není však na místě ani se nějak jednoznačně stavět na stranu Palestinců a obecně Arabů. Jejich postoje vůči Západu a chování islámských menšin v západních zemích nám ukazují, že je nelze mít za naše přátele. Arabové sami také nemají zábrany a výčitky, když svou imigrací za lepším životem postupně zaplavují a kolonizují Evropu a vytlačují její původní obyvatelstvo a kulturu. Někteří to jistě berou i jako misi šíření své posvátné víry a postupné islamizace bezbožného dekadentního Západu. Chování islámských imigrantů na propalestinských demonstracích na ulicích evropských měst zahrnující i projevy otevřené nenávisti k západní civilizaci a výzvy k ustavení chalífátu jsou potvrzením, že jde o cizorodou, nekompatibilní a v podstatě nepřátelskou demografickou entitu v srdci Západu. A v samotném Izraeli se arabští Palestinci dopustili mnoha krutých teroristických činů a útoků s civilními oběťmi.
Židé si zvolili pro svůj stát naprosto nevhodné místo a nevítáni přišli tam, kde k tomu de facto neměli oprávnění, tak si musí nést následky a bojovat. Arabové je tam nechtějí, nepochybně do značné míry oprávněně, avšak mělo by být jen na nich, jak se s existencí Izraele vypořádají. Je zase pravdou, že takové křivdy se v dějinách občas stávají a Izrael zas tolik místa na Blízkém východě nezabírá. A ani Palestinci ve své zemi nežili odjakživa. Menší část populace Izraele byla vytvořena i židovskými vyhnanci z jiných částí arabského světa, kteří zde byli vystaveni napadání a útlaku – ovšem je fakt, že toto byla až reakce na vznik izraelského státu. V úvahu by mohlo přicházet zřízení palestinského státu někde za hranicemi Izraele a smíření se se ztrátou malé části území islámského světa. Mimo původní území Palestiny (jak bylo vymezeno roku 1947) mohli mít Palestinci vlastní stát (nebo alespoň samosprávnou komunitu) bez věčných sporů s Izraelci. Tuto možnost však odmítají akceptovat. Je také pravdou, že Palestinci jsou problematický živel a ani státy v blízkém okolí o ně nestojí a samy mají dost svých potíží. Některý z nich by jim musel věnovat menší kus území s plnou samostatností a vymezenými hranicemi, aby se pro něj nestali destabilizující problémovou menšinou. V 70. letech po jomkippurské válce vyvolala vlna palestinských uprchlíků v okolních zemích nemalé problémy. Poskytnou část vlastního území je pro každý stát nepříjemné, ale pro své etnické a náboženské soukmenovce by to některý ze sousedních arabských států pro Palestince udělat mohl, zvláště když by stačil poměrně malý úsek země.
Nemá smysl se do tohoto konfliktu nějak plést a stavět se jednoznačně na jednu ze stran. Prostě proto, že ani jedna ze stran není naše strana. Na tom, co se děje, nenese Západ vinu ani odpovědnost. Jistou odpovědnost za zřízení Izraele mají ze strany Západu jen Britové, ovšem i tak stále platí, že primární bylo přání sionistických Židů. Velkou roli v tom sehrála i OSN, která ovšem zastupovala celou mezinárodní komunitu. Izraelsko-palestinský konflikt je střet dvou skupin, které sledují vlastní zájmy a k Západu mají spíše nepřátelský nebo nanejvýš neutrální vztah, doprovázený sklonem ho využívat ve svůj prospěch a na jeho úkor. Západ by měl přestat podporovat obě strany nebo stranit jedné z nich, má vlastních problémů dost a šetřit by měl, kde se dá. A hlavně by neměl připustit, aby výsledkem nakonec byla imigrace milionů Palestinců do evropských zemí, kteří by tu ještě početně rozšířili a zradikalizovali už tak problémové islámské menšiny. Možná se jim stala křivda, ale Západ tu není od toho, aby na vlastní úkor neustále napravoval všechny nespravedlnosti světa. Měl by však také říci, že Izrael by měl od nynějška být schopen hájit se jen vlastními silami bez západní pomoci. Jestliže se sionističtí Židé rozhodli založit si stát v jámě lvové, měli by akceptovat, že si musí nést následky sami. Není důvod, proč by měl toto Západ neustále na svůj úkor podporovat a financovat. Navíc to jen zvyšuje nevraživost islámského světa vůči Západu.
