Teorie kvality institucí
Někdy se objevujte tvrzení, že úroveň civilizace je dána kvalitou a efektivitou institucí a nakolik je dodržován jakýsi celkový rámec racionality, spolehlivosti a důvěryhodnosti, pokud jde o dodržování určitých principů a norem nutných pro fungování vyspělé společnosti.
Rindermann kupříkladu píše (2018 170): „Kvalita institucí – v širším smyslu zahrnující i infrastrukturu – souvisí s ekonomickou svobodou… Proto jsou atributy, jako jsou vlastnická práva, právní stát a (nízké) zdanění ukazateli jak ekonomické svobody, tak institucionální kvality. Pro srovnání, kvalita institucí zdůrazňuje aktivní roli státu, zatímco ekonomická svoboda se zaměřuje na efektivně dohlížející stát, který zajišťuje Smithovu neviditelnou ruku trhu. Empirické studie ukazují silný a pozitivní vliv institucí na bohatství… Proměnné jako právní stát, nízká korupce a efektivita vlády pozitivně korelují s bohatstvím (r = 0,70 až 0,85, N = 160 až 189). Instituce, jejich rozvoj a kvalita nejsou jen odpovědností státu, ale také firem a celé společnosti. Například nízká korupce, odhalování kriminality a funkčnost správy závisí na působení všech tří zmíněných faktorů.“
Tedy zásadní má být, nakolik je dodržována vláda zákona, je chráněno soukromé vlastnictví a základní občanské svobody, jak dobře fungují úřady a soudy, je dodržován princip dělení mocí, stát je přiměřeně omezen ve své moci a jedná vůči svým občanům seriózně a je spolehlivý, i ve sféře soukromého podnikání panuje vysoká úroveň jakési čestnosti a spolehlivosti, vládne celkově vysoká míra politického a hospodářského liberalismu.
Kvalita institucí je jen projevem a důsledkem hlubších příčin
Kvalita institucí, dodržování určitých norem, respekt ke svobodě, racionální uspořádání politiky a ekonomiky, stabilita spojená se schopností efektivních a rozumných změn, to vše je z největší části až vnější projev vrozených kvalit populací, jejich inteligence, organizačního umu, sebekázně, smyslu pro řád a mravní integrity – přesněji, je to jeden z projevů. Proto také celosvětově kvalita institucí koreluje s dalšími pozitivním ukazateli jako hospodářská vyspělost, úroveň školních znalostí nebo úspěchy ve vědě a technice. Čím kvalitnější a schopnější populace je, tím je úspěšnější ve všech směrech.
Obecně je prostě racionální řád, stabilita a harmonický progres civilizace až důsledek vrozených kvalit populace, a to se projevuje všemi různými směry ztělesňujícími úspěšnou civilizaci – jako je vyspělá ekonomika nebo rozvinutá věda – a také samozřejmě kvalitní instituce. Tyto výdobytky – včetně kvalitních institucí – jako projev vysokých kvalit lidí však jistě jsou sekundárním faktorem dále pomáhajícím rozvíjet vrozené schopnosti lidí lépe a naplno (např. kvalitní školy teprve mohou naplno rozvinout vrozené IQ obyvatel). Jsou však až druhotný činitel a ostatně jsou až výtvorem vrozených kvalit určitých populací a národů.
Teorie kvalitou institucí má tedy opět problém s prvotním zdůvodněním a vysvětlením, tedy není schopna objasnit, proč někde existují kvalitní instituce, vysoká míra efektivity a důvěry a jinde ne, a tento stav trvá dlouhodobě a bez zásadních změn. Nedokáže zdůvodnit, proč některé národy dokázaly úspěšně vyspělá uspořádání a instituce úspěšně přejmout, zatímco jiným se to ani dlouhodobě nedaří. Nejenže je efektivita institucí a fungování organizací n prvním místě projevem vrozených kvalit, ale zároveň inteligentní národy jsou také schopny většího progresu ve vytváření vyspělejších a svobodnějších institucionálních uspořádání, které společnosti prospívají.
