Eugenika byla jak rozvíjejícím se souborem vědeckých poznatků, tak i politickým programem. Její vědecký základ spočíval v selektivním šlechtění zvířat a rostlin, které bylo úspěšně praktikováno po staletí. Ve středověku byli chováni větší a silnější koně, kteří nosili vojáky v těžké zbroji. Ovce a skot byly chovány pro větší hmotnost a libovější maso. Různé plemena psů byly chovány pro specializované funkce, jako například ovčáčtí psi, honiči, atraktivity atd. Dostihoví koně byli chováni pro rychlejší běh. Ovoce a zelenina byly také chovány pro lepší kvalitu. Moderní jahoda, kterou známe dnes, byla vyšlechtěna v londýnské zahradě v prvním desetiletí devatenáctého století.
Vědecký výzkumný program eugeniky spočíval v demonstraci, že inteligence a morální charakter jsou důležitými determinanty vědeckého, kulturního a ekonomického úspěchu, že tyto vlastnosti se v rodinách obvykle přenášejí z generace na generaci a že jsou částečně podmíněny geneticky. Nic z toho nebylo v prvních desetiletích dvacátého století dobře zavedeno, ale v průběhu století výzkum v oblasti společenských věd a genetiky ukázal, že všechny jsou pravdivé. Eugenika byla také aplikovanou vědou s politickým programem. Cílem bylo aplikovat na lidi stejné techniky selektivní reprodukce, které byly po staletí tak úspěšně používány k produkci vylepšených kmenů zvířat a rostlin. V praxi to znamenalo najít politicky přijatelné způsoby, jak snížit počet dětí těch, kteří byli považováni za osoby s geneticky nežádoucími vlastnostmi, kteří byli v té době nazýváni nezaslouženými chudími a dnes jsou známí jako podtřída. Jednalo se o negativní eugeniku. Součástí tohoto programu bylo zřízení antikoncepčních klinik pro poskytování antikoncepce těm, kteří ji nepraktikovali.
Další součástí tohoto programu – a to kontroverznější – byla sterilizace mentálně postižených osob a zločinců. Program sterilizací byl poprvé zaveden v Indianě v roce 1907. Během následujících tří desetiletí byly podobné programy zavedeny po celých Spojených státech, v Kanadě, Japonsku a ve většině kontinentální Evropy, včetně Skandinávie, Francie a Německa. Oba tyto programy v rámci eugenické politiky dosáhly v první polovině dvacátého století značných úspěchů. Znalosti a praxe v oblasti antikoncepce se rozšířily z řad odborníků a střední třídy mezi dělnictvo, a následně i mezi nekvalifikované pracovníky a nejnižší sociální vrstvy. To výrazně omezilo dysgenickou plodnost, která byla typická pro závěr devatenáctého a počátek dvacátého století, ačkoli zcela vymýcena nebyla. Určitá míra dysgenické plodnosti přetrvává v ekonomicky vyspělých zemích i ve většině ostatních částí světa. Také sterilizační programy zaznamenaly značný úspěch. Jelikož mentálně postižení lidé mají často mentálně postižené potomky, vedla sterilizace velkého počtu takových jedinců nevyhnutelně ke snížení výskytu mentálního postižení u novorozenců.
Druhým cílem eugenické politiky bylo nalézt způsoby, jak přimět genetické elity k tomu, aby měly více dětí. Tento přístup byl označován jako pozitivní eugenika a hlavní navrhovanou metodou bylo poskytování finančních pobídek pro příslušníky elit, kteří se rozhodnou mít děti. V západních demokraciích se však ukázalo jako nemožné zavést jakákoli praktická opatření, která by tento cíl podpořila. Jedinou zemí, kde byla zavedena významná opatření tohoto druhu a kde zaznamenala určitý úspěch, byl Singapur; tam byl – a stále je – bývalý premiér Lee Kuan Yew horlivým zastáncem eugeniky.