Na svobodu pohlížíme zpravidla jako na něco samozřejmého, ale z pohledu středověku bylo a je na “svobodě” cosi podezřelého až zločinného. My, především v Evropě, považujeme svobodné jednání za něco, co je a má být součástí našeho politického systému. A byl to právě Covid 19 a celá tahle kauza, která ukázala, jak je “naše” svoboda poměrně křehká věc.
Prakticky existují dva náhledy na svobodu: Svobodné jednání vymezené aktuálním režimem a nebo svoboda, která spíše vyvěrá z nitra člověka, která nemá nic společného s jakýmkoliv politickým systémem. To první je spíše “svoboda” otroka, který očekává od pána (vládce), co mu povolí, to druhé pojetí je přirozenější. Takový člověk se vždy cítí svobodný a je na jeho inteligenci, jak dokáže svobodu realizovat. Ti, co očekávají nějakou milost od vládce často očekávají to, že buď současný vládce splní své sliby, a pokud ne, budou volit jiného a “lepšího”. Člověk, který neočekává od aktuálního režimu nic, nemůže být nikdy zklamán. Jak říká Niccolò Machiavelli: Jak lidé i elity kolísají mezi strachem a touhou po stabilitě”.
Určitě slýcháte o tom, jak by měla svoboda (slova, projevu, shromažďování) vypadat. Jenomže všechny tyto představy mají jednu zásadní chybu: buď svoboda je a nebo není. Pokud opravdu chcete definovat, co je svoboda, tak de facto se bavíme o cenzuře a totalitním státu. A v tomto je to i problém současné demokracie, která ráda mluví o demokratickém myšlení nebo postoji a považuje jej za “svobodný”, protože je “demokratický”, ale demokraté v tomto případě zaměňují ideologii za systém, neboť demokracie je především o systému: volit, být volen, svoboda slova a shromažďování atd. Demokracie jako celistvý systém neexistuje, a to se de facto týká jakéhokoliv politického systému. Jsou to prostě záležitosti, kdy kterýkoliv režim jakkoliv totalitní, může si zavést, co chce a jak chce. Například “svobodné volby” v arabských státech sice proběhnou, ale demokraty ani netrkne za jakých okolností tyto “volby” se konají. Tak jsou povrchní! Tady se musím vrátit k začátku této eseje: Na svobodě a svobodném konání vždy nemusí být něco zločineckého, ale pokaždé je to něco, co se vymyká řádu.
Svoboda i práva byla v minulosti zpravidla vždy za něco: Za vyhranou bitvu, za vynález, který něčím přispěl společnosti. Teď stačí vyhrát volby a už zde máte hnutí, které vás může připravit o majetek, “protože na to mají právo”. V okamžiku, kdy se objevil socialismus a s ním různá aktivistická hnutí, etabloval se zde pocit u některých jedinců, že “mají nárok na něco nebo právo, protože to chtějí”. Tímto se “svoboda” stane monstrem, které zničí i svého tvůrce.
Další blud, který je zde šířen docela dlouho je tvrzení “že člověk se rodí svobodný”. Samozřejmě, že člověk může s tímto pocitem žít, ale musí si uvědomit, jak již bylo dříve řečeno, do jaké míry lze tuto individuální svobodu realizovat.
Podstatné na mé kritice je především to, že docela nedávno byla získaná svoboda spojena s určitým úsilím ji vůbec získat, nikoli jen vyhranými volbami. Ovšem nyní zdá se, že tento přístup je lidem věřící ve “svobodu” naprosto cizí. Myslím přesně ty, kteří nevědí, kde se “svobodou” skončit (viz nápad s 70 pohlavimi a pod.)
Aby bylo jasno, zpočátku 20. století byl socialismus nadějné hnutí, protože si každý získaných možností (např: vystudovat, získat tím lepší společenské postavení atd) vážil velice, tj: každý, kdo na to měl, ale dnes je socialismus čisté zlo.