Souvislost kvality institucí s dalšími ukazateli vyspělosti civilizace je spíše paralelismus než přímá kauzalita
Navíc toto vysvětlení není možné příliš přeceňovat. Fungování institucí samozřejmě civilizaci napomáhá, ale úplně klíčový a zásadní vliv to není. Dobře fungující úřady, soudy nebo vzdělávací systém nejsou to, co vytváří rozkvět civilizace, z toho přímo neplyne třeba úspěch v ekonomické oblasti, ačkoli jí to poněkud napomáhá. Prvotní jsou ale samotné schopnosti obyvatel a z velké části jde o paralelismus, ne o kauzální vztah – tedy v tomto případě třeba dobře fungující státní správa poněkud přispívá k hospodářské dynamice, ale jen menší měrou a ekonomice se daří z větší části bez ohledu na tento vliv, přičemž efektivní stát i dobře fungující ekonomika jen existují převážně v paralelní nezávislosti a obojí je souběžný projev vysoké úrovně vrozených kvalit nadaných populací. Civilizace jsou proto schopny vzestupu i v dobách nejistoty a nestability, bez kvalitních institucí, garance práv nebo dobře fungujícího státu. Někde prvotní rozmach civilizace probíhá dokonce i zcela živelně a spontánně, bez ustavených institucí, státu a práva.
Důkaz, že za kvalitou institucí stojí vrozené kvality populací – konkrétní data
Moderní empirické výzkumy sledující provázanost kvality institucí a IQ daného národa jasně prokázaly, že genetická kvalita populace je pro jejich kvalitu rozhodující faktor (IQ je determinováno zhruba z 80 % geneticky).
Národní IQ pozitivně souvisí s demokracií, měřenou jako míra, v jaké země mají etablovanou demokracii. Vysvětlení patrně spočívá v tom, že vyšší IQ koreluje s větším smyslem pro svobodu, práva individua a zájmem o veřejné záležitosti, takže lidé v zemích s nízkým národním IQ nejsou tak schopni se organizovat, účastnit se národní politiky a bránit svá práva proti těm, kteří jsou u moci, jako lidé v zemích s vyšším národním IQ. Jistou roli hraje z druhé strany i větší smysl samotných elit pro svobodu v zemích s vyšším IQ a větší morální zábrany, pokud jde o uzurpaci neomezené moci; tyto sklony jsou naopak silnější v populacích s nižším IQ. Korelace se podle různých studií pohybují mezi 0,44 a 0,79. Toto rozpětí potvrzují korelace mezi různými konkrétními ukazateli demokracie v různých dobách, například ve vztahu mezi demokracií a politickou svobodou.
Národní IQ pozitivně koreluje i s institucemi obvykle spojovanými s demokracií, včetně právního státu, politické svobody, všeobecné svobody, ekonomické svobody, vlastnických práv, svobody projevu, snadnosti provádění obchodních transakcí (měřené indexem Doing Business pro 21 asijských zemí), efektivity byrokracie měřené jako kvalita a rychlost rozhodnutí veřejných činitelů a institucionální kvality. Národní IQ pozitivně koreluje podle čtyř výzkumů na hodnotách 0,49, 0,51, 0,61 a 0,76 s ekonomickou svobodou definovanou a měřenou jako rozsah osobní volby, dobrovolné směny, svobody hospodářské soutěže a právního státu poskytujícího právní ochranu osobám a majetku. Vláda zákona podle čtyř studií koreluje s národním IQ na hodnotách 0,60, 0,63, 0,64 a 0,82. Výkonnost byrokracie koreluje s národním IQ na hodnotě 0,64, měřená jako kvalita a rychlost rozhodnutí učiněných veřejnými činiteli. Národní IQ pozitivně koreluje s vlastnickými právy měřenými pomocí Mezinárodního indexu vlastnických práv (IPRI) a s ochranou vlastnických práv; podle tří studií shodně na úrovni 0,63.
