Rasa, genetika, demografie – síly určující osudy kultur a civilizací 30

Uzavřenost sama o sobě civilizaci nemůže zničit

Přílišná izolovanost skutečně bývá záporně působící vliv. Ale stejně jako otevřenost to není klíčový v osudech společností a civilizací. To, že je společnost ochuzena o nějaké podněty či novinky z ciziny ji může různým způsobem negativně poznamenávat, zpomalovat její vývoj, ale je-li její obyvatelstvo dostatečně nadané, nemůže ji to dovést k trvalé naprosté ustrnulosti nebo ji to úplně zničit a mnohých z nich může, byť později, domácí obyvatelstvo dosáhnout vlastními silami (někdy je tato cesta pozitivnější v tom smyslu, že jde o pozvolnější, přiměřenější progres a doma vytvořené novinky se harmoničtěji začlení do domácí kultury než narychlo přejímané inovace z ciziny, které často působí destabilizujícím a nesouladným způsobem). Je to jen podružný faktor, který navíc velmi často působí civilizaci stagnaci až v součinnosti s jiným negativními vlivy (např. dočasná stagnace Činy byla způsobena nejen její izolací, ale i cíleným příklonem ke konzervatismu v oněch časech a vnitřním rozkladem a nestabilitou) a jako jiné vnější faktory působí jen dočasně. 

Je to také vliv evidentně povrchní, týkající se jen přístupu k okolnímu světu, míře kontaktů s ním. I když je tento přístup v podobě izolace pojímán tak, že má pro civilizaci negativní důsledky, nemůže sám stav uzavřenosti civilizaci jako takovou trvale a niterně zničit. V nejkrajnějším případě může civilizace kvůli izolaci téměř úplně ustrnout, avšak to neznamená, že upadá a zaniká. Není-li zasažena skutečně fatálními úpadkovým trendy, pak se jen v určité době nerozvíjí a stagnuje, avšak přetrvává, udržuje to, čeho bylo dosaženo, a předává své dědictví dalším generacím. Tyto éry ustrnutí jsou navíc dočasné a dříve či později se civilizace opět dá do pohybu. Čína si prošla svou érou téměř úplné ustrnulosti od konce 18. do počátku 20. století, avšak později se opět začala dynamicky vyvíjet.

Přílišná otevřenost působí negativně

Důležité je, že přílišná otevřenost už může působit negativně; může znamenat přílišný ekonomický či politicky vliv cizí země doma, přílišné pronikání a působení cizích kulturních vlivů, potlačujících či přímo eliminujících domácí kulturu, často může být disharmonicky narušována nesouladnými prvky, mnohdy dochází i k poklesu kultury a barbarizaci, když cizí vlivy jsou celkově nižší úrovně než domácí kultura. Pokud zajde otevřenost příliš daleko, nastává dokonce to nejhorší a pro civilizací nejfatálnější: otevření se cizorodé imigraci, která znamená likvidaci původního obyvatelstva, společnosti a kultury. 

Jako dobrý příklad omezenosti vlivu i velké míry otevřenosti v konstituci civilizací, odvrácené strany přílišné otevřenosti a příliš zbrklého tempa přijímání cizích vlivů v určitých dobách (což vyvolává disharmonii a napětí) můžeme uvést, jak Stoddard ve svých časech popisoval omezený rozměr „pozápadnění“ Japonska a stinné stránky tohoto procesu (1935, s. 171): „Moderní Japonsko je jedním z divů dějin. Několik málo starých mužů, kteří jsou ještě naživu, vzpomíná na dny, kdy rytíři v lakovaném brnění sváděli homérské souboje se dvěma meči nebo ztékali … zdi feudálních hradů bráněných … lučištníky. Proběhla jen historicky krátká doba šedesáti let od doby, kdy si Japonsko, donuceno s neochotou otevřít své brány, plně uvědomilo vlastní slabost tváří v tvář agresivně dotírajícímu světu. Výsledkem tohoto osudového rozhodnutí byla ta nejneobvyklejší skokem provedená transformace v celé zaznamenané historii. Dnešní Japonsko září jako ‚velmoc‘, ovládající Dálný východ svými flotilami a armádami, dobývající vzdálené trhy masovou produkcí svých továren, kypící efektivně zaměřovanou energií, směřující k naplnění vysokých met osudu. Avšak tento úchvatný příběh má i svou stinnou stránku. V tomto procesu westernizace staré Japonsko téměř zaniklo. Co zůstalo, přežívá převážně jako muzejní exponát. Třešňové květy byly zašpiněny sazemi továrních komínů; zmizely v dýmu chrleném z vysokých pecí.

