Protiněmečtí národní socialisté: Pērkonkrusts za německé okupace
Navzdory svému výraznému proti-baltsko-německému postoji, který zahrnoval i podezření z expanzivních cílů hilterismu v Německu (100), se Pērkonkrusts ideologicky dobře hodí do na počátku navržené definice generického národního socialismu. Pokud Pērkonkrusts pojmeme jako protiněmecké národní socialisty, je možné lépe pochopit jinak paradoxní chování Celmiņše a jeho stranických soudruhů během německé okupace a holocaustu, které zdánlivě mísilo prvky kolaborace na genocidě s politickými akty odporu.
Jak již bylo zmíněno výše, Celmiņš začal kolem roku 1939 pěstovat kontakty s nacistickým režimem v Německu a usiloval o uznání jako vůdce národně socialistického hnutí. (101) Po skončení zimní války a okupaci Lotyšska ze strany SSSR se Celmiņš s pomocí zastoupení NSDAP ve Finsku přestěhoval do Berlína. Začátkem roku 1941 se k němu připojili další členové Pērkonkrusts Evalds Andersons, Edmunds Puksis a Arvīds Melliņš. Pērkonkrusts měl v té době kontakty v SD a německých ozbrojených silách a koncem června 1941 se měl vrátit do Lotyšska jako Sonderführer zapojený do Wehrmachtu. (102) Začátkem července se Celmiņš vrátil do Rigy a byl úzce zapojen do snahy různých nacionalistických osobností přesvědčit Němce k podpoře lotyšské nezávislosti; Valdis Lumans charakterizuje své činy v této době jako aspiraci stát se lotyšským Vidkunem Quislingem. (103) Ačkoli Celmiņše během neúspěšného pokusu lobovat za lotyšskou nezávislost u Hitlera v Berlíně přechytračili soupeřící političtí aktéři, (104) v prvních dnech německé okupace Lotyšska se aktivisté Pērkonkrusts snažili usadit ve všech možných mocenských a vlivných pozicích, zejména však v těch, které byly trvale v zájmu národních socialistů: vojenské a mládežnické záležitosti, (105) ale také kulturní a pracovní záležitosti. (106) V tom jim pomohla skutečnost, že po krátkou dobu, než ji německé úřady 17. srpna 1941 opět zrušily, byla Pērkonkrusts jedinou lotyšskou politickou organizací, která mohla otevřeně fungovat. V řadě měst a obcí po celé zemi se aktivisté Pērkonkrusts etablovali na postech s kontrolou nad obecními úřady, policií nebo místním tiskem. (107) Jednou z nových institucí, kterou aktivisté Pērkonkrusts pomohli založit a rozvíjet, byl Institut antisemitismu v Rize, jehož přínosem bylo zesílení a šíření zuřivé antisemitské propagandy. (108) Podle Katrin Reicheltové profesor J. Plāķis dokonce zorganizoval seminář pro výzkum antisemitismu na Lotyšské univerzitě. (109) Členové Pērkonkrusts – spolu se studenty, důstojníky, aizsargy a dalšími „národně smýšlejícími Lotyši“ – byli také otevřeně povzbuzováni, aby se připojili k nechvalně známým vražedným komandům, které v červenci 1941 formovala SD pod vedením Viktorse Arāje. (110) V důsledku toho měli členové Pērkonkrusts nepřiměřený vliv na průběh holocaustu v Lotyšsku, přestože jejich podíl mezi skutečnými pachately vražd byli občas zveličován, (111) zejména v sovětském líčení událostí. (112)
Přestože eliminace Židů z Lotyšska byla politikou, v níž Pērkonkrusts našli mnoho společné řeči s německým nacistickým okupačním režimem, jejich dlouhodobým cílem zůstalo lotyšské Lotyšsko. Různé formy spolupráce členů Pērkonkrusts byly proto jasně taktické, zatímco jejich aktivity, které lze kategorizovat jako odboj, jsou strategičtější. Dokonce i němečtí představitelé chápali, že Pērkonkrusts byla síla, která měla své vlastní politické cíle: „Rádi si říkají lotyšští národní socialisté, což vyvolává dojem, že jsou danou volbou jako prostředníci pro německé vedení. Nikdy však nesmíme zapomenout, že až do roku 1940 se svým sloganem „Lotyšsko pro Lotyše“ usilovali o odstranění Židů i Němců z Lotyšska.“ (113)
Po obnoveném zákazu jejich organizace se aktivity členů rozdělily do několika směrů. Někteří sloužili v Sonderkommado Arājs, zatímco jiní se stáhli z veřejné sféry. Řada z nich se zapojila do aktivního odboje, což byl návrat k jejich známému tajnému stavu od roku 1934. (114) Přesto několik prominentních členů navenek kolaborovalo s okupačním režimem: Ādolfs Šilde se stal vedoucím členem organizace Tautas palīdzība [Lidová pomoc], napojené na německou Nationalsozialistische Volkswohlfahrt a Winterhilfswerk; (115) Puksis byl krátce ředitelem kolaborantského kulturního oddělení; Andersons se stal zástupcem ředitele ministerstva práce. (116) E. Plāķis, Saltups a další pracovali pro ministerstvo zdravotnictví. (117) Tyto oblasti nejsou nutně vybrány náhodně; spíše přímo odpovídají politickým zájmům Pērkonkrusts: mládež a rodina, práce, kultura, eugenika. Infiltrace těchto institucí byla tedy způsobem, jak se pokusit podvrátit nacistický okupační režim pro vlastní cíle Pērkonkrustsu.
