Skromnost a poctivost jsou dosud známé, avšak nyní nepříliš do běžného současného praktického života zavedená slova. Je to proto, že z hlediska jejich aplikace v rámci individuální životní strategie jsou v současné době kontraproduktivní. Význam mají pouze za podmínek národního sociálního státu, s homogenním cílem pospolitního rozvoje, kde není možné, aby díky vývoji úsilí ve smyslu skromnosti a poctivosti jedince někdo zneužíval. Je třeba též říci, že se jedná o skromnost z aspektu materiálních statků, nikoliv touhy po osobním rozvoji v kontextu pomoci zkvalitnit vlastní pospolitost, cožje naopak žádoucí.
S výchovou ke skromnosti a poctivosti je třeba začít od nejútlejšího věku, kdy se v souhře s okolím formuje osobnost jedince. Tomuto můžeme v období dospívání přispět i poctivá, užitečná manuální práce ve zdravém prostředí venkova s absencí větší mechanizace. Takováto cca roční příprava by spolu s tréninkem (technické) zručnosti pro činnosti běžného života by měla být součástí životní dráhy každého jedince. Jedinci by kromě větší nezávislosti na různých firmách a tím i soběstačnosti získali představu o manuální práci, což je třeba k jakémukoliv teoretizování, které by mělo mít zpětně praktický dopad. Manuální práce mimo jiné osvobozuje, a to bez pejorativního chápání potvrdí každý, kdo ji zkusil aplikovat v případě duševního přetížení. Vyjma tohoto chybí ve školství “vojenský” ráz studia, kde by se studenti naučili úctě k vyšší autoritě, řádu, pořádku, plnění povinností a výše zmiňované skromnosti.
Bohužel se zdá, že doba velkých idejí a skromnosti je již dávno pryč. Doba, kdy by se prosazovala sociální pospolitost, ve které by si každý uvědomoval, že vždy je na tom někdo hůře a potřebuje podporu (nejen materiální, ale i ideovou a morální) a toto uvědomění by se následně měnilo ve skutky. Pospolitost je totiž živoucí organismus, na němž se musí podílet všechny jeho složky a vzájemně se v činnosti podporovat. Vítězství tvořivé a sociální práce pro pospolitost s jasnými pravidly, prodchnuté idealismem, místo individualismu, rozštěpenosti a konzumního materialismu.
V současnosti si většina lidí neváží momentálního období míru, které by se dalo využít ke stabilizaci, zdokonalení, zájmové homogenizaci a pozitivnímu rozvoji společnosti. Zdá se, že velké ideály se mohou uplatnit pouze v době, kdy společnost do určité míry strádá a pojmy jako chleba a práce něco znamenají.
Dnešní sociologové jdou tak daleko ve svých teoriích, že jsou ochotni radikálně změnit pohled na zavedenou sociokulturní strategii. Vychází například z toho, že je třeba se inspirovat i způsobem získávání obživy některých menšin (pravděpodobně z úcty k tomu, jak dalekou a náročnou cestu musely tyto absolvovat, aby nás mohly takto obohatit). Jinými slovy pokud jedni poctivě pracují a druzí se jen válí, ale díky vyšší sociální inteligenci jsou schopni od nich podvodem či jinak odebrat výtěžek práce a díky tomu také bezproblémově přežívají, je třeba to brát jako strategickou alternativu, nikoliv jako perfidní věc, kterou je třeba trestat.
Otázkou zůstává, zdaje radikální náprava věci k lepšímu, vzhledem k nastavení dlouhodobého pseudohumanistického a multikulti trendu, spojeného s “podkuřováním” neproduktivním menšinám (nelze samozřejmě paušalizovat, ale pro tuto úvahu se jedná o etnika či minority, kde je neproduktivních více jak 50%) na úkor (zatím) většiny, prosazování pozitivní diskriminace a bonvivánního způsobu života, spojeného s odmítáním až kriminalizováním nešovinistické nacionálně-sociální pospolitní strategie a “vykořisťováním” poctivě tvořivě pracujících, ještě možná.
(přišlo e-mailem)