A dokonce ani to není celý příběh. Pokud by pozápadnění bylo kompletní, výsledné zisky by snad převážily doprovodné ztráty. Westernizace byla však neúplná. Byla to jednoznačně jednostranná záležitost. Materiální aspekty naší civilizace byly převzaty kompletně; naše instituce a ideály úspěšně přeneseny nebyly. Avšak stejně jako v celém Orientu vliv Západu otřásl tradiční kulturou a ideály. Výsledkem je, že současné Japonsko je obrazem nedostatku vyváženosti, která vede k vážným následkům. Japonci nejsou spokojení ani šťastní.“

Vzestup civilizací závisí na schopnosti přejímání – další chybný argument

Někdy se také v souvislosti s teorií otevřenosti a přejímání argumentuje tak, že některé společnosti se rozvinuly a dosáhly rozkvětu, protože jaksi dokázaly cizí novinky a výdobytky úspěšně přejímat, zatímco jiné to nedokázaly a proto zůstaly zaostalými. Za prvé už bylo výše vyvráceno, že by za vzestupem civilizací mohlo stát primárně přejímání. Civilizace může svůj rozkvět vždy zakládat jen na vlastních silách, pokud má být dlouhodobý a opravdový. Už z tohoto důvodu není možné přijmout tvrzení, že vzestupy civilizací jsou založeny na jakési schopnosti či neschopnosti něco zvnějšku přejímat.

A za druhé tento argument povrchní a matoucí, neboť opět nejde k podstatě věci. Když vychází z teze, že někdo něco dokázal přejmout a někdo to naopak nedokázal (nebo že nějaký podnětný cizí vliv, myšlenkový étos v nějaké společnosti zakořenil a zapůsobil a v jiné naopak ne), tak se vůbec nezabývá důvody, proč to právě někdo dokázal a někdo nikoli. Proč třeba Japonsko dokázalo přejmout západní technologie a pozdní Osmanská říše to nedokázala. Nebo proč se v Japonsku do jisté míry úspěšně zakořenil západní racionalismus, zatímco v arabsko-islámském světě nikoli. Kde jsou důvody této odlišnosti? Kulturalistické zdůvodnění přitom neobstojí. 

Kulturalisté orientovaní na výraznou náboženství by třeba mohli nabídnout vysvětlení, že v Evropě převládlo křesťanství, zatímco v Orientu se rozšířil islám, přičemž křesťanství mělo být jakýmsi stimulem k rozvoji vzdělanosti, zatímco islám má být naopak vlivem, který zvídavost a racionalitu umrtvuje. To je ovšem povrchní a neuspokojivé vysvětlení. Vliv náboženství (nějaké jeho teze apod.) nemůže vysvětlit dlouhodobý vývoj a osud civilizací (viz i předcházející kapitola). Navíc to není tak jednoznačné, neboť v časném islámu jsou i teze s pozitivním vztahem k vědě a rozumu. Naopak křesťanství bylo ve svých počátcích dogmatické a nemělo blízko k racionalismu. A proč vůbec v Evropě étos racionalismu vznikl a úspěšně se zde etabloval, zatímco v Orientu nikoliv? Vysvětlení může být jen v tom, že populace se v obou regionech navzájem liší v trvalých, pevně daných vrozených kvalitách a povahových tendencích. A to platí i obecně, nejen v tomto případě, když mluvíme o schopnosti či neschopnosti přejímání – to je ten rozhodující faktor.

Rozhodující argument proti otevřenosti

Naprosto zásadním argumentem proti otevřenosti a přijímání impulzů jako stěžejnímu vlivu na civilizaci je fakt, že vždy jde až o sekundární akt přijetí něčeho již daného, co však někdo jiný musel napřed vynalézt, objevit. Aby mohly nějaké civilizační výdobytky kolovat, přenášet se, inspirovat a obohacovat, musí nejprve vzniknout a existovat, samo přenášení a stimulativní působení je nevytvoří. Přejímání je druhořadý faktor, který nestojí na počátku vzniku civilizačních výdobytků, a až po jejich vzniku a za jistých okolností se pak může vyskytnout. Je to pouhý externí přístup zacházející nějakým způsobem s tím, co bylo na poli civilizace dosaženo, ale sám o sobě nic nevytváří. Samo přejímání, komunikace či obchodování neprodukuje nic nového. I samy výdobytky, jejich prostřednictvím tento proces probíhá, jako písmo, dopravní cesty a prostředky, komunikační technologie, musely být napřed někým vytvořeny a vymyšleny.

