Den díkůvzdání je americkou obdobou tradičního festivalu dožínek, oslavy konce letní sklizně, často provázené bohatými hostinami.
Dožínky byly produktem neolitické revoluce – nahrazení lovu a sběru domestikací rostlin a zvířat jako primárního prostředku obživy.
Zemědělská revoluce proběhla v různých dobách na různých místech světa – v některých regionech již před 9 000–12 000 lety. V některých oblastech vzniklo zemědělství díky inovacím domorodých obyvatel, zatímco jinde se rozšířilo z jiných oblastí.
Šíření zemědělství bylo pomalé. V Evropě začalo již kolem roku 7000–6000 př. n. l. ve východním Středomoří, ale do některých oblastí severní Evropy se dostalo až kolem roku 2500 př. n. l. – o více než tři tisíciletí později.
Ačkoli se zemědělství šířilo pomalu, mělo hluboké sociální dopady. Mezi jeho mnoho dalekosáhlých důsledků patřila stabilní osídlení, počátky společenské hierarchie a individuálního bohatství, vzestup rozsáhlých obchodních sítí, využívání domestikovaných rostlin při tkaní textilií a, co je nejdůležitější, dramatický nárůst populace: „Populační exploze neolitické demografické transformace, detekovatelná na hřbitovech, byla v historii Homo sapiens bezprecedentní .“
Během předindustriálních dob, které trvaly tisíce let od prehistorického, starověkého a středověkého období až po éru industrializace začínající v roce 1700, většina bílých lidí žila celý svůj život, generaci za generací, na farmách nebo ve venkovských vesnicích. Bílé populace byly v numerickém smyslu převážně venkovské spíše než městské až do 19. a 20. století.
Dožínky
Klíčovým rysem venkovského života byla úspěšná sklizeň, vrchol roční práce, na níž závisela osobní, rodinná a komunitní prosperita.
Moje matka, dcera norských imigrantů v Severní Dakotě, často vyprávěla o žních na farmě, kde vyrůstala ve 20. a 30. letech 20. století. Žně byly slavnostní, společnou událostí vyžadující práci mnoha lidí, ať už mlátiček nebo sousedů. Pracující ženy a dívky připravovaly pro muže během jejich přestávek od horké a namáhavé dřiny na polích velké a chutné jídlo. Probíhalo také hodně společenských akcí.
Dožínky byly v Evropě běžné po dlouhá tisíciletí venkovského života.
Starověcí Řekové uctívali Démétér, bohyni úrody a plodnosti, zatímco Římané uctívali Ceres, bohyni zemědělství, od níž pochází i naše slovo obilovina.
Keltští druidové také slavili sklizeň.
Dnes v Británii, Austrálii a dalších částech anglicky mluvícího světa lidé slaví festival Harvest Home neboli Harvest Thanksgiving jako neoficiální náboženský svátek, který se obvykle koná v neděli koncem září nebo začátkem října.
V Kanadě je Den díkůvzdání zákonným svátkem, který se slaví druhé pondělí v říjnu. Slavili ho angličtí osadníci, ale zpočátku jako převážně festival dožínek, zejména francouzští Kanaďané.
Den svatého Martina je svátek neboli den sklizně, který se slaví v celé kontinentální Evropě již od středověku.
Ačkoli dožínky existují již tisíce let, je důležité zdůraznit, že se neomezovaly pouze na Evropu, ale konaly se i v jiných oblastech, kde se obdělávala půda.
Specificky árijským příkladem je íránský Mehrgân neboli Festival podzimu , zoroastriánsko-perská slavnost oslavovaná od předislámských dob. V dnešním Íránu je to jeden z mála předislámských festivalů, které stále slaví široká veřejnost. Odpovídal dni, kdy zemědělci sklízeli úrodu, a byl částečně vyjádřením vděčnosti za to, že Bůh poskytl Árijcům jídlo, aby přežili nadcházející chladné měsíce.
Dokonce i židovské svátky Šavuot („Svátek týdnů“) a Sukot („Svátek stánků“) jsou původně svátky dožínek. Bylo by však třeba pečlivého zkoumání, abychom zjistili, zda jsou tyto oslavy skutečně autentickým vyjádřením historické zkušenosti venkova, nebo spíše náhražkou reakcí na pohanské oslavy dožínek.
Díkůvzdání
Ačkoli tradiční svátek Díkůvzdání, jak se ve Spojených státech slaví (pravděpodobně) od druhé poloviny 19. století a soustřeďuje se na rodinná setkání a honosné hostiny s krůtou, má původ v dožínkovém festivalu, a to i přes vědomou ztrátu tohoto spojení, není pravda, že by četná oficiální prohlášení o „Dni díkůvzdání“ od prvních španělských a anglických osadníků na Floridě a ve Virginii, Kontinentálního kongresu nebo George Washingtona, Johna Adamse, Jamese Madisona, Abrahama Lincolna a dalších prezidentů přímo souvisela s původní oslavou Poutníků nebo s dožínkovými festivaly obecně – ačkoli hrstka z nich obsahuje krátké narážky na prosperující hospodářství nebo hojnou úrodu.
Místo toho se poděkování často projevovalo za bezpečný příjezd, úspěch ve válce, všeobecnou prosperitu a podobně. Oficiální formulace měla také typicky deistickou nebo zednářskou formu, nebo, mnohem později, židovsko-křesťanskou („Všemohoucí Bůh“) spíše než křesťanskou. Ježíš Kristus a křesťanství se téměř nikdy nezmiňují.
První (poutní) Den díkůvzdání v roce 1621 – který se v americké mysli v určitém okamžiku stal neoddělitelně spjatým s národním svátkem Díkůvzdání – však byl festivalem dožínek.
V pasáži, která je jedním ze dvou dochovaných primárních zdrojů o prvním Dni díkůvzdání, napsal Edward Winslow, anglický vůdce poutníků na lodi Mayflower , který následně tři funkční období působil jako guvernér kolonie Plymouth:
Když jsme sklidili úrodu , poslal náš guvernér čtyři muže na lov ptáků, abychom se společně mohli zvláštním způsobem radovat, až sklidíme plody své práce. Čtyři za jeden den ulovili tolik drůbeže, kolik s trochou pomoci sloužilo společnosti téměř týden. V té době jsme mimo jiné cvičili své zbraně. Mezi námi se objevilo mnoho Indiánů a mezi ostatními jejich největší král Massasoit s asi devadesáti muži, které jsme tři dny bavili a hodovali. Oni šli ven a ulovili pět jelenů, které přivezli na plantáž a darovali našemu guvernérovi, kapitánovi a dalším. A i když to není vždy tak hojné, jako tomu bylo v této době u nás, přece z Boží dobroty jsme tak daleko od nedostatku, že si často přejeme, abyste se podíleli na naší hojnosti.
Paradoxně, pěstované plodiny a maso z domácích chovů na oslavě v Plymouthu v roce 1621 tvořily jen malou část společného jídla. Doplňovaly je potraviny získané lovem, rybolovem a sběrem: zvěřina (jelení maso), divoká drůbež (kachny, husy, labutě a krůty), ryby (treska, úhoři a okouni), korýši (škeble, humři a slávky), bobule, ovoce, divoká cibule a – konečně! – pěstovaný ječmen, pšenice, zelenina, fazole, sušená kukuřice a dýně.
Ačkoli detaily prehistorické zemědělské expanze po celé Evropě a odlesňování kontinentu, které se přeměňovalo z lesů na pole, jsou zahaleny mlhou času, v hrubých rysech se tento proces nepochybně velmi podobal osidlování hranic Severní Ameriky.
Dokonce i křesadlové zbraně používané lovci-poutníky obsahovaly pečlivě tvarované pazourky (velmi tvrdý, jemnozrnný křemen) připomínající mikrolity z mezolitu a raného neolitu, které při nárazu na ocel jiskrou zapálily střelnou zbraň. Podobně američtí hraničáři běžně nosili pazourky a oceli k zapalování ohňů (neměli zápalky!).
První Den díkůvzdání tak vykazoval některé nápadné paralely s obdobím zemědělství v rané době kamenné v Evropě před tisíci lety a také odrážel starodávné evropské sklizňové zvyky.
Vyšlo na Counter-Currents 25. 11. 2011.