Některé Magyarovy záměry a proklamace, jako výzva k odstoupení ústavních soudců jmenovaných za vlády Fidesz, zamýšlené změny řízení hlavních médií, řeči o nezávislosti justice, médií a akademické sféry (což je jen kódové slovo pro to, aby mohly být nerušeně zabrány přívrženci progresivismu a globalismu), vstřícnější postoj k EU a NATO, záměr připojení k Evropskému úřadu veřejného žalobce (EPPO), snaha o vyšetřování údajně korupčních struktur a figur spjatých s Orbánovým režimem, proklamace reformy volebního zákona, který byl ušit na míru Fideszu a záměru omezení moci premiéra nebo odblokování pomoci Ukrajině – a hlavně řeči o možném vstupu do eura ukazují, že změna politického směřování tu proběhne. Je však možné, že bude postupovat pozvolna, a hlavně zpočátku jen v něčem. Vždy to bývá tak, že je rozdíl mezi radikálnější předvolební rétorikou a mírnější povolební reálnou politikou. Magyar se musí chovat pragmaticky a mírně, aby příliš velkým obratem a nepříjemnými kroky narušujícími status quo hned zkraje neztratil velkou část voličské podpory. Do budoucna je nejpravděpodobnější, že Maďarsko se bude postupně vracet do eurounijního hlavního proudu, byť pozvolna a hlavně zpočátku ne úplně ve všem. Přinejlepším to bude jakési oscilování národním konzervatismem a progresivismem, což ovšem i tak znamená konec důsledného hájení národních zájmů a vzdorování rozkladnému progresivismu.
Rovněž je docela možné, že i sám Fidesz v budoucnu projde za účelem zisku hlasů mladších generací jistým posunem do politického středu směrem k liberalismu. V tomto možném sbližování hlavních politických sil ke středu se důsledný národně konzervativní étos může časem jaksi rozpliznout a dlouhodobě „vyvanout“. I obecně pod tlakem celkového vývoje docela možné, že Fidesz se bude umírňovat posunem do středu (jak jsme to viděli u mnoha stran v Evropě), a Magyar se svou stranou je zhruba na této pozici už nyní – tedy možná není tak úplně progresivně naladěn, ale jakási mladší verze Orbána (jak se mnozí utěšují) to také není.
F. Valentin k tomu napsal: „Je však třeba zmínit proměny ‚populismu‘ v Evropě. V posledním desetiletí se mnoho populistických stran posunulo do středu, ať už jde o vztah k EU, Rusku nebo Donalda Trumpa. Marine Le Penová ve Francii upustila od ‚Frexitu‘ a nyní pouze kritizuje jednotlivé politiky EU. Meloniová se ukázala jako pozoruhodně přizpůsobivá vůči ortodoxním postojům EU a NATO. Nigel Farage ve Velké Británii se připojil k řadám … centristických politiků, kteří věří, že trojitá pojistka (tzv. triple lock) pro státní důchody může fungovat navždy, a zároveň bojuje proti povstání hnutí Restore Britain po své pravici. Čím blíže se tyto národovecké strany dostávají k moci, tím méně radikálními se stávají.“
Nyní jsou tak možné dvě cesty. Buď se étos národního konzervatismu jako významná síla v maďarské společnosti udrží a opět se dostane a opakovaně bude dostávat k moci, čímž bude nadále hrát ve vývoji Maďarska významnou roli (jestli ale tak dominantní a nepřerušenou jako v uplynulé 16leté éře je ale otázkou). Druhou možností je, že se stane ideovým směrem, který se bude v následujícím politickém vývoji rozpouštět a na nějž bude stále větší množství lidí (zejména mladších) pozvolna zapomínat či ho považovat za jakousi překonanou epochu ze starých časů, která je nebude oslovovat, a tak se bude z politického života Maďarska postupně vytrácet (jako u nás komunisté – jejich odchod z politické scény sice trval déle, než si většina lidí na počátku 90. let myslela, nicméně nakonec opravdu zmizeli). Dokonce i Fidesz může přestat být jeho jasným nositelem.
Je na místě zamyslet se ještě nad dalšími skutečnostmi.
Ukazuje se jeden zásadní fakt, a to že ani v Maďarsku nestála Orbánova „národně-konzervativní revoluce“ na příliš pevných základech; fakticky byly spíše vratké. Podpora Orbána nikdy nebyla až tak závratná, pohybovala se kolem 40 %. Měl však stabilního koaličního partnera (křesťanští lidovci) a do karet mu hrála i rozdrobenost opozice a volební systém zvýhodňující silné strany (což se mu ale nyní v souboji se silnějším protivníkem vymstilo).
