Hrozný píše obsáhleji zejména o jazykových indiciích vztahujících se k dávnému bílému předindoevropskému obyvatelstvu Evropy i Orientu (1940 7-11): „Hamité, přišlí z Asie, nejen že obsadili severní Afriku, oni pronikli přes úžinu gibraltarskou až na poloostrov pyrenejský. Tam jsou representováni především starými Ibery, jejichž řeč jeví silné živly hamitské. Je velmi pravděроdobné, že i jméno těchto Iberů je v souvislosti s úplně identickým jménem Iberů kavkazských. Jiným národem původu kavkazského jsou snad španělští a jihofrancouzští Baskové, jejichž řeč zdá se býti (podle Pokornyho) směsí živlů kavkazských se živly hamitskými. I Baskové byli zaneseni pravděpodobně vlnou hamitskou z Kavkazu do okolí Pyrenejí. Připomeňme zde, že španělské býčí zápasy nejsou pravděpodobně ničím jiným, než posledním reflexem zápasu sumerských reků Gilgamese a Enkida s býkem, tak často reprodukovaného na pečetích válečcích babylonských, který se své strany není opět ničím jiným než zobrazením domestikace, ochočení býka člověkem. Podobná stěhování národů nejsou v bazénu středomořském ničím překvapujícím. Vzpomeňme zde jen cest Foiniků-Karthaginců a putování Etrusků v těchto krajích, a především válečného tažení islámských Arabů do severní Afriky, do Španělska, ba i do Francie, jež je úplnou analogií pro předhistorickou invasi Hamitů do Afriky a do západní Evropy. Než v této přednášce chci poukázati zvláště na jedno geografické jméno, jež se mi zdá poukazovati na rozsáhlá putování určitých národů ve starém Orientě. Je to jméno Kuš nebo Kaš, někdy i Kiš, jež našlo buď samo o sobě nebo ve složeninách největšího rozšíření, rozšíření to však, jež poukazuje na ústřední jeden bod, z něhož vyšlo, a to je okruh Moře Kaspického. Tak se nazývali Hamité nubijští Kušity, egyptsky a hebrejsky Kûš, assyrsky Kûsu, ale babylónsky Kaši. Úplně stejným způsobem však nazývá se i národ Kaššitů, zvaný assyrsko-babylonsky Kaššů, řecky Kossaioi a Kissioi, národ to, který se ve druhém tisíciletí před Kristem zmocnil na více než pět set let Babylonie. Národ tento, který byl zván v nápisech z Nuzu též Kuššuchâi, byl svou řečí příbuzný snad s národem elamským, byl však silně pomíšen s Arijci. Tito Kušité nebo Kaššité, sídlící kolem města Kûsu, dodávali Assyřanům své proslavené kusitské koně. Sídlili v pohoří Zagru na severovýchod od Babylonie, kamž pronikli od jižní špičky Moře Kaspického, kdežto Kušité hamitští z téže asi končiny pronikli až do Nubie. Zbytky původních Kaššitů, sídlících ještě na jihozápadním pobřeží Moře Kaspického, jsou zvány řecky Kaspioi a kraj jejich nese jméno Kaspiane; po nich jest nazváno přilehlé moře Mořem Kaspickým. Již kdysi Hüsing poukázal na elamskou plurální koncovku pi, pomocí jíž je jméno Kaspios a Kaspioi utvořeno. Jiná část těchto Kaspijců odebrala se od Moře Kaspického na výchoď až do Káfiristanu, do pohoří Hindu-Kuš, kdež se setkáváme za starověku rovněž s Kaspioi, Kaspijci a se zemí Kaspia, nazvanou podle tohoto národa. Ostatně i jméno pohoří Hindu-Kuš, jejž staří Řekové nazývali od dob Alexandra Velikého též ‚Indickým Kavkazem‘, lze sotva jinak vysvětliti, než jako ‚země nebo pohoří Kuš Hindů‘. A zde dokonce až do dnešní doby zachoval se v některých odlehlých údolích okresu gilgitského v pohoří Hindu-Kuš zbytek národa tohoto, zvaného dnes Burušo. Řeč těchto Burušo, zvaná Burušaski, jež byla před několika léty popsána anglickým důstojníkem Lorimerem, je povahy zřejmě kavkazské, je ve svém prostředí úplně isolována a pochází opět z oblasti Moře Kaspického. Se jménem Kuš, Kaš národů oblasti kaspické souvisí ještě celá řada jmen geografických, z nichž uvedu pro krátkost doby jen některá. Tak jméno Kašmir, řecky zvaný Kaspeiria, sídlo Kaspeirovců, Kaspeiraioi, ležící na jihovýchod op Hindu-Kuše. Ve druhém století po Kristu byl Kašmir částí veliké říše Kušanů-Tocharů, kteří, přicházejíce z Baktrie poblíž Moře Kaspického, zmocnili se v prvém století po Kristu severozápadní Indie. I