Významným tématem poslední doby je u nás jisté zklamání z Babiše a jeho vlády. Národně a konzervativně ladění voliči od něj čekali víc. Referendum o členství v EU a NATO nepřipadá v úvahu, nepotřebné předražené americké stíhačky se nakupovat budou, zákon FARA je u ledu, financování ČT se změní, ale vlastně se vůbec nezasáhne přímo do jejích struktur, aby přestala být propagandistickou centrálou progresivismu a globalismu (to by bylo třeba i u ČRo), jasné odmítnutí zelených šíleností neproběhlo, inkluze bude pod Plagou pokračovat dál, muniční iniciativa nebyla ukončena a jen se změnilo její financování a Babiš slíbil že v případě války v Pobaltí budeme akční a pošleme tam dvě mechanizované brigády, vyšetřování kriminálních kauz minulé vlády jako Dozimetr se asi konat nebude a kauzy, kdy jsou lidé popotahováni za projevení jistých názorů, pokračují (zatčení dívky za písmeno Z na tričku městskou policií). Do vlády se vrátil Vojtěch nechvalně známý z éry covidismu a Schillerová, která se proslavila výrokem, že neočkovaným je třeba znepříjemňovat život. Ostatně tuto éru Babišovi, který plně naskočil na vlnu covidistické totality, nelze nikdy zapomenout, a zejména ne na jím prosazovanou očkovací hysterii, která vedla k poškození zdraví mnoha lidí, nemálo úmrtím a hlavně stojí za snížením porodnosti v posledních letech (čímž Babiš přispěl a urychlil vymírání českého národa).
Ale proč se vlastně lidé diví? Za prvé přece víme, že nikdy nestál plně na straně pronárodní a konzervativní. Vždy to byl takový prospěchář a chameleon, co to obratně hrál na obě strany a vždy více líbivě mluvil než něco reálně dělal. Primární je pro něj zisk hlasů a moci, ne nějaké ideové principy a jejich prosazování. Vidí, že je pro něj dobré se do jisté míry nést na vlně protiprogresivistických nálad značné části veřejnosti a do jisté míry artikulovat její názory. Ale nikdy se nestane jasně vyhraněným – to by pro něj už nebylo výhodné, musel by jít to příliš tvrdého konfliktu s progresivistickou frontou doma i zahraničí (přímo s vedením EU, na což on rozhodně nemá odvahu). Kromě toho je třeba říci, že přílišná vyhraněnost by mu možná také ve volbách neprospěla, neboť radikálně národně a konzervativně laděných voličů u nás také není až tak mnoho, jak ukazují nepříliš vysoké výsledky jednoznačně takto orientovaných stran. Typický Babišův volič, kterých je většina, ho volí hlavně kvůli vyšším důchodům a příslibu, že „bude líp“, a nikoli pro nějaké vlastenecké a konzervativní ideály – ovšem jistě u nich může hrát roli i jistý, ovšem spíše vlažný odpor vůči progresivismu (je to však u nich až v druhé řadě a nejsou až tak radikálně vyhranění). Tohle si Babiš moc dobře uvědomuje a navíc – jak bylo řečeno – tak či tak se nechce přespříliš vyhraňovat, aby se nedostal do příliš ostrého konfliktu s progresivisty.
Babišův politický svět zhruba odpovídá tomu Zemanovu, s nímž ostatně měl a má jisté nadstandardní vztahy. Zeman byl zhruba tímtéž: občasný příklon na národně konzervativní stranu a líbivé řeči, ale vcelku obojakost a nikoli důslednost (když Zeman vládl, šel ve skutečnosti Západu a EU hodně na ruku – pobídky pro zahraniční korporace, prodej firem a bank do zahraničí, vyjednání vstupu do EU za pro nás hodně nevýhodných podmínek).