Národní IQ pozitivně koreluje s efektivitou vlády podle indexu efektivity vlády Světové banky podle dvou studií na úrovni 0,64 a 0,66. Národní IQ pozitivně koreluje s kvalitou regulace na úrovni 0,62, což je charakteristika spojená s efektivitou vlády. Národní IQ pozitivně koreluje s „velkou vládou“ podle dvou studií na úrovni 0,22, definovanou jako vládní výdaje vyjádřené v procentech HDP, což ukazuje malou tendenci zemí s vysokým IQ mít vyšší vládní výdaje a větší byrokracii – ovšem to spíše jen vyjadřuje fakt, že populace s vyšším IQ mají výkonnější ekonomiku a mohou si dovolit větší vládní výdaje. Nicméně tyto výdaje jsou s vyšším národním IQ využívány poctivěji a efektivněji, jak ukazuje negativní korelace -0,23 mezi národním IQ a vládní spotřebou v poměru k HDP. Jiná širší studie došla dokonce k negativní korelaci -0,47 mezi národním IQ a „velkou vládou“ definovanou jako vládní výdaje vyjádřené jako procento HDP v letech 1980–89. Negativní korelace naznačuje, že národy s vysokým IQ mají menší sklon k bujení byrokracie a neefektivnímu utrácení v rámci státního sektoru. Národní IQ také pozitivně koreluje se schopností kontroly korupce na úrovni 0,56 a s politickou stabilitou podle dvou studií na úrovni 0,47 a 0,56.
Národní IQ pozitivně koreluje s „hlasem a odpovědností“ na úrovni 0,49. Tato proměnná není přesně definována, ale pravděpodobně znamená, že názory a požadavky obyvatelstva mají ve vládě větší odezvu a vláda je vůči lidem více odpovědná. Dále existují pozitivní korelace mezi národním IQ a ochranou patentů (0,63) a ochranou práv duševního vlastnictví (0,52) hodnocených pomocí Indexu ochrany duševního vlastnictví. Existuje vysoká korelace 0,75 mezi národním IQ a ukazatelem „mocenské zdroje“, definovaným jako index rovnoměrnosti rozložení důležitých intelektuálních a ekonomických mocenských zdrojů. Pozitivní korelace ukazuje, že země s vyšším IQ mají rovnoměrnější rozložení této moci a to zvyšuje jejich celkovou výkonnost. A nakonec, národní IQ všeobecně pozitivně koreluje s kvalitou institucí, a to vysoko na úrovni 0,72.
Naopak národní IQ negativně koreluje s ukazateli naznačujícími špatné fungování institucí nebo dezorganizaci a nestabilitu. Národní IQ negativně koreluje s rozsahem korupce měřeným indexem korupce (CPI), tedy země s vysokým IQ mají nižší míru korupce; podle různých studií se negativní korelace pohybuje mezi -0,54 a -0,68.
Potrafke (2012) tvrdí, že populace s vyšším IQ mají schopnost většího smyslu pro obecné a dlouhodobé cíle, což jim umožňuje odolávat korupci.
Ukázalo se rovněž, že mezi národním IQ a korupcí existuje vztah ve tvaru obráceného písmene U, takže do jisté výše národního IQ se korupce zvyšuje, neboť s vyšším IQ populace roste ekonomická výkonnost a je možné korupcí rozkrádat více prostředků. Avšak od určité úrovně IQ se vztah obrací a korupce má tendenci klesat, patrně proto, že od jisté výše národního IQ už nastupuje schopnost korupci lépe kontrolovat a jistá míra sociální kontroly a morálních zábran.
Byla zjištěna i negativní korelace -0,58 mezi národním IQ a indexem zhrouceného státu, což je míra zranitelnosti státu vůči politickému rozpadu. Podle jiné studie je tato korelace -0,72. Mezi lety 2006 a 2017 se korelace pohybovala mezi -0,60 a -0,62. Negativní korelace s národním IQ ukazuje, že vyšší národní inteligence je spojena s nižší náchylností k politickému rozkladu a chaosu.
Národní IQ negativně, i když poněkud slaběji, koreluje i s výskytem válečných aktivit na úrovni -0,22. Negativní korelace mezi národním IQ a válkou je měřená jako účast, intenzita a destruktivní dopady války v letech 1960–2000, včetně občanských válek. Tato negativní korelace ukazuje, že země s vyšším IQ se méně zapojují do války. Korelace je nízká, ale statisticky významná. Částečným vysvětlením této negativní korelace je pravděpodobně to, že země s vysokým IQ jsou s větší pravděpodobností demokratické a demokracie se s menší pravděpodobností zapojují do války.
