Je dopoledne sychravého dne a já s pytlem vyrážím k rybníčku poblíž mého bydliště. Při nedávné procházce jsem se totiž zhrozil, čeho všeho jsou lidé schopni.
Ditě, které odhodí obal od čokolády, se dá samozřejmě omluvit. Ne tak prase, co do vody hodí rozbitý vysavač či vyveze obaly od stavebního materiálu. To zavání totální tupostí nebo schválností. Nedovedu pochopit, proč se někdo drkocá po rozbité polní cestě místo, aby zajel do blízkého sběrného dvora? Proč někdo nesváže prázdné obaly a neumístí do kontejneru či vedle popelnice, vždyť se platí paušál a balík navíc nic nestojí?
Lidé se chovají jako dobytek navzájem k sobě, nelze se divit, že někteří mají podobný vztah i k přírodě. Dokud nezačnou ve společnosti fungovat přísná pravidla a tučné postihy za nekalosti, nic se nezmění. Osvěta a domluva je spoustě k smíchu a dnešní zparchantělá doba jim bohužel v mnohém dává za pravdu. Nezbývá tedy nic, než aby si člověk alespoň sám zachoval čistou tvář a v rámci možností odčinil svinstvo těch druhých.
Vím touto činností se mi slávy a uznání nedostane. To bych se musel místo přízemního sběru odpadků věnovat globálnímu oteplování, ochraně menšin či jinému tématu, co je mezi dnešními pseudozelenými v kurzu. Mně to však naprosto nevadí. Stačí mi pohled na zase o něco čistší rybníček v lese.