Nedávno jsme se mohli dočíst, že “sokolí oko” v podobě VP na plaveckém stadionu “odhalilo” vojáka AČR, který měl na těle vytetováno heslo “Mou ctí je věrnost”. Následně mu byl ukončen pracovní poměr a čeká ho “popotahování” u PČR a pravděpodobně i soud. Bude zjišťována jeho angažovanost v neonacistickém hnutí a naopak nebude brána v potaz kvalita jeho přístupu k plnění pracovních úkolů.
Ano, tetování bylo v němčině a shodovalo se s heslem, které měli na opasku příslušníci divizí SS. Dle jiných příkladů je vysoce pravděpodobné, že se jednalo o “fandu” těchto fanatických divizí, i když se bude snažit prokázat opak, aby si “zachránil kůži”. Pokud si najme někoho z řad soukromých právníků (profesionálního lháře, rétora a slovního žongléra v rámci gumového římského práva), který bude hájit i toho nejhoršího vraha (jde jen o to, kolik mu zaplatí) a podle toho se bude snažit (což vzhledem k nastavení společnosti je do jisté míry pochopitelné), může při troše štěstí vyváznout s podmínkou. Ale váha §260 v trestním rejstříku nad ním bude viset jak Damoklův meč pravděpodobně napořád.
Je jistě nepopiratelné, že z vojenského hlediska, díky ostřejšímu a tvrdšímu výcviku, důkladnějšímu výběru uchazečů (zejména v počátečních obdobích, kdy bylo z čeho vybírat), lepší výzbroji, fanatické morálce a ideologické přípravě (kdy z počátku bojovali za úspěšný rozvoj koloniální politiky německého národa a za Vůdce, později za sebe a kamarády) dosahovali SS divize významných bojových úspěchů. Nelze též opomenout fakt, že protekcionismus zde byl eliminován na minimum, každý se musel vypracovat “od píky” a o postupu na vyšší hodnosti rozhodovaly jen schopnosti. Taktéž je známo, že při bojových akcích byli velitelé vždy v čele – v první linii (nikoliv v teple v týlu), proto byly v divizích SS největší ztráty důstojníků a důstojníci vždy nadstandardně (vůči jiným útvarům) projevovali účast s mužstvem, čímž udržovali kvalitní funkci týmu. Další skutečností patrnou doteď je, že velitelé své muže navštěvují a projevují nadále nezištně účast např. při zdravotních komplikacích většinou úzce, vzhledem ke vzdálenosti od 2. světové války, souvisejících se stářím. I ve filmových dokumentech z poslední doby je zřejmé, že bývalí přísluš níci SS divizí jsou po fyzické i psychické stránce mnohdy vitálnější než jiní senioři odpovídajícího věku, což souvisí (dle mého názoru) s naučenou sebekázní a kvalitní fyzickou přípravou v mládí.
Otázkou zůstává, zda principy (sebe)kázně, systematické fyzické přípravy, řádu, pořádku, kamarádství, družnosti, odpovědnosti (přičemž největší by měla být vždy u vedení, ať již divize, firmy či podniku) a hierarchický princip postupného “vypracovávání se” po řádném zvládnutí všech profesí, za které má dotyčný odpovědnost (o kterých rozhoduje) lze úspěšně a pro lidstvo prospěšně použít i v mírových podmínkách mimo vojenské prostředí.
Kromě toho, že dle mě zavání až úchylkou dělat ze sebe tapetu (a je otázkou vlastní inteligence, zda je nutné zveřejňovat svoje názory a postoje na svém těle, a přitom kvůli jejich charakteru je ani nemoci na veřejnosti ukázat) si dotyčný musel všimnout, že Třetí říše válku nevyhrála – pravidla hry určují vždy vítězové či jejich potomci a je třeba se jimi vždy řídit, pokud se chce jedinec vyhnout problémům. Kromě toho, že si svým jednáním mimoto naprosto zbytečně snížil kvalitu svého života (což nyní jistě pocítí), pouze tím nepřímo podporuje snadné živobytíčko investigativních novinářů a PČR (tato “odhalení”, rozhodně méně namáhavá než ekonomické organizované trestné činy, jsou in, takže kariérní postup je zajištěn). Pro doplnění uvádím, že ne všichni příslušníci SS měli bojový status (třebas ve statusu agresora). Zejména díky oddílům, které dělaly “špinavou práci” např. na Ukrajině či v koncentračních táborech (Totenkopfverbände, Einsatzgruppen, … ), popř. brigád ajako Dirlewanger, sestavené přímo ze zločinců, byli pak všichni házeni do jednoho pytle. Kdo měl v podpaží tetování, tak se s ním nejednalo v rukavičkách.