toto jméno Kušana, které se připíná k indoevropskému národu tocharskému, souvisí pravděpodobně se jmény Kuš, Kaš národů kaspických. Také ve jméně Kavkazu samého, Kaukasos, skrývá se patrně toto prastaré geografické jméno Kas, kdežto první slabika jeho Kau připomíná slovanská slova kovati a kov. Zdá se, že jméno toto znamená ‚pohoří Kas kování, kovu‘, což jest případným názvem pro toto pohoří, jež bylo jedním z nejdůležitějších středisek metalurgických nejen starého Orientu, nýbrž starověku vůbec. Kavkaz byl za starověku velikou dílnou metalurgickou, odkud se znalost kovů a jejich zpracování šířila do všech koutů světa, do Asie, Afriky i Evropy. Tohoto výkladu jména Kaukasos můžeme se odvážiti tím více, ježto byl Kavkaz u Reků podle Eratosthena zván též zcela jednoduše Kaspios, tudíž pohořím Kaspickým. Též řecké slovo pro ‚cín‘ kassiteros neznamená patrně nic jiného, než ‚kassitský kov‘, kov země Kas. Je známo, že doly na cín nalézaly se ve starověku především v oblasti Moře Kaspického, na Kavkazu, v Zákavkazí, v perském Azerbejdžánu a v Chorasanu. Též jméno nejstaršího hlavního města říše chethitské Kuššar souvisí patrně se jménem Kuš. znamenajíc podle všeho prostě ‚Kušité‘. Koncovka plurálu, či spíše kolektiv ar, r, je z jazyků těchto zemí dobře známa, tak na př. z etruštiny, jazyka to původně maloasijského, kde clan znamená ‚syn‘, ale clenar ‚synové‘, dále z řečí kavkazských a z novoarménštiny. Geografické položení města Kuššar není dosud známo. Než mám zato, že jest to dnešní Aladža-Öjük, ležící nedaleko Boghazköi čili Chattušaš, pozdějšího to hlavního města chetitského. Tam nalezeny byly Turky nedávno královské nebo knížecí hroby, pocházející asi z počátku třetího tisíciletí před Kristem, v nichž se zachovaly velmi cenné předměty kovové. Hroby tyto pocházejí z pravěku těchto zemí, kdy kušitská invase zaplavila Malou Asii. Také polokočovný národ Kaskitů, zvaných hethitsky Gašgaš, assyrsky Kaskája, kteří po celá staletí stale a stále znepokojovali říši chetitskou, a později Assyřany svými vojenskými a loupežnými vpády, a kteří sídleli zvláště mezi Kizil Irmakem a Horním Eufratem, nebyl, zdá se, než jinou větví národů kassitských nebo kaspických. Velkokrál chethitský Mursilis konstatuje ve svých annálech výslovně, že Kaskité nebyli zpravidla ovládáni králem. My můžeme z toho usuzovati, že byli vedeni spíše náčelníky jednotlivých kmenů. A je zajímavé, že dnes ještě nazývá se turecký jeden kočovný národ, žijící dnes ve Fársistanu v Iranu, Kaškái. Konečně není nemožné, že i jméno tureckých Kirgizů, Kazak a jejich země Kazakstánu, ležící na severovýchod od Moře Kaspického, jakož i jméno kozáků ruských, ruské a ukrajinské slovo Kazak a Kozak, jež nemá slovanské etymologie, je ve vztahu se jménem Kas, označujícím krajiny sousedící s Mořem Kaspickým. Turecko-ruské slovo Kazak odvozuje se od tureckého slova kazak ‚člověk svobodný, tulák, stepní lupič, rebel‘, které se objevuje po prvé v 15. století po Kristu. Etymologie tohoto tureckého slova není ještě známa. Než není vyloučeno, že i slova této skupiny kazak, kozak, patří ke jménům Kas a Kus národů, sídlících na březích Moře Kaspického. Nechť je tomu jakkoliv, a i když výklad toho neb onoho jména zde podaný, se snad nakonec neosvědčí býti správným, považuji přece za velmi pravděpodobné, že území Kavkazu a pobřeží Moře Kaspického byla ve starověku v dobách nejstarších centrem a východiskem celé řady národů, jak se zdá, různého původu, národů z valné části kočovných, k nimž se připínalo jméno Kaš, Kuš nebo podobně. Blízkost Kavkazu, bohatého na kovy, vysvětluje, že národové tito vynikali zpravidla i znalostí kovů a jejich zpracování. Tak na příklad národu kassitskému, který ve druhém tisíciletí před Kristem ovládal Babylonii, dlužno připsati ony slavné bronzové nálezy luristánské, jež byly učiněny v posledních letech a jež plní dnes evropská musea. Také v maloasijském Kuššaru učiněny byly skvělé nálezy kovových předmětů.“