Nikde to není patrnější než na příkladech Celmiņšovy vlastní kariéry u Němců a tzv. Lettische Kartei [lotyšské kartotéky]. Od konce roku 1941 Celmiņš vedl náborové centrum pro lotyšské Schutzmannschaften, militarizované policejní pomocné jednotky podle vzoru německých praporů Ordnungspolizei. (118) Místo, aby se tím povzbuzovali Lotyši sloužit v německých uniformách jako potrava pro děla, motivací pro to bylo dostat do ozbrojeného prostoru co nejvíce lotyšských mužů v naději, že se vytvoří nová lotyšská armáda. Podobně jako Vidkun Quisling, Anton Mussert a další národní socialisté v Evropě ovládané Osou, i Celmiņš oslovil Himmlera již v červenci 1941 s myšlenkou autonomní Lotyšské dobrovolnické legie pod ideologickou kontrolou Pērkonkrusts. (119) Časem však Celmiņš pochopil, že se tak nestane, a v roce 1943 byl ze své funkce odvolán za aktivní odrazování Lotyšů od vstupu do armády. (120) Celmiņšovi se podařilo udržet si místo tlumočníka na ministerstvu vnitra, což mu umožnilo přístup k důvěrným informacím, které mohl předávat svým sítím, jež produkovaly podzemní protiněmecké noviny. V březnu 1944 byl Celmiņš a několik dalších aktivistů Pērkonkrusts zatčeno gestapem za odbojovou činnost. (121)
Dalším příkladem je Lettische Kartei. Jednalo se o malou skupinu Lotyšů vedenou Felikssem Rikardsem, která vycházela z tajné odbojové sítě Pērkonkrusts vybudované během sovětské okupace v letech 1940–1941. Tato skupina vznikla za účelem spolupráce s německou SD a bezpečnostní policií a fungovala jako druh zpravodajské operace jak pro Němce, tak pro kolaborační lotyšský aparát. Němci zpočátku udělili skupině – známé také jako Sonderkommando R (R jako „Rikards“) – určitou autonomii, která Celmiņšovi umožnila řídit ideologický směr shromažďování zpravodajských informací skupiny o „neloajálních“ osobách. Tato skupina ovládaná Pērkonkrustem mohla fungovat nezávisle až do roku 1943, kdy byla začleněna do struktur německé bezpečnostní policie. Poté se mnoho jeho bývalých členů zapojilo do protiněmeckého odboje. (122)
Působení v této neklidné symbióze s německým nacistickým režimem způsobilo členům Pērkonkrusts ideologické napětí. (123) Jedním konkrétním příkladem je Jānis Sīmanis, který pracoval pro Lettische Kartei, ale 18. listopadu 1942 (tj. v Den nezávislosti Lotyšska) se dobrovolně přihlásil na 6–8 týdnů frontové služby u Schutzmannschaften, aby „prokázal svou připravenost sloužit v boji proti bolševismu i mimo svou vlast“. Jakmile však tento mladý muž viděl realitu Bandenbekämpfung v Bělorusku, dychtil se co nejdříve vrátit ke své důležité práci domů. (124) Kromě psychického traumatu je třeba tento sentiment vnímat také ve světle skutečnosti, že expanzivní a imperialistické cíle německého nacionálního socialismu, jejichž cílem bylo dobytí životního prostoru na východě, nebyly v souladu s lotyšskou mentalitou Pērkonkrustsu.
Závěr
V tomto článku jsem nejen navrhl definici národního socialismu, která není závislá na Hitlerovi, ale také jsem argumentoval, že Pērkonkrusts z Lotyšska představovalo protiněmeckou formu národního socialismu. Charakteristickým rysem národního socialismu jako podskupiny fašismu je, že jeho palingenetický ultranacionalismus je založen na völkisch rasismu. Rasa a národ jsou jako takové esenciálně propojeny, ale metafyzickým i biologickým způsobem. Pro národní socialismus jsou Židé jako rasa nepřátelští vůči aspiracím árijské rodiny národů a snaží se je zotročit a degradovat prostřednictvím různých jevů modernity, včetně kapitalistického materialismu, hédonistického konzumu a bolševismu. Aby se společnost mohla posunout vpřed, národní socialismus vyžaduje opětovné spojení s půdou a základními hodnotami předků. Völkisch ideologie idealizuje vlastnosti severoevropských národů, ale ve svých různých projevech může být víceméně severská nebo pangermánská, jak dokazuje probaltský a proseverský, ale protiněmecký charakter ideologického světonázoru Pērkonkrusts. Tato skutečnost také nabízí způsob, jak vysvětlit dosud paradoxní otázku, proč mohli Pērkonkrusts spolupracovat s německými nacistickými okupanty na rozpoutání genocidy proti Židům v Lotyšsku a zároveň se zapojovat do aktivit od podvratných až po odbojové, aby sledovali svou vlastní protiněmeckou politickou agendu. Doufám tedy, že se budeme moci přesunout ke srovnávací studii různých národních socialismů, která umožní výzkumu posunout se za slepé uličky mimetického hitlerismu. (125)
Poznámky:
100. Např.. ‘Esiet nomodā par savu dzimto zemi!’ Pērkonkrusts, 15. říjen1933.
101. Paeglis, Pērkonkrusts, 139.
102. Felder, Lettland, 232–233; Paeglis, Pērkonkrusts, 150.
103. Lumans, Latvia, 161.
104. Dle Feldera Hitler, Himmler i další vůdci NSDAP nemohli vnímat Pērkonkrusts jako nacionální socialisty kvůli svým germanocentrickým předsudkům: Felder, Lettland, 245.
105. Paeglis, Pērkonkrusts, 151.
106. Felder, Lettland, 240.
107. Ibid., 242–243.
108. Ibid., 243–244; Kaspars Zellis, Ilūziju un baiļu mašinērija: Propaganda nacistu okupētajā Latvijā: Vara, mediji un sabiedrība (1941–1945)[Mašinérie iluzí a strachu: Propaganda v nacisty okupovaném Lotyšsku – Moc, média a společnost (1941–1945)] (Riga: Mansards 2012), 66–67;
109. Reichelt, Lettland, 269.
110. ‘Uzaicinājums,’ Tēvija, 4 July 1941.
111. Reichelt, Lettland, 362; Rudīte Vīksne, ‘Members of the Arājs Commando in Soviet Court Files: Social Position, Education, Reasons for Volunteering, Penalty,’ in The Hidden and Forbidden History of Latvia under Soviet and Nazi Occupations 1940–1991: Selected Research of the Commission of the Historians of Latvia, ed. Valters Nollendorfs and Erwin Oberländer (Riga: Institute of the History of Latvia, 2005), 188.
112. Např. v poválečném sovětském výslechu Alfrēdse Vītiņše v: A.R. Diukov et al., ed., ‘Unichtozhit’ kak mozhno bol’she…’: Latviiskie kollaboratsionistskie formirovaniia na territorii Belorussii, 1942–1944 gg. Sbornik dokumentov [‘Zničte, kolik dokážete …’: Lotyšské kolaborantské formace na území Beloruska, 1942–1944 – Sbírka dokumentů] (Moscow: Fond istoricheskaia pamiat, 2009), 309. Some post-Soviet Russian narratives even claim that Arājs himself was a member of Pērkonkrusts, e.g.: Mikhail Krysin, Pribaltiiskii fashizm: Istoriia i sovremennost’ (Moscow: Veche, 2007), 183.
113. Report of Regierungsrat Friedrich Trampedach, 16. Srpna 1941, citováno v: Reichelt, Lettland, 298.
114. Felder, Lettland, 293.
115. Kott, ‘Towards an Uncivil Society,’ 180.
116. Felder, Lettland, 240.
117. Ibid., 293.
118. Ibid., 271. Podobně jako jiné podobné jednotky rekrutované na okupovaných východních územích se i lotyšské prapory Schuma podílely na různých zvěrstvech v Lotyšsku i jinde.
119. Ibid., 269. On the Germanic Legions, viz: Emberland and Kott, Himmlers Norge, 262–263.
120. Kott, ‘Towards an Uncivil Society,’ 193.
121. Ibid.; Paeglis, Pērkonkrusts, 152. Celmiņš skončil v koncentračním táboře Flossenbürg spolu s dalšími austrofašistickým vůdcem Kurtem Schuschniggem. Později byl osvobozen americkými silami v Itálii.: Gustavs Celmiņš, Eiropas krustceļos [na křižovatce Evropy] (Esslingen: Dzintarzeme, 1947).
122 Felder, Lettland, 239–240.
123 Felder to nazývá ‘ideologickou krizí’: Ibid., 240.
124 Sīmanis Arturu Wilkemu, 13, ledna 1943, Rossiiskii Gosudarstvennyi Voennyi Arkhiv (rgva; former Osobyi arkhiv), f. 500k, op. 1, d. 769, l. 85 (roll 2).
125 Např.Henrik Ekberg naznačil, že ideologické kořeny finského národního socialismu nespočívají v německém hitlerismu, ale v myšlence „organického státu“, kterou formuloval švédský otec geopolitiky, Rudolf Kjellén: Henrik Ekberg, Führerns trogna följeslagare: Den finländska nazismen 1932–1944 (Espoo: Schildt, 1991), 53, 72.