Všimněte si, jak současná “vrchnost” žije za úplně jiných podmínek než “spodina”. Zatímco v “podpalubí” vládne železnou rukou racionálno a determinace, chyby se mnohdy trestají zcela nemilosrdně, dnešní “vrchnost” může porušovat zákony, nedodržovat dohody, ale narozdíl od “temného středověku” v současné době jsme tak “svobodní”, že neexistuje vůbec právo na legální vzpouru proti režimu(!!). Ti “dole” musí vše splňovat (zákony, přepisy, nařízení), a doslova zde platí, že “na chudý lid musí být přísnost”, ale naopak to neplatí a obávám se, že za tento disbalanc ještě všichni zaplatíme srážkou s naprosto cizím suverénem, kterého demokracie, lidská práva nebo naše pojetí svobody nebude vůbec zajímat.
Vidím velikou chybu v tom, že lidé “dole” nedrží spolu. Nechávají se opít představami, že mohou mít “všechno”, co si zamanou.. Nechávají se politiky vodit za nos až tak, že se jich musí zastávat, identifikují se s jejich postoji natolik, že jsou schopni vstoupit do rozkolu s lidmi na jejich stejné společenské úrovni, a potom se diví, že jsou oklamání vrchností a jejich vrtochy. Přitom žádný ze zvolených politiků nemusí dodržet slovo, může kdykoliv po vyhraných volbách naprosto otočit názory. Je zde totiž dlouho oblíbená představa, že někdo takový, když je zvolen, něco pro své voliče “musí” vykonat, o tom volby de facto jsou (!), ale vymahatelnost nesplněných volebních slibů je ještě menší šance než reklamace vadného zboží u obchodníka.
Kdysi se respektovala dělící čára mezi pány a kmány, dnes se předstírá, že nic takového neexistuje (“Jsme jedna firma, jsme na jedné palubě…”), ale je to všechno jen nechutná lež: hierarchie je věčná a ani socialismus ji nezničil, pouze aplikoval na svůj režim.
Dnes je situace taková, že jsme si formálně všichni rovni, ale to je pouze jeden velký klam, kterému ve skutečnosti nevěří nikdo, ale ukazuje zřetelně na to, jak je ještě víc falešný a povrchní momentální politický systém než jakýkoliv předchozí.
Jak jsem řekl již dříve, že je cosi zločineckého na pojetí svobody vůči konzistentnímu řádu, ale když sleduji, co předvádí současný režim, jak manifestuje všechny své fráze o svobodě a demokracii, myslím že pouze poukazuje na sebe, jak zločinný a lživý je! To první je samozřejmě mnohem horší možnost, protože je to známé, že nám vládnou zločinci a lháři, kteří nemají strach. Čímž se liší od lidí “dole”: Tam se “bázeň boží” nevytratila. Právě proto si lidé v “podpalubí” uvědomují, jak to vše může dopadnout.
Výjimečný stav, tak jak tomu bylo v případě nedávných událostí: Covid 19, je nádherná ukázka toho, jak lze sledovat, jak pracuje politická moc v takových případech a kde přesně leží těžiště moci.
Ten, kdo skutečně rozhoduje o vytvoření výjimečného stavu je absolutní suverén. Takový může překračovat pravidla a zákony bez jakéhokoliv hlasování parlamentu. Pokaždé v těchto případech pro pozorovatele vzniklé situace platí jediná věc: “Není podstatné, co ústa vypouštějí za slova, ale především sledovat ruku, co koná!”
Za určitých extrémních okolností ve státě, jako je výjimečný stav, přírodní pohroma, pandemie nebo vyhlášení všeobecné mobilizace lze vidět, jak “naše” svoboda se začne vytrácet jako pára nad hrncem. A co je na tom ještě více bizardní, že se to velmi často odehrává za velkého potlesku početného davu. Takže, co je potom vlastně ta “svoboda”?? Jen naše představa nebo fantom.