Nelze samozřejmě neodsoudit fakt, že propagací SS divizí dochází de facto k podpoře agresivně-militantní, šovinistické, na otrocké práci stavějící a mnohdy s krutostmi spojené ideologie a politiky Třetí říše. Zvěrstva se během 2. světové války v různých stupních intenzity objevovaly u všech válčících stran, ostatně jako v každé válce, u poražených samozřejmě víc vynikají. V kontextu tohoto webu je třeba dodat, že v období budování Třetí říše mnohdy až drastickým způsobem docházelo k pronásledování okultně a pohansky zaměřených skupin, které chtěly vyvíjet činnost odlišnou od Himmlerova pojetí německého pangermamsmu.
Jinou věcí je, zda je nutné v “demokratické” společnosti trestat za názor (nikoliv ve smyslu pornografie, perverze či pedofilie a nikoliv za násilnou trestnou činnost) a neřídit se USA vzorem i v tomto a spíše se snažit o možnost názory na optimální úrovni diskutovat a přesvědčit o mylnosti daného názoru věcnou argumentací. Je až zarážející, jak je dáváno najevo, že vlastenectví (což není vzhledem indiciím případ našeho potetovaného vojáka) je vlastně překonaná věc a soustavně je patrný fakt snahy udělat evaluaci mezi vlastenectvím (které pro optimální rozvoj lidstva samo osobě nestačí a je nutno ho podpořit sociální spravedlností v rámci týmu, přičemž vlastenectví představuje jeho tmel) a neonacistickými hulváty a výtržníky.
Skutečností, kterou je třeba vzít v potaz, je též fakt, že vzhledem k charakteru AČR, voják-žoldák, nemůže být tento věrný (např. své vlasti), ale pouze loajální tomu, kdo mu platí. Kdo věří, že svou příslušností v AČR kromě v celku slušného finančního profitu a uspokojení svých militantních potřeb v současných podmínkách významně pomáhá českým občanům, je hodně naivní. Samozřejmě, že situace je dána z velké části politikou ČR a začleněním do struktur NATO. K tomu patří (z pohledu výše státního dluhu) i finančně náročné “dráždění” nejen muslimského světa (dle populační křivky možných budoucích vládců Evropy), což je hloupě zdůvodňováno mimo jiné např. bojem proti terorismu, tzn. jinými slovy prosazení USA zájmů, tréninkem boje pro domácí podmínky (druhou věcí je, proti komu by byl tento boj vlastně veden, aby to nakonec nebyli nespokojení občané), které jsou geograficky odlišné od např. Afghánistánu, Iráku (či Iránu, pokud předběhneme dobu). Nehledě na to, že v důsledku tohoto “dráždění” se v rámci odvety může ČR stát skutečně cílem teroristickým skupin.
Armáda by měla být především národní (s malou profesní skupinou), kdy tříměsíční až půlroční výcvik žádnému muži újmu nezpůsobí, a střežit především přímo národní bezpečnost a blaho (slušných a odpovědných) občanů (kteří mají k ČR kulturně historický vztah), a ne “požírat” vypůjčené peníze na zbytečnou či nekvalitní techniku vlivem lobbingu zakoupenou a “misijní činnost”. Čili měla by mít hlavně obranný charakter (i koloniální přístup ke geopolitické situaci vzhledem k přítomnosti jaderných zbraní je již překonaný a každý by měl vystačit s tím, co má). Nejvýhodnější se pak jeví spíše neutralita a (ekonomická) spolupráce se všemi (ne se jednomu klanět a na druhého útočit), s nimiž to je výhodné pro stát, tzn. občany České republiky. Za těchto podmínek by heslo “Mou ctí je věrnost” mohlo být veřejně akceptováno, a to s hrdostí a ctí a ne jako “úlet” v dimenzích prof. Franze a jako předmět persekucí.
(přišlo e-mailem)