Určitě je možné, že se Orbán k moci ještě dostane, ale je pravděpodobné, že Maďarsko dlouhodobě přejde do režimu kyvadlovitého střídání vlád vedených národními konzervativci a progresivisty nebo i, jak bylo naznačeno, do procesu zmenšování této polarizace a jakéhosi postupného úpadku národního konzervatismu. Důslednější a dlouhodobá národně konzervativní cesta už tu dost možná bude opuštěna navždy. Zde hraje roli také demografický vývoj: podporovatelé Orbána patří spíše ke starším generacím, které postupně odcházejí, zatímco progresivisty podporují převážně mladší a mladí lidé, kteří budou žít ještě dlouho a ti budou v Maďarsku zanedlouho hlavní voličskou silou.
Zde se tak jasně vyjevuje, co by ve skutečnosti pro trvalé odvrácení od destruktivního progresivismu (v Maďarsku i obecně) bylo potřeba: celkový trvalý konsenzus většiny veřejnosti na národně konzervativním étosu (pokud odhlédneme od toho, že ve skutečnosti to chce věnovat se ještě zásadnějším věcem a že národně-konzervativní ideová pozice není vždy ve všem správná, jak jsem vysvětlil v úvodu článku, ale to nyní nechme stranou). Takže by se u moci střídaly dvě či tři strany, které by tento étos všechny shodně ctily a lišily by se v méně důležitých ohledech; typicky třeba v hospodářských otázkách: jedna strana by chtěla nižší daně a větší podnikatelskou svobodu a druhá zase více státního přerozdělování a větší solidaritu s chudšími. Nakonec by se mohly tyto strany lišit i v některých ideologických a hodnotových otázkách, ale byla by to odlišnost vcelku omezená. Jedna strana by byla více konzervativní a chtěla by třeba dát manželství jako svazek muže a ženy přímo do ústavy, zatímco druhá více liberální by na tom zas tak moc netrvala. Ale ani tato liberálnější strana by netvrdila, že existuje 76 pohlaví nebo že imigrace z třetího světa je skvělá a obohacující věc. Ať by tedy vyhrál nebo prohrál kdokoli, základní politická linie by byla zachována.
Nyní se však ukázalo, že ani v Maďarsku takováto široká společenská shoda na národně konzervativním étosu neexistuje. Proto se stalo co se stalo: 16letá maďarská národně konzervativní cesta skončila ze dne na den. Když nemáte skutečně trvalou a stabilní většinovou podporu pro nějakou politickou vizi, nemůžete počítat, že ji budete moci realizovat věčně.
Rovněž se jasně vyjevilo, že není možné se na to či ono vymlouvat ani bůhvíco složitého vymýšlet (jako třeba že je napřed vytvořit jakousi extra schopnou kontraelitu), pokud jde o problematiku zisku politické moci a možnosti „národně-konzervativního obratu“. Není možné se vymlouvat na nějaké zákulisní manipulace, spiknutí a podvody, ani na manipulaci ze strany jistých progresivistických skupin a médií či tlak ze strany unijních elit. Navzdory tomu všemu Orbána lidé z jistých důvodů opakovaně volili. Lid chtěl dlouho v čele své země Orbána, který se svou stranou měl nejvyšší podporu mezi všemi ostatním, takže také čtyřikrát za sebou vyhrál. Ale nyní už lidé prostě chtěli změnu, Orbán se jim už „přejedl“ a životní podmínky v Maďarsku nebyly po 16 letech jeho vlády až tak oslnivé. Takže nyní lid zvolil jinak, prohrál a byl odejit. Rozhodující je prostě rozložení názorů a preferencí ve veřejnosti, což se pak projeví ve volebních výsledcích. Dokonce i v naší dnešní už poněkud oklešťované demokracii stále platí, že lidé v zásadě mají možnost zvolit si to co chtějí. Obrat proti postupujícími progresivismu se z největší části nedaří proto, že lidé neprojevují dostatečnou vůli a zájem o takovou změnu. Ne kvůli nějaké manipulaci, spiknutí či mediální propagandě (které stejně většina lidí nevěří).