(Údaje převzaty z publikací The Intelligence of Nations /Lynn & Becker 2019 – s. 245-252/ a Intelligence – A Unifying Construct for the Social Sciences /Lynn & Vanhanen 2012 – s. 123-6/; zde jsou citovány příslušné studie i s autory a rokem publikace.)
Kvalita institucí nemůže být zásadní v řízení osudu civilizací, nanejvýš je to podružný činitel
Do značné míry se argument o tom, že instituce nemohou být rozhodujícím faktorem v řízení osudů civilizací, vztahuje i k obecnějšímu argumentu, že destrukce těch či oněch aspektů civilizace sama nemůže vést k jejímu trvalému pádu, neboť ty se vždy dají zase obnovit (pokud přežije „biologický“ základ dané civilizace, tedy její obyvatelstvo, jeho rasová identita a kvality) – je to prostě příliš povrchní a pomíjivý vliv, v jehož silách není trvalé zničení civilizace. Jak bylo v úvodu řečeno, jsou tři sféry, které tvoří civilizaci a které lze poškodit či zničit – materiální (stavby, infrastruktura atd.), duchovní (vědění, morální normy atd.) a organizační (instituce, organizace). Narušení, úpadek nebo zničení institucí tedy znamená negativní zásah do organizační sféry civilizace (instituce jsou během úpadku dezorganizovány, rozloženy, je nějak omezena jejich výkonnost apod.) a někdy může znamenat i narušení duchovní sféry (třeba během doby úpadku může dojít k poklesu veřejné morálky a to může zvýšit třeba sklon ke korupci v institucích nebo ke zneužívání moci). To vše se ale dá během času napravit a také k tomu v mnoha případech během dějin došlo. Mnohokrát za různých krizí a časů úpadku došlo v mnoha společnostech právě k těmto negativním efektům v oblasti institucí, hospodářské organizace či státní správy, ale časem se civilizace opět obrodila a její instituce a organizace se opět daly do pořádku.
Totéž platí pro éry vzestupu a rozkvětu civilizací. Jak už bylo výše rozebráno, i v těchto fázích vývoje civilizací byl vznik institucí a jejich dobré fungování jen projevem vrozených kvalit dané populace společně s jinými úspěchy, které značily jejich rozmach. Samozřejmě ale tyto instituce a jejich efektivita sekundárně tomuto rozmachu napomáhaly (třeba lepší zajištění ochrany soukromého vlastnictví zlepšilo fungování ekonomiky nebo rozšiřování gramotnosti a školní docházky zajistilo lepší využívání schopností lidí, což poskytlo další impulz pro rozvoj vědy, techniky i umění). Ovšem jejich sekundární pozitivní efekt mohl být dán také jen tím, že „dopadal na úrodnou půdu“ v podobě vnitřně nadané populace, které jejich pozitivní působení dokázala náležitě využít.
Rozklad institucí může být činitelem i v procesu skutečně fatálního a trvalého úpadku civilizace, ale opět jen jako podružný faktor a vlastně jen jako projev hlubších příčin. Civilizace trvale upadá, jen když mizí jejich původní obyvatelstvo, vytrácejí se jeho rasová identita a kvality, a často i celkově demograficky ubývá. To vede k úpadku ve všech sférách civilizace, včetně kvality, výkonnosti a organizace institucí. Institucionální rozklad je v časech skutečného zániku civilizace jen projevem hlubších biologických příčin, které vedou k obecnému úpadku, který postihuje i vše ostatní. Ale samozřejmě rozklad institucí sám pak může k tomuto fatálnímu úpadku přispívat, posilovat ho a urychlovat (např. za dob fatálního úpadku Římské říše byl rozklad státní administrativy jedním z faktorů obecné dekadence). Nicméně je to faktor až odvozený z oněch primárních zásadních příčin, bez nich by nevznikl – a sám o sobě by také nikdy trvalý pád civilizace způsobit nemohl (proto také za časů přechodných úpadků civilizací, které jsou vyvolány jen vnějšími nepříznivými faktory – typicky krize pozdně středověké Evropy ve 14. století – může být jedním z úpadkových činitelů i rozklad institucí, ale takové úpadky vždy civilizace překoná a zotaví se z nich).