A za druhé je to i obecnější jev v politice západního světa: národně konzervativní strany většinou při praktickém uplatňování svých řečí hodně změknou, pokud se přece jen dostanou k moci. Etablovaný systém, zákulisní progresivistické lobby a politické neziskovky je jaksi semelou, kladou odpor, snahy o změny různě komplikují a blokují. A mnozí politici jako Babiš jsou i sami od sebe nedostatečně odhodlaní, o radikální změnu vlastně ani nestojí – a nakonec sami předem ustupují. Další typický příklad je G. Meloniová v Itálii. Vítězství opoziční strany ve volbách neznamená, že musí dojít ke kompletní obměně elit ve všech významných institucích. Ke změně dojde v parlamentu, ale ne v médiích, kulturní akademické sféře, na soudech (tam stále drží pozice progresivně-globalistické kádry). Vítězství někoho orientovaného více pronárodně a konzervativně rovněž neznamená obecnou změnu ideového paradigmatu a názorového klimatu mezi elitami, což je důležité zejména dlouhodobě – až dotyčný ve volbách v budoucnu prohraje, opět se vše vrátí do starých kolejí. To se dá očekávat třeba v USA po odchodu Trumpa. Na něm je ostatně vidět, že někdy mohou údajní nositelé změny k lepšímu selhat na téměř plné čáře (v tomto případě i pod tlakem proizraelské židovské a křesťansko-sionistické lobby). Po tom, co společně s Izraelem na Blízkém východě předvádí s negativními hospodářskými dopady pro celý Západ a vlastně celý svět, už k Trumpovi není co dodat.
Vcelku shrnuto, dalo se to čekat. A opět nelze než nedodat, že stejně by bylo třeba v zásadních věcech týkajících se budoucnosti našeho národa ještě výrazně radikálnější změny. Pokud jde o imigraci, je třeba říci, že i když se Babiš staví proti ilegální imigraci a kritizuje příliš otevřenou imigrační politiku jakou praktikují mnohé země v západní Evropě, tak stejně určitá míra legální (ale v konečných důsledcích stejně zničující) imigrace ze třetího světa u nás probíhá už desetiletí a s ní nic ani on neudělal a neudělá. Opět jsme u Babišovy nedůslednosti – nepůjde do příliš radikálního protiimigračního kurzu už proto, aby si nepohněval špičky v EU. Výměna obyvatelstva už je i u nás v pohybu. A už je to vidět – hlavně ve větších městech je co chvíli vidět nějaký barevný imigrant ze třetího světa, což ještě před 20, 25 lety nebylo. Také se stačí podívat na arabsko-muslimskou komunitu do Teplic nebo jak to vypadá v Praze na nočním Václavském náměstí. A pak by to samozřejmě chtělo řešení fatálních trendů přímo v řadách domácí bílé populace – vymírání a dysgenického úpadku. S tím Babiš také nic nedělá a neudělá. Pokud jde o vymírání, existují jen nějaké jeho výroky o tom, že porodnost by se měla zvýšit místo abychom populační úbytek řešili imigrací. Ale to je vše.
A nakonec nezbývá než něco dodat k očekáváním týkajícím se životní úrovně. Představy, jak se za Babiše budeme mít zázračně lépe a jak zejména důchodcům úžasně přidá, byly samozřejmě také postaveny na vodě. A naopak zvyšování daní se asi nevyhneme. Zde je však třeba připustit, že Babiše tak úplně vinit nelze. Politika se v celé Evropě už desetiletí veze v jistém sebeobelhávacím přístupu – všichni se chtějí mít lépe, ale není na to dost zdrojů a peněz. Všichni chtějí více, než na kolik ekonomika reálně má. Uchazeči o moc před volbami slibují lepší časy, ale pak narazí na tvrdé meze reality. Babiš je jen další z mnoha případů. Životní úroveň se nezvýší a nikomu se moc přidávat nebude. Finanční limity svážou úplně každou vládu, v tomto ohledu je celkem jedno, jestli je progresivistická nebo národně-konzervativní.
Snad kdyby Babiš nemilosrdně seškrtal peníze na politické neziskovky i zelené nesmysly a důsledně zeštíhlil byrokracii, mohlo by být víc peněz na důchody nebo třeba na rozvoj státního bydlení (když je dnes bydlení za tržní ceny už skoro nedostupné) či rychlejší a rozsáhlejší výstavbu jaderné energetiky (aby elektřina byla zase levnější). Jenže na to on prostě nemá odvahu a kuráž.