Další věc, která stojí za zmínku (a kupodivu ji snad ještě nikdo nenadhodil), je otázka nástupce. Orbán, ať už to s ním bude v budoucnu jakkoli, už zjevně stárne a nebude tu navždy. Je dosti chabé, pokud nějaký dlouhodobější politický projekt, jako i maďarská „národně-konzervativní revoluce“, stojí na jediném muži. Orbán se měl už před drahnou dobou začít věnovat výběru a výchově svého nástupce, ale do ničeho takového se nepustil. Zdá se, že na scéně není žádná podobně výrazná osobnost, která by ho mohla nahradit. To je přitom jeden ze znaků skutečných státníků: takto dávají najevo, že jim na prvním místě jde o určitou vizi a dlouhodobý záměr, nikoli jen o vlastní moc a ego – a proto si vychovávají někoho, kde bude schopen kráčet v jejich stopách. Navíc nějaký mladší lídr by mohl právě získat pro Fidesz hodně podpory mezi mladšími lidmi, u nichž moc neboduje. Hlavně do budoucna s nástupem mladších a odcházením starších konzervativnějších generací by se to Fideszu dost hodilo.
Za zmínku dále stojí, že jistou roli v prohře Orbána mohla hrát i místy příliš nekritická podpora Izraele, a hlavně podpora ze strany Trumpa. Mír mezi Ruskem a Ukrajinou Trump vyjednat nedokázal a vzhledem k tomu, co nyní společně s Izraelem na Blízkém východě předvádí (a čímž hospodářsky poškozuje celý svět a zcela zradil ideály hnutí MAGA), mohla Trumpova podpora působit jen jako polibky smrti. (Na Trumpovi se ostatně dobře ukazuje, že nelze automaticky vkládat příliš velké naděje do každého, kdo se staví do role konzervativního bojovníka proti negativním pokrokářským trendům současnosti.)
Důležité je také říci, že přes všechna opatření pro rozvoj domácího kapitálu a ekonomiky se z Maďarska žádného velkého hospodářského tygra Orbánovi udělat nepodařilo, a je to vidět i na životní úrovni obyvatel. Jeho sázka na model silných státních zásahů, úsekového zdanění a přerozdělování žádnou oslnivou prosperitu nepřinesla. A jako jinde i v Maďarsku nakonec hodně voličů hlasovalo podle peněženky a svým hlasováním tak vystavili Orbánovi za jeho ne právě oslňující výsledky v hospodářské oblasti účet.
Ke dvěma výše zmíněným bodům se trefně vyjádřil Vidlák: „Abychom si rozuměli, volební preference samozřejmě vždycky určuje peněženka. Většina voličů fakt neřeší jemnůstky jednotlivých přijatých zákonů či mezinárodních smluv. V tomto ohledu není průměrný maďarský volič nijak odlišný od toho českého. Politiku vnímá okrajově, protože má svých starostí dost. Jde o to, komu volič uvěří, že mu zajistí štěstí a čím. U nás v Kotlince se prvek očekávání a prvek zklamání střídá poměrně rychle, v Maďarsku dali voliči Orbánovi šestnáct let.
Orbán vsadil na co největší suverenitu a potížistický postoj vůči EU. Zaměřil se na vztahy s USA, dobře odhadl, jak tam dopadnou poslední volby, vsadil na mírovou kartu, ale také na dobré vztahy s Ruskem a Čínou. Zhoršil si ovšem vztahy s Německem, Chorvatskem i samozřejmě i s Ukrajinou, což se v souvislosti s ropovodem Družba ukázalo jako klíčové předvolební téma.
Orbánovi moc nepomohl ani Trump. Míru na Ukrajině dosaženo nebylo a jeho útok na Írán byl z hlediska maďarských voleb načasován neobyčejně nešťastně. Ani jeho slib, že z Maďarska udělá ráj, pokud vyhraje Orbán, nebyl zvlášť uvěřitelný, protože Spojené státy nejsou ve stavu, kdy by dávaly. Spíš v poslední době dost nevybíravě berou a všichni to vědí. Orbán je tam navíc už dlouho a Maďarsko žádný ekonomický tygr není. Je tam solidní sociální stát prorodinně zaměřený, ale v nemocnicích mají také dlouhé čekací lhůty, v Budapešti mají solidní množství bezdomovců a ceny všeho jsou tam prakticky stejné jak u nás. Blyštivý Péťa neměl o nic horší ekonomická čísla než Orbán a pro běžného Maďara tak sázka na vzdálené protektory nevychází o nic líp než sázka na evropské hodnoty.
