Otevřené dveře africkým imigrantům, podpora práv homosexuálů, politická korektnost, zvýhodňování menšin… – to vše je prý naší morální povinností, neboť to odpovídá hodnotám, na kterých stojí naše civilizace. Takové dogma nám vnucují lidskoprávní aktivisté, levičáčtí intelektuálové a novináři.
Podle nich stojí moderní Evropa na hodnotách, jako je naše bezbřehá tolerance a humanismus, multi-kulturalismus, genderové rovnostářství, xenofilie apod.
Toto ale nejsou skutečné hodnoty naší civilizace a naprostá většina obyvatel se s nimi neztotožňuje. Jsou to hodnoty, které se vynořily na Západě v 60. letech s nástupem Nové levice a „kulturního marxismu“, který se vyznačuje nenávistí ke všemu konzervativnímu, zejména k tradičním, etnicky homogenním národním státům v Evropě.
Pravé evropské hodnoty nejsou ty, které si před pár desetiletími vymyslelo pár neo-marxistických filozofů a intelektuálů. Pravé evropské hodnoty, na kterých stojí naše společnost, to jsou ty dlouhodobé, tisícileté hodnoty, které nás spojují s generacemi, jenž stály u zrodu naší anticko-křesťanské civilizace:
1. Obrana proti odlišným kulturám, zejména proti islámu
Podíváme-li se na posledních 2000 let naší historie, zjistíme, že po většinu této dlouhé doby Evropa nepřetržitě bojovala proti pronikání cizích kultur a ras na naše území. Zejména proti islámu.
Islám začal útočit na Evropu již roku 711, kdy začala invaze Arabů do Španělska. Evropané je netolerovali a nepovažovali za multikulturní obohacení, ale sbírali síly, aby je nakonec vyhnali zpátky do Afriky, kam patří.
Po osvobození Španělska začala dlouhá staletí bojů proti invazi Turků a Tatarů z východu. Tento boj proti islamizaci trval až do 19. století, kdy se většina národů na Balkáně a v Řecku osvobodila od muslimské nadvlády a dozníval ještě začátkem 20. století.
Kolébkou naší civilizace je antické Řecko. Také Řekové se postavili se zbraní proti invazi cizích kultur, zejména proti Peršanům, kteří se svou multikulturní armádou chtěli dobýt evropská území.
Euro-humanisté se často odvolávají na českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho snahy již v 15. století vybudovat sjednocené společenství evropských panovníků. Tvrdí, že tato plánovaná koalice byla předchůdkyní dnešní EU. Jenomže záměrně nezmiňují fakt, že prioritou a důvodem pro vytvoření této koalice měl být společný boj za vyhnání islámu z Evropy.
Boj proti pronikání cizích a odlišných kultur, zejména proti islámu, je evropskou hodnotou číslo jedna.
2. Etnocentrismus a rasová identita
Etnocentrismus je víra v naší kulturu a přesvědčení, že náš pohled na svět, naše kultura a historie vynikají nad těmi cizími. V evropské civilizaci má etnocentrismus hluboké kořeny, projevoval se už v antice, v křesťanství a výrazně ovlivňoval i moderní novověkou filozofii a vědu.
Staří Řekové právem považovali svou kulturu za nejlepší a nejvyspělejší. I přesto, že ojediněle přijímali některé cizí prvky, svou kulturu a způsob života především vyváželi. Proces helénizace cizích národů byl typický pro tehdejší dobu. Později Římské impérium posloužilo jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do podmaněných krajů.
Když začali Evropané v 16. století objevovat a kolonizovat svět, zaváděli v koloniích evropský styl a způsob života. Zároveň s poznáváním cizích zemí si Evropané začali uvědomovat výjimečnost naší civilizace a kulturní i rasové rozdíly, které byly většinou propastné. Velcí přírodovědci a antropologové 17. a 18. století začali rasové rozdíly studovat.
Už antičtí Řekové uvažovali v intencích etnicity a rasy. Rozlišovali na My a Oni. Dokládá to například deklarace občanů řeckých Athén, ve které ujistili Spartu, že ji podpoří ve válce s asijskými Peršany :
„Spojuje nás společná Hellénská (řecká) rasa, sdílíme stejnou krev a jazyk, společné bohy a oběti těmto bohům, stejně jako podobné zvyky. Zradit je by se Athéňanům vymstilo.“ (Hérodótos, Perské války)
Kulturní sebevědomí a etnocentrismus dominoval až do počátku 20. století, kdy jej začaly nabourávat různé názorové a pseudoumělecké proudy vzešlé z marxismu, anarchismu, homosexualismu a dekadence.
Dnešní intelektuální, umělecké a politické elity západu jsou etno-masochisté. K naší tradiční kultuře a historii mají averzi, obdivují jiné kultury, snaží se je importovat a podlézají všemu cizímu a odlišnému.
Evropané a bílí Američané dali světu víc objevů a vynálezů, než všechny ostatní rasy dohromady. Naše anticko-křesťanská kultura je z hlediska světových dějin nejvýznamnější a dosáhla v globálním měřítku nejvyššího rozmachu a vlivu. Máme právo být hrdí.
3. Orientace na sílu a zdraví
Od antiky se společnost orientovala na zdravé a silné. Ideálem antické společnosti byl silný, zdravý muž a krásná, plodná žena. Kalokagathia byl antický řecký ideál harmonického souladu tělesné i duševní krásy, síly, ctnosti a statečnosti.
Orientace na sílu a zdraví se napříč staletími promítala do literatury a umění. Vzorem vždy byli hrdinové, vojevůdci, válečníci. Pro společnost středověku byl ideálem válečník, rytíř schopný vládnout zbraněmi. Ve středověké literatuře všech západoevropských národů vznikaly rytířské eposy. Oslavují statečnost v boji, víru, čest, věrnost panovníkovi a výpravy proti muslimům.
Od 19. století se ideál síly a zdraví projevoval zejména v počátcích sportu a tělesné výchovy. Stal se důležitým prvkem novodobé olympijské myšlenky. V ideové základně vlasteneckých a sportovních organizací po celém západě hrála hlavní roli čest, věrnost národu, fyzická odolnost a síla.
Ideálem dnešní, liberálně-levičácké části společnosti je nemoc, odlišnost, úchylka. Kdo je nějakým způsobem postižený, menšinový, odlišný, rychle se stává objektem zájmu mediální, umělecké a intelektuální scény.
V „prestižních“ uměleckých soutěžích a na udílení různých cen nejčastěji vyhrávají díla s takzvanou sociální tématikou, kde hlavním tématem jsou postižení, menšiny, imigranti, homosexuálové, pedofilové apod. Média a humanisté považují za úspěch, když jsou zachraňováni novorozenci s vážnými genetickými vadami a oslavují, když takový jedinec pak sám zplodí potomky. Ve školství se prosazuje inkluze, podle níž má být každý mentálně postižený a menšinový žák ve třídě ostatními vnímán jako obohacení.
Kult odlišnosti a nemoci dnes vládne mezi intelektuálními, politickými, mediálními a zejména uměleckými elitami Západu.