Je to tedy nedomyšlená a neobhajitelná teorie, vlastně uvězněná v pasti nekonečného regresu. Vyžadovala by, aby řetězec přejímání šel až do nekonečna, což ale nemůže; někde musí mít počátek, který už nemůže být založen na přejímání. Někde řetězec přejímání musí končit, a to tam, kde výdobytek nebyl přijat, ale skutečně vytvořen. Každý civilizační výdobytek musí být někde objeven, vytvořen a teprve pak může začít být přejímán – a to dokážou jen určití lidé s dostatečným nadáním k tvůrčím činům a aktivitě. Proto přejímání nikdy nemůže být základním kamenem vzniku, utváření a úspěchů civilizace; tím jsou skutečné tvůrčí činy člověka, kdy něco vlastními silami autonomně vytváří a ne jen pasivně přejímá. A tyto tvůrčí činy pramení zase jen z vrozených vloh a nadání člověka. Tak tedy dokonce i za okolností, kdy inspirující kontakty s jinou civilizací jsou významným činitelem vzestupu a modernizace (jako v případě Japonska, které se od konce 19. století ve velkém stylu zmodernizovalo díky přejímání novinek ze Západu), stále platí, že se při tom neodehrává skutečný aktivní proces utváření civilizace, nýbrž pouhé pasivní přejímání něčeho zvenčí. Nějaké výdobytky se tak někam rozšíří, ale žádné nové tím nevznikají. A k efektivnímu přejímání je nutná vysoká míra vlastního nadání. Bez vnitřního nadání tak otevřená společnost může něco přejmout, ale tím si nezakládá vytvoření vlastní vyspělé civilizace založené na autonomní svébytné konstituci, invenci a aktivitě; nic vyspělého sama nevytváří, a navíc dokáže přejímat jen v omezené míře a s omezeným úspěchem (což je případ dnešního třetího světa, jenž dokáže ze Západu přejímat jen ve značně limitované míře). A otevřené společnosti, v nichž se vnitřní nadání a kvality vytrácejí, jen pasivně přejímají, stagnují a nakonec i přesto upadají, a ani přejímat už časem moc neumí (což byl případ římské civilizace v pozdějších dobách).

První civilizace vznikly samostatně bez vnějších impulzů či kontaktů, jen na základě vlastních sil; byly to osamocené, izolované entity v moři divošství a barbarismu. Stoddard (1922, s. 6): „Během posledních osmi nebo deseti tisíc let civilizace vznikaly od východní Asie až po Evropu a severní Afriku. Zpočátku byly tyto civilizace lokální – pouhé body světla v moři temnot barbarismu a divošství. Také byly izolovány …, vyvíjejíc se odděleně, jen lehce se ovlivňujíc navzájem.“

Někde musely vzniknout první civilizace bez přejímání, teprve později, až bylo civilizací více a civilizovaný způsob života se stále více rozšiřoval světem, mohl fenomén vzájemného přejímání, impulzů, podpůrných kontaktů mezi civilizacemi vzniknout. Ale i v pozdějších dobách větší míry vzájemných kontaktů a ovlivňování se nic nezměnilo na tom, že dlouhodobě civilizace mohou vzkvétat jen na základě vlastních sil a aktivity. Zjevně tedy vznik a prosperita civilizací musí mít jiné příčiny. I celkově platí, že civilizace, pokud dlouhodobě přetrvává a prosperuje, utváří většinu svých výdobytků a úspěchů vlastními silami a přejímání pro ni má až druhotný význam.

Mnoho vynálezů bylo také bez přenosu učiněno talentovanými národy nezávisle v různých dobách na více místech. Některé vyspělé civilizace a kultury vznikly a prosperovaly v izolovaných oblastech, navíc v nepříznivých podmínkách a na menších prostorech. Viděli jsme případ Japonska, izolovaného na poměrně malých ostrovech a s chudými zdroji, a přesto i v dobách uzavřenosti vůči okolnímu světu zažilo několik ér velkého rozkvětu (zejména v 15. a 17. století) a nikdy nepodlehlo fatálnímu úpadku. Ale můžeme najít i další méně známé příklady. Například indoevropští Tocharové izolovaní pohořími v nehostinné a suché Tarimské pánvi vytvořili pokročilou kulturu; stejně tak Arméni v nehostinné a odlehlé horské oblasti Kavkazu. Gobineau píše (1942, s. 63): „Uvedu Armény v jejich horách zapadlé, v oněch horách, kde tolik jiných národů žije a umírá v barbarství, pokolení za pokolením, a kteří od šeré dávnověkosti dospěli k dosti vysoké civilizaci. A přitom tyto oblasti byly takřka uzavřeny, bez význačné úrodnosti, beze spojů k moři.“ 

Lze tedy shrnout, že otevřenost a přejímání či naopak uzavřenost nejsou rozhodující faktory při určování osudů civilizací. Otevřenost je jen určitý podpůrný vliv, navíc ne vždy se vyskytující, který může přispívat k vzestupu i rozkvětu civilizací, ale není to primární a principiální příčina pro jejich vznik a existenci. Vyskytuje se také v různých érách v rozličné míře, někdy může mít významný vliv, ale někdy také slabý nebo nemusí být přítomen vůbec. Není to univerzální a kontinuálně působící vliv. 

Leave a comment