Výsledky této sázky na suverenitu, USA, mír, Čínu a vztahy s Ruskem jsme teď viděli v tamních volbách. Konzervativní konference různých světových organizací v Budapešti nepřinesly ani zvýšené investice, ani ekonomický boom a ani nijak nevzdělaly voliče, aby Orbánovu politiku považovali v dlouhodobém horizontu za správnou. Maďarský volič neuvěřil, že se bude mít líp díky sázce na Trumpa a čínské investice také ještě nijak nezabraly a neprojevily se. A upřímně… Velký Oranžový otec ve Washingtonu bohužel před svým zvolením mluvil o dost jinak, než jaké to potom bylo.“
K nijak zvláště oslnivé situaci hospodářských a životních poměrů se obsáhleji vyjádřil M. Kechlibar: „První a nejzásadnější bod: Maďarsko nepříjemně stagnuje. Na číslech typu HDP na hlavu je to vidět jen do nějaké míry, ale varovné kontrolky blikají všude kolem. Každá jedna samotná by toho moc neznamenala, ale jejich úhrn už nějakou váhu a význam má. (…)
V Maďarsku se dnes hlasitě diskutuje o nepříjemné otázce, zda je náhodou ekonomicky nepředhání Rumunsko, což by ještě kolem roku 2010 byl absurdní vtip. Opět, čísla HDP jsou jedna věc, vnímaná dynamika země druhá; v Rumunsku dnes například vidíte daleko víc stavební činnosti, leckdy i překvapivé (město Cluj-Napoca, počtem obyvatel srovnatelné s Ostravou, se pustilo do výstavby metra! Mimochodem jde o město s viditelnou maďarskou menšinou…), než v Maďarsku. Více linek metra by potřebovala i dvoumilionová Budapešť, která je současnými 52 stanicemi dost nedostatečně obsloužená, ale tam se zatím tři budoucí linky M5 až M7 nacházejí pouze na papíře a asi se tam nějakou dobu ještě nacházet budou. Částečně je to dáno špatnými vztahy mezi opoziční radnicí a státem, ale částečně i tím, že na to prostě nejsou peníze.
Patříte-li k těm Maďarům, kteří více cestují, vidíte doma i spoustu dalších drobností, které nasvědčují tomu, že jejich země tak trochu žije z podstaty. V Česku, Rakousku či Polsku jezdí podstatně hezčí a modernější vlaky, a to i na příměstských linkách. Budapešťská populace bezdomovců je nejen dost početná, ale i jaksi ponechaná sama sobě, a jedinci přespávající na rozložených krabicích v průjezdech uprostřed tuhé zimy jsou vidět všude možně, což deklarovanému křesťanskému cítění vlády moc neodpovídá (správný křesťan by asi měl pomáhat chudým i v situaci, kdy primátor města kritizuje vládu). Vozový park soukromého obyvatelstva začíná stárnout, omítky domů oprýskávají.
Velmi varovným znamením jsou zanedbané pozemky a proluky v širším centru metropole – zejména Alžbětino město (VII. obvod), nacházející se v pohodlné pěší vzdálenosti od centra, je neskutečně zaflusané a plné jakýchsi zívajících děr mezi domy, obklopených již reznoucími ploty, kde se nic neděje. Někdo má možná pocit, že pražský Žižkov je špatný, ale proti VII. budapešťskému obvodu je to čistoskvoucí Šangri-La.
To není normální stav v prosperujícím hlavním městě, kde bývají zanedbané pozemky v širším centru … státní … (…) Kapitál se rád zhodnocuje a investice do staveb v širších centrech hlavních měst vyspělých zemí jsou převážně lukrativní a bez rizika. Pokud k nim někde nedochází, je dobrý důvod se ptát proč.
Zároveň není nijak patrné, že by ta verbální blízkost k Rusku či k Číně měla nějaké pozitivní efekty na hospodářství země. Elektřina stojí plus-mínus stejně jako ve zbytku regionu, dovoz ruského plynu je komplikován tím, že Maďarsko nemá přímou hranici s Ruskem a přitom má dost špatné vztahy s některými tranzitními státy (nejen s Ukrajinou, ale i s Chorvatskem), což je ale zase přímý důsledek Orbánovy politiky vůči sousedům.
