Změkčilost a postkřesťanský mesianismus jsou jedny z příčin vysávajících z evropských národů touhu po žití. Toto je dáno konzumním blahobytem, který bere lidem potřebu boje za lepší životní podmínky a současně dědictvím učení, které káže rezignaci na vlastní život s odvolávkou na blaženost všeobecnou. Vytváření ráje zahrnujícího celý svět se ukazuje být zničujícím.
Násilí a vulgarita je ostrakizováno a považováno za něco nemístného. Ve skutečnosti se stačí podívat do historie a dojdeme ke zjištění, že bez mnohdy krutého boje by nebylo pokroku. Všechny zásadní revoluce byly krvavé a velikost národů vznikala na bitevním poli. Pamflety a hanopisy jsou právě tak dosti často tou jiskrou co zažehla období změn. Boj, a to mnohokrát jakýmikoliv prostředky, patří k lidské společnosti odjakživa a tím, že se lidé nechali uchvátit jakousi „pseudohumanitou“, tak začali popírat svou přirozenost a upírat si právo na přežití.
Mesianismus je smrtícím jedem vpraveným do těla evropských národů. Je zde vytvářena představa, že jsme schopni svou humánností spasit svět. Zabráníme válkám, hladovění, bídě ve třetím světě a dokonce i zastavíme globální oteplování. Opět se snažíme poroučet větru a přetvořit přírodu a její zákony k něčí nám vsugerované vizi. Jsou nám vnucovány představy o dědičném břemenu evropské civilizace za přirozené expanzivní chování minulých staletí, které odčiníme nyní pouze beránčí povahou.
Výsledkem je pak bezmocné stádo kupující si odpustky za domnělý hřích vznikající touhou po lepším žití. Tupá odevzdaná masa bojící se použít násilných prostředků v boji za svá práva. Ideální to společenstvo k ovládání. Výsledek může být pouze jediný. Naše zničení národy sice primitivnějšími, ale o to životaschopnějšími. Národy, kde přežití společenstva je v porovnání s životem jednotlivce převažující a zachování rodu jediným přikázáním. Národy, které se chovají narozdíl od nás přirozeně.