Izrael bude přes svou vojensko-technologickou převahu v budoucnu ustupovat
Přes jeho technologickou, vojenskou a organizační převahu je osud Izraele předem jasný: nemůže se dlouhodobě udržet a nakonec zanikne. Početnější, déle přítomná a plodnější většina nakonec zvítězí nad lépe organizovanou a vyzbrojenou menšinou s nižší porodností. Buď ji přímo porazí, nebo ji postupně zaplaví svými počty. O tom nás poučil osud křižáckých států v Levantě. A guerillový způsob války a obecně kladení rozptýleného ale dlouhodobého odporu může být překvapivě účinné i proti mnohem lépe technicky vybavenému a efektivněji organizovanému vojsku (jako je to izraelské). O tom se mohli přesvědčit Američané ve Vietnamu, Sověti v Afghánistánu nebo třeba Fulgencio Batista, jehož vojska takto porazil Fidel Castro a vydobyl si moc na Kubě. A bez ohledu na to, jak moc bude Hamás nebo Hizballáh poškozen, stále tu zůstane rostoucí demografické, náboženské a ideologické podhoubí, z něhož bude odpor vůči Izraeli znovu a znovu vyvstávat.
Jednu expanzi už Izrael zažil, ale časem mu nezbylo než se stáhnout. Buchanan shrnuje (s. 166): „Ve válce za nezávislost v roce 1948 Izrael expandoval daleko za své hranice určené OSN. V roce 1967 využil … hrubých chyb Násirova Egypta a OSN … a zabral syrské Golanské výšiny, arabský východní Jeruzalém, Staré město, Gazu a západní břeh Jordánu a v šestidenní válce okupoval celý Sinajský poloostrov až po Suezský kanál. V roce 1982 napadl Izrael předměstí Bejrútu a vyhnal OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Ústup Eretz Izrael však již začal. V roce 1973 Egypťané překročili průplav a vzali si nazpět západ Sinajského poloostrova. Za pět roků se celý poloostrov vrátil Egyptu. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století vedli islámští bojovníci guerillovou válku, která Izrael vytlačila z Libanonu, a Palestinci zahájili intifádu, jež Izrael přinutila k nabídce výměny půdy za mír. V roce 2000 nabídl premiér Barak výměnu 99 % Golanských výšin za mír se Sýrií a 95 % západního břehu Jordánu a Gazy plus východní Jeruzalém za mír s nezávislou Palestinou. (…) Z arabského hlediska válka funguje. Jomkippurská válka v roce 1973 vedla k tomu, že se Izrael zřekl Sinaje. Džihád Hizballáhu vytlačil Izrael z Libanonu. Dvě intifády přinutily Izrael k nabídce postoupit téměř celý západní břeh Jordánu, Gazu a východní Jeruzalém. Vojenská síla Izraele nezabránila jeho ústupu právě tak, jako vojenská převaha nezabránila ústupu Západu. Ochránilo snad 20 000 jaderných raket Rusko před ztrátou východní Evropy, baltských států, Ukrajiny, Kazachstánu a před ztrátou zbytku moskevského impéria na Kavkaze a ve Střední Asii? (…) …Izrael [je] blahobytným moderním státem obklopeným chudými sousedy s historickými důvody ke stížnostem. (…) Izrael čelí islámu jako bojovné víře a lidu ochotnému zemřít pro prastarou věc…“
Toto Buchanan napsal v roce 2000. K tomu lze dodat, že v roce 2005 zahájil Izrael vyklízení svých osad a 10 tisíc jejich obyvatel z palestinské Gazy. Stažení z území, které okupoval 40 let, však mír nepřineslo. O dva roky později ovládl území Hamás a na místě většiny bývalých izraelských osad zbyly jen ruiny.
Nyní Izrael sice bude opět expandovat na úkor zbytků palestinského osídlení, ale dlouhodobě ho opět očekává ústup. Vstoupil do nové fáze své expanze, ale ta nebude trvat věčně. Je to jakési poslední vzepětí, kdy vnější expanze zakrývá v jádru výbojného státu již probíhající pozvolný úpadek. Jisté expanzivní úspěchy sice Izrael ještě v posledních letech díky své přetrvávající vojenské převaze zaznamenal a v blízké budoucnosti možná ještě zaznamená, ale to je už jen poslední záchvěv před konečným úpadkem a ústupem – jako když se římské impérium ještě rozšiřovalo, avšak centrum říše se už nacházelo ve zjevném procesu úpadku. Izrael ještě může v omezené míře zase expandovat, ale časem bude zatlačen zpět, jako kdysi ze Sinaje. A tentokrát už nejspíš definitivně. Dnešní skromnou expanzi na úkor z hlediska vojenské síly slabých Palestinců beztak už vůbec nelze srovnávat s rozsáhlou expanzí Izraele v roce 1967. Izrael čeká nakonec ústup a rozklad, i když nyní to tak nemusí vypadat.