K sepsání této úvahy mě inspiroval několikaminutový pohled na zahájení olympijských her ve Vancouveru. Pominu všude poskakující indiány, to si prostě etnomasochistický duch dnešní doby žádá. Zaměřím se spíše celkově na atmosféru v které se zahajovací ceremoniál nesl. Kdy režiséři tohoto představení pro masy, ho koncipují ve stylu neuvěřitelně šťastných lidiček, spokojeně se kroutících v rytmu otřesného multikulturního diska.
Ano, i s něčeho tolik spontánního jako je úsměv se stává byznys. Není přeci problém za mrzký peníz zaplatit spousty stážistů, kteří pak vytváří falešný obraz dnešní báječné doby. Setkáváme se s tím všude. Věčně se usmívající herci ve stupidních televizních seriálech. S úsměvem z nás dělají blbce politici. Nahazovat úsměv ala vyhulenec při každém setkání si vyžaduje společenská konvence. Psychologicky to zřejmě působí. Když člověk kolem sebe vidí tolik usmívajících se lidí, navozuje to pocit, že vše je v nejlepším pořádku. To jen já jsem mrzout vidící budoucnost černě, vždyť ostatní se neustále spokojeně usmívají.
Není nad to zasmát se od srdce. Jenže s tímto úsměvem se rovněž setkáváme stále méně. Lidé jsou z konzumně uspěchaného životního stylu, kdy se ženou neustále za chimérou ještě lepšího života unaveni. Člověk se stává stále více odlidštěným, kdy dávat najevo upřímně emoce je považováno za slabost. Z lidí se stávají masy v depresi se brodících jedinců, kteří vše zastírají křečovitým úsměvem a radováním se na povel. Hlavně nevybočovat z řady a usmívat se, tak jak vidíme u těch báječných televizních hrdinů.
Čím ve větších sračkách se budeme nacházet, tím více na nás bude odevšud útočit umělý a penězi honorovaný úsměv. Nevím, já se rozhodně na povel smát nemíním, přenechám to raději samovolné reakci svého mozku. A nad takový úsměv narozdíl od toho křečovitého společensky vyžadovaného není.