Velký projekt železnice Budapešť-Bělehrad, která měla být postavena s čínskou účastí a u které se směle uvažovalo i o prodloužení do řecké Soluně (jež je významným přístavem ležícím relativně nedaleko od Suezu), se táhne a má kvalitativní problémy. Větší kus je dokončen na srbské straně, kde se ale zřícení kusu nádraží v Novém Sadu, které zabilo patnáct cestujících, stalo pořádným kamenem na krku srbské vlády. Čína nepochybně umí stavět kvalitní železnice u sebe doma, ale to asi nutně neznamená, že ty nejlepší inženýry a firmy pošle kamsi k dlouhonosým barbarům na druhém konci světa.
Všechny tyhle věci, plus široce vnímaný dojem, že Orbánových přátel se ta celostátní stagnace netýká, nedokáže nikdo donekonečna zaretušovávat jen skrze obratné řečnictví a kulturní války. Nedokázala to dříve progresivní levice, které se ani zuřivým verbálním aktivismem nezdařilo zakrýt skutečnost, že ti ‚inženýři a doktoři‘ z Afriky a Blízkého východu se disproporčně angažují ve všelijaké kriminální činnosti. A nedokáže to ani ten Orbán v tom svém maďarském kontextu.
Proto si myslím, že v neděli prohraje. Ten jeho systém už zkrátka nemá, kam by se v tom pozitivním smyslu rozvíjel. Začal jaksi existovat jen sám pro sebe, a běžný maďarský občan z toho nic nemá.“
Když už jsme u tohoto problému, tak stejně jako kdekoli jinde by změnu Maďarska v hospodářského tygra – ovšem až ve výhledu budoucích generací – mohla přinést jedině eugenika. Se zvýšením národního IQ by se nepochybně dostavila i vyšší ekonomická výkonnost. Jenže to by, jak už bylo zmíněno, museli národní konzervativci překročit vlastní stín a přestat kvůli své ideologické zatvrzelosti odmítat i evidentně prospěšné věci a inovace. Týká se to i výše zmíněného přílišného důrazu na národ a národní stát, což je v kontextu zaplavování celého bílého světa barevnými masami z třetího světa zcela nedotažené, nedomyšlené a neadaptivní.
Nelze také přehlédnout a s jistým podivem třeba reflektovat předvolební vyjádření mnoha Orbánových sympatizantů. Trochu zaráží jejich umanutost a nedostatek nadhledu – že by měl Orbán rozhodně vyhrát, že mají obavy, že jsou velmi nervózní atd. Jenže Orbán byl u moci už 16 let a v demokracii je normální, že někdy se vyhraje a někdy zase prohraje (zvláště, když dotyčný je u moci už tak dlouho). Nebývá to tak, že někdo vyhrává donekonečna. Nebo opravdu čekali, že Orbán bude vyhrávat věčně?
Ve skutečnosti by to chtělo – pokud jeho podporovatelé mluvili o tom, že v sázce je, zda Maďarsko půjde dál svou národně-konzervativní cestou nebo se odchýlí k progresivismu, bruselské centralizaci a globalismu – celospolečenský a celou politickou scénu zahrnující konsenzus, o němž jsem psal výše. Tedy že by i ostatní strany sdílely základní ideje národního konzervatismu a lišily se v méně zásadních ideových aspektech. Pak by nemuseli být nervózní, neboť by na Orbánově prohře zas tak moc nezáleželo. Na jeho místo by nastoupil jiný politik, který by se však s ním v tom základním shodoval a přinesl by třeba jen jisté menší změny v hospodářské politice. Když je i v Maďarsku stav takový jaký je, tedy společnost rozklížená na národně-konzervativní tábor a progresivistickou frontu (byť národní konzervatismus je v Maďarsku o něco silnější než jinde v Evropě), pak se musí smířit s tím, že národní konzervativci zde nebudou vyhrávat a nebudou u moci věčně. Možná, že se Orbán v době, kdy byl u moci, neměl zabývat jen výchovou svého nástupce, ale právě také touto otázkou – jak etablovat národně konzervativní étos ve společnosti hlouběji a obecněji, aby nezůstal omezen jen na jeho stranu a pár malých ideově spřízněných straniček.
Národně konzervativní revoluce tedy nyní v Maďarsku končí a možnost její obnovy v budoucnu je dost nejistá (je možné, že nakonec byla jen dočasnou 16letou odbočkou od „liberální“ demokracie k „liberální“ demokracii). Odhalilo se, že, ač trvala docela dlouho, nestála na příliš pevných základech. A co je ještě důležitější, ani ona neznamenala dlouhodobou záchovu maďarského národa, byť ledacos pozitivního, pokud jde o hodnotové otázky a společenské poměry, určitě přinesla.