Starověkou společnost tvořily domy (tj. rody, rodiny), kmeny a národy. Národy byly definovány jako „větší kmen“ a tvořila je unie menších kmenů. V Norsku byl větší kmen tvořen např. kmeny, jež jsou nám známy (pod svými latinizovanými jmény) jako Halogi (Adogit), Rani, Haroþi (Arothi), Rugi, Augandzi/Egdi, Raumi, Granni a Ragni.(1) Každý z menších kmenů se skládal z unie domů. Základem starověké společnosti byl společný původ, tudíž jedinec byl v první řadě věrný svému domu, pak svému kmenu a nakonec většímu kmenu. Čím byly pokrevní pouta silnější, tím silnější byla jeho věrnost.
Muži byli vždy považováni jako za navždy spojené se svým domem (a tudíž kmenem a větším kmenem), avšak ženy se mohly stát částí jiného domu prostřednictvím sňatku s mužem z jiného kmene. Z tohoto důvodu, když se stalo běžným používání příjmení (v pozdním starověku), přebíraly vždy ženy při vdavkách příjmení svého manžela, protože manželka se stávala členem manželova domu a ne naopak. Muž se nikdy nemohl stát součástí jiného domu; ani když byl zotročen členy jiného domu, protože otroci se nepovažovali za součást domu. Otroci byli pouze majetkem, tak jako hospodářská zvířata.(2) Když otrok utekl, stal se psancem bez jakýchkoli práv. Otrokyně se mohly vdát za muže domu, tak jako jiné ženy, ale byly považovány za jejich friller („milenky“), jakési druhořadé manželky. Na druhé straně, děti vzešlé z těchto vztahů byly (či mohly být) považovány za legitimní děti a součást mužova domu.
Otroci ve starověké Skandinávii tvořili okolo 10% celé populace a zbytek spadal do dvou kategorií; buď to byli urození, nebo svobodní muži. Definice urozených byla „svobodný muž s óðal (alodiálním) majetkem“, a to bylo v podstatě vše, co je odlišovalo od ostatních svobodných mužů. Skandinávský (3) výraz pro urozeného, adelig, se dokonce odvozuje od slova óðal. Skandinávské slovo adelig (urozený) je v podstatě totéž co „óðal-ish [dědic] “ či „óðal-y [dědictví]“ a adelskap (urozenost) je v podstatě „óðal-ity [dědičnost]“.
Dnes musíte v Norsku provozovat statek jen 20 let, než ho můžete prohlásit za óðal [dědičný] majetek (4), avšak v pohanské minulosti musel dům (rod/rodina) vlastnit a provozovat statek po několik generací, než tak mohli učinit. Ženatý člen rodiny se musel narodit, oženit, žít a po smrti být pohřben na majetku (na sever od statku) a narodit se znovu (jakožto nový člen rodiny), než se majetek stal óðal majetkem. Důvodem bylo to, že aby se svobodný muž mohl stát urozeným, potřeboval být povznesen k božskému, naučit se ásamál („řeč bohů“) a v podstatě se stát bohem či bohyní. Pohřební mohyla domu, umístěná na sever od statku (5), byla bránou do říše bohů, a než byla tato brána „odemknuta“ a „otevřena“, neexistovalo na majetku žádné mystické pouto mezi nebem a Zemí. Pokud by takové pouto neexistovalo, bohové a bohyně by se nemohli normálně podílet na životech živých, a pokud by ho bohové neměli, živí by nemohli být povzneseni k božskému.
Ve staronorštině se manžel mj. nazývá ektemann („skutečný muž“) a v minulosti se manželka nazývala také ektekone („skutečná žena“). To proto, že neženatí urozenci nebyli považováni za úplné („skutečné“) lidské bytosti. Ani urozený muž nebyl úplný, než se spojil s urozenou ženou v manželství, a naopak. Sňatek byl zasvěcovací rituál, pozvedající člověka k božskému, měnící ženu ve Freyju a muže ve Freyra (a my známe toto mystérium nejlépe z pohádky o Popelce). Proto stále ještě ve Skandinávii nazýváme krásné, bohaté ženy z vyšší třídy jako Fruer (j.č. Frue), a v Německu Frauen (j.č. Frau). Dnes znamená Frue a Frau pouze „manželka“, avšak tyto tituly se odvozují od jména Freyja (proto-norského FraujaR, proto-ermánského Fraujaz). Tento titul se používal pro ženy, které byly povzneseny k božskému! Tyto ženy se staly Freyjou na Zemi.
Pohanský svatební rituál tedy byl zasvěcovacím rituálem, který je povznášel k božskému a činil je božskými, avšak to bylo zřejmě možné, jen pokud dům (rod/rodina), do níž se přivdaly, byl urozený (tj. žil na majetku s odemknutou a otevřenou bánou k bohů,). Muži a ženy na zemi potřebovali přístup do Ásgarðr (známého i jako Trója/Troy), aby byly povzneseny a staly se božskými.
Když toto víme, vyjasňuje se, proč byli skandinávští urozenci nazýváni díar („bohové“), když se jednalo o muže, a dísir („bohyně“), když se jednalo o ženy, a jak mohl bůh vzít svou bohyni, Freyju na Zemi, na pole a nechat ji požehnat úrodu, jak popisují historické zápisy.
Vzhledem výše uvedenému by mělo být docela jednoduché pochopit, proč jen ženatým mužům z urozených domů bylo dovoleno vetovat, volit a mluvit na starověkém þing („parlamentu“, „thingu“). Pouze urozenci byli ovlivňováni božskými silami a pouze ženatí urozenci byli povzneseni k božskému. Pouze oni byli bohové (6), takže přirozeně pouze jim bylo dovoleno ovlivňovat cestu národa. Pouze oni byli skutečnými dobrými lidskými bytostmi.
Poznámky:
(1) Žijícími stejně tak v oblastech Hålogaland (včetně Trøndelag), Møre/Haflon (Avalon!), Hordaland, Rogaland, Agder, Romerike, Grenafylke, a Ragnariki (dnešní Bohuslän ve Švédsku), podél pobřeží Ultima Thule, starověkého Norska, od severu k jihu.
(2) Dle starého právního systému vlastně měla kráva větší cenu než otrok. Pokud jste zabili něčí krávu, museli jste zaplatit vyšší pokutu, než kdybyste zabili něčího otroka.
(3) Mezi dánštinou, norštinou a švédštinou existují drobné rozdíly, ale pro zjednodušení je zde považuji za jednu řeč.
(4) Pokud vím,tak Norsko je jedinou zemí, jež stále praktikuje zákon óðal, avšak tento zákon byl běžný v celé Evropě, nebo alespoň byl běžný na německy hovořícím území.
(5) Z tohoto důvodu ve Skandinávii říkáme, že věci jdou nord og ned („na sever a dolů“), když se něco nedaří. Na sever a dolů znamená do hrobu (a do Helu).
(6) Cítím, že bych měl dokonale vyjasnit, že výraz „bůh“ [god] zamená „dobrý“ [good] a jednoduše se odvozuje od slova „dobrý“ [good]. „Bůh“ a „dobro“ je v